Kdyz nas pratele opousteji 27

Jiraiya se mnou nemluvil týden. Přesně týden totiž trvalo než mu zmizely modřiny a boule od Kakashiho. Pak si dal říct a dokonce už se netvářil jako nafouklá žába.
Já jsem ten týden zaslouženě strávila s jedním z rodu Hatake. Konečně jsem se shodli a oba jsme měli volno. Byl to krásný týden. Kakashi projevil neskutečné vlohy k romantice. Večeře při svíčkách, procházky, růže, a noci…Ty noci! Ta druhá sice pořád brblala něco o odporným klišé a že jsme na to trošku starý, ale nechala si to ráda líbit stejně jako já.
Pak si mě na kobereček pozvala Pátá.
„Tak kdy plánuješ odchod?“ udeřila na mě jakmile jsem vstoupila.
„No…já myslela, že bych se tu ještě chvíli zdržela..“ zkoušela jsem.
„S tím nepočítej, budu nejradši až se vrátíš tam, kam patříš,“ nenechala mne domluvit.
„Proč se mě tak strašně chcete zbavit?! Nikoho jsem neohrozila od toho incidentu s Akatsuki!“ dopálilo mě to.
„Jednou to stačí! Jsi v podmínce, tak na to nezapomeň. Navíc, jsem z tebe nervózní. Mám špatný pocit, že se něco stane….“ zaskočilo jí.
„Ale tady se vždycky něco děje. Kdo říká, že se to stane zrovna kvůli mě?!“ nenechala jsem se.
„Protože jsem nedávno vsadila na datum tvého příchodu sem a vyhrála jsem neuvěřitelný balík peněz!“ zamračila se.
„Potom byste ale měla být ráda ne? Je vidět, že vám přináším štěstí,“ zatvářila jsem se povzbudivě.
„Právě naopak! Nerada to přiznávám, ale když vyhrávám, vždy se něco stane, jinak mám děsnou smůlu!“ našpulila rty.
„Musíš mě pochopit,“ pokračovala smířlivým tónem, „jsem Hokage této vesnice a její bezpečnost je nejpřednější. Ty se svými znalostmi se vždy můžeš dostat do nepřátelských rukou a při mučení jim přiznat všechno, co budeš vědět. A navíc jsem se dozvěděla o vašem důvěrném přátelství s Kakashim. Je důležitý Jounin této vesnice a nepřeji si, aby se ještě jednou opakovalo něco podobného, co tenkrát s Hidanem a Kakuzem. A myslím, že sama víc než dobře cítíš, že důležitá jsi více doma než tady.“
„Tím si právě teď nejsem moc jistá,“ tiše jsem odpověděla. „Ale máte pravdu, měla bych odejít. Dejte mi, prosím, ještě chvíli čas.“
„Dávám ti maximálně měsíc, ale chtěla bych, abys tu byla tedy nápomocná. Své schopnosti máš, ale nechci tě pouštět daleko. Pokud bys měla zájem, mohla bych ti nabídnout stráž nedaleko vesnice,“ nabídla mi.
„Budu o tom uvažovat. Děkuji za velkorysou nabídku, Tsunade-sama,“ uklonila jsem se a odešla.
Vyšla jsem ven.
„Já to věděla! Nechce se ti odejít!“ nařkla mě Ta druhá.
„Nechce. Stejně jako tobě. Ale Tsunade jsem nekecala, když jsem jí řekla, že si nejsem jistá, jestli doma budu důležitější než tady. Ty víš, kam se máme vrátit…“
„Máš na mysli ošklivý, šedivý a pokrytecký svět, kde lidem záleží jenom na penězích a zradit kamaráda je pro ně snazší než otevření dveří ? Nebo to, že tam jsi jedna z řady, kdežto tady jsi uznávaný originál a můžeš si tu žít podle svých představ po boku muže, který tě miluje ?“ hořce se rozmluvila Ta druhá.
„Neusnadňuješ mi to…“ chytala jsem depresi.
„Ani nechci! Líbí se mi tady!“ založila si vzdorně ruce.
