Kapitola třetí: Cesta do „Ráje snů“

Jak se tohle mohlo zatraceně stát? On to nechápe! A ani to pochopit nechce. Nesouhlasí s tím. Doopravdy už bude protestovat! Jak si to mohli jeho rodiče dovolit? Kdo jim dovolil se kamarádíčkovat s Dasiovými? Dva měsíce. Dva zatracené měsíce s nimi bude trávit prázdniny kdesi… ani neví kde! Ne dobře, celé dva měsíce to nejsou, protože týden mají na to se sbalit a poslední týden v srpnu zase chtějí být všichni zpátky. Rodiče kvůli práci, a on se musí připravovat do školy. A Kirssi? U toho pochybuje, že by se zrovna ten připravoval do školy. To je více než nepravděpodobné. To by dřív jel čert na bruslích do práce, než aby se on učil. Ano, říká se, že zázraky se na tomhle světě dějí. Ale že by byly až takovéhle? Naprostý nesmysl. Holá fikce. Ten bude zase vysedávat v tom svém jakémsi klubu, chlastat pivo, kouřit jednu cigaretu za druhou a spát se všema holkama, na které si jen ukáže prstem. Vlastně, nejen holkama. Povzdych se prodere z jeho mírně pootevřených rtů a oči zůstávají stále zavřené. Alespoň, že už Dasiovi odjeli.

„Zlatíčko? Copak se děje?“ optá se, starostlivě Alaine svého jediného syna a přisedne si k němu. Pohladí jej po zádech. Co se děje? Co se děje?! Ona se ještě ptá??? Je mu do pláče z toho všeho, naprosto na nic. Prázdniny, které si myslel, že si spolu užijí, se pro něj změní v noční můry. Pozvedne hlavu a pohlédne tmavýma očima na svojí matku.

„Nic mami,“ usměje se na ni mile. Vidí to na nich. Tu dětskou radost z toho, že se s nimi zase viděli a někam společně pojedou. Přátelé jsou pro ně velmi důležití, jak se zdá. Claire k nim přiběhne a předními packami se opře o Alexiho stehna. Pozvedne ruku a podrbe ji za uchem.

„Tady jsi, moje princezno,“ pousměje se a Claire mu olízne tvář. Doopravdy úžasná stvoření tohle jsou. Z předsíně se ozve odbíjení starých pentlových hodin, po pradědečkovi. Poukazují, že je čas večeře. To už je tolik? Zvláštní, jak ten celý čas uběhnul jako voda.

„Mám tady pro tebe tvé oblíbené sushi Alexi…dáš si?“ pojmenovaný pozvedne hlavu a pohlédne do očí své matky.

Alexiho tmavá očka se rozzáří jako dva lampiónky, na tváři se objeví široký úsměv dítěte.

„Ty jsi nejlepší mamiiii…“ a obejme ji okolo krku. Žena se smíchem pokroutí hlavou a vrátí se zpátky, za svým manželem, do kuchyně.

„Tak pojď, zlato. Dáme ti taky něco dobrého k večeři,“ pronese Alex celý natěšený, přičemž zamíří ke skladu, kde jsou uloženy zásoby granulí, konzerv a dalších dobrot jen pro kolii. Fena se drží velmi blízko něj, protože ví, že dostane něco velmi dobrého, co má ráda. Alexi vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, jinak by tam Claire vběhla a všechno to tam sežrala. Zatáhne za řetězový zapínač a žárovka se rozsvítí. Alexi se se zamyšlením rozhlédne.

„Kde to jen může být?“ poví se spíše pro sebe a promne si bradu, zatímco tmavé oči to vše skenují pohledem. Je slyšet drápání na dveře a kňučení, přicházejíc od Claire. Tak moc by chtěla za svým páníčkem, ale ten ji tak bezohledně zavřel dveře! Alexi se ohlédne dozadu, jakmile zaslechne, jak se Claire dostává dovnitř. Stačí už jen ten pohled na pohybující se kliku a je mu jasné, co má jeho pes v plánu.

