Kapitola první: Konec je jen začátek

Kap.

Kap kap.

Kap kap kap.

Z černých mračen, jež se usídlila vysoko nad městem, se začne snášet první letní déšť. Jednotlivé kapky se nesou elegantním a nenuceným pohybem k zemi. Určité seskupení dešťové vody se zatoulá i k budově místního gymnázia, kde se ještě učí studenti poslední látky před prázdninami.

První kapka dopadne na sklo okna, jež patří jedné ze tříd vyššího ročníku. Jakmile se kapka dotkne skla, tiše se o něj roztříští. Jednotlivé částečky, které z ní zůstanou, začnou pomalu stékat po skle dolů, přičemž za sebou zanechávají jen vlhkou, téměř neviditelnou stopu. První kapku následují i ostatní, jelikož padají za ní. A v té chvíli, když se i ostatní kapky dešťové vody s tichým cinknutím roztříští o sklo, a tím se rozdělí na menší částečky, pozvedne jeden ze studentů pohled a podívá se k oknu.

Ve třídě sídlící v nejvyšším patře budovy nebylo slyšet kromě občasného zašustění papíru a tichého tahu tužky nic. Někteří studenti však měli na uších sluchátka, avšak hlasitost zvolili takovou, aby neobtěžovala ostatní v práci. Na kreslení se člověk musí plně soustředit myslí i duší, když chce aby obraz vypadal reálně a dokonale. Mezi tuto skupinku chlapců a děvčat, kteří kreslí pomocí hudby, se řadí i mladík s blonďato-černými vlasy, jež sedí v lavici u okna. Sedí sám. Ne proto, že by nebyl oblíbený, ba naopak. U dívek je oblíbený až příliš, ale má to takhle radši. Má rád svou volnost. Navíc se takhle může plně soustředit. Ze sluchátek se mu line pomalá a tichá klavírní verze jeho oblíbené písničky. Vždy na hodině výtvarné výchovy, když jí poslouchá, dokáže s ní splynout a na kusu papíru vykouzlit opravdové mistrovské dílo. Jinak tomu není ani dnes. Tužka neslyšně klouže po jeho papíře lehce jako pírko. A tím dostává efekt jakoby se jí vůbec nedotýkala. Ze sepnutých vlasů se mu uvolní pramínek černých vlasů a spadne mu do očí. Volnou rukou si jej strčí za ucho a pracuje nerušeně dál v kreslení. Dnes dostali téma ‚Láska‘. Láska pomyslí si mladík a na okamžik přestane ve stínování dešťových kapek. Zvedne pohled od papíru. Nejprve se porozhlédne po třídě a následně jeho pohled doputuje k oknu. Pozorně se na něj zadívá a očima sleduje jednotlivé kapky vody, jak se tříští o okenní tabule. Alexi se usměje a na okamžik se zasní. Jaké to asi je, když k tobě jiný člověk chová lásku? Přál bych si jí konečně potkat a zažít ten opojný pocit překypující radosti a štěstí. Jenže asi mi to není přáno. Pokaždé když si s někým něco začnu a vypadá to nadějně, zjistím, že mě jen využívá. Jen kvůli tomu, že jsem chytrý. Asi si lásku nezasloužím. Není to fér…

Mladík si tiše povzdechne a raději sklopí pohled zpět k papíru. Shlížejí na něj mladí muži v pevném obětí, rty uzamčenými v něžném polibku, vlasy smočenými deštěm, oblečením prosáklým na kůži a těly natisknutými k sobě. Opět se chopí tužky a začne kreslit jednomu mladíkovi vlasy a obličej. U druhého mladíka nakreslí pouze vlasy neboť obličej neví. Má jistou představu ale nedokáže jí dostat z hlavy. A hlavně mu je povědomá ale vůbec si neví, kdo to má být. Ručičky na hodinách se pomalu přemisťují po své určené dráze a tím hlásí, že se hodina blíží ke konci. Ozve se drnčení zvonku, načež všichni vstanou a začnou postupně odcházet ze třídy. I Alexi vstane, uloží si svůj nedokončený obraz do desek, přehodí tašku s notebookem přes rameno a také z ní vyjde. Po celou dobu jej pozorují tmavě hnědé oči, ve kterých jiskří pobavené plamínky…

