Kniha první: Takhle je to správné

Láska je požehnání, láska nebolí.
Kniha první: Takhle je to správně.

Znovu se mu uhnízdil mezi nohama. Snažil se ho co nejvíce naslinit, vzrušit. Připravit tak, aby to mohla být zase jízda. Jazykem se jen lehounce dotýkat, až by jeden řekl, že jej lechtá. Být strašně jemný hned ze začátku – aby měl možnost přitvrdit a být hrubší.

***

Miloval, když se z toho povislého skoro nic stával nástroj jeho tužeb a snů. Přímo mu pod rukama a ústy, nebezpečně rovnou před očima. Kdy mu rostl a mohutněl, natékal krví pod prsty. Kdy si uvědomoval, že za chvíli díky němu bude tvrdý a jeho přítel nachystaný, on si s ním a jeho „hm hm“ zase řádně a parádně užije.

Tyhle myšlenky byly pro něj jak startovací rampa. Jen se mu mihly hlavou, měl pak velké potíže se uhlídat a uklidnit svůj vlastní rozkrok a bijící srdce.

***

Semkl rty hned za žaludem na uzdičce, tam kde je každý citlivý, a po chvíli přestal sát. Stejně věděl, že je brzy na to z něj dostávat nějaké „mlíčko“. V nafouklé papulce nechal poletovat jazýček do stran, aby se jen lehounce dotýkal lesklého odhaleného vršku. Jemně a něžně, přitom dostatečně rychle, jak mihotání a ovívání křídel motýla. Cítil, jak sem tam přejede přes malou dírku ve středu. Nebo si to tak detailně představoval?

Pak se znovu pokusil z něj něco vycucat. Nechal si ho po jazyku vyklouznout z úst a podíval se na sedícího, jakoby pána, nad sebou. Do temných očí, které ani jednou prozatím nezamrkaly. S pohledem upíchnutým stále nahoru, šikovným a vtíravým jazýčkem oblizoval tělo milovaného penisu. Proč? Protože patřil jemu, jen jemu.

***

Nejmladšímu Uchihovi, s kterým zažil ty nejlepší a nejdivočejší noci. Nejlepší sex i milování, dravé a tvrdé – jiné dny zase pomalé, mírné, až k zbláznění jemné a dlouhé. Spolu experimentovali, zkoušeli, co snesou, a jak co mají nejraději.

V tomhle ohledu o sobě a svých tělech věděli první poslední. Navzájem si pomáhali k těm nejlepším orgasmům a k ukájení nenasytných penisů. Představy a touhy, které by před jinými nevyřkli a už vůbec nemohli přiznat, takové, co se rodí ve zhýralé mysli, a vy víte, že se je nikdo nesmí dozvědět, nikdo o ně nesmí zavadit. Přestávaly být nevyslyšenými, hlasy.

***

Dětinsky a rozjařile si hrál s jeho už dospělým pohlavím. Jak to mohlo jít k sobě?

Jako dítě si hrál prostě s jednou hračkou, nebral na vědomí okolí. Kdokoli a cokoli by ho nemohli v tuhle chvíli rozhodit, zajímat. Nevšímal si jiných míst, kam jeho ruce mohly zabloudit. A přitom byl nápaditý. Jako by zkoumal to, s čím si hraje, co vlastně může a jaká s touhle pěknou věcičkou, bude zábava.

Jen sem tam se pronikavě podíval do uhrančivých očí, které jej bez jediného projevu zájmu a nadšení pozorovaly.

 ***

Byly nad ním, viděly ho, všechno to viděly a pozorovaly. Tak černé duhovky, že je nejde rozeznat od jejich vlastních zornic, alespoň při tomhle světle ne. Nebo se dívají někam daleko za něj? Přesto bez jakékoli změny, zaujetí.

Možná že by přivítal alespoň grimasu znechucení a pohrdání jejich majitele, tak jako kdysi dávno. Všechno by bylo lepší než tahle ignorace. Žádostivě na něj upíral modré oči, snažil se o co nejvíce erotické jiskření. Aby partner cítil lechtání v podbříšku. Nevinné a přesto svádivé pohledy.

