2. kapitola – Sny

Dva chlapci zamávali své týmové partnerce a jejich senseiovi. Oba dva se vydali cestou k jejich domu. Až Naruto se po chvilce zastavil na rozcestí.
„Uvidíme se zase zítra, Naruto,“ přikývl hlavou v pozdravu chlapec. Nauto se usmál.
„Dobře, měj se, Saii.“
Naruto si to rázoval ke svému domu. Rty zkrouceny do mírného úsměvu. Oči přivřené, jen malou škvírkou se díval na cestu. Ruce měl za hlavou. Cestou si prozpěvoval, jemu neznámou, písničku. Zabočil za roh, až se dostal před svůj dům. Z ničeho nic jeho pohled
zalétl, tak jako vždy, k sochám Konohy. K jeho Hokagovi. Díval se na jeho tvář snad dobrou půl hodinu. Vítr si zatím pohrával s jeho blonďatými vlasy. Pár pramenů mu dokonce i spadlo do jeho opálené tváře. Rychlým pohybem si je dal za ucho. Svůj pohled zaměřil, teď už, na odemykání svých domovních dveřích.
Vytáhl své klíče z díry, která byla v trámech u dveří. Poté odemkl. Vešel, dveře nechal otevřeny. Bylo tu vedro na padnutí.
„Konečně doma,“ padl do měkkých peřin. Ptáčci, vítr a křik dětí ho ukolébal ke spánku. Sotva byl ještě při plném vnímání, když ucítil na svých rtech chladný dotyk. Okenice se prudkým větrem otevřela a záclony se vlnily, jak vítr foukal. Chlapcovo tělo ovanul
chladný vzduch. Naruto to nijak neřešil, hodil přes sebe deku a znovu usnul.

* * *

Znovu. Jako vždy tu i tentokrát byl. Místnost. Pro někoho mohla působit až depresivně, pro někoho však klidně. Jen spíše smutně. Určitě by to byla krásná místnost, kdyby se dala dohromady. Chlapec se jako vždy rozhlížel kolem sebe. Přiskočil ke dveřím a snažil se je otevřít. Dveře však jeho naléhání neotevřely. Byly zamčené, jako už tolikrát.
Když se znovu otočil, v místnosti byly bedny. Hned k nim přešel. Vzpomínal si, že tu někdo byl a ten někdo chtěl, aby prozkoumal jejich obsah. Na nic nečekal a začal rozbalovat krabice. V jedné krabici byly knihy. Hromada knih o různých tématech. Jak se stát silným a vytrvalým ninjou, Jak ovládat chakru, Jak ovládat živly, Nejvhodnější oblečení pro ninja muže, Jak se stát Hokagem, Plnění funkcí Hokageho a další knihy, které Naruto ani nečetl. Zaujala ho kniha až na spodu krabice. Vytáhl ji a setřel z ní
prach. Ten se rozvířil do vzduchu a chlapec znovu zakašlal. Kniha sama o sobě
byla nejmenší ze všech, které tu byly. Měla červený obal. Uprostřed se vyjímal štítek, na kterém stálo zlatavým písmem napsáno:
Namikaze Minato
Yondaime
Překvapením se mu rozšířily zornice. Nemohl pochopit, že Yondaime si psal deník. I když, proč by nemohl, že ano? Mnoho lidí si psalo deník, ale třeba takového Orochimara. Ten by si snad deník nepsal. Možná ano, ale jeho obsah by byl, koho kdy zabil.
Lehce přejel přes deník jedním prstem. Když zjistil, že se mu nic zlého nestane, tak ho
otevřel. Hned na první pohled ho zaujalo naškrábané písmo.
Přejížděl očima po řádcích. Něco přečetl hned, něco však nemohl rozluštit vůbec. Některé stránky byly slepené, některá slova, či věty byly dokonce i poškrtané. Nalistoval na posledních pár stránek.

Musím se smát, když si vzpomenu, že mi říkají Žlutý blesk z Listové. Dokonce jsem od, mě neznámého ninji, slyšel, že mí nepřátelé se mi mají vyhýbat a prchat hned, když mě jen zahlédnou. Vždy jsem si myslel, že můj sen stát se Hokagem je jen rozmar. Vlastně
si to mysleli všichni. Měli jste je vidět jak se tvářili, když Třetí mi dal post Hokageho. S tím to ale nepřišla žádná sláva. Samozřejmě, že ze začátku ano, ale později… po světě se našli mí nepřátelé a že jich nebylo málo. Snažili se mě zabít a to až do teď. Do mého života však vstoupila jedna žena. Byla natolik překrásná, že jsem se do ní zamiloval.
Budu muset jít, můj deníčku, napíši něco až za týden. Znovu je tu složitá mise a moje vesnice mě potřebuje. Nashledanou za týden… Minato