Alexi jde po chodbě a s úsměvem pozoruje vesele se bavící a smějící spolužáky. Občas se na něj někdo podívá a kývne na pozdrav s úsměvem. Skupinka děvčat, ke kterým se blíží mu zamává. Oplatí jim zamáváním a děvčatům se ihned do tváří vlije červený nádech. Ve sluchátkách mu už nehraje žádná pomalá hudba, ale pravý opak. Rychlý a emotivní j-rock. Tenhle styl hudby přímo miluje. Nikdo mu tenhle druh muziky nevytýká. Ani jeho styl ne. Vlastně by si ho bez toho nedovedli představit. Patří to k němu, stejně jako notebook. Jde chodbou směrem na další hodinu. Naproti němu jde hnědovlasý mladík ve stejném věku. Stejný mladík, který ho pozoroval po celou dobu ve třídě. Jde svým typickým krokem, ve tváři výraz největšího frajera světa. V očích stejné jiskřičky pobavení jako předtím. Alexi přivře oči. Na tváři se mu objeví úšklebek a z očí mu div nelétají blesky. Druhý mladík je na tom podobně. Jdou naproti sobě. Když kolem mladíka prochází blonďáček, neodolá a podkopne mu nohy. Alexi silou setrvačnosti a gravitace spadne na zem. Desky, jež držel v rukou mu vypadnou ale ještě než stačí dopadnout na zem z nich vyletí všechny mladíkovi výkresy a rozletí se po celé chodbě.

„Ty jsi ale nemehlo, co, Alíku?“ ozve se nad ním posměšný hlas jeho odvěkého rivala. Zatne zuby ale mlčí.

„Copak, Alíku, ukousl sis jazyk?“ ušklíbne se. Když Alexi neodpovídá, naštve ho to a šlápne mu na záda. Jenže ten s něčím takovým počítal a tak ještě než se mladíkova noha dotkne jeho zad, odkulí se na bok. Vyhoupne se do dřepu, načež se opírá oběma rukama o zem a jednu nohu má nataženou.

„Ne, Kirssi, jazyk mám pořád. Jen je škoda jím plývat zrovna na tebe,“ ušklíbne se a než stačí Kirssi cokoliv udělat, už leží na zádech a nad ním stojí Alexi. Vůbec netuší, jak se to stalo, jak to bylo rychlé. Sakra!

„Co si o sobě vůbec myslíš?!“ zavrčí. Alexi se k němu skloní, chytne ho za tričko pod krkem a přitáhne k sobě. Dívá se mu z několika centimetrů upřeně do očí. Dotýkají se lehce špičkami nosu.

„Jsi ubožák. Nic jiného. Nemá cenu se s tebou zahazovat,“ sykne. Oba si uvědomí svou blízkou přítomnost, ale ani jeden to nedá na sobě znát. Blonďatý mladík se odtáhne a pustí ho. Poté se sehne, sesbírá všechny své výkresy a uloží zpět do desek. Poté se narovná, desky dá do podpaždí, upraví tašku na rameni a koukne na Kirssiho jež na něj upírá své čokoládové oči. Chvíli se na sebe jen dívají, pak se ale Alexi otočí a rozjede se chodbou pryč. Na tváři se mu objeví na pár okamžiků spokojený úsměv.

Kirssi pozoruje jeho záda dokud nezmizí za rohem. Jakmile se posadí, ihned se kolem něj seběhnou jeho nohsledi. Jeden přes druhého se ho začne na něco ptát, takže brunetovi z toho jde hlava kolem.

„Ticho!“ vykřikne a tím utlumí blekotání svých společníků. Všichni se na něj podívají. Aniž by Kirssi něco řekl, pomůžou mu na nohy a lehce jej opráší.

„Jen počkej, Salvio,“ zamumlá tiše, ale i jemu se na rtech objeví mírný úsměv. Po pár vteřinách však zmizí a nahradí ho typický frajerský úsměv.

„Jdeme,“ zavelí a rozejde se na druhou stranu, než šel Alexi. Jeho nohsledi jej následují…

Čas ubíhal jako voda a aniž by se někdo nadál, byl tady poslední týden školy a s tím i závěrečné testy a zkoušky. Všichni z toho měli strach. Až na Alexiho. Jelikož už od narození byl vysoce inteligentní, neměl žádný problém s učením. Za to Kirssi ano. Věnoval se všemu možnému. Od krelení grafitů, přes každodenní pařby až po noci s holkama v posteli. Jen ne škole. Ta mu byla úplně ukradená. V hodinách nikdy nedával pozor a tudíž z nich nemá žádné výpisky.

