Kapitola III. – Dopis
by MisakoBěhem několika dalších dnů chodila Suzuki každý den do studia a tam se s klukama skvěle seznámila a stali se z nich dobří přátelé. I Fujisaki překonal svoje počáteční rozpaky. Shuichi a Yuki si žili v zaběhnutých kolejích a Hiro jednou přišel s hnědovlasou dívkou, kterou Suzuki přestavil jako Ayaku a že je to jeho dívka. Suzuki se s Ayakou snesli, ale že by z nich byli skvělé kamarádky, to ne. Shuichimu se taky podařilo napsat písničku, ale nebylo to nic moc a tak se mohl začít snažit znovu. Chudákovi se z toho začalo kouřit z mozku. Yuki moc velká podpora nebyl, ale Suzuki dokázala podpořit prvotřídně. Taky poslouchala všechny písničky Bad Luck a moc si je oblíbila. Některé jejich texty se i naučila nazpaměť. Taky si zvykla na to, že Shuichi žije s Yukim a do jeho povahy patří básnění o něm a o tom jak se k němu Yuki chová. Ryuuchi byl šťastný, že se zase mohou vídat jako za starých dobrých časů před čtyřmi roky. Po nějakém čase si Suzuki začala uvědomovat, že by chtěla žít v Japonsku a do Francie se vracet jenom na prázdniny. A taky se chtěla postavit na vlastní nohy.
Zbývali dva týdny do Vánoc a sníh nikde. Jednoho večera seděla Suzuki u sebe v bytě a přemýšlela nad svým životem. ‚Doteď jsem žila z podpory rodičů – neměla bych to tak nechat. Musím se postavit na vlastní nohy… Ale kde? Tady nebo ve Francii? Tady mám svou skutečnou rodinu – bratra a přátele. Narodila jsem se tu a mám to tu moc ráda… Ale… Ve Francii mám taky kamarádky… opravdovou ale jenom jednu – Camelii… A mám tam rodinu, která mě vychovávala celou tu dobu… Díky nim jsem ta, kdo jsem… Ale zase je tam tak chladno, žádné pocity jen lež a intriky… Matka stejně otce podvádí, stejně jako on ji… Tak jak se mám rozhodnout?‘ To jí trápilo celý večer, ale pak se ozval telefon – Shuichi.
„Ahoj Shuichi, co potřebuješ?“ Z telefonu se ozýval Shuichiho natěšený hlas.
„To bys neuhodla, co se stalo! Hned druhý den po Vánocích máme koncert a budou tam i Nittle Grasper! To je skvělý ne?!“
„Jo je to super!“ tentokrát Suzuki odpovídala s upřímnou radostí. Svého bratra si za ty tři týdny oblíbila a hodně se spřátelili. Chvíli si ještě povídali. Tedy, Shuichi spíš mlel jak nezavřený a Suzuki se smíchem poslouchala. Když po pěti minutách zavěsila, měla jasno v tom, kde chce zůstat. ‚Tady – v Japonsku.‘ Rozhodla se, že napíše domů rodičům. Po půlhodině si překontrolovala to, co napsala: Milí rodiče, píši Vám ze svého bytu v Japonsku. Mám se skvěle a jsem tu šťastná. Doufám, že Vy se máte také tak, protože na Vás často myslím. Hodně jsem se změnila, i když to není to, jak bych to přesně označila. Spíš jsem se stala víc sama sebou. A hodně jsem přemýšlela – o sobě a o svém životě. Došla jsem k závěru, že bych se konečně měla postavit na svoje nohy a nespoléhat na svou vlivnou rodinu. To mě naučil hlavně můj nový přítel, kvůli kterému mě sem Seguchi-san vzal. Ten přítel se jmenuje Shindo Shuichi, a když jsme se poprvé uviděli, oba jsme byli zmatení – a proč? Protože jsme zjistili, že jsme dvojčata. V tu chvíli jsem si