2. Kapitola: Utajovaná pravda

Celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Šli už dobrých 10 minut. Nakonec dorazili k domu na okraji vesnice.

„Takže…“ prolomil Sasuke po zdánlivě nekonečné době hrobové ticho. „Hokage mi tě hodila na triko. Budeš bydlet u mě, dokud si nenajdeš něco jiného,“ z jeho tónu a výrazu bylo jasné, že on s tím naprosto nesouhlasí.

Itachi se musel v duchu pousmát. Těšil se, že zase uvidí svého bratra, ale něco takového? Jako by vyhrál hlavní cenu loterie. I když to samozřejmě znamenalo, že bude muset být mnohem opatrnější, aby skryl svou identitu, než u kohokoliv jiného.

Stoupali po schodech až do 2. patra, které celé pokrýval Sasukeho byt. Přestěhoval se. Logické, kdo by chtěl žít v domě, který mu připomínal tu strašnou událost. Sluneční paprsky procházeli do hlavní místnosti velkými střešními okny. Ale to bylo vše, co dělalo byt „hřejivým“. Nikde žádná fotka, žádný obraz nebo něco podobného. Až přes příliš neosobní, chladné.

„Donesu něco k jídlu,“ procedil Sasuke. Sundal katanu ze zad, opřel ji o stěnu v obýváku a zmizel v kuchyni, zatím co Itachi zamířil k nízkému gauči.

Otevřel lednici. Ne že by v ní něco bylo. Po zběžné analyzaci konstatoval, že bude nejspíš lepší vytáhnout něco instantního ze skřínky nad ledničkou. Dal vařit vodu a čekal, až začne bublat.

,Ten pohled … Proč se na mě tak dívala?!‘ běhalo mu hlavou. Ten její výraz, když vešel do pracovny, byl … zvláštní. Nevěděl, co si o tom má myslet. Kdyby se tvářila jako například Sakura a Ina, vždy když je potká (všichni si dokáží živě představit), chápal by to. Ale tenhle pohled byl úplně jiný.

Voda už začínala klokotat. Zalil dvě mísy nudlí a vracel se do obýváku. ,Čas začít s výslechem.‘

Položil misku před dívku a sám si sedl na druhý konec gauče.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ nijak ho to nezajímalo, ale nějak jí oslovovat musel.

„Hiroko Katsumi. A ty jsi?“ optala se nesměle.

„Sasuke,“ no na společenské konverzace nikdy nebyl. Výslechy mu sice šly, ale spíš ty ve stylu Ibikiho. „Slyšel jsem, že jsi ze země Blesků.“

„Ano, ze Skryté oblačné,“ řekla se posmutnělým výrazem.

„Jednou jsem tam měl misi. Neznáš náhodou muže jménem Rinji? Slavný Jounin Oblačné.“

Katsumi chvíli přemýšlela, těkala přitom pohledem po celé místnosti a pak řekla: „Asi ano. Matně si vzpomínám.“

Chvíli bylo slyšet jen cinkot misek a občasné srknutí.

„Vaše vesnice je úplně jiná, než byla moje. Všichni jsou tu mnohem milejší.“ pousmála se a koukla po Sasukem.

No jestli on je „milejší“, pak by chtěl vidět ty z Oblačné. „Proč jsi vlastně opustila svojí vesnici?“

Úsměv z tváře jí opět opadl. „Vyhnali mě. Byla jsem pro ně nepohodlný člověk, kvůli svému původu. Jsi také z klanu tak to možná znáš,“ odložila prázdnou mísu na stolek.

Křach! Sasukeho miska se roztříštila o zem. Ve stejném okamžiku zazněl hvizd meče, který se zastavil jen těsně u krku vylekaného děvčete. Druhou rukou jí pevně držel, aby neměla jak utéct.

„Kdo si!?“ spustil hrubým tónem.

„J-jak to mys- …“

„V Oblačné jsem nikdy nebyl. Toho muže jsem si vymyslel a hlavně. Nikdy jsem neřekl nic, co by naznačovalo, že patřím k nějakému klanu,“ jeho oči probodávaly ty její.

Jak mohl udělat takovou základní chybu! Zapomněl, že se mu Sasuke představil pouze křestním jménem. Kdyby řekl, že je Uchiha, mohl by se vymluvit – klan Uchiha přece znají lidé široko daleko, ale takhle. Sasukeho oči ani jedinkrát neucukli, navíc mu byl tak blízko svým tělem. Stále se mu zrychloval tep. To vše Itachimu stále více znemožňovalo zachovat chladnou hlavu. Co má dělat? Ať se snažil sebevíc, nemohl přijít na žádnou alternativu. Má mu říct pravdu?

„Tak bude to!“

Nemá jinou možnost. Uvolnil své jutsu.

„Ah!!“ Sasuke vytřeštil oči. Nevěřil tomu, co právě viděl. Srdce se mu splašeně rozbušilo. „I-Itachi … ty!!“ hlas se mu postupně změnil, stejně jako jeho pohled. Tvář plná nenávisti. Přitiskl ostří tak těsně na Itachiho krk, až po čepeli steklo pár kapek rudé krve.

„Sasuke …“

„Mlč! Zabiju tě!“

„Tak proč stále žiju … Něco ti to v tom brání … Že ano?“ mluvil dál klidným hlasem.

„Mlč! Řekl sem, abys mlčel!“ křičel už s příměsí zoufalosti.

