Kapitola III. – Ochiba

Sakura pociťovala podivnou směsici štěstí, vítězství, úzkosti a strachu. Dokázala, že Naruto žije, ovšem zjištění všech okolností ji nezbavilo temného mraku, který už nad ní několik dní visel.
Nic se nedělo. Vůbec nic. Všichni tu šťastnou zprávu přijali stoicky. Překvapilo jí to a vyděsilo. Proč, k sakru, nic nedělají? Proč ho nejdeme najít? Všechny otázky byly zbytečné. Nezdálo se, že by měl někdo v úmyslu jí na ně odpovědět.
„Tsunade-sama!“ vykřikla Sakura s zaťala ruce v pěst. Cítila, jak se jí nehty zarývají do dlaní.
„Sakuro… Pořád nechápu, co po mě chceš. Mám za to, že jsem ti to už dostatečně vysvětlila.“
„Ne, nevysvětlila, Tsunade-sama! Proč bychom neměli Naruta najít?“
„Sakuro, už mě nebaví ti opakovat, že už to nejspíš skončilo. Nepodaří se ti ho dostat z rukou Akatsuki a my nemáme lidi, abychom sestavili dostatečně silný tým. Rozumíš?“
„To je přece úplně jedno! Kdyby se to stalo mě, nebo komukoliv jinému z vesnice, nasadil by život, aby ho zachránil! A my tady sedíme a necháváme ho trpět!“
„To už by stačilo!“ vyštěkla Tsunade a vyskočila na nohy. Sakura se zarazila a vyděšeně se na ni podívala. „Myslíš si, že si jedná, která si dělá starosti?“ Zavrtěla hlavou. Ne, ostatní se určitě taky musí strachovat… Aspoň někteří. „Ještě jednou tady budeš dělat scény, tak…“ Tsunade nechala větu nedokončenou a sedla si zpět na židli.
„Ale… Ale…“ Sakura hledala vhodná slova. „Je to nepřípustné… Je členem Skryté Listové. Všichni… jsme tu jako jedna velká rodina, ne? Tak to říkal Třetí…“
„Tak už dost.“ Tsunadin hlas byl klidný, ale rázný. „Myslím, že už nejsi schopna pokračovat jako ninja. Vrať se domů, už ti nebudou přiděleny žádné další mise. Oznámím to tvému týmu.“
„Tsunade….-sama….“
„Moje rozhodnutí. Až se tvůj stav zlepší, budeš moct pokračovat tam, kde jsi skončila.“ Sakura vyšla schlíple ze dveří. Cítila obrovskou nespravedlnost. Bezpráví. Nedokázala snést pomyšlení, že ona musí sedět s rukama v klíně, zatím někdo, kdo by jí složil k nohám modré z nebe, musí trpět. Pokud už ovšem není po smrti. Moc dobře si uvědomovala, že to je hra o čas. Ale oni její čas krátili. Už tak ho ztratila tolik…. A teď už nebude mít mise…. Celý den se bude muset týrat tou myšlenkou. Nenáviděla tu nejistotu – je živý, nebo ne?
Připadala si špatná. Určitě byla, protože ji všichni opustili. Teď Naruto, před tím Sasuke. Sasuke…!! No ano, Sasuke by jí mohl pomoct. Přece chce zabít svého bratra… A když ho najdou, najde i Naruta. Ovšem jenom jestli nebude najít Sasukeho těžší než najít Itachiho…..
 