Studenti vejdou do třídy, kde se rozhodne, zda se dostanou do dalšího ročníku, či ne. Na všech je vidět nervozita, samozřejmě s výjimkou Alexiho. Ten se naopak cítí úplně v klidu. Nemá důvod se stresovat. Všichni se usadí do lavic. Kirssi vchází mezi posledními a za ním v těsném závěsu i Alexi. Ten se kolem něj prosmýkne a přitom mu nenápadně dá do kapsy úhledně složený papírek. Dojde ke své lavici a usadí se do ní. Kirssi, jelikož si toho nevšiml, se též usadí. Všichni vyčkávají na příchod učitele, který přijde přesně se zvoněním.

„Na lavicích nebude nic, kromě vaší propisky. Pravidla znáte. Na test máme hodinu. Přeji hodně štěstí,“ pronese učitel, načež každému dá po dvou papírech. Jeden čistě bílý a druhý se zadáním.

„Můžete začít,“ vyzve je a usadí se pohodlně do židle. Ve třídě zavládne naprosté ticho. Alexi prolétne očima všechny otázky a pousměje se. Naprosto primitivní. Chopí se propisky a začne „stručně“ odpovídat na dané otázky. Což znamená, že ani ne za pět minut má hustě popsaný papír z obou dvou stran. Naproti tomu Kirssi v zadání plave jako Nemo v akváriu. Totálně si neví rady. Tak tady jsem skončil, pomyslí si a rozhlédne se po ostatních. Všichni mají nosy zabořené v papíře a jen píší, píší a píší. Ozve se tiché zavrzání židle, jež prořízne ticho panující ve třídě. Kirssi stočí pohled k onomu dotyčnému, jenž hluk způsobil. No jistě. Salvio, kdo jiný, ušklíbne se a pozoruje ho, jak se zvedá ze židle a přechází k učitelskému stolu, odkud si vezme další dva volné papíry. Když se vrací zpět na své místo, střelí pohledem ke Kirssimu. Jejich oči se setkají. Alexi tak, aby to nebylo nápadné, si poklepe na svou kapsu u kalhot a usadí se, načež začne ihned dál sepisovat své opravdu jen velmi stručné odpovědi. Kirssi tak trochu nechápe a pár minut tápá ve své mysli, co tím Alexi myslel. Pak si sáhne mimoděk do kapsy pro žvýkačku, aby se částečně uklidnil, ale to, co z ní vytáhne, jej natolik ohromí, že otevře pusu a vykulí oči. Alexi jej po očku sleduje a musí se usmát jeho výrazu. Pak se ale opět ponoří do práce…

„Děje se něco, pane Dasio? Máte nějaký problém? Nerozumíte něčemu?… “ optá se jej profesor a probodává jej očima skrze hranaté brýle. Kirssi se probere z tranzu a pohlédne na muže za kantorskou lavicí.

„Ne, pane profesore.“

Muž tedy přikývne a dál se věnuje svým novinám, jež si přinesl, aby se nějak zabavil. Brunet si oddechne a tiše rozbalí onen již zmiňovaný kus papírku. Zalape po dechu. Vždyť t-to jsou správný odpovědi! Zírá na ně, jako na Boží obraz. Pak si všimne podpisu v pravém dolním růžku. A.S. Ihned střelí očima k lavici, v níž sedí blondatý mladík s rukama za hlavou, zavřenýma očima a mírným úsměvem na tváři. Avšak vycítí cizí pohled. Ví komu patří. Jeho úsměv se ještě rozšíří. Oči otevře a opět se podívá na Kirssiho. Jejich oči se opět setkají.