„Hey, Claire! Nech toho! Hned jsem u tebe, tak tam prosím ještě chvíli vydrž.“ Protáhne se mezi napěchovanými pytli dozadu. Ah, tady jsou. Usměje se a rozsvítí si druhou žárovku. Z pytle vytáhne velkou odměrku a nabere do ní granule. Pohlédne na množství, a když zjistí, že souhlasí s ryskou, pytel zpátky zavře, aby granule nevyvětraly, a vrátí se zpátky. Claire, jakmile pocítí vůni ryb, začne poskakovat na místě a štěkat, aby Alexi hnul zadkem a dal jí její dobrotu. Div jej nepovalí, když mladík vyleze ze skladu ven, který za sebou zavře.

„Ale notak, Claire. Uklidni se. Hned to dostaneš…no tak, pusť mě těmi dveřmi, jinak ti to nebudu moci nasypat do misky…“ jeho hlas je plný smíchu, mezitím co mluví. Nakonec se mu podaří Claire překročit, díky dlouhým nohám a nasype ji granule do červené misky a odměrku odloží na stranu.

„Nech si chutnat,“ podrbe ji na zádech a nechá ji, aby se nakrmila, zatímco on sám přejde ke stolu, za který se usadí. Alaine před něj položí talíř s několika rolkami vychlazeného sushi. Alexi se mlsně olízne a promne ruce. Vezme si hůlky a oddělí od sebe.

„Itadakimas!“ zvolá zvesela a uchopí do pravé ruky hůlky a nabere si první sushi, obalené zelenou řasou. Pohlédne na něj téměř nábožně.

„Nepochopím, jak to může někdo jíst…“ pokroutí hlavou Harry a vloží si do úst játra s rýží. „…vždyť z toho musí být hlad. Není nad pořádné jídlo.“ A vloží si další porci. Jeho žena jej sjede přísným pohledem.

„Co je?“ pohlédne na ni Harry.

„Prosím, miláčku, nemluv s plnou pusou. Padá ti to všude okolo a já opravdu dnes už nechci prát.“ Harry se zasměje, a ústa zavře, aby zbytečně nepřidělával práci své ženě. Alexi si vychutnává tu prvotřídní směs chuti na svých chuťových pohárcích. On ho má velmi rád. Japonská kuchyně jej naprosto učarovala, jako celá ta země. Před třemi lety začal chodit na kurzy japonštiny, protože uvažuje o tom, že tam jednou poletí.

„Víš tati, každý má jiné chutě. Sám dobře víš, že já nenávidím játra, ale nevnucuješ mi je. Ty zase nemáš rád tohle, a taky ti to nevnucuji.“ Z horního rtu si olízne zrnko rýže.