Nemohl si dovolit, aby ho Sasuke zabil. Ne teď. Kdysi přísahal mlčenlivost pro dobro vesnice a posléze i pro dobro svého malého bratříčka, ale teď se na Konohu řítilo další nebezpečí. Možná mnohem větší než tehdy. A to mělo momentálně nejvyšší prioritu.

„Možná je na čase, abych ti řekl pravdu.“

„Pravdu?“ Sasuke nechápal. Jakou pravdu? On přece ví moc dobře, co se stalo. Sám to viděl. „Myslíš, že budu věřit tvým dalším lžím?“

„Jsi až příliš krátkozraký, můj malý bratříčku. Ale … co když tvá realita je pouhou další iluzí?“

„Co tím chceš říct?“ řekl podezíravě a katanu držel stále v těsné blízkosti krční žíly.

„Vše, co jsem ti té noci řekl, mělo vytvořit iluzi, ve které jsi později vyrůstal. Iluzi, ve které byla tvá hrdost k slavnému klanu Uchiha na prvním místě … Nezabil jsem je, abych ověřil své schopnosti. Byla to mise.“

„M-mise?! Ale proč by Třetí …“

„Nemohl jinak. Uchihové se připravovali na převrat, ve kterém by, jakožto nejsilnější klan, zaujali všechny vrchní pozice Listové a to včetně titulu Hokage. Náš otec stál včele … Jenže oslabení Skryté listové, by přineslo další Velkou válku. Nemohli dopustit, aby zemřelo tolik nevinných lidí. A já také ne. Na rozdíl od tebe jsem válku zažil a vím, že jediné, co přináší, je utrpení. Přesto jsem se zdráhal přijmout tuto misi. Ale … kdybych to neudělal já, poslali by kohokoli jiného z elitních ANBU. Osud Uchihů byl již dávno zpečetěn jejich pýchou a chamtivostí. Proto jsem nakonec souhlasil … lepší, když zemřou mojí rukou, rychle a pokud možno bezbolestně … Ten večer jsem v sobě zabil všechny své city. Zabil jsem svého nejlepšího přítele, otce i matku … ale jednoho člověka jsem zabít nedokázal … svého malého bezbranného bratříčka, který byl tak vystrašený a zoufalý …“

Sasukemu se zalesklo v očích. Skrze zadržované slzy protlačil přiškrceným hlasem jedinou otázku: „Proč ti to mám věřit?“

„Nedokázal jsem zabít osobu, která mi je nejdražší. Kvůli které jsem dal v sázku osud celé vesnice. A kterou z celého srdce miluji.“

Při těch slovech se Sasukemu vydrala na povrch jedna dávno zapomenutá vzpomínka. Slzy. Té noci. Poslední pohled na svého bratra, plný nejen jeho, ale hlavně Itachiho slz. Zapomenul na to. Nebo spíš si to nikdy nechtěl připustit. Jeho bratr pro něj tenkrát brečel.

Všechno to najednou zapadalo. Itachiho hádky s otcem. Matčina tvář plná obav a starostí. Už dál nedokázal zadržovat pláč. První slza se mu spustila dolů po tváři a po ní hned několik dalších. Sevření povolilo a ostří meče se sklouzlo po zemi. Itachi se zvedl zpět do sedu. I on měl zaslzené oči.

„Sasuke …“ pomalu natahoval ruku k Sasukeho tváři.

„Proč si mě opustil?! Proč si mě nechal utápět se v té zničující samotě?!“ křičel mezi vzlyky. Zastavil Itachiho ruku v půli. Jeho emoce se draly ven. Nedokázal je nijak ovládat. Jeho tělo se začalo nepatrně třást.

Zničený zoufalým pláčem. V černočerných duhovkách odraz utrpení a touhy po vysvětlení. Stejně jako tehdy. Palcem druhé ruky setřel největší osamocenou slzu na Sasukeho tváři. Pomalu zkracoval už tak malý prostor mezi nimi. Jen lehce se otřel svými rty o ty jeho. Při tom doteku sebou Sasuke mírně trhl a vytřeštil oči. Pootevřel ústa, aby něco řekl, a však na žádné slovo ani odpor se nezmohl. Itachi pronikl jazykem do jeho úst a toužebně ho začal líbat. Tolik let po tomto okamžiku toužil. Moci políbit, byť jen se dotknout svého mladšího bratra, kterého tak bezmezně miloval.

Sasukem projela vlna neznámého pocitu. Ještě nikdy nic takového nezažil. Přivřel oči a poddal se mu. Po chvíli se, k Itachiho radosti, sám začal zapojovat. Volnou rukou mu zajel přes tvář až hluboko do dlouhých černých vlasů. Pomalu mu začínal docházet dech. Lehce se od Itachiho kousek odtáhl. Cítil na sobě jeho pohled. Přizdvihl zrak a spatřil oči, o kterých si myslel, že už je nikdy neuvidí. Oči svého milovaného staršího brášky.

„Odpusť mi to, Sasuke. Prosím.“

Sasuke objal Itachiho kolem boků a položil si hlavu na jeho břicho. „Slib mi, že už mě nikdy neopustíš,“ téměř šeptal a sevřel ho v objetí ještě pevněji, jako by se bál, že mu opět uteče.

Itachi se sklonil. „Slibuji,“ špitl mu do ouška s lehkým úsměvem.

Sasuke jen spokojeně zavřel víčka. Itachiho ruka si pohrávala s jeho vlasy. Tak blaženě jeho srdce ještě nikdy nebilo. ,Už navždy spolu.‘ Poslední myšlenka prolétla hlavou a pak po chvilce usnul …