Kapitola – první a poslední

„U stááánkůůů na levnou kráásu…“ začala zase brunetka, zatímco jí na tváři hrál šťastný úsměv.
„Jo, tam jsi určitě stála ty,“ zavrčel na ni černovlasý kluk, který se ji snažil dotáhnout domů.
„…postáávaj a smějou se časuu…“ pokračovala s vyřváváním na celé město.
„Jen počkej , ráno už se moc smát nebudeš…“
„… s cigaretouu a holkoou, co nemá kam jííít…“
„ Aby ses taky jednou nestala.“
„Skleniček pááár a pár tahů z tráávy, uteče deen jak večerníí zpráávy…“
„No, ale ty bohužel trvaj půl hodiny…“
„…neuměj žíít a bouřeej se a neposlouchaaaj…“
„Tvůj životopis, Hawkinsová?“
„…ztracenáá vííra…“
„Sakra Shanio, drž už hubu.“
„Dyž ty seš strašnej suchar, Rayi,“ oznámila mu mezi škytáním.
„Super. A ty seš zas zlitá pod obraz a stejně nevíš, co říkáš.“
Vypadalo to, jako kdyby nad jeho slovy Shania přemýšlela a tak na chvilku přestala zpívat. Šli mlčky. Ray už si začínal myslet, že zbytek cesty bude klidný a pohodový, avšak tuto naději ztratil v okamžiku, kdy Shania otevřela pusu. Bylo na ní vidět, že chce zase zpívat, což ovšem Ray nemohl dopustit. Už takhle vzbudila nejméně půlku města a jeho málem donutila ohluchnout.
Povzdechl si a jednou rukou jí zakryl ústa. Tou druhou ji vzal kolem pasu, aby jí pomohl udržet rovnováhu. Ale chybička se do jeho jednoduchého plánu vloudila – Shania se bránila.
„Pusť!“ vyjekla přidušeně a začala kolem sebe kopat.
„Ani mě nehne,“ zněla klidná odpověď. Nechtěl použít násilí, ale už mu nic jiného nezbývalo. Tedy, alespoň si to pro sebe říkal. I někomu tak flegmatickému, jako byl Ray Schloss, mohly rupnout nervy. A vypadalo to, že hnědovlasá dívka by to klidně zvládla.
Shodil ji na zem, ale pro jistotu zmírnil tvrdý dopad. Přeci jen nechtěl, aby měla dívka všude modřiny. Spoutal jí ruce za zády a tělem ji uvěznil, aby neměla moc prostoru k pohybu.
„Tak, a teď mě poslouchej,“ začal, výhružně na ni hledíc.
„Půjdeš se mnou, dobrovolně, nebudeš zpívat ani se vzpouzet, jasný? Jestli budeš hodná holka, brzo dojdem domů a budeš si moct lehnout.“
„Ale mně se nechce spát…“ zakňourala Shania.
„To si jen myslíš… ale jestli mě budeš hodně štvát, ráno nedostaneš nic na bolení hlavy. Chápeš?“
Dívka ztěžka otočila hlavu a přihlouple se na něj podívala.
„Fajn,“ povzdechl si a zvedl se z ní. Pomohl jí na nohy a opět ji podepřel. Tentokrát brunetka nevypadala, jako by se chtěla bránit.
„Tak dobře, teď zjistíme, co všechno víš. Řekni mi, jak se jmenuješ.“
„Nó…“
„Aha.“
Shania se na něj zlobně podívala a pak prohlásila: „Shania Hawkinsová.“
„Výborně, dostaneš jedničku,“ poznamenal sarkasticky černovlásek. „A já jsem?“
„To nevíš, jo?“ zachichotala se. Ray zvedl oči v sloup.
„Tak já ti to řeknu. Menuješ se Ray Suchar Schloss.“
„Jo díky, hned se mi vrací paměť,“ zněla otrávená a notně ironická odpověď.
„To sem ráda,“ zazářila hned Shania jako sluníčko.
