Kapitola II. – Příliš dlouhé sbohem

Akt I.: Adiós

Antonio předstíral, že si Lovina nevšiml. Dál s předstíraným zaujetím porcoval snídani na malé kousky. Teprve, když nezaslechl žádné nadávky ani rozčilený křik, ustaraně vzhlédl. Romano se tvářil překvapivě vážně. Nikdy se předtím netvářil doopravdy vážně, vždycky v tom byl přimíchaný vztek, zloba nebo jakýkoliv jiný z jeho pocitů. Teď jako by jeho tvář byla vytesána z kamene. To už samo o sobě bylo dost znepokojující.

„Děje se něco?“ zeptal se s plnou pusou a vysloužil si za to škaredý pohled. Rychle polknul a odložil příbor stranou.

„Odjíždím.“

„Aha. Tak si to tam užij,“ řekl s hranou veselostí a nezájmem. Pod stolem, kam Romano nemohl dohlédnout, si ale zaryl nehty do kolena. Věděl, že tohle jednou přijde, jen si to představoval jinak.

„Nevrátím se.“

„No dobře. Tak tedy sbohem, Lovino.“

„To je vše, co mi k tomu řekneš?“ Antonio zamrkal. Dokonce mu řekl jeho jménem, ale Romano se nevztekal, jako to obvykle dělával. Sklonil hlavu k snídani. Takže Romano byl pevně rozhodnut odejít. Pochyboval, že by na tom jeho prosby něco změnily.

„Ano.“ Chtěl-li se Romano rozloučit takhle, budiž. Trhalo mu to srdce. Viděl, jak Romano smutně sklopil oči. Měl co dělat, aby nevyskočil a neobjal ho. Ale napůl se mu ulevilo. Největší svod jeho života odcházel. Už si nebude muset po nocích dávat pozor, aby ho náhodou nepotkal, už si zase bude moct zajet v létě na pláž, aniž by trnul hrůzou, co s ním udělá pohled na mladé, opálené tělo, o kterém se mu občas v noci zdávalo. Věděl, že musí zůstat jen u snů. A stálo ho to hodně sil.

„Tak tedy… Sbohem,“ řekl Romano jedovatě. Zlobil se. Zase se zlobil. Proč jen musel být tak komplikovaný? Antonio nikdy přesně nepoznal, co se mu honí hlavou. Ani co od něj očekává. A přesto s ním Romano tak rád začínal hrát tyhle hry, v nichž byl odsouzen k prohře. Romano věděl, že je neumí hrát. A pak se vždycky zlobil. Nebo v Antoniových silách ho udělat šťastného.

„Sbohem, Lovino. Bůh s tebou.“ Ať tedy radši odejde, než ať trpí. „A nemysli si, že jsi teď svobodný,“ upozornil ho. Když bude vědět, že ho Romano nenávidí, bude to lepší. Nebude ho trápit pocit promarněné příležitosti.

Romano jej, podle očekávání, probodl nenávistným pohledem. Beze slova se otočil na podpatku a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Antonio sevřel rty a odstrčil od sebe porci jídla. Přešla ho chuť. Nemusel to dělat, ale v jeho situaci… Ne, v jeho situaci už žádná možnost nebyla správná. Nedokázal by Lovina vedle sebe příliš dlouho snášet a nakonec by se to stejně stalo. Všechny možnosti vedly k nenávisti, stejně jako všechny cesty vedly do Říma.

Pomalu vstal, sotva se drže na roztřesených nohou. Pak přešel k oknu. Ve svém tichém zoufalství opřel čelo o chladné sklo. Rozdělovala je zeď, kterou nedokázal překonat.

Sluha před bránu přivedl koně a o chvíli později se do jeho zorného pole dostal i Romano. Antonio sledoval, jak nasedá na koně. On to snad doopravdy myslel vážně! Vztekle udeřil pěstí do okna, až skleněné tabule zařinčely. Nezlobil se na něj. Měl vztek na sebe. To co cítil… To byl přece jen jeho problém. Proč ho musel vztahovat na ostatní? Asi to jinak neuměl.

„Kdybych prosil, Lovino… Zůstal bys?“ zeptal se pochybovačně ticha pokoje, když sledoval, jak kůň kluše po prašné cestě pryč. Nezůstal bys.

Znovu udeřil do skla. A znovu a znovu, dokud sklo neprasklo. Nenáviděl se. Měl strach z Božího trestu, ale copak se  v Bibli nepsalo Miluj bližního svého? Měl strach z Lovina. Ale copak to mohlo být horší, než to bylo teď?