„Já vím synu, ale i tak… prostě to nepochopím…“ a po pár chvilkách se ozve z kuchyně trojhlasný smích. 

~~~~~~~~~

V hlavě Kirssiho to začalo všechno pracovat na plné otáčky ještě předtím, než opustili dům rodiny Salviových. V té mastmi mazané, lstmi prolezlé frajerské hlavičce největšího cool týpka pod sluncem. Zazubí se na svůj odraz v zrcadle. Spokojeně si promne ruce. Jak krásně mu to vyšlo. A to ani nemusel hnout prstem, neboť to jejich rodiče udělali za něj. Muhahahaha. Ani si to neuvědomí, ale zasměje se nahlas, přičemž na něj Ricky pohlédne. Nakloní hlavu na stranu a mrkne jedním očkem. Jeho páníčkovi zřejmě zase přeskočilo, což by nebylo nic neočekávaného ani nového. Lehne si zpět do svého pelechu a snaží se ignorovat Kirssiho a jeho výlevy radosti a potěšení.

„Je všechno v pořádku?“ optá se Isabel, když nakoukne do pokoje svého syna. Brunet se na ni otočí a zeširoka usměje.

„Ano, mami. V naprostém pořádku. V tom největšíííím…“ natáhne poslední slovo a rozesměje se, přičemž udělá několik otoček okolo své osy. Žena pozvedne obočí nad náhlým zvratem v chování jeho syna. Co se mu probůh stalo? Je to zvláštní, vidět svého syna takto, v tomto rozpoložení. Přijde mu teď, jako malý chlapeček, který sedí pod stromečkem a rozbaluje dárky a narazil na jeden, ze kterého měl nehoráznou radost. Isabel se zamyslí. Jenže, jaká věc ho dokázala takto potěšit? Nejde jí to do hlavy. Za boha nemůže přijít na to, co jejímu synovi udělalo takovou radost, že se teď chová jako malé dítě. Však ona na to přijde. Je přeci matka. A ty přijdou i na ty nejzapeklitější věci, co se týče jejich ratolestí.

„Večeře bude za chvíli na stole,“ oznámí mu.

„Rozkaz.“ Zasalutuje ji a Isabel se zasměje.

„To by mě zajímalo, co způsobilo tu tvojí radost…“ Kirssi se jen nevinně uculí a Isabel s úsměvem pokroutí hlavou, načež se vyjde z jeho pokoje a zavře za sebou dveře. Kirssi se zasměje, načež se rozeběhne a skočí na břicho do své velké, měkké a velmi pohodlné postele. Překulí se na záda a pohlédne do stropu.

„A budeš už jen můj…teď už tomu neutečeš…“ řekne si pro sebe a natáhne ruku směrem ke stropu. Jeho nevinný výraz je tatam a nahradí jej ten starý. Po dětskosti ani památky, je zpátky jeho staré a dobré já. Rty se zvlní do frajerského šklebu a ruku, jež drží ve vzduchu, sevře do pěsti, přitom ji po pár vteřinách nechá padnout pomal do peřin. Čokoládové oči zmizí za víčky s dlouhými řasami, avšak jeho úškleb se drží stále dál.

Týden. Dohodli se, že za týden vyrazí. Je to narychlo, toho si je vědomí snad každý. Takže jsou velké shony po potravinách, potřebných věcech a samozřejmě, toho nejhoršího – balení. Dny se nemilosrdně krátí a čas jak se zdá, nabral ještě rychlejší tempo, než obvykle. A zřejmě jediný, komu to vadí, je Alexi. Ten se s tím stále nedokázal smířit. A jeho pohled, kterým vražedně propaluje hodiny, mu není nic platný. K jeho smůle a velkému štěstí ostatních, protože by z hodin naprosto nic nezbylo.

Alexi vztekle hodí triko do velké cestovní tašky a hodí sebou na postel. Claire zvedne hlavu a zadívá se svými hnědými kukadly na svého pána. Zřejmě je jediná, kdo z mladíka cítí to stresové vypětí a naprosté zděšení někam jet. Upustí svůj ručník, který si táhla a přejde K Aleximu, načež do něj drkne čumákem. Alexi pozvedne ruku, načež ji pohladí po hlavě a ruku spustí opět volně zpět na postel. Přetočí se na břicho, načež zaboří hlavu do polštáře. Chvíli takto nehybně leží a najednou, z ničeho nic, jeho tělo začne sebou házet, společně s přívaly nadávek v několika jazycích, které zná, vše doprovázené boucháním pěstičkami do matrace postele, která za nic doopravdy nemůže.

„To bude moje smrt. Ale doopravdy. Chci umřít…hned, na místě…“ zamumlá nesrozumitelně do polštáře a přestane se hýbat, takže to vypadá, jako kdyby se udusil. Ale bohužel, tak se nestalo pro klid v duši. Jediné, k čemu Alexi docílil, bylo, že jej z onoho bouchání do matrace začaly bolet ruce a utrpěl jeho vzhled, jinak nic důležitě a smrtelně podstatného. I když… pro někoho je jeho image všechno. Takže je to spekulativní.  

„Proč já?!“ zavyje žalostně přes celý pokoj. Harry pozvedne pohled od ranních novin vzhůru ke stropu, odkud slyšel nářek svého jediného potomka.

„Zdá se, že náš syn tam doopravdy jet nechce, drahá,“ a upije z bílého hrnku svoji kávu. Alaine, která se vynoří z kuchyně pohlédne na svého manžela a poté nahoru do stropu, odkud se ozývají dunivé tlumené rány.

„Doopravdy to tak vypadá. Ale přeci jen… vždy miloval cestování, hlavně co se přírody týče.“ Namítne žena.

„Dospívá zlato. A jeho zájmy nemusí být takové, jako byli doteď.“ Alaine si povzdechne.

„Budeme jen doufat, že to všichni ve zdraví přežijeme.“ A vrátí se zpět do kuchyně.

„Souhlasím. Ale hlavně aby to pro teď přežil náš dům, protože se stěhovat doopravdy nechci,“ řekne Harry okolí, takže sám sobě a opět se napije černé kávy a přetočí noviny na sport.