 
Kakashi stál v Tsuandině pracovně a usilovně přemýšlel, co jim chce Hokage říct. Tým 7 byl kompletně přestavěn a on už nebyl jeho členem, na rozdíl od Yamata a Saie stojících vedle něj.
„Chci vám říct něco velmi důležitého,“ začala Tasunade tajemně. Všichni zpozorněli a prodlužující se Tsunadina odmlka jen potvrzovala jejich tušení o blížící se katastrofě.
„Tým 7 se právě rozpadl.“
„Cože?“ Sai si zjevně zvykl na své nové přátele.
„Je mi líto. Naruto už je pravděpodobně po smrti a vzhledem k Sakuřinu stavu jsem jí nemohla dovolit pokračovat.“
„Co zase udělala?“ ozval se Kakashi. Věděl, jak na tom Sakura je.
„Chce, abychom sestavili tým, který po Narutovi pátral.“
„Já osobně,“ zamračil se Sai, „si myslím, že má Sakura pravdu. Taky jsem nad tím přemýšlel, proč nic neděláme.“ Tsunade ho zpražila pohledem, pak však sklopila hlavu.
„Všichni víte moc dobře, proč nic nemůžeme podniknout.“ Měla pravdu, věděli to. A Sakura to nejspíš taky věděla, jen to ignorovala.
„Možná jste ji potrestala příliš přísně, Hokage-sama,“ řekl Kakashi. Opravdu si to myslel. Věděl, že Sakura nebude mít celé dlouhé dny co dělat, jen se obviňovat. „Mám z toho špatný pocit.“
„Proč?“
„Už kdy jsme byli v Shiyuuchi, mluvila Sakura o tom, že by byla schopna z vesnice utéct.“
„Cože?“ Tsunade znova vyskočila ze své židle. „To mi říkáš až teď?“
 
Sakura věděla, co musí udělat. Vzít jen to nejnutnější a nenápadně zmizet. Neměl by to být takový problém. Stejně už jí k vesnici nic nepoutalo. Sasuke i Naruto, lidé, díky nimž žila, už tu stejně nejsou. Navíc se cítila jako ve vězení. Dříve… byla jiná. Hensen. Změna, změna je život a ona se změnila. Obávala se však, že k horšímu. Co se to z ní stávalo? Tohle nebyla Sakura, kterou všichni znali! Začala plánovat, byla lstivá. Začínala být ten druh Sakury, který by dokázal Sasukemu pomoct. Bylo to něco, co si vždy přála. S tím, co z ní bylo teď, by ho dokázala donutit, aby ji miloval. Ale ztratila by Naruta. A právě teď, kdy ve svých myšlenkách přelétala od jednoho k druhému jako pingpongový míček, by ta ztráta byla příliš bolestná. Stejně jako ztráta Sasukeho, kterého už ztratila. Pochybovala. Pochybnosti se jí zahryzávaly do srdce a nešetrně jej trhaly na kusy. Začala pochybovat, že Sasuke je to, co chce. Měla ho pořád ráda….snad…. Ale netoužila po něm. Začínala se podezírat, že je to jen zvyk.
Chtěla někoho, kdo by ji ochránil. Dokázal by to Sasuke? Chtěla někoho, kdo by ji utěšil. Udělal by to Sasuke? Chtěla někoho, jehož úsměv by rozzářil celý její den. Usmívá se Sasuke? Věřila, že Naruto by to všechno dokázal, ale přestože k Narutovi chovala velké množství citu, nebyla to láska. A přesto…. Kdyby se tu objevil a začal jí líbat, neodstrčila by ho, nebránila by se. Ale možná by stejně potajmu myslela na Sasukeho. Nenáviděla tuhle jeho vtíravou vlastnost – proč ji pořád strašil v myšlenkách, když nedokázal nic, než jí lámat srdce, týrat ji, zraňovat ji?
Prošla branou s hrstkou turistů. Nenápadně se mezi ně vetřela, aby jí strážní u brány neviděli. Nebylo radno být příliš na očích. Vzpomínala si na rozhovor mezi ní a Kakashim. Řekla mu, že uteče. Touhle dobou už to Tsunade určitě ví. Teď mě možná hledají po vesnici, aby se ujistili, jestli jsem už utekla.
 
Měla pravdu. Její bývalý tým ji hledal. Marně.
„Hokage-sama, nenašli jsme ji,“ oznámil Kakashi a nedokázal potlačit smutek ve svém hlase. Ani jeden z jeho studentů už nebyl ve vesnici. A dva z nich utekli. Znamenalo to, že zklamal jako učitel?
„Ach…“ uniklo Tsunade. Nemohal si nevšimnou Kakashiho skleslého výrazu, ale nemohla najít ta správná slova útěchy. „Vyšlu několik týmů, aby ji hledali, Kakashi. Nemyslím, že je potřeba ji registrovat jako mising-nin. Přece jen byla dočasně uvolněna. Ale mohlo by se jí něco stát.“ Kakashi přikývl. Najednou se zdál být unavený. „Můžeš jít,“ propustila ho Tsunade. I ona si potřebovala odpočinout.
 