Nebylo přece hříšné mít někoho rád…

Akt II.: El francés

 Přesně mířená rána pažbou ho srazila k zemi. Zaúpěl bolestí a chytil se za hlavu. Potůčky krve mu skapávaly do očí, takže ani pořádně neviděl před sebe. Přesto se znovu pokusil vstát na nohy. Šlo to ztěžka, ale někde v sobě ještě našel sílu se postavit. Bolelo to jak čert.

Voják před ním něco vyděšeně křikl, ale Antonio mu nerozuměl. Nebyl to jeho voják, nemluvil jeho řečí, hlavu měl jako střep a hučelo mu v uších. To se ještě musel namáhat rozumět? Přes krvavou clonu uviděl, jak se voják napřahuje. Další ránu už těžko snese. Možná ho to nezabije, ale určitě pak prohraje. Sám se sebou, celkově prohrál už dávno.

Uslyšel další výkřik, stejně vyděšený, jako ten vojákův, ale mnohem agresivnější. Ten hlas poznával.  Nově příchozí odstrčil vojáka tak rázně, až chudák malý upadl.

„Antonio!“ Setřel si krev z čí, ale nepomohlo to, spíš naopak – viděl ještě hůř.

„Francisi?“ zahučel a zapotácel se. Jeho starý kamarád – bývalý kamarád! – si povzdechl. Nemohl jinak, než Francise nesnášet. Přivlastnil si Romana, to byla přece ta nejhorší zrada. Antonio ani na moment nepochyboval, že Francis tuší, jaký vztah mezi ním a mladým Italem je. O to byla jeho zrada horší.

„Pojď,“ řekl Francis, chytil ho za ruku a táhl s sebou do útrob domu. Antonio se nechal. Romano mu často vyčítal, že je naivní. Možná to byla pravda, protože se nedokázal zbavit pocitu, že mu Francis nic neudělá.

Francis ho posadil na židli. Pak na chvíli zmizel, a když se vrátil, měl v rukou porcelánový lavór a několik hadrů. Jeden z nich namočil do lavóru, pak mu setřel krev z očí.

„Kdyby ses nepral, nic by ti neudělali,“ vyčetl mu Francouz. Antonio se zamračil. No jasně, proč by se měl bránit, když někdo dobýval jeho zemi? Navíc, když ohrožoval Romana? Takhle… Takhle mu Francis vzal jedinou příležitost, jak se s Lovinem usmířit. Měl v hlavě pohádkový plán – že by ho zachránil a Romano se mu za to vrhl radostně kolem krku. A i kdyby se tak nestalo, aspoň by ho viděl a věděl, že je v pořádku.

„Já ti přece nechtěl ublížit,“ pokračoval Francis omluvným tónem. „Jen osvobodit.“ To ti teda pěkně děkuju, ušklíbl se Antonio v duchu. Seděl klidně, nechal Francise, aby opatrně ošetřil jeho rány, ale mlčel. Neříkal nic.

„Doufal jsem, že budeme spojenci. Doopravdy jsem to nemyslel zle, Antonio. Nechci tady přece vládnout…!“ Antonio trucovitě sevřel rty a zahleděl se do velkého okna po své pravici. „No tak, Antonio! Chováš se jako malý!“ Ale Antonio dál mlčel. Vlastně ani nevěděl, co by měl říkat. Prohrával tak často, že už mu to ani nevadilo. Že ztrácí kolonie a vliv… Už chtěl mít jen svůj vlastní pokoj. K dokonalému štěstí mu chyběla jen jedna jediná věc. Přesněji řečeno jeden jediný člověk.

„Podívej se, Antonio…“ Francis rozčileně hodil zkrvavený hadr do lavóru. „Co by ti asi řekl Lovino, kdyby tě takhle viděl?“

„Že jsem idiot,“ ujelo mu. Tak nakonec nevydržel mlčet.

„Aspoň jednou bych se s ním na něčem shodl.“

„A jak…“

„Má se dobře. Než jsem odjel, vyhrožoval mi, že mě zabije, pokud ti něco udělám.“ Antonio sklopil hlavu, aby jeho nadšení nebylo tak očividné. Romano o něm mluvil. A měl o něj strach. Možná… Možná ho Romano nenáviděl tak, jak se domníval. „Dělá mi takové naschvály, že mu mám někdy chuť pořádně nařezat. Ale pak si řeknu, že by mi to jeho zamilovaný opatrovník asi nemile oplatil.“ Suchým hadrem něžně stíral poslední zbytky krve z Antoniova obličeje. „Ta rána potřebuje zašít.“

„Nejsem zamilovaný,“ odsekl Antonio a zvědavě si přejel prsty po ráně nad obočím.