Vždycky to na něm Sasuke miloval, teda alespoň mu to tvrdil. Ale kdy naposled? Už si ani nepamatuje, před jakou dobou to od něj slyšel naposledy. Jejich vztah se dal velice těžko vylíčit pár slovy. Ani pouhých pár vět je těžko postihne, přesto co s Narutem nevýslovně cloumalo, byla zlost, žárlivost a hodně, hodně moc lítosti, když viděl, že nemůže vytrhnout černovlasého z nezájmu.

„Kéž by to bylo tak jako dřív.“ Dával si to částečně za vinu, ale zeptat se nedokázal, nemohl. Bál se, že přijde i o to málo, co teď má. Ty bezduché chvilky potěšení, kdy se na něm ukájí, jak na levném přístroji ze sexshopu. Dával si vinu…

***

Může za to on nebo Uchiha? Ale co je nejdůležitější, jak tohle zatracené prokletí zlomit?

Věděl, co bude následovat. Tak jako vždycky ho vzruší na nejvyšší mez. Ještě že alespoň v tom protější tělo a sebe nezklamal. Bude čekat tak dlouho na partnera, který se k němu nepřidá, který se mu nebude věnovat, až to nakonec nevydrží a sám se postará o rychlý konec.

Udělá jeho, udělá sebe. Udělá sebe a pak jeho. Už nějakou dobu probíhal tenhle stereotyp. S povzdechem to zabalí. Vstane a nechá za sebou zaklapnout zámek dveří.

Přesně si vybavil to, jak se cítil minule, předminule, ještě před tím, když odcházel. Zklamání. Jeho tělo bylo uvolněné a lehčí. Příjemně unavené. Ale nebyl to dobrý sex.

Jeho místo spokojenosti zaplavila lítost a zhnusení nad sebou samým, až mu z toho přejel mráz po zádech. Z toho jeho přehlížení.

„Zneužívám ho. Ale co s tím mám dělat?!“ Sobeckost v něm vítězila, pro dnešek určitě.

***

Vnutil se mu přilepením na chladné rty. Ani tahle snaha neprobudila spícího ďábla. Olízl je jazykem, svíral těmi svými, po chvíli se jich jen letmo a jemně dotýkal, než ho ta protějšková nečinnost a chladnost pozorujících očí dohnala k rozzuření.

Rozhněval se, tvrdě se na něj přilepil, jak tělem, tak i ústy na ústa. Tlačil na ně, až cítil, jak mu jemně začínají trnout. Nic se však nezměnilo, spodní polštářek vsál mezi zuby, hrál si s ním a nakonec ho skousl.

Snad pro své odškodnění. Snad pro svou zlomenou pýchu, kdy jako poslušný pejsek vše bezhlavě splní. Kousnul ho. Čím víc tím líp.

Odtrhl se od něj a s jistým zadostiučiněním se díval na poznamenaná ústa. Krev, která rozjasnila bledá ústa. Zašpinila je. Ještě její kovovou pachuť cítil trochu na jazyku.

Když však ani tohle nevzbudilo žádnou reakci, zalitoval toho. Že poškodil ty dokonale vykrojené a lehce odlišené rty. Nakonec tak bezúčelně. Omluvně je ještě ovinul těmi svými.

„Dělá mi to schválně? Schválně mě mučí?“

 ***

Za jejich okny je trvale pod mrakem, cítil atmosféru nabitou napětím, brnící, jak mu přejíždí po kůži. Jde to vůbec při sexu, ani jednou nevzdychnout, nezasténat, ani nenapnout svaly rozkoší? Jak jde vidět, asi jo.

Vrátil se k původní činnosti, zdá se, že nic jiného nezmůže, k mírně ochlupenému mužství, které ještě rozhodně po uspokojení a sexu prahlo. Alespoň ono.

Prohmatal kdejakou vystupující žilku, která byla jedině v tomhle stavu nejen viditelná, ale i lehce cítit pod polštářky prstů. Na chvíli se utěšoval tou známou hrou. Polaskal se s šourkem. Mezi vlhkými hrátky jazyka přitiskl někdy obyčejně jen své rty, snažíc se jej sáním téměř vcucnout.