~~~~~~~~~

„Konečně, poslední,“ zahlásí vyčerpaně Raymond, jakmile uloží poslední tašku do kufru auta. Nakloní hlavu na stranu a založí ruce v bok. Zatepe mu žilka na spánku a přivře vražedně oči. Otočí se na Kirssiho, který si opřený o lampu v klidu kouří cigaretu. To se Raymondova žilka zvětší.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to právě děláš?“ mladíkovy prsty sklepnou popel z cigarety, který se odnese vítr.

„Jako co to vypadá, otče? Je snad patrné na první pohled, že kouřím cigaretu.“ Ušklíbne se, přičemž Raymond zavře oči a zhluboka se nadechne a vydechne. Uklidní se a opět pohlédne na svého syna.

„Byl bys tak dobrý a típnul ji? Protože už vyjíždíme.“ Kirssi si cosi nesrozumitelně zabrblá pod nos, ale svého otce poslechne a onu cigaretu típne, následně vyhodí do popelnice. Vrátí se k autu a usadí se na své místo vzadu. Ricky si k němu vyskočí, z druhé strany a uvelebí se při svém pánovi. Raymond si vydechne a pohlédne na svoji ženu, která akorát zamyká bránu. Stále se mu nelíbí, že jeho jediný syn kouří, ještě k tomu v takhle mladém věku, ale co má jiného dělat. Křik, mlácení, zákazy…nic z toho nepomáhá. Nastoupí do svého auta a připoutá se. Nastartuje auto. Počká na svoji ženu, a když i ona sedí bezpečně připoutaná, vyjede na silnici a vydají se na místo střetnutí.

„Okamžitě se pusť, Alexi Michaeli Salvio!“ ozve se hromový hlas Harryho. Alexi se rozhodnul, že bude protestovat proti tomu a tak se zuby nehty drží sloupku při jejich hlavních dveřích.

„Ani za nic! Já tam nechci jet!“ a ještě pevněji se přivine k onomu sloupku, ve snaze se stát jeho součástí, aby nemusel jezdit pryč.

„Jaké štěstí, že jsi uklidila ty řetězy drahá, jinak by teď byl připoutaný a klíč měl, nespíš někde ve svém žaludku,“ s povzdychem si Harry prohrábne krátké hnědé vlasy a pohlédne na záda svého syna. Pokroutí hlavou.

„A to jsem měl za to, že jsi pubertu už prožil.“

„Počkej si do dvaceti, potom o tom možná začnu přemýšlet,“ dostane se mu strohé odpovědi. Harry si odfrkne. Alaine, jenž zavře kufr a pohlédne na ty dva, co tam provádějí.

„Už musíme jet, Dasiovi na nás už jistě čekají,“ zvolá na ně, avšak Alexi při tom jméně se ještě více zatvrdí. Harry si přejde po bradě přemýšlejíce. Co s tím klukem jen udělat? Jak jej přesvědčit, aby jel? Hmmm, to je ale prekérní situace.

„Hmm,“ zabručí nahlas a jemně se zamračí, avšak ani to nepomáhá jeho mozku vymyslet něco tak lstivého, co by jeho chytrého syna přechytračilo. Ale možná…možná bude stačit úplná banalita, hloupý důvod, pár slov a bude to. Zvedne pohled na Alexiho, který doslova křečovitě drtí rukama a nohama sloup. Stále se ho nepustil?

„Máš výdrž synu, to se chválí, ale budou tě bolet nohy, z toho, jak se jej křečovitě držíš. Navíc, i tvé pohlavní orgány utrpí újmou na zdraví. To chceš? Být navěky sám, protože tě žádná nebude chtít, kvůli tomu, že budeš neplodný?!“ jeho hlas je najednou tvrdý, přísný.

„Nikdy neslezu!“ avšak Alexi je vůči tomuto immuní a dál si prosazuje svojí. Avšak třetího člověka už to přestává bavit. Tiché okořeněné nadávky nejsou zrovna to, co by chtěl někdo poslouchat, na dobré ráno.