„Nemáš nic zlomeného?“ Zavrtěl hlavou. Na těle ne, tělo vydrží hodně. Duše na tom byla hůř. „Řekni, Antonio, proč jste se vlastně vy dva nedali dohromady?“

„Já a kdo?“

„Romano.“ Cítil, jak rudne. Trochu zlostí, trochu hanbou… A trochu za to mohl ten jásavý pocit v hrudi.

„To přece nejde,“ odbyl Francise a doufal, že se k tomu tématu už nevrátí.

„Proč by to nešlo? Žijeme sice dlouho, ale to neznamená, že nemůžeme některých věcí litovat. Miloval jsem kdysi jednu holku. Tak moc jsem jí miloval, že jsem se bál každého doteku. Věřil bys tomu? Já měl strach se někoho dotknout.“

„A?“ Antonio sledoval, jak Francis zamyšleně žmoulá hadr zašpinění jeho krví.

„Nedotkl jsem se jí. Nikdy. Jen jsme… mluvili a mluvili. Pak ji Arthur zabil.“ Jejich pohledy se střetly. „Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem mu to odpustil?“

„Jenže ona byla člověk. A byla to žena.“

„Ale může se stát, že toho jednou budeš litovat stejně jako já.“

„To nemůžeš pochopit, Francisi.“

„Proč? Láska nemá dány žádné hranice.“

„Má, v tomhle případě je má,“ odsekl Antonio. „Vychoval jsem ho. Převlíkal jsem ho, když nemohl najít záchod. Vařil jsem mu, když mu bylo špatně. Držel jsem ho, když sebou začal škubat, a vyléčil jsem ho z toho. Nadával jsem mu, když si tahal moje služky do postele. A pak jsem mu musel vysvětlovat proč. Jsem jako jeho rodič, proboha. Něco takového je…“

„Takže přiznáváš, že k němu něco cítíš?“ Antonio se na něj šokovaně zahleděl. Cítil se jako chycený do pasti. Jako by už neměl kam utéct.

„Já…“ zajíkl se. „Nenávidím se za to. Nenávidím se od té chvíle, kdy jsem ulehl se ženou a před očima jsem měl jen ho. Tohle nemůže nikdo pochopit. Nechci, aby… Aby on…“

„Možná ses vždycky až moc snažil být jako jeho rodič. On tě tak ale nebere, Antonio.“ A že by si to všechno jen namlouval? „Dám ti dobrou radu. Buď za ním jdi a ulíbej ho k smrti, nebo si najdi někoho jiného. Náhradu. A třeba ti to pomůže zapomenout.“ Antonio se nadechl, mluvit však nechtěl. Nikdy ho vlastně nenapadlo s tím něco dělat. Doopravdy dělat, nějak zasáhnout, ať může v noci v klidu spát a ve dne se v klidu radovat.

„Náhradu…“ zopakoval jako v transu. Měl pocit, jako by někoho zrazoval. Ale nebylo koho, nemohl mít přece výčitky svědomí z pouhého ale kdyby. Romano už tu nebyl. A Francis měl pravdu, nemohl o tom dokola jen přemýšlet. Bylo na čase, aby zapomněl.

Akt III.: Ti amo

Romano si setřel pot z čela. Ten den bylo vážně horko. Seděl na kopci ve stínu stromu a sledoval dění pod sebou. Měl to místo rád, poskytovalo samotu, stín a nádherný výhled – dost prostoru k přemýšlení, i když zase tak často nepřemýšlel, jen nechával myšlenky bezcílně proplouvat hlavou.

„Romano!“ Povzdechl si, zase ho rušili. Nesnášel, když ho tady někdo rušil. Neochotně vstal a podíval se na muže, který se snažil vyběhnout kopec. „Romano! Dorazil nějaký muž a chce s tebou mluvit.“ Zvědavě povytáhl obočí.

„Kdo to je?“

„Nevím.“ Muž se nadechl. „Řekli jsme mu, že nejsi doma, ale řekl, že neodejde, dokud si s tebou nepromluví.“

„Nikdy jsi ho neviděl?“

„Ne. Není zdejší. A nepředstavil se.“ Romano se zamračil. Nebylo obvyklé, aby ho někdo navštěvoval. A už vůbec ne někdo neznámý. Ale bylo to zajímavé. Nenazval by to zrovna vítanou změnou, ale aspoň mu to poskytlo nějaký únik ze stereotypu.