„Děkuju,“ zašeptá tiše Dasio tak, aby to slyšel pouze ten, komu jsou slova určená. Alexi je sice neslyšel, ale odezíral mu ze rtů. Jen pokýve hlavou, že rozumí a usměje se. Kirssi mu úsměv oplatí. Pak Alexi poklepe dvěmi prsty na své levé zápěstí. Kirssi se zatváří nechápavě. To blonďáčka pobaví a zacukají mu koutky. Ukáže mu palcem na hodiny. Druhý mladík na ně pohlédne. Má už jen půl hodiny! Rychle tedy začne opisovat správné odpovědi z taháku. Alexi s úsměvem zavrtí hlavou a skloní se ke svým třem papírům hustě popsaných jeho písmem. Podepíše je a tiše vstane. Vezme je do ruky, do druhé zadání a vydá se k profesorovi. Kirssi dopíše poslední otázku a zadívá se na svého rivala. Zahlédne tři papíry s odpověďmi. No jo. On se narodil s jednou podstatnou věcí a tou je mozek. Alexi je odloží na katedru a odporoučí se ze třídy. Vyjde na chodbu a zamíří na záchody. Kirssi ještě něco dopíše, pak je také odevzdá a odejde ze třídy. Vleze na záchody. Koukne k umyvadlům se zrcadly. U jednoho z nich stojí Alexi a právě si uvolňuje vlasy. Přejde k němu a opře se zády o stěnu. Blonďák se pousměje.

„Ještě jednou děkuju. Bez tebe bych neprolezl ročník.“

I brunetovi se na tváři objeví letmý úsměv.

„To byla maličkost. Byla by bez tebe v dalším ročníku nuda, Dasio,“ mrkne na jeho odraz v zrcadle a znovu si sepne vlasy do gumičky.

Alexi pomohl Kirssimu v postupových testech. Kirssi mu za to dvakrát poděkoval. A teď se na sebe usmívají a kecají spolu. Svět nebude už nikdy normální…

Nastane mezi nimi ticho. Takové zvláštní ticho. Ani jeden nechce začít nějakou konverzaci, neboť čeká, že jí začne ten druhý. Celá tahle scéna je absurdní. Alexi neví, jestli se má začít smát, nebo brečet. Raději zažene tyhle myšlenky a utáhne si culík a lehce dodělá oční linky. Věnuje se tomu tak pozorně, že si nevšimne, jak si jej prohlíží druhý mladík. Ne, že by nevěděl jak vypadá, ale ještě nikdy neměl možnost si ho prohlídnout takhle zblízka. Sjede jeho postavu od hlavy až k patě a nakonec se vrátí ke rtům, pod kterými se třpytí dvě stříbrné kuličky. Pousměje se. Alexi se odtáhne od zrcadla a schová si svoje líčení do příslušné taštičky, kterou ihned uloží do tašky s učením. Poté si nanese na rty malé množství jahodového loje a lehce rozetře. Promne si rty a usměje se na svůj odraz. Skloní se, aby si uklidil ostatní věci do tašky ale zastaví se v půlce pohybu. Těsně nad zadkem ucítí cizí prsty. Přejíždějí po kůži lehoučce. Aleximu přejede mráz po zádech a následně se mu objeví husí kůže. To však dotyčného neodradí a dál jemnými pohyby laská zlatavou pokožku. Blonďák polkne. Z ruky mu vypadne umělá nádobka s leskem na rty, když se cizí prsty vydají na průzkum do ještě riskantnějšího místa a to pod kalhoty. Pozvedne oči a zadívá se na odraz v zrcadle. Pohledy se střetnou. Ten pohled. V Alexiho mozku se rozsvítí červené světýlko a rozezní varovný signál. Nemá z těch očí dobrej pocit. Čokoládové duhovky jsou totiž zastřené oparem touhy. Touhy po něm, po jeho těle, po sexu s ním. Zúží se mu zorničky. Kirssiho ruka se mezitím probojovala pod mladíkovi boxerky a nyní mu přejíždí po hýždích. Ten dotyk v Alexim probudé nějakou sílu a pud sebezáchovy. Vystřelí rukou dozadu a vytáhne onu již několikrát zmíněnou ruku ze svých kalhot. Narovná se a otočí se k němu čelem. Pevně jej drží za zápěstí.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vykřikne. Je rudý ve tváři. Těžko posoudit, zda je to vztekem, nebo vzrušením. Jeho oči vypovídají spíše možnost číslo jedna. Kdyby pohledy uměly zabíjet, po Kirssim by nezbylo ani smýtko prachu.