„Přestaň hrát divadélko a pusť se toho sloupu, okamžitě Alexandře!“ rázně pronikavý hlas Alaine, se zařeže do Alexiho citlivých uší a rezonuje v jeho hlavě. Opravdu to není příjemné. Jako na povel se pustí, avšak zapomněl na to, že se křečovitě držel, jak nohama, tak rukama a tím své tělo unavil…ale také na to, že by se měl vůbec postavit, takže se není čemu divit, že dopadne na zadek.

„A ty,“ ukáže Alaine na svého manžela, který se zlekne. Jakmile k němu jeho lepší polovička přiblíží, začne skoro panikařit, ale naštěstí jen v hlavě. Přejde k němu, a dá mu pohlavek.

„…neříkej takové věci. Víš, jak by si to mohl Alexi vzít,“ její káravý pohled mluví za vše. Harry jen rychle přikývne, neboť nechce poslouchat její dlouhé peskování, v čemž jeho žena opravdu vyniká. Alaine se usměje a vrátí se zpět k autu.

„Tak sebou pohněte!“ zvolá ještě na ně. Alexi zvedající své tělo ze země, tiše usykne, neboť si narazil své zadní partie. Harry mu pomůže a pohlédne do jeho tmavých očí svými.

„Vidíš? Kdybys mne, poslechl, tohohle bys byl ušetřen. Já ti to říkal,“ přikývne hlavou a od Alexiho se dostane tichého zavrčení.

„I tak tam nechci jet!“ prohlásí, jenže i kdyby chtěl, aby mohl zůstat, Harry je přeci jen proti němu silnější a nedělá mu žádný problém odtáhnout svého syna za triko do auta. Navzdory vzpírání se, jej tam doopravdy dostane a zavře za ním dveře od auta. ‚Kéž by mi to nedělal tak těžké‘. Harry na nebe, načež s povzdechem se usadí na své místo řidiče. Připoutá se, pustí rádio. Rozhlédne se, zda není nic, co by mu mohlo zkřížit cestu a vyjede na silnici. Konečně odjíždějí. To budou mít Dasiovi zřejmě radost. Zpoždění. Co se dá dělat…nic.

Issabel pohlédne na hodinky, jenž obepínají její levé zápěstí a pozvedne obočí.

„Mají zpoždění, přes půl hodiny,“ poví lehce naštvaně s údivem. Salviovi nikdy nikam nepřišli pozdě. Je to u nich zvláštní.

„Alespoň jednou to nebudeme my, kdo bude mít zpoždění,“ zasměje se Raymond a pohlédne z okénka. V posledním týdnu se celkem i prudce teploty vyšplhaly na vysokou příčku teploměru. Není to nic moc, pařit se v autě, ačkoliv jsou ukryti ve stínu. Issabel si začne mávat jedním z mnoha časopisů před obličejem, aby jí dopřála alespoň nějaké ochlazení. Raymond pohlédne do zpětného zrcátka, na svého syna vzadu. Vypadá zvláštně. Jistě má něco v plánu, protože to potěšení a radost, kterou nikdy nedokázal skrýt ani v dětství, z něj vyzařuje na míle daleko. Však on si na něj posvítí, ať už má v té své hlavě cokoliv. Kirssi zvedne hlavu a střetne se s pohledem svého otce. Pozvedne obočí. Co se tak na něj podivně dívá, hm? Vyplázne na něj jazyk a Raymondovo zamyšlení vymizí pryč a nahradí jej další vlna smíchu.

„Je možné, že se něco přihodilo, co je donutilo se zdržet,“ poví chytře Kirssi a Raymond má co dělat, aby se nerozbrečel smíchy.

„T-y m-mě váž-ně je-dnou při-ve-deš do hro-bu,“ dostane ze sebe Ray mezi smíchem. Kirssi jen protočí oči skryté za brýlemi a dál si jich už nevšímá. Issabel do Raymonda drkne loktem, načež se otočí dozadu na bruneta.

„Nebere si to osobně Ki, víš, že to tak otec nemyslí,“ Kirssimu zacuká v obočí. Jasně jí říkal, aby tohle oslovování nepoužívala.

„Mami, laskavě nepoužívej žádné takovéhle debilní zkráceniny mého jména!“ Issabel se jen zasměje.