Napnutým „proutkem“ jen tak ledabyle zakýval, zamával, až se hlavička dotkla kůže na břichu a stehnech. Od toho všeho mazlení skokem k ledabylým způsobům. Kupodivu na „salutujícího vojína“ to mělo jen příznivý dopad. Změny techniky jsou pro erotogenní zóny to nejdůležitější, nejen že překvapí…

Znal to ze zkušenosti, nutí člověka zaklonit hlavu, naprosto vypnout, zapomenout dýchat a jen chtít víc, pokud nejste vyplašený králíček. Jenže tenhle projev – scházel.

Sklonil se k němu a nechal si tu tepající špičku vklouznout po několikáté do úst. Jedním předloktím se opřel do matrace a druhou rukou začal sklouzávat mezi své nohy.

„Jen chviličku, ještě chviličku,“ rozeznívalo se modrookému v hlavě.

Sám se nemohl odtrhnout a dokázal by to i teď dodělat – o tom není pochyb. A že po tom ta zvířecí stránka člověka touží. Plavovlasý automaticky rozhoupal své boky a přirážel do semklé dlaně, která prázdná teda rozhodně nebyla. I jemu nabyl do šířky a do délky, toužící a vřící krví proměňující se v určitých chvílích v šílenství, zaháněné vlastní vůlí a přemáháním.

Na zádech mu začínaly rašit malé krůpěje, jenž ještě pomaleji hledaly nejbližší cestu do modrého povlečení. Rychlé a hltavé nádechy horkého vzduchu začínaly být hlasitější a pálivější. Huba ho už taky začínala trošku bolet z toho, jak se snažil být důsledný.

Nechal sobeckého sebeuspokojování a čelistem dal taky pauzu, ale strašně malou, jen aby naslinil pár prstů. Teď se mu lubrikant, který poblíž jistě někde je, vůbec hledat nechce. Není čas. Neslyšel žádné přemlouvání, žádné výlevy často tak perverzní a sprosté a tak rajcovní. Hrubé a tvrdé milování… ne, šukání, se kdysi bez toho neobešlo.

Jen je znovu slyšet. Slyšet ho tím nadrženým hlasem šeptat do ucha: jak ho znovu chce, jak ho moc, moc… Místo toho přehlížení.

***

Připravil se tak – nějak, trochu. Nikdy se až tak moc neovládal, aby soulož byla pro něj úplně bezbolestná, pokud se o sebe měl postarat sám. Sasuke to uměl, když chtěl a pokud o to stál. Ale takových chvil bylo jako šafránu.

Vyhoupl se mu do klína a přidržoval se svalnatých ramen, pak jej křečovitě obejmul. Zajel mu prsty do havraních vlasů, počechral je. Sasuke, jenž po čele postele sjel trochu níž, si přitáhnul kdysi tak hřejivýma rukama, které byly teď jako led, milence za zadek a nakonec je nechal skoro jako zapomenuté na tak jemných snědších stehnech.

Do propasti se padá pokaždé bezhlavě. Tomu, kdo letí, vždy závidíme, ať ze zákeřnosti nebo sobeckosti. Jen před koncem soucítíme, při dopadu ho litujeme. I když oči nepláčí, i když horké slzy nezalévají tváře a nehasí ohně. I když někteří mluví krutě.

Zavřel oči. Nemohl se na něj dívat, prostě to nešlo. Připadal by si ještě víc levněji, než teď. Bolelo by to. Bolelo ještě víc. Proto ho nechtěl vidět, ani zahlédnout oči, černočerné. Výraz.

I když, kdysi to na něm miloval. Tu neodolatelnou Sasukeho tvář ztuhlou, oněmělou v rozkoši, s kterou jej přiváděl ke hvězdám, až k nevědomí. Kdy ho doslova dostal pohled na jeho milence do extáze.

Opřel se čelem o pevné a blízké rameno. Až teď semknutí víček mohl na chvíli povolit a dovolit si vidět rozmazaný svět, před kterým stejně utekl znovu do temnot. Užíval si jen toho pocitu. Bolesti, pálení. Jejich odeznívání, přechod k úplně opačným pólům naditých pocitů. Pomalu a opatrně.