„Díky,“ prohodil směrem muži a pomalu se dal na cestu ke svému domu. Nebylo to daleko, kousek od jedné menší vesnice, protože nechtěl žít v hlavním městě. A nebyl to velký dům, velkých domů si užil až moc. Žil tam rád, trochu v osamění, ale mezi svými lidmi.

Dole pod kopcem stála malá kaple a od ní se táhla nenápadná cestička v trávě až k jeho domu a pak dál až na silnici, která vedla do města. A kolem dokola byla pole vesničanů. Pomáhal jim, vlastní půdu ale neměl. Starali se tu o něj, jako byl součástí jejich rodiny. Nikdy v životě by neřekl, že v tak obyčejném životě najde tolik krásy a radosti.

Pomalu kráčel po vyšlapané cestě ke svému domu. Nebylo to velké stavení. Pro jednoho tam bylo ale místa až moc. Nespěchal. Nezvaný návštěvník může vždycky počkat. Aspoň ho to naučí, že se má ohlásit předem. Navíc bylo moc horko na to, aby spěchal. Jediné, co nápor slunečních paprsků činilo snesitelnější, byl svěží vítr od moře.

Ani moře neměl daleko. Sice to nebylo, co by kamenem dohodil, ale na koni se tam za hodinku dvě dostat. Občas k němu jezdíval, když si půjčil koně. Mohl se dívat do nedozírné dálky, na modrou hladinu slané vody, průzračné na břehu a temně modré v hlubinách. Někde tam v dáli ležely vzpomínky, utopené v mase vody.

Rozverně utrhl stéblo trávy a vložil si ho mezi rty. Už byl skoro u dveří, na cizince se však těšil stále méně a méně, až měl pocit, že schválně co nejvíce zpomaluje. Mohl by vyzkoušet, jak moc je ten cizinec trpělivý a vůbec dovnitř nejít. Pak by se teprve ukázalo, jak moc je odhodlaný s ním mluvit! Něco takového by ale bylo možné, jen kdyby nečekal důležité zprávy.

Nesměle natáhl ruku ke klice a zároveň ošoupal boty o rohožku přede dveřmi. Než však kliku stačil stisknout a dveře otevřít, padl na něj stín. Zarazil se. Nikdo tam přece neměl být, krom toho cizince, který…

„Lovino?“ Stáhl ruku zpátky z kliky, srdce až v krku. Tady mu takhle nikdo neříkal. A ten hlas… Pomalu se otočil. Jeho pohled se střetl s pohledem zelených očí. Sevřel ruce v pěst.

„C-co tu chceš… ty bastarde?“

„Musíme si promluvit,“ řekl Antonio a natáhl k němu svou ruku. Romano sevřel zuby. Jak je to dlouho, co se ho ty štíhlé prsty dotkly naposled? Nemohl si vzpomenout. Nechtěl si vzpomenout. Rozčileně jeho ruku odrazil. Měl rád svůj život, nebyl dokonalý, ale jemu to stačilo.

„Nemáme o čem mluvit!“ křikl. „Řekni mi, co tu chceš, nebo vypadni!“

Antonio se zatvářil ublíženě, ale takové obličeje házel často. A Romano čekal, co se dozví. „Psal mi Roderich,“ přiznal Antonio nakonec. Romano zklamaně vydechl. Co vlastně čekal? Že by přijel za ním? Jen tak, bez důvodu? Jen proto, že ho chtěl znovu vidět? Naivní.

„Psal mi,“ pokračoval Antonio, „že tu ty a Feliciano chytáte nepokoje. Musel jsem mu odpovědět, že nemám žádnou moc to zvrátit. A jak vidím, doopravdy si sám žiješ docela dobře.“ Romano mlčel, ještě pořád nedostal odpověď na svou otázku. „Ale když jsem o tom pak přemýšlel, napadlo mě, že bude lepší o tom prohodit pár slov.“

„Chybný úsudek,“ odsekl Romano. „Vůbec se tě to netýká. Takže sbohem.“ Aby dal ještě jasněji najevo, že hovor skončil, otočil se znovu ke dveřím.

„Dokud jsou tady moji lidé, týká se mě to,“ oznámil mu Antonio a jednou rukou sevřel kliku a druhou se opřel o zárubeň. Romano polkl. Byl v pasti. Neměl kam utéct.