„Ale no tak Ki, nebuď ošklivý na svojí maminku,“ zašišlá na něj jako na malé dítko. Tik v Kirssiho obočí se už nedá zastavit. On už toho má opravdu dost! To jsou mu snad tři, že se k němu chová jako k děcku?! Zakousne se do jazyka, aby nadávky nevyšly na povrch. Protože by se to jistě nelíbilo ani jednomu z rodičů. Už už jí chce něco odseknout, ale Raymondův ne zrovna moc příjemný pohled, který jej probodává ve zpětném zrcátku, jej zastaví. Jen si odfrkne a se založenýma rukama na hrudi natočí uraženě hlavu k okýnku. Ricky ležíc u svého pána jen na něj pohlédne a opět si položí hlavu zpátky, v naprostém nezájmu.

„Ah, už jedou.“ Ozve se najednou, po chvíli panujícího ticha Issabel. Raymond pohlédne do zpětného zrcátka. ‚Konečně,‘ prolétne Rayovi hlavou a očkem střelí do zpětného zrcátka v autě, na svého syna. Po jeho uraženosti, jakoby se zem slehla. Vypadá jako natěšené dítě, které dostalo k Vánocům svoji vytouženou hračku. Kirrsi div nevypadne z okénka, jak se snaží vidět na přijíždějící auto. Opravdu se velmi těší, až uvidí zase Alexiho. Naposledy jej viděl, když byli s rodiči u nich doma a od té doby utekla nějaká doba. Jiskřivý pohled čokoládových očí a potěšená tvář neunikne pohledu ani jednoho z rodičů. Jejich syn je jako vyměněný…

Raymond se vykloní z okénka a pohlédne na Harryho, který mu mávne.

„Promiňte, že jedeme takhle pozdě, ale vyskytly se jisté „komplikace“, které nám to zbrzdily,“ Harry slovo komplikace zdůraznil a utvrdil ještě krátkým ostrým pohledem na Alexiho, od kterého přišlo jen naštvané odfrknutí doplněné mumláním nejrůznějších nadávek.

„Je nám to vážně líto. Ale kdyby našel řetězy, tak bychom se sem nedostali ani za půl roku,“ doplní, Alaine. Alexi protočí očima a pokroutí hlavou. Bože, teď to budou další půlhodinu pitvat a rozebírat. To není možné tohle, vážně ne. Koutkem oka zaregistruje Kirssiho čokoládový pohled. To mu ještě chybělo. Když se mu přes ten týden dokázalo si jej vymazat z mysli, vidí ho znovu. To je zákon schválnosti. On má na tohle totiž doopravdy štěstí. Natočí hlavu k okýnku a pohlédne na něj. Kirssi se na něj usměje, a Alexi mu vrátí zamračení.

„Ale no tak princezno. Přeci by ses ne ma nemračil v takto překrásný den,“ zazubí se na něj oslnivě brunet a Alexi má sto chutí mu dát ránu do jeho obličeje.

„Dej mi pokoj,“ zavrčí na něj. Ať na něj nemluví a dá mu poslední chvíli, kdy může být naposledy sám. Protože potom… potom bude stále jen s ním, dvacet čtyři hodin denně. K jeho velké smůle.

„To tě zřejmě zklamu, ale svůj pokoj mám rád, nenechám ti jej,“ rýpne si do něj. Jeho to tak baví. Jak přivádí Alexiho do stavu naštvanosti. Protože vypadáš tak sexy, když se mračíš a jsi naštvaný… Alexi si jen něco zamumlá pod fousky a vztyčí prostředník, na Kirssiho, kterého to pobaví ještě více.

„Ooh. Ale princezno…to se dělá? Právě jsi urazila mé zamilované srdíčko,“ chytí se za něj a hraně zafňuká. Alexi od něj odvrátí hlavu, na druhou stranu. Ale Kirssimu neuniklo malé pousmání, které se na blonďákově tváři mihlo. Takže to znamená, že je vše v pořádku. Usadí se zpátky a pohodlně opře. Podrbe Rickyho za ušima, na tváři úsměv. Však on se mu podvolí, o to se postará. Neregistruje, že jej poslouchali rodiče. V jeho mysli se právě rodí plán, jak sbalit Alexiho. A on uspěje. Tohle budou pro oba dva, nezapomenutelné prázdniny. O to se osobně postará!