Tyhle pohyby se pak přelily do jiné nádoby, kdy to nepříjemné začalo přinášet s sebou tu rozžhavenou posedlost, ale tu v něm už před nějakou dobou zasadil mladík pod ním. Kdy propadnul kouzlu sexu právě s ním? Při prvním milování nebo když spolu jen z hecu zkoušeli masturbovat nebo snad ještě dřív. Když kolem sebe jen procházeli na chodbě.

„Čert to vem.“

I když by rád přišel na tu chvíli, kdy se stal tak závislým. Bezhlavě oddaným závislákem. Troskou. Nepříjemný pocit hlavně z toho, jak jej nesnesitelně tlačil v zadku, odezněl. Konečně si to mohl začít pořádně užívat. Šlo to hladce a krásně. Cítil se znovu tak úžasně, když se celou vahou na něj natisknul. Vychutnával si příjemno, dokud nepřekročil tu tenkou hranici chtivosti. Kdy tělo i hlas slabě začínají volat „moto, moto“.

***

Příjemná únava, dosažená ještě příjemnější cestou, ale všemu ještě konec nebyl. Scházelo se zbavit už té neudržitelné erekce, která mu pískala až v uších. Pustil se pevných ramen i rozehřátého uspokojeného klínu a vyvalil se na zbytku postele, kde bylo ještě nějaké místo. Rozevřel se a bezostyšně, bez nějakého studu se před ním hlasitě chtěl udělat.

Takhle by stejně neodešel. Jeho mysl zaplnily střídající se pohledy na černého ďábla v extázi, kterým jeho milenec býval. Ty výrazy, které jeho tvář zdobily jen v těchhle chvílích, a kdysi jich vídával dostatek.

Oddychování se pomalu tišilo a dostávalo do normálu, tělo se spokojeností a dočasným falešným štěstím jen vznášelo. Proč jen nevydrží déle? Chtěl by tu tak zůstat, třeba jen i vedle něj ležet na dosah ruky. Ale nešlo to. Byl mu už moc vzdálený.

***

Vstal z postele bez toho, aby mu věnoval pohled, slovo nebo jen nějaký dotek. Jako by tam ani ten žlutovlasý blázen nebyl. Natáhl si nohavice a do půlky zapnul puntek.

„Sasuke.“ Čekal, na co vlastně, na zázrak? Už týdny, měsíce. Zázrak, jež Bůh nikomu neposílá.

„Sasuke?“

„Měl bys už jít.“ Suchý rozkaz. Co vlastně čekal? Sasuke se mu vytratil za prvními dveřmi bytu.

„Zatraceně, Sasuke, co se děje?!“ Žádná odpověď, ohnul se pro své věci, natáhnul si na sebe triko a tak pokračoval dál. Porozhlédl se po bytě a nakonec ho našel v kuchyni. Ležérně se opíral v kuchyni o linku a potahoval z cigára. „Tak odpovíš mi?“

Bylo jasné, že ne, když se ta chvíle mezi otázkou a odpovědí natáhla až do nesnesitelnosti. Oba mlčeli jak hrob, jeden v očekávání a druhý s otráveností. „Dobře.“ Tiše, až neznatelně zaznělo z růžových úst, Bůh ví, jestli ta slova vůbec k černovlasému dolétla. Teď už jedinému v tomhle prokletém bytě.

***

Neúnosné, takové to bylo pro toho kdysi tak bláznivého optimistu. Nad problémy většinou zakýval hlavou nebo jim jen mávnul, teď se však chtěl opít. Bylo mu jedno, jestli mu to pomůže, nepomůže, jestli ho to může utěšit. Dělají to tak všichni, zkusí to i on. Raději přijme bolest hlavy, než přemýšlení nad tím idiotem.

Pár špatně prohozených vět, pár ukvapených myšlenek a nápadů, ho přivedlo znovu před jeho tmavé dveře. Na hrudi začínal cítit tíhu, stísněnost jej měla v pevném objetí. Litoval toho, že se nenatřískal opravdu do němoty, že takhle si každý svůj podělaný krok bude pamatovat. Přesto to chtěl svést na alkohol, na zastupujícího nahradního viníka. A omluvit to nepříčetností.