–
 
Sasuke ani pořádně nevěděl, co dělá. Ne že by byl na dně nebo vyděšen k smrti, to ne, ale cítil smutek. Bůh ví nad čím, ale cítil ho. Možná to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl vydat na to místo, kde Naruto zemřel. Nic v tom nebylo, jen si najednou připadal ztracený, trochu jako na pustém ostrově. Ne, možná by bylo přesnějším slovem prázdný. To by jeho stav přesněji vystihovalo. Někdy mohl přemýšlet celé hodiny, teď nedokázal vyplodit jedinou smysluplnou myšlenku. Jenom mu něco říkalo Jdi tam!
„Hej, Sasuke! Kam jdeme teď?“ ozvalo se za ním.
„Vy nikam,“ odsekl. Jejich doprovod vážně nepotřeboval. To by pak nejspíš skočil z něčeho pořádně vysokého.
„Cože?“ ozvalo se nespokojené reptání. Zpražil je pohledem. Byli jako malé děti.
„No dobře, Sasuke,“ řekla černovlasá dívka a založila si ruce v bok, „chápu, že je tu něco, na co chceš být sám, s čím se nám nechceš svěřovat, ale to nám můžeš říct. Stačilo by jen: ,Chci být sám, dejte mi pokoj,‘ nebo tak něco,“ vyčetla mu.
„Jistě.“ Otočil se od nich pomalu odcházel. Cítil, jak se za ním všichni tři dívají. Možná jim měl ještě něco říct, ale vyschlo mu v krku. Cítil podivnou úzkost u srdce – jako by se mu stahovala hruď. Nepříjemný pocit. Kuyashinaki. Ne, to nebyla pravda, necítil pláč… ani lítost. Nebo snad ano? Byly tyhle pocity… byl to smutek?  Vybavil se Naruta při jejich posledním setkání. Jak by se někdo, kdo ani neokázal zachránit svého kamaráda, mohl stát Hokagem. Ušklíbl se. Krutá realita, to ano. Pokud ovšem někdo ten titul bere vážně. Znovu rozevřel svitek. Jak se jen jmenuje to místo? Zabloudil po něm očima. Gake no Keiri! Jak příhodné! Popravčí útes. Jak u něj vůbec mohli bojovat? Na místě, kde zemřelo spousta lidí… Změnil směr. Nemělo by to být dál než dva dny cesty, bude-li cestovat bez přestávky. To by neměl být problém, stejně by nemohl usnout. Akumu ho poslední dobou budily ze spánku zpoceného a unaveného. Hloupé noční můry! Sny bez hlavy a paty! Někdy se mu zdálo o věcech tak děsivých, že při pouhé vzpomínce na ně mu naskočila husí kůže. Nenáviděl to, tyhle sny. A pak tu byla ještě smrt Naruta. Bylo mu z toho těžko.
Zastavil se a zamžikal. Obrazy před ním se začaly rozpíjet v neforemné barevné fleky. Protřel si oči a s úžasem pozoroval své mokré ruce. Po tvářích mu samovolně stékaly slzy.
„Brečím jak malá holka,“ zabručel sám k sobě. Zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě. Pár slz, o kterých nikdo neví, nic neznamenají.
 
U Gake no Keiri se mu naskytl nádherný pohled. Pozoroval vycházející slunce. Musel si rukou zastínit oči, jak bylo ostré. Osvětlovalo pískové skály a zbarvovalo je do narudlých odstínů. Zaslechl zašustění křoví.
„Vím, že jsi tam. Nemá cenu se schovávat,“ řekl tiše. Návštěvník byl blízko, věděl, že ho uslyší.
„Neschovávám se. Hledám tě,“ ozvalo se v odpověď. V Sasukem hrklo. Ten hlas!
„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl chladně a nenápadně svou ruku přemístil na jílec meče.
„Chci tě o něco požádat, Sasuke.“ Ano, tušil co přijde. Na rtech se mu objevil pobavený úsměv. To však ještě nevěděl, co jaké přání bude vysloveno….