Tak to je teda skvělý!
„Špatný den, lásko?“ objevil se za mnou Kakashi a dostala jsem  pusu do vlasů.
„Trošku…dostala jsem měsíc na odchod,“ řekla jsem posmutněle.
„Aha,“ pohasl i Kakashi, „a…ty chceš odejít?“
„Já…nevím. Měla bych,“ nevěděla jsem kam s očima.
„Ach jo! Jak ti teď mám tvrdit, že by to bylo tak správný, když sama nevíš,“ chytnul mě kolem ramen.
„Možná mě ale těší, že uvažuješ, že tu zůstaneš. Nechtěl bych tě ztratit,“ dodal a opřel své čelo o mé.
„Já tebe taky ne,“ řekla jsem a zavřela oči.
„Ale máš měsíc, to je relativně dlouhá doba. Máš teď možnost si to rozmyslet, dostal jsem misi,“ pokračoval Kakashi.
Pozdvihla jsem obočí.
„Sasuke zabil Orochimara. Zatím to ale nevypadá, že se chce vrátit. Půjde nejspíš po jeho bratrovi. Proto nejlepší řešení jak chytit Sasukeho, je sledovat Akatsuki a Itachiho.“
„A hele! Že bysme emofracka trošku popíchli ?“ uchechtla se Ta druhá. Nemá ho ráda, protože nemůže vystát namyšlený frajírky co si myslí, že jsou pupkem světa.
„Je to rozumný?“ krčila jsem obočí. „Co si od toho slibuješ?“
„Já nic. Naruto tam půjde klidně sám a to ho nemůžu nechat. Jediný, jak mu můžu pomoct je sestavit řádný tým a jít tam s ním.“
„Co mi zbývá než s tebou souhlasit,“ smířeně jsem odpověděla. „Tak na sebe dávejte pozor.“
„Neboj, budem. Ty mi ale slib, že na mě tady počkáš,“ držel si mou hlavu v rukou před svým obličejem.
„Slibuju, ale vrať se co nejdřív.“
Kývnul, vroucně mě políbil a zmizel pryč.


Hlasitě jsem si vzdychla a vydala se k nejbližší hospůdce. Nejsem žádný alkoholik, ale tyhle způsoby rozhodování mi nedělají dobře, a potřebuju panáka. Po poslední misi mi zbyly ještě nějaké peníze z výhry, tak si to můžu dovolit.
„Jdeš někam?“ ozvalo se přede mnou. Narovnala jsem hlavu a dívala se do obrovského obličeje s dvěma rudými čarami asi centimetr od mého.
„Tfuj! Proč tě tak baví mě lekat?!“ odplivla jsem, když jsem uskočila dál od Erosenky.
„Když se necháš…“ zubil se Sennin. „A už mi odpovíš?“
„Jdu na panáka. Pojď mi dělat doprovod,“ zahákla jsem se do něj a nekompromisně jsem ho táhla dovnitř. Ani se moc nebránil.
Zkoušel ze mě vytáhnout, co se děje, ale nechtěla jsem ho do toho zatahovat. Potřebuju se odreagovat.
„Fajn, když o tom nechceš mluvit, tak nemluv. Ale ani nepij! To ti na depresi nepomůže,“ vzal můj kalíšek se saké, vylil ho do květináče a objednal mi nějakou ovocnou dřeň.
„No jo no. Řekni mi něco veselýho,“ řekla jsem sklesle a podepřela si hlavu rukou.
„Hmmm, co bych ti tak řekl….už vím!“ rozsvítilo se mu. „Viděl jsem naší Hokage zvracet po alkoholu!“ vítězně se zatvářil.
Vyprskla jsem smíchy. „To není k smíchu, být na jejím místě, chlastala bych pořád!“ zkoušela jsem ho umírnit.
„A taky že chlastá!“ dodal šeptem Jiraiya.   Za chvíli už jsme hýkali smíchy oba.