„Bože, co jsem komu udělal?“ zamumlal s pohledem upřeným k nebesům.
„Nenechal jsi mě zpívat,“ oznámila mu brunetka důležitě a hned zase spustila.
„Severní vítr je krutýýý…“
„To spíš tvůj zpěv. Že já si nekoupil špunty do uší…“
„… počítej lásko má s tííím…“
„Nebo blbuvzdornou helmu…“
„K noháám ti dám zlaté prutyy…“
„To by mě zajímalo, kde je seženeš,“ ušklíbl se Ray.
„…nebo se vůbec nevráátííím…“
„To bude pravděpodobnější. A upřímně, fakt by mi to nevadilo.“
Ray měl chuť se chytit za hlavu, vodou zapít paralen a tuhle otravnou žábu dát spát. Tohle Alici spočítá. Hodila mu Shaniu na krk s tím, že to trochu přehnala v hospodě a Alice ji přece ke svým rodičům vzít nemůže. Černovlásek věděl, že to Alice doma nemá lehké, ale tohle byla vážně rána pod pás. Bude mít ze své kamarádky migrény celý týden a ještě bude podrážděný… možná. Nebo taky všechno dramatizuje, jak mu všichni vždycky říkali. Nevadí, stejně ho to stojí nervy. Mohl by Shaniu ráno trápit tím, že jí hned nedá prášek na bolení hlavy… jo, to zní dobře. Spokojeně se pousmál a vrátil se zase do reality. Úsměv mu z tváře okamžitě smazal hnědovlásčin zpěv.
Ray si všiml, že už přeladila na jinou písničku.
„Jsem rumováá vííííla!“ vřeštěla právě teď.
„Jo, to fakt jsi,“ poznamenal.
„A co jsi ty?“ zeptala se a okamžitě si odpověděla: „Jsem rumový nádeníík.“
„Jo, jsi ženská sta tváří.“
„Včera jsme trochu piiiili.“
„Postřeh. Ale počkej… říkala jsi trochu? Kecáš.“
„…upadli jsme na chodnííík.“
„Člověk se až diví, jak jsi pravdomluvná.“
„Dáám si sklenici pííva a k tomu rumíčky dvaa.“
„To si zkusíš!“ zvýšil nevědomky hlas Ray.
„Stoupá, stoupá mi…“
„Co, prosímtě?“
„…v krvi mi stoupá, alkoholu promiléé!“
„Jo, to bych bez tebe nezjistil,“ ušklíbl se.
„Svět se se mnou houpááá, blábolím opiléé.“
„Ani nevíš, jakou máš pravdu.“
„Já jsem rumová…“ najednou se zasekla uprostřed věty.
„Ale copak? Problémy s pamětí?“ škodolibě se pousmál Ray.
„Ne, ty topinko, ztrácim melodii,“ osvětlila mu Shania situaci.
„No hrůza…“ zděsil se naoko mladík.
„Si piš,“ pokývala hlavou.
„Co budem proboha dělat?“ sarkasmus s jeho hlasu přímo kapal. Ale zdálo se, že si toho dívka nevšimla.
„No, to vážně nevím…“
„Já jo,“ Uškrtíme tě polštářem, ty jeden opilci, mihlo se mu hlavou.
„Tak to je fajn,“ usmála se andělsky Shania.
.
Mladá brunetka seděla na podlaze a tiskla k sobě deku. Pozorovala Raye, jak rozkládá postel, aby se na ni vešli oba dva. Nemohl přece nechat návštěvu spát na zemi!
A navíc, to její ranní úpění si nesmí nechat ujít.
„Seš idiot,“ ozvala se najednou.
Černovlásek si z toho těžkou hlavu nedělal – za ten večer už toho vyslechl spoustu. Od „Jsi hroznej suchar, Rayi“ až po „Tvoje tkaničky jsou strašně sexy, víš to?“ – takže si říkal, že už ho nemůže nic překvapit.
„Jo?“ opáčil bez zájmu.
