Kapitola III. – Do třetice všeho dobrého

Otevřel oči a zamžikal do slunečního světla. Muselo už být k poledni. „To mám za to, že chodím tak pozdě spát,“ zamumlal a podíval se vedle sebe. Místo vedle něj bylo prázdné. Zklamaně vylezl z postele. Kdyby nebyl v cizím domě, myslel by si, že to všechno byl jen sen. Takhle věděl, že si to nevysnil.

Natáhl na sebe spodky a kraťasy, košili však nikde nenašel. Líně se protáhl, nevadí, nepotřeboval ji. Stejně bude teplý, slunečný den. A navíc se mu ještě odjet nechtělo. Nevadilo by mu zůstat tady s Lovinem navždy, i když to nebylo možné. Ale byly klidné časy, kdy mohl Lovinovi obětovat kolik času chtěl. Dříve to bylo jiné. Jedna válka vystřídala druhou, bylo tolik starostí, tolik strachu, hrůzy a mizérie, že nebylo čas na lásku.

Domem se rozlehla vůně kávy. Antonio se usmál. Takže Romano byl v kuchyni. Jeho kroky okamžitě zamířily za ním. A brzy zjistil, že ho čich nezklamal.

„Dobré ráno,“ řekl nahlas a zpěvavě. Romano stál u kuchyňského pultu zády k němu. Na sobě měl jen jeho košili a srkal kávu. Vedle něj osamoceně postával ještě jeden hrnek.

„Už je skoro poledne,“ odsekl Romano. Antonio to přešel bez poznámky a vzal si hrnek kávy. Mohutně se napil a objal Lovina kolem ramen.

„Díky za kávu.“

„Za to vaříš oběd. A večeři.“

„To není fér!“ zaprotestoval.

„Život není fér.“

„Nebuď na mě tak zlý, Lovi,“ usmál se Antonio a políbil ho na šíji. „V noci jsi na mě tak zlý nebyl.“ Ani mu nemusel vidět do obličeje, aby věděl, že se nafoukl a zrudnul jako rajče. „Nechceš mi to říct znovu?“ zašeptal mu do ucha.

„Co?“

„To, co jsi mi říkal dneska ráno…“

„T-to teda ne! Na to zapomeň! To už ode mě neuslyšíš!“

„Asi tě budu muset donutit, Lovi!“ varoval ho Antonio a položil hrnek zpátky na linku. Romano jen pohrdavě zasyčel. Bylo to jako hra. Hra bez pravidel. Proč mu došlo tak pozdě, že v ní žádná pravidla nejsou? Kdyby na to přišel hned, ušetřil by se tolik dlouhých let trápení.  

S podlým úsměvem na tváři si namotal jeden vlas troufale trčící z Lovinovy hlavy na prst. Pak lehce zatáhl, nechávaje vlas klouzat kolem svého prstu zpátky na svobodu. Romano zaskučel.

„Ti amo… Antonio…“ Jeho hlas, zastřený nenadálým vzrušením a hanbou nad tím, že ho Antonio tak snadno donutil ta slova říct, zněl jako rajská hudba.

„Už se nemůžu dočkat siesty!“

„Ty nadržený bastarde…“

Lovino, rajčata a šťastné konce. Nejsvětější trojice, kterou bude milovat a uctívat, dokud bude živ.  

„Sí, mi amore…“