Zaslechl, jak se za zdmi rozřinčel domovní zvonek. Odteď ten zvuk bude řadit mezi ty nepříjemné a odporné. To, co se chystal udělat, tomu taky jen v odpovědi mohlo přikyvovat. Sasuke mu otevřel, jak jinak. Ale žádné překvapení z něj nečišelo, spíš dojem unuděnosti z něj sálal.

„Co tady zase chceš?“ Upřímně, chtěl ho vykopnout hned teď a nijak se to nesnažil maskovat.

„Copak, to nemůžu navštívit starýho známýho nebo rovnou mám říct ex?“

„Jsi nalitej.“

„Ano, skvělý postřeh, Sasuke, tak buď té lásky a nenech mě tu stát na chodbě.“ Bouchnul ramenem do dřeva, až se dveře pootevřely více, a trochu mátožným krokem se kolébal dál.

„Asi ta tvoje pozdní návštěva nemá důvod, co.“

„To se pleteš, má.“ pokračoval: „A celkem zajímavý.“ Pod nosem se mu mihnul šedivý úšklebek. Plnou silou a překvapením na něj uhodil. Neotesaně ho zablokoval a prvním, co měl na blízku, zpacifikoval ruce. Už nevypadal jako kluk, co dost přebral. V očích měl najednou rozhodnost a v rukách velkou sílu.

„Rozhod jsem se, ukážu ti, že za něco stojím.“

„A to hodláš jako jak?“

„Dlouho jsme si role neprohodili. Co tak se pomazlit s tou tvou prdelkou?“

„Css… tak se předveď. Musel si se nalít, aby si měl na to odvahu?“

„Ty mě chceš vytýkat, že jsem tu nalitej?! Ty hah, si děláš prdel, Sasuke. Ještě před nedávnem nebylo dne, kdy by z tebe netáhlo!“ Utáhl telefonní kabel, až se jemné vlnky ztratily zařezané v kůži. Trhnul s ním, až na něj z vrchu spadla krabička. Tohle však přešel.

Byl připravený na odpor, vzpírání a pranici. Ale ten pod ním nic nedělal, netvářil se ani překvapeně, ani se mu oči netopily v strachu, v nenávisti. Pořád stejně kamenná tvář.

„Tobě je to snad jedno?“ Nic, jen oči se na něj podívaly. „Tobě je to fuk. Nebo nevěříš, že to udělám. Hh?“ Zlost, ať už by to byly obě možnosti nebo jedna z nich. Narutovi to dávalo právo nenávidět. Praštil ho do obličeje. Další rána šla do čelisti. Pustil mu ruce, přetočil ho čelem k chladné dlážděné podlaze. Na zádech ho tlačil k zemi celou vahou a volnou ruku vsunul pod něj, přímo mezi nohy. Přitlačil na kalhoty a nahmatal koflík, pak jezdce, kterého stáhl co nejvíc dolů.

Ruka se z tama ztratila a začala mu tahat neurvale sedlo kalhot dolů. Naruto cítil, jak ho škrábnul, najednou měl pocit, že má za nehty kůži s krví. I když věděl, že toho bude litovat, chtěl to udělat, chtěl. Proto z něj teď táhla jeho odvaha v podobě skoro celé flašky, co předtím do sebe nasál. Ale že by ho výčitky dohnaly už teď?

„Sakra, sakra, sakra!“ Sklopil hlavu a přitisknul se k odhaleným zádům. „Můžeš za to, je to tvoje vina!“

Uchiha nic neříkal. Jen tam tak na sobě v chodbě leželi, propleteni rukama a nohama. Místností se táhlo ticho, přerušené jen pípáním vyvěšeného sluchátka a bijícími srdci.

Bílé ruce začal pomalu dostávat z utáhnuté ho kabelu, až byl opravdu volný, přetočil a vytáhl se alespoň do sedu, i když s tím nákladem co se po něm válel, to tak zlehka nešlo.

„Usuratonkaschi.“ To jako by Uzumakiho probralo. Začal vstávat: „Trhni si, Sasuke. Kurva.“ Dostal se na nohy, vyvlíkl se ledabyle z bot a zmizel v bytě. Za dveřmi do koupelny, které za ním hlučně třískly.