„Líbilo se ti to. Viděl jsem ti to na očích,“ zašeptá s klidem a pobavenými jiskrami v očích. Přiblíží se k němu. Jako lovec ke své kořisti. Alexi chce couvnout, ale zastaví ho umyvadlo za ním. Zrádné umyvadlo. Kirssimu se na rtech objeví pobavený úšklebek. Rukama jej uvězní a tělem přišpendlí k umyvadlu tak, že nemůže utéct. Alexiho polije horko a zmocní se ho panika. Snaží se vymyslet nějaký plán, jak se od toho sexuálního maniaka dostat celý a zdravý. Přemýšlí tak moc usilovně, že se k němu Kirssi naklání. Zjistí to v tu chvíli, kdy se jeho rty tvrdě přisají na jeho. Do očí se mu derou slzy proto je raději pevně zavře.

„Ne,“ zamumlá mu do rtů. Kirssi se chopí příležitosti a svým jazykem vnikne do úst. Začne jej líbat, přitom se mu kolenem vklíní mezi nohy a zatlačí na rozkrok. Aleximu omylem unikne vzdech. Kirssi se od něj odtáhne a vítězně se ušklíbne.

„Vidíš. Říkal jsem ti, že se ti to bude líbit. A ty jsi mi nechtěl věřit…“ zašeptá mu do ucha a lascivně mu skousne ušní lalůček. Blonďák slabě zasténá a ihned zrudne jako rajče. Má chuť si nafackovat na místě. Náhle mu jako blesk z čistého nebe projede mozkem plán. V duchu se pro sebe usměje. Nahne se k němu a začne ho líbat. Kirssi se podiví té změně v jeho chování, ale jen nad tím pokrčí rameny a dál to nerozebírá. Bere si to, co se mu nabízí. Alexi se na něj natiskne celým svým tělem, nepřestávaje ho líbat. Stehnem mu začne dráždit klín. Cítí jak je vzrušený. Sám na tom není o moc lépe. V jednom nestřeženém okamžiku jej silně kousne do jazyka a kolenem dá do rozkroku. Kirssi klesne na kolena, držíc si své nejcitlivější místečko. Pohlédne na druhého mladíka, který nepravidelně oddechuje se zarudlými tvářemi. Brunetovi se rty zrýsují do úsměvu. Pozoruje jak si Alexi bere všechny své věci a míří je dveřím.

„Líbilo se ti to! To nepopřeš! Cítil jsem tvoje vzrušení…“ křikne na něj se zlým smíchem Kirssi. Alexi rychle popadne do ruky kliku a otevře dveře. Přesně v tu chvíli zazvoní. Blonďáček hodí po druhém mladíkovi poslední pohled a zmizí. Brunet se usměje. Dvěma prsty si přejede po rtech. S pomocí zdi vstane a opře se o umyvadlo. Vyplivne do něj krev a vypláchne si ústa studenou vodou a následně se zadívá se svůj odraz.

„Mě se jen tak nezbavíš, Salvio. Nezapomeň, že já dostanu všechno, co si zamanu. Takže i ty budeš brzy můj…“ místností se ozve ďábelský, až skoro šílený, smích, až se několik ptáků poleká a vzlétne z nejbližšího keře k obloze.

Čas nasadil sprintérské tempo a aniž by se někdo vzpamatoval z nocí strávených nad učením před nastávajícími zkouškami, nastal poslední školní den a předávání vysvědčení. Alexi se od toho incidentu v umývárně úspěšně vyhýbal Kirssimu. A Kirssi si o tom chtěl s Alexim promluvit a omluvit se mu, i když nevěděl za co. Líbilo se mu to stejně jako jemu samotnému…

Studenti sedí v lavicích. Pro dnešní den se všichni hodili tak trochu do gala. Dívky v černých či bílých šatech a kluci v černých kalhotách a bílých košilích. Stejně tak i jejich třídní profesorka, která na sobě má dlouhé bílé šaty. Postupně vyjmenovává jména jednotlivých studentů, kterým předá jejich výsledky za uplynulý rok a oni jí na oplátku dají nějaký ten malý dáreček.

„Kirssi Dasio.“

Brunet vstane a svým typickým krokem přejde k profesorce, která mu do rukou předá jeho vysvědčení.  On jí na oplátku dá rudou růži. Profesorka se usměje.

„Zlepšil jsi se, Kirssi. Moc jsi mě potěšil.“

Kirssi se jen pousměje a vrátí se do své lavice. Cestou nenápadně mrkne na Alexiho, který ihned zčervená. Tímto způsobem vyvolává další studenty, než přijde řada na Alexiho.