připadala jako rozervaná na kusy, jako když se mi zhroutil svět, ve kterém jsem doposud žila. Taková ta bublina. Dozvěděla jsem se, že jste mí adoptivní rodiče od prvního dne, co jsem se narodila. Ale nebojte se. Dřív jsem se na Vás zlobila, že jste mi nic neřekli, ale už jsem v pořádku a jsem moc ráda, že jsem se to dozvěděla. Změnilo mi to život. A teď abych se vrátila k tomu rozhodnutí, o kterém jsem začala. Díky němu a jeho přátelům, ale i mému starému příteli Ryuuchimu, na kterého si jistě pamatuje, jsem se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Chtěla bych zůstat tady, v Japonsku a začít pořádně žít – najít si práci a radovat se ze života. Nechtěla bych se Vás dotknout, ale toho se mi ve Francii nedostávalo. Rozhodně se za Vámi přijedu na Vánoce podívat a budu Vás pravidelně navštěvovat, ale žít bych chtěla tady. Když tak mi napište, anebo si ještě promluvíme o Vánocích, až se na pár dní vrátím a vezmu si sebou své věci. S láskou Vaše Suzuki. Snad se jich to moc nedotkne.‘ posteskla si Suzuki, ale už nad tím víc nepřemýšlela.
„Yuki?“ optal se nesměle Shuichi, když spisovatel psal na počítači.
„Co potřebuješ?“ opáčil neobvykle milým tónem Yuki.
„Není ti nic Yuki? Nejsi nemocný?“ začal se starat Shuichi a přitom pobíhal okolo Yukiho jako blázen.
„Proč bych měl?“ zeptal se Yuki nechápavě.
„No protože seš dneska nějak milý.“ odpověděl Shuichi bezradně, protože nic nepotvrzovalo jeho diagnózu.
„A vadí ti to?“ přiblížil se k němu nebezpečně. Byli od sebe jen asi 10 centimetrů. Shuichi se malinko zarazil a trochu se začervenal. Yuki se jen pousmál a dál se na něj tázavě díval.
„N-ne…“ vymáčkl ze sebe Shuichi nakonec. Yuki ho chytl pod bradou a spojil své rty s těmi Shuichiho, který byl v sedmém nebi, jak se říká. Nenechal to jen na Yukim a hluboký polibek mu vrátil i s úroky.
„Ach Yuki…“ Shuichi chtěl něco říct, ale Yuki ho zarazil: „Mlč!“ a znovu ho políbil. Shuichi věděl, že ho Yuki miluje i přes to, že se k němu většinou choval chladně a nepřístupně. Kolikrát ho Shuichi vytočil,
že by se na všech prstech, které člověk má, nedalo spočítat. Někdy to došlo tak daleko, že ho Shuichi vyhodil z bytu, ale pak se zase usmířili. Zkráceně by se dalo říct, že jejich vztah byl nadmíru proměnlivý. Ale to by nebylo přesné. V jejich vztahu bylo lásky hodně. A z Shuichiho strany těch projevů bylo hodně. Ale Yuki se choval chladně. Shuichi ho i přesto miloval celým srdcem a chápal jeho chování… Chápal, že to všechno je kvůli Yukiho minulosti a proto se mu pokoušel všechno usnadnit. Usnuli jak jinak než v objetí.
Druhý den hned po ránu, řekla Suzuki klukům (teda, chtěla to říct Shuichimu, ale kluci poslouchali taky), jak se předchozí večer rozhodla a že už rodičům poslala dopis.
„To je super Suzuki!“ vrhnul se na ní Shuichi a objal jí.
„A jsi si jistá, že jim to nebude vadit?“ zeptal se Hiro starostlivě. Suzukin obličej se ze spokojeného
změnil na smutný: „U nich si nemůžu být nikdy ničím jistá, i když je znám už dvacet let.“ Potom, ale nahodila veselý obličej: „Ale to není teď to hlavní!“ mrkla na ně.