Naruto zaťal pěsti, když četl větu o své matce. Věděl, že je to jeho matka, musela být. Kdo by byla jiná žena, do které se Yondaime zamiloval. Věděl, že mu dala život, ale … pořád tu bylo to ale. Zahodil deník někam do rohu. Nechtěl ho číst dál. Měl toho akorát
tak dost.
„Žárlíš?“ opět ten hlas.
Naruto s sebou trhl. Myslel si, že tu není, že je tu sám. Avšak dotyčná osoba ho musela stále sledovat.
„Jste tu pořád? Nemůžete mě nechat chvíli o samotě? Musíte mi pořád dýchat za zády?“ prskl. Ani nevěděl, proč se najednou tolik zlobí. Možná proto, že měl muž pravdu? Ne! To je blbost. Přece by nežárlil na vlastní matku. Tohle je přece holý nesmysl.
„Takže žárlíš,“ dedukoval z Narutova chování hlas.
„Kdo sakra jste? Proč se mi pořád vkrádá do snu tahle místnost a vy. Dokonce ani nevím, kdo jste. Možná jste nějaký perverzní uchyl, jako je Jiraiya,“ načež se uraženě otočil.
Hlas se zasmál
„Tak ten náš starý Jiraiya se vůbec nezměnil? To jsem si mohl myslet.“
„Znáte ho? Kdo sakra tedy jste?“ nafoukl tváře naštvaně.
„Doopravdy, velmi se podobáš svému otci. I když tahle tvrdohlavá, hyperaktivní a urážlivá byla spíše Kushina,“ uznal mužův hlas.
„Kushina, kdo to je?“
„Pokud budeš pokračovat ve svém čtení té knížky, kterou si načal, tak se tam vše dozvíš.“
„Proč mi to prostě neřeknete?“ odfrkl si chlapec.
„Protože nemohu. Jsou určitá pravidla, která musím respektovat,“
zaslechl chlapec tiché povzdechnutí.
Narutův pohled zalétl znovu ke knize, která byla hozená v rohu místnosti. Přešel k ní a zvedl ji. Sedl si na postel a dal se znovu do čtení.

Jsem konečně zpět, můj milí deníčku. Musím hrdě oznámit, že mise byla úspěšná. Dokonce, když jsem se vrátil domů všichni mě přivítali, jak se patří. Je pravda, že jsem musel povolat mnoho mužů na tuhle misi. Byla velice obtížná a kdyby se nepodařila,
mohla by naše vesnice padnout. To bych nemohl dopustit.
Mezi mými návštěvníky byla i ona dívka, do které jsem zamilovaný. Je tak krásná. Snas nejhezčí, kterou jsem za celý svůj život viděl.Už i Jiraiya ji
dělal nemravné návrhy. Měli jste vidět,
jak pelášil, když jsem na něj spustil svoji.
Ještě teď se smějí, když si vzpomenu na jeho obličej, že je pro něj zakázané ovoce.
Kushina Uzumaki, tak se jmenuje. Dokonce se mi i později svěřila, že jsem se jí už dlouho
líbil. Musím být vždy za cvoka, když nevím, co mám říkat. Před ní se cítím nejistý a nervózní.
Měl bych jít, mám s Kushinou rande a nechci ho zmeškat. Ještě bych si to u ní pokazil hned na začátku.. Sbohem deníčku, Minato.

Naruto hodil deníkem na protější stěnu.
„Myslím, že bych udělal dobře, kdybych si to nečetl. Nemám chuť číst o tom, jak Yondaime randil s mojí matkou. Moment… on randil s MOJÍ MATKOU?!“
dvě poslední slova už křičel.
„Už jsem si myslel, že ti to nedojde,“ zasmál se
hlas.
„Ale co můj otec? Pokud tohle byla moje matka, což určitě ano, tak
můj otec… je…“ Hlas si povzdechl
„Ano, tvůj otec je Yondaime.“
Naruto se zakuckal
„T-to není možný…“
„Vadí ti to tolik?“
Naruto se nechápavě díval kolem sebe
„Ne, nevadí, jen že… já… je to těžký vysvětlovat. Proč mám ale příjmení mojí matky a ne svého otce?“
Hlas se zasmál. Byl rád, že to Naruto vzal tak klidně, i když neví, jestli jeho výbuch nepřijde až teď. Naruto zdrceně seděl na polorozpadlé posteli. Měl chuť se na všechno
vykašlat. Proč mu to neřekli už dřív? Měli snad strach, že mu to stoupne do hlavy a on bude povinně chtít být Hokage jako jeho otec? Pokud ano, tak se šeredně mýlili. Ne že má v sobě Kyuubiho, ale také jeho otec je Yondaime, Žlutý blesk z Listové.
Je možné, že ho nenáviděli skrz Kyuubiho, ale také proto, že je syn Hokageho? Je to možné? Snad si mysleli, že se z něj stane nevychovaný spratek, který bude chtít rozkazovat Konoze.
„Naruto, stalo se něco?“
„Ne, všechno je v naprostým pořádku,“ odfrkl si chlapec.
Muž si povzdechl
„Naruto, sice nevím, jak se cítíš, ale… ty nejsi rád?“
„Rád? Jestli nejsem rád? Poslyšte, pane. Žil jsem celý můj zatracený život sám. Nikdo mě neměl rád, všichni mnou opovrhovali a to skrz démona, který se ve mně skrývá. Celý život jsem se chtěl prosadit. Chtěl jsem, aby mě každý uznával a taky se mi to podařilo až
u senseie Iruky. Potom i můj tým mě jakž tak bral. Potom celá Konoha. Víte, měl jsem rád všechny lidi, kteří mě kdysi nenáviděli, kteří mě nemohli ani vystát. A víte, co mi pomáhalo? Můj sen. Můj sen mi pomáhal, abych nikdy nebrečel, abych měl proč žít.
Můj sen… stát se Hokagem.“ Poslední slova už jen šeptal. Zatímco
muž poslouchal Narutův křik, který nakonec přešel v šepot, tak
sám Naruto přešel ke dveřím.
„Proč nejdou odemknout?“ ukázal na dveře.
„Protože od nich není klíč. Ztratil se hned potom, co tuhle místnost nikdo
nenavštěvoval. Pokud chceš vědět co je za dveřmi a nebo zjistit, kde právě jsme, tak to musíš zjisti jen, když budeš vzhůru,“ oznámil mu.
Naruto kývl, že rozumí.
„Měl by si jít, Naruto, někdo se dožaduje tvé přítomnosti.“
Naruto nechápavě koukal před sebe. Kdo by se asi dožadoval jeho pozornosti?
Nestačil ani říct ramen a jeho tělo ofoukl studený vítr. Otřásl se pod náporem chladu. Než se nadál začal se propadat do tmy. Všude byla jen černá tma.