„Jo,“ ujistila ho. „Je tu holka, která je do tebe úplnej blázen a ty o tom ani nevíš! Ha! A máš to!“
„Teď jsi mi to nandala,“ uznal Ray s hlasem, který přímo přetékal sarkasmem.
„Viď? Taky si myslim,“ pokývala spokojeně hlavou.
„To jsme dva.“
„A víš, jak se ta holka jmenuje?“ mlela si dál svoje.
„Jak?“ zaznělo od mladíka opět naprosto netečně. Kdysi někde četl, že opilcům se nemá odporovat.
„Shania!“ vykřikla a začala se smát jako blázen. „No není to vtipný?“
„Jo, fakt veselý.“
Dál upravoval postel a když ji konečně uvedl do stavu, ve kterém ji chtěl mít, podíval se na svou kamarádku.
„Shan?“
Odpovědí mu bylo ticho.
Přešel až k ní a nevěřícně se na ni zadíval. Ta holka nejdřív dostane záchvat smíchu a pak usne? Hm.
To je jí podobné, zašklebil se.
Zvedl ji do náručí, položil do postele a přikryl. Jeho poslední slova toho dne zněla: „Jen počkej ráno, ty příšerko.“
.
Nevzbudily ho ranní paprsky jako obvykle, z krajiny snění ho vytrhlo úpění. Okamžitě se posadil na posteli a neměl daleko k tomu, aby ze stolu sebral lampu a cokoli, co by se pohnulo, by vzal po hlavě. Za předpokladu, že by to něco hlavu mělo.
Naštěstí se včas zarazil. Věděl, že by mu za ještě větší bolest hlavy Shania rozhodně nepoděkovala. Podíval se na ni. Měla řasenku rozmazanou po celém obličeji, vlasy byly hotové vrabčí hnízdo a celkově vypadala, jako kdyby měla srážku s bagrem.
Vstal, došel do kuchyně a a ze skříňky sebral prášky proti bolesti. Zastavil se ve dveřích a zamával s nimi.
„Tak, Shan… nepotřebuješ něco?“
„Rayi, dneska ti to strašně sluší… a jak se ti to oblečení krásně hodí k očím! …že mi dáš ty prášky?“
„Smůla, děvče.“
„Copak jsem na tebe nebyla vždycky hodná?“
„Pamatuješ si na včerejšek?“
„Ne…“ zasténala a zoufale se na něj podívala.
„Tak fajn, dobře,“ rozesmál se a krabičku jí hodil.
„Díky, jsem tvým dlužníkem,“ vydechla úlevou a spolkla rovnou dva prášky.
„Tak, a teď mi řekni, co se stalo.“
„No, byly jste s Alicí v hospodě a ty ses strašně opila,“ pokrčil rameny. „A Alice mi tě hodila na krk.“
„Jéje. Promiň.“
„Hm.“
„Ehm. Udělala jsem něco trapného?“ zadržela dech hnědovláska.
„Ani ne, až na to, že celé město ví, jak krásně zpíváš a zjevně ráda blábolíš naprosté ptákoviny,“ pokrčil rameny.
„Zabiju Alici,“ zavrčela.
„Proč?“
„Zaprvý je mi strašně blbě a zadruhý jsem jí něco řekla… a jí asi přišlo vtipný, že bych ti to vykecala.“
„Myslíš to, že mám sexy tkaničky?“ zadržoval smích černovlásek. Takhle s odstupem to bylo vážně vtipné.
„Ne, to ne,“ zakřenila se.
„Tak… to s tou holkou, která mě miluje?“
„Sakra.“
„No, tak jí můžeš vyřídit, že ji mám taky rád,“ mrkl na ni. Zvedla hlavu.
„Vyřídím,“ usmála se.
„Fajn… chceš čaj?“
„Jo, děkuju.“
„Bez cukru?“
Kývla. „A mimochodem, víš, že s ní jdeš dneska na rande?“
„Teď už jo.“
A oba se na sebe zašklebili.