„Ty…“ zavrčel a zaryl nehty do kloubů Antoniovy levé ruky. „Nech mě.“

„Nedělej hlouposti, Lovi,“ zašeptal mu Antonio něžně do ucha. „Nechci, aby se ti něco stalo. Nemůžu ti nic přikázat, dávám ti jen dobrou radu. Roderich je jiný než já, on si své území chrání líp.“

„Já to vím,“ prosedil skrz zuby. „Stejně Feliciana podpořím.“ Když po tolika letech přijel domů, napsal o tom Felicianovi, tak začala jejich živá korespondence. Ani nevěděl, proč mu vlastně napsal. Byl ale rád, že to udělal. Jeho bratr na tom byl úplně jinak, než on sám. Jeho si nikdo nevšímal, byl jen další zemí na mapě, zatím co o Feliciana se rvali. Jeho malý, hloupý a naivní brácha. Toho by nikdy nenapadlo sjednotit Itálii. Byl to Lovinův nápad, samozřejmě. Napadlo ho to dávno, když přemýšlel, jak Antoniovi dokázat, že je mu rovnocenným soupeřem a ne jeho malým dítětem.

To Feliciano se toho nápadu chytil jako klíště. A ostatní ani nenapadlo z toho obviňovat někoho jiného. Když už ho zatáhl do takových problémů, bude aspoň stát při něm.

Antonio si povzdechl, narovnal se a otočil Lovina tváří k sobě, bolestivě svíraje jeho paže. „Stojí ti to za to, Lovino?“

„Neříkej mi tak, ty bastarde!“ vyštěkl Romano a pokusil se vyprostit z jeho sevření. Málem by se mu to i povedlo, kdyby ho Antonio nepřitiskl ke dveřím jeho vlastního domu, umíraje mu všechny možné únikové cesty.

„Stojí ti to za to?“ zopakoval Antonio svou otázku. Měl zoufalý pohled v očích, snad se o něj doopravdy bál, snad jen nechtěl, aby si Roderich myslel, že povstání podporuje.

„Stojí!“ křikl Romano. „Možná si pak konečně uvědomíš, že už nejsem malé dítě!“ Vyletělo to z něj až moc rychle. Nechtěl to říct, byla to jen myšlenka, která mu rychle proletěla hlavou, že si ji sotva stačil uvědomit.

„Ale já vím, že nejsi…“

„Ne, nevíš.“ Rychle oddechoval, jak ho zmohlo to nečekané rozčilení, strach a radost zároveň. Radost? Proč cítil i radost? Nadšení, že se znovu může podívat do těch zelených očí, že se ho znovu dotkly jeho hrubé ruce. Cítil se hloupě, doufal, že tohle už má za sebou. „Když je někomu patnáct, je to pochopitelné. Když je někomu sedmnáct, je to odpustitelné. Ale, Antonio, mně už dávno bylo dvacet. A ty pořád… Pořád o mě máš strach jako o malé dítě. Sám nejsi dost starý, abys mě pořád ještě mohl vidět jako malé děcko.“

„Ano a proto jsem tě taky nechal odejít, když jsi chtěl,“ řekl ironicky Antonio. Ironie se k němu nehodila. Znělo to od něj ublíženě a zanechávalo to v Lovinovi pocit, že za všechno může on. Vzdorovitě se na něj podíval. Ne, nebyla to jeho chyba. Antonio si za to mohl sám.

„Choval ses ke mně jako k porcelánové panence,“ ucedil. „Jen se dívat a občas někoho nechat, ať ji pečlivě opráší. Ale hlavně nesahat a nehrát si s ní.“

„Protože jsem nikdy nepoznal, co chceš!“ vykřikl Antonio a zatřásl s ním. „Nikdy jsi mi nic neřekl. Nikdy jsi nic nenaznačil, jen se zlobil a vztekal!“

„¡Bésame!“ Kdysi mu Antonio řekl, že udělá cokoliv, když mu to Lovino poručí ve španělštině. Tehdy byl ještě malinký a nechtěl se učit cizím jazykům. Tehdy ho Antonio s námahou každý večer zvedával k oknu a ukazoval do západu slunce, vyprávěje pohádky a neskutečné příběhy. Polib mě! Každou noc mu to Antonio říkával, když ho ukládal ke spánku. Pusa na dobrou noc. Kdysi ty chvíle nenáviděl, pak Antonio odjel, a když se vrátil, nenavázal tam, kde přestal. Někdy se Lovinovi po tom zvyku stýskalo.