Zkoušel na mě vtípky jako „Co se stane, když zkřížíš Orochimara a Sharingan? Šikomookej Sasuke!“ Děsně se tomu řehtal za silné pomoci Té druhé, která si zlomyslně mnula ruce. Já to moc nepochopila, ale bavila jsem se na tím, jak se baví. Každopádně mi pomohl s náladou a já mu za to byla vděčná.
Odcházeli jsme už za tmy, vysmátí, ale střízliví.
„Tak jo, to stačilo! Říkám ti, že další žabí vtip už nesnesu!“ chechtala jsem se.
„Jdu domů! Pojď mě doprovodit,“ dodala jsem rozverně a čekala až se ozve nějaká nechutná poznámka. Nic se ale nestalo.
„Copak? Bojíš se snad, že bych tě mohla já tentokrát někde znásilnit?“ pitvořila jsem se.
Jiraiya tam jenom stál a tvářil se vážně.
„Musíme se rozdělit…,“ nakonec mi sdělil.
„Co? Proč???“ dívala jsem se na něj vyjeveně.
Nedoprovodím tě. Musím už jít. Mám jeden úkol, který už nesnese odklad.“
„Jaký úkol?“ nechápala jsem.
„Čeká mě jedna průzkumná mise….ve Skryté deštné,“ podotkl.
Skrytá deštná…co mi to jenom říká…!
„Pein!“ vyhrkla Ta druhá, která si vzpomněla první.
 „Tam přece Jiraiya …“ zatřásl se jí hlas.
Úsměv se ztratil neznámo kam.
„No prosim tě! Netvař se tak! Vždyť se za chvíli vrátím, abych tě mohl zase špehovat,“ řekl zvesela Ero-sennin. Čím veselejší byl, tím více mne zraňovalo to, že vím, jak to dopadne.
Oči mne zradily a zalily se slzami. Sklopila jsem hlavu. Začala jsem ho mít ráda.
Ať se chová, jak se chová, je to skvělej chlap!
Přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. Chtěla jsem něco říct, nějak ho varovat!
Nadechovala jsem, když mě zastavil.
„Neříkej mi nic. Už jednou jsem tě žádal, abys neovlivňovala to, co se má stát,“ řekl s vážným pohledem. Musel tušit podle mého výrazu, že už se neuvidíme.
„Rád jsem tě poznal a rád s tebou cestoval. Já mám svou cestu a ty zase svou. Nejspíš tuším, o čem jsi v té hospodě nechtěla mluvit. Vím o tobě a o Kakashim, ať jsem řekl cokoliv. Přeju vám to, ale asi sama dobře víš, jak nebezpečné by pro vás oba bylo, kdybys s ním zůstala. To si ale musíš rozhodnout sama.“  
Pak mi podal ten ručně dělaný svitek. Úplně jsem na něj zapomněla.
Přijala jsem ho a smutně kývla.
„Tak se s tebou tedy loučím. A nesmutni. Všechno má své výhody…řeknu ti tajemství…“ zatvářil se záhadně.
Utřela jsem si slzy a zvědavě jsme se na něj podívala.
„Vybrala sis špatně! Jsem daleko lepší milenec než ten nedomrlý zakuklenec! Zeptej se Tsunade!“ zatvářil se nejzvrhleji jak mohl a já se rozesmála na celé kolo.
„Víš, že za to bych tě normálně zabila, že jo?“ hýkala jsem smíchy.
„Zapomněla jsi, že lidé jako ty se neperou, princezno ze zapomenuté země,“ usmál se.
Objala jsem ho kolem krku.
„Budeš mi chybět,“ špitla jsem mu do vlasů.
„Ty mě taky,“ opětoval můj stisk.
Pak přivolal svojí žábu a vyskočil jí na hřbet.
„Dávej na něj pozor!“ rozkázala jsem ropuše. Ta kývla a připravili se ke skoku.
„Tak zase někdy!“ ušklíbnul se Jiraiya.
„Zase někdy v lázních!“ zavolala jsem na něj s úsměškem.
Zasmál se a zmizeli nad střechami domů.
Bude mi chybět….ten můj Erosenka!