* * *

„Naruto, Naruto!“ slyšel, jak někdo křičí.
Nejprve otevřel jedno oko a pak to druhé. Nechápavě se díval kolem sebe. Pohledem se zastavil až na ….
„Zvrhlý poustevníku?!“ zakřičel zděšeně, když zjistil, že je jeho deka na zemi. Oblečení sice má na sobě, ale blůzu má roztrženou, jen tričko má ještě vcelku.
„Co jste to sakra, vy… VY…“ nenacházel slova chlapec.
„No dovol, snad si nemyslíš, že bych tě chtěl znásilnit?“ nafoukl tváře dotčeně Jiraiya.
„Tak snad jsem si to asi neroztrhl já, ne?“ křičel chlapec. Přitom mával rukama jako
o život. Poustevník zakroutil hlavou až jeho bílé vlasy dopadly přes jeho rameno
na postel. Pár pramenů mu vyklouzlo z pod gumičky, kde spadlo do jeho obličeje.
Prameny si hned dal za ucho.
„Kdybych tě chtěl znásilnit, šel bych na to trošku jemněji,“ zasmál se muž.
„Eh… vy… VY… vy nejste jen zvrhlý, vy jste dokonce i nebezpečný. Jděte ode mě!“ odstrkoval muže z jeho postele, kde seděl, pryč.
Muž se raději postavil do dostatečné vzdálenosti. Chlapec s povzdechem vylezl z postele
a přešel do kuchyně, kde si z ledničky vzal krabici mléka. Sedl si za stůl a s chutí
se napil. Jiraiya vešel za Narutem do místnosti. Sedl si naproti chlapci.
„Proč jste vlastně tady?“ pohlédl na muže.
„Šel jsem okolo, zkontrolovat obchod s knihami, jestli se dobře prodává moje nová kniha. Obchodník mi říkal, abych za ním kolem desáté večer přišel. Když jsem zrovna procházel kolem tvého domu, tak jsi křičel. Vzbudil jsi dokonce i sousedy z vedlejšího baráku,“
zakroutil hlavou.
„Aha,“ byl překvapen chlapec. Nikdy snad ani nekřičel ze spaní, proč by teď začínal. Pamatoval si sen, který se mu zdál a nic tak hrozného tam nebylo, že by měl křičet.
„Mluvil si také ze spaní,“ zamračil se Jiraiya.
„Říkal jsi něco o Yondaimovi. Moc ti nešlo rozumět, ale křičel jsi dost nahlas. Řekni Naruto, tobě se zdá o Čtvrtým?“ pozvednutí obočí.
„N-ne, to bylo poprvé.“ Začervenal se chlapec, když si vzpomněl i na jiné sny.
„Dobře, tak tedy… já půjdu.“ Zvedl se k odchodu muž. Narutovi však neušel Jiraiyův pátravý pohled.
„Uvidíme se zítra, Naruto. Zatím se měj hezky,“ načež se otočil k chlapci zády. Naruto se nestačil ani nadechnout a muž byl pryč.
Povzdechl si. Ty sny ho mučily. Už od toho chtěl mít pokoj.
Přeci je to nesmysl, jak by mohl ze spaní říkat jeho jméno, když se mu zdálo úplně o někom jiném?
Jiném?
Neviděl jsem mu do tváře, pomyslel si chlapec.