Antonio zalapal po dechu. Ale pak… Pak se k němu sklonil a lehce se dotkl svými rty těch jeho. Motýlí polibek, tak nevinný a čistý, přesto pálil.

„Ty se červenáš,“ usmál se Antonio.

„A co mám asi tak dělat, ty blbečku,“ sykl Lovino. Překvapilo ho, že to Antonio udělal. Nečekal to. Ale nebylo to nepříjemné, jen toho bylo málo. Zatraceně málo na to, že na tu chvíli čekal víc jak čtyři sta let.

„Řekni to znovu, Lovino.“ Romano se mu zkoumavě zadíval do tváře.

„¡Bésame!“ řekl a Antonio ho znovu políbil. Jen lehce a nesměle, jako by se bál. A pak znovu a znovu, za každou svou tichou výzvu dostal Romano další polibek. Po každém tichém bésame byly polibky hladovější a dravější. Zdálo se to být tak normální. Proč všechno, co po životě chtěl, našel právě v jeho polibcích?

„Di più…“ Jenže letmé doteky nestačily. Víc! A Antonio znovu poslechl. Proč? Proč ho poslouchal na slovo? Proč ho líbal, jako by ho už nikdy neměl pustit? Proč až teď?

Antonio, jako by vytušil jeho pochybnosti, přestal a opřel čelo o jeho rameno. „Lovi…“

„Neříkej mi tak…“ špitl Romano udýchaně. Antonio přikývl. Ale Romano se zamračil, Antonio věděl, že nemá rád, když mu tak někdo říká. Přesto jeho jméno používal. Ale teď… Teď už by přece mělo být všechno jen dobré, ne? Nebylo to přece jen tak. Nevěděl, kolik jiných už Antonio sevřel v náručí a kolik jich líbal, a ani to nechtěl vědět. Když to byl Antonio, měl pocit dokonalé výjimečnosti.

„Nebudeš teď dělat žádné šílenosti, že ne?“ zeptal se ho Antonio. Romano ztuhl. Ah… Že by to bylo, jen aby ho uklidnil a odradil? Dal mu do hlavy jiné věci na přemýšlení? Semkl rty. Tomu bylo tak těžké uvěřit.

„Co tím chceš říct?“ Antonio se na něj nechápavě podíval. Ten zatracený štěněčí pohled zelených očí! „Možná bys měl odejít.“

„Proč?“ A ještě se tak blbě ptal! „Že nechci, aby ses zaplétal s Roderichem?“ Romano přikývl. Přesně proto.

„Proč jsi mě vůbec políbil?“ zeptal se a hlas se mu chvěl zlostí.

„Řekl sis o to.“

„Líbáš každého, kdo ti řekne?“ Antonio překvapeně zamrkal a ustoupil. A zase ten ublížený výraz. Vypadal jako štěně, které se někdo chytá utopit. Žalostný pohled, který byl zároveň k zulíbání. Chtěl ho políbit znovu. Nechtěl se na něj věčně zlobit. Ale nešlo to. Antonio ho dokázal vytočit jako nikdo jiný na světě. „Vypadni.“

„Jednou mi někdo řekl, že buď to mám přijmout anebo zapomenout,“ řekl Antonio, ale k odchodu se neměl. „Chtěl jsem zapomenout. Ale nemůžu.“

„Jdi pryč, Antonio.“ Být s ním znamenalo to největší štěstí i největší utrpení. Být bez něj… bylo ještě horší.

„Miluju tě. To jsem ti chtěl říct.“ Antonio se otočil a pomalu se šinul cestou pryč. Neohlížel se a Romano byl za to rád. Nezastaví ho, neřekne mu to. Pomalu se svezl na zem. Znovu jejich loučení dopadlo zle. Tentokrát to ale byla jeho vina. Nemusel se přece zlobit, nemusel zkazit krásu toho okamžiku.

O co byl lepší než ten zatracený bastard Antonio? Vždyť řekl, že ho miluje! Antonio… Právě políbil muže a řekl, že ho miluje. A on zase neviděl nic jiného, než jeho chyby.

Byl poražen. Nezbylo mu, než uznat svou porážku. „Nechoď pryč…“ Byl si jistý, že už ho Antonio nemůže slyšet. Jenže nedaleko od něj se ozvalo hlasité vydechnutí.

„Jsi krutý, Romano. Yo no tengo nada para enfrentarte.“