„A co je?“ zeptal se Hiro a tím u Suzuki vyvolal reakci, že protočila oči v sloup.
„Vy jste teda banda nechápavá.“ povzdechla si s úsměvem, ale kluci na ní udělali jen nechápavé obličeje. „Vy jste ale natvrdlí. No přece ten váš koncert!“
„No jo, ale jak to víš? Volali nám včera večer.“ podivil se Fujisaki.
„Řekl bych, že vím,“ zatvářil se Hiro spiklenecky.
„Suguru-kun, vážně tě nic nenapadá?“ zeptala se Suzuki. Odpovědí jí bylo zakroucení hlavou. „Shuichi mi volal. A díky tomu jsem mohla klidně spát, protože jsem si uvědomila, co chci.“
„Ach Suzukiii!!“ skočil na ní Shuichi a shodil jí na Fujisakiho. Ten ji chytil jen taktak, jinak by měla roztřísklou hlavu o roh stolu. Úplně zrudl.
„S-Suzuki, s-seš v pořádku??“ zeptal se Fujisaki.
„Ano, děkuji Suguru-kun,“ usmála se na něj vděčně a nepatrně se začervenala, na rozdíl od něj.
„Koukám, že je tu rozptylujete Yukinaki-san,“ pronesl vážný hlas a u hlavy se jí objevila pistole. „Budu vás muset požádat, abyste opustila tyto prostory. Pokud tak neučiníte, budu to muset provést násilím.“ Suzuki byla jako obvykle vyvedená z míry. Na takovouhle situaci narazila už asi 10x, ale nezvykla si.
„K-san…“
„K-san! Nechte jí prosím. To my se sami rozptylujeme! Ona nám pomáhá a radí nám! Nechte jí,“ přimlouval se za ní Shuichi.
„No dobře, pro tentokrát,“ stáhl se K a odešel.
„Děkuju,“ oddychla si Suzuki.
„Ale teď se musíte dát do práce!“ pronesla naoko vážně.
„Rozkaz!“ ohlásili poslušně kluci a všichni se zasmáli. Pak se pustili do práce. Fujisaki s Hirem dolaďovali pozadí pro písničky, aby to bylo dokonalé. Shuichi a Suzuki dělali porotu a vynášeli jedině pochvalné verdikty.
„Jsi vážně šikovný Suguru-kun! Jak ses to naučil?“ zajímala se Suzuki.
„Od bratrance, Tohmy…“
„On je tvůj bratranec?! Tak to se ani nedivím. Ale nemysli si, že tě s nim chci srovnávat,“ dodala, když si všimla, že chce namítnou něco jako že on není Tohma nebo něco podobného.
Během dalšího týdne se upravovali písničky, zkoušelo se nové aranžmá a podobně. Shuichi se taky snažil napsat nějaké nové písničky a díky tomu, že mezi ním a Yukim panovala dobrá atmosféra, šlo mu to od ruky. Všichni mu to přáli, protože byla radost ho vidět veselého. A K se Sakanem také proto, že mu psaní šlo dobře. Ayaka se stihla i za ten nabitý týden se Suzuki pohádat, kvůli tomu, že si myslela, že Suzuki flirtuje s Hirem. Suzuki i Hirovi dalo zabrat jí to vyvrátit a Suzuki málem Ayaku seřvala, za to jak je prostě příšerná. Naštěstí jenom málem, protože se hodně snažila kvůli Hirovi, který ji požádala, aby se k Ayace chovala slušně. Aby si to vynahradila tak kopla do stolu s takovou vervou, že měla štěstí, že si odnesla jenom naražený palec. Byla napjatá i z čekání na nějakou reakci rodičů z Francie na její dopis. I když to nedávala najevo, tak ve skrytu duše věděla, že jí to přinese jenom problémy. Jen nevěděla jaké, tak o svých pochybách a starostech nikomu neřekla.
0 Comments