„Alexi Salvio,“ vyvolá jej profesorka. Zvedne se a ladným krokem k ní zamíří. V rukou drží čistě bílou Lilii. Dojde ke své třídní a s úsměvem si od ní převezme své studijní výsledky. Ta se na něj usmívá. Předá jí Lilii.

„Opět jsi mě nezklamal, Alexi. Jako vždy máš nejlepší výsledky v tomto ročníku. Jsem hrdá, že mám takového žáka jako jsi ty ve třídě.“

Blonďák se lehce začervená.

„A vy jste zase ta nejlepší učitelka jakou jsme si mohli přát,“ skloní jí poklonu. Teď se pro změnu začervená profesorka. Alexi se otočí a rozejde se ke své lavici. Pár očí barvy hořké čokolády jej fascinovaně pozoruje. Očkem mrkne po Kirssim. Usadí se a s drobným úsměvem pozoruje ostatní studenty, kteří dostávají své vysvědčení…

Po předání se všichni nejdříve rozloučí se svojí třídní a až pak mezi sebou. Popřejí si hezké prázdniny a rozejdou se každý na jinou stranu. Samozřejmě, že většina se jde do hospody ihned opít a tím oslavit konec školního roku. Někteří se ihned vydají domů, jelikož odjíždějí na dovolenou. Alexi domů nepospíchá. Zamíří na dětské hřiště. Dojde k jedné z houpaček a usadí se na ni. Pozoruje malé děti, které spolu dovádějí na pískovišti. Pousměje se. Jednou rukou se chytne řetězu, nohama se lehce odráží. Náhle vedle něj zařinčí řetězy jelikož si někdo sedne na houpačku. Blonďák sklopí trochu hlavu a přivře oči. Ví, že je to Kirssi. Už ho pozná. Oba mlčí. Takhle tam sedí asi hodinu. Alexi se zvedne jako první a protáhne ztuhlé tělo. Kirssi na něm doslova visí očima. Blonďák se otočí a skloní k němu.

„Užij si prázdniny,“ šeptne s pousmáním a než stačí Kirssi cokoliv udělat, jej políbí. Rychle se odtáhne a než se brunet vzpamatuje, Alexi už je pryč. Provokativní hra…   

Jakmile Alexi dorazí domů, ihned jej ve dveřích povalí Claire, jeho Kolie. Zasměje se a podrbe ji za uchem. Vstane a zajde za rodiči. Ukáže jim své vysvědčení. Paní Salviové do očí vhrknou slzy dojetím a vrhne se na svého syna.

„Jsem na tebe tak pyšná, Alexi,“ řekne, zatímco ho svírá v pevném mateřském objetí. Což má za následek, že po pár sekundách nemůže dýchat.

„Miláčku, uškrtíš ho,“ zasměje se pan Salvio. Alaine jej ihned pustí a políbí na čelo. Alexi se pousměje a popadne druhý dech. Otec k němu přejde a položí mu ruku na rameno.

„Jsem na tebe hrdý, synu,“ a usměje se na něj. Alexi se lehce ukloní a usměje se též.

„Půjdu ven s Claire,“ zapíská a po pár vteřinách se u něj objeví jeho psí miláček s vodítkem mezi zuby. Alexi si ho od ní vezme a pohladí jí po hlavě. Odpovědí mu je její veselé štěknutí.

„Tak pojď, jdeme,“ vyjde ven a Claire za ním. Zamíří společně na nedalekou louku se cvičištěm…

Domů se vrací až k večeru. Oba jsou vyblbnutí. Alexi si dá ruce do kapsy a koukne na svou čtyřnohou přítelkyni. Usměje se. Jde vedle něj. Podrbe jí za uchem. Pak se zamyslí nad dopolednem a tím polibkem. Co si tím chtěl dokázat? Netuší. Ale rozhodně ví, že se mu to líbilo. Pousměje se.

„Ty, Claire,“ osloví svého mazlíčka. Ta zvedne zvědavě hlavu a zadívá se na něj.

„Dáme si závody… co ty na to?“ navrhne s úsměvem. Claire souhlasně štěkne a zavrtí ocasem.

„Tak dobře. Tak na tři. Jedna, dva, tři!“ oba dva se rozeběhnou směrem k domu. Jejich rychlosti jsou vyrovnané. Ostatní je s úsměvem pozorují.