***

Když se rozhodl konečně pustit umyvadla a přestat čumět na vodu stékající do odtoku, sedl si na zklopený hajzl. Krom toho, že chtěl hodně moc pryč a že je mu z něho samého zle, nevěděl, co má už dělat. Oddaloval tu chvíli, kdy se dotkne kliky a vyjde z těchhle dveří. Bože, kdy se jen změnil v takového ustrašence a bídáka?

Když konečně vyšel, jeho na chodbě neviděl. Telefon byl zavěšený a zpátky na svém místě, tak jako vždycky. I když byl potlučený. Podíval se do kuchyně a pak hned zamířil k ložnici. Uviděl ho, jak leží na posteli, jako by se nic nestalo, s rukama za hlavou se dívá do stropu. Nepochyboval o tom, že o něm ví.

Byl takový vždycky. Uchihové přece všechno ví nejlíp. Po chvíli se černovlasý začal zvedat posazený na posteli se natáhnul po krabičce cigaret.

„Už mám toho plné zuby.“ Zavrčel od dveří. „Co zatraceně chceš? Nejsem dost dobrý, už ses mě dost našukal nebo chceš nějakou děvku z ulice do trojky nebo co?!“ Rozhodil rukama. „Pokud mě chceš pustit k vodě, tak jen do toho. Vyklop to už. Nemusíš mít se mnou soucit ani mě litovat. Do prdele, tak dělej! Řekni něco, kurva!“

Ruce vnořil do svých vlasů a několikrát je pocuchal. Jako by mu to mohlo nějak pomoct utišit. „Nestojím ti za to, abys mi vůbec něco řekl. Zkusil jsem všechno, dokonce si tě málem tvrdě vzal, ale tobě je to jedno…“ Chodil přitom v nesmyslných obrazcích po pokoji.

„Měl bys vypadnout. Nech mě prostě být!“ zahučel bez účasti.

„Tohle je všechno, co mi řekneš? Do prdele, co si myslíš?! Jen tak mě vyhodíš a neřekneš proč?!!“ Přešel k němu. To, že se na něj v chodbě vrhnul, s tím nemělo co dělat. Napřáhl se a vrazil mu pravačkou. Bezmyšlenkovitě. Vydýchával se, v hlavě jako by mu běsnila vřící krev, bouře, kterou nejde utišit jedním zaříkadlem a on jako by se o to marně pokoušel. Pohledem se zadíval na napůl svlečeného protivníka s hlavou odvrácenou. Nedal mu pohlazení, takže tvář mu lehce naběhla.

„Naruto, vypadni.“

Blonďák otvíral ústa. Je vůbec ještě před ním Sasuke? Ne: „A to si řekneš s takovým klidem!“ změnil se. „Řekni mi proč, chci slyšet důvod. Muselo se něco stát, že si se tak změnil. Nechtěl sem to vědět, nechtěl jsem se na to ptát. Ale já musím, teď to musím vědět!“ jeho výraz bezhlavě křičel: „chci pravdu“.

Jeho řeč jako by nebyla. Černovlasý popadl svých pár posledních věcí a otočil se k němu zády, mířil si to k futrům, bez jakékoli známky účasti.

„Teď, chci to vědět teď a ne až když bude úplně pozdě.“ Chytil ho za rameno a žduchnul ho z cesty ke stěně, pootočil s ním jak s loutkou, než stačil Uchiha udělat cokoli jiného. Vlastně černovlasému chyběla jakákoli snaha. „Proč, řekni mi po pravdě proč a já vypadnu a už mě neuvidíš.“

„Ne, vypadni hned!“ Konečně zaslechl změnu v jeho hlase. Do očí mu sice neviděl, ale pravděpodobně z nich stejně nic nevyčte.

„Sasuke!“ Ruka mu vyletěla jak na pružině. A druhá rána nemusela čekat ani na třetí. „Tak to z tebe vymlátím!! Hajzle!“

Sasuke se nakonec zlostně podíval na svého bývalého milence. Rány mu začal vracet, bez zábran se do sebe pustili. O pár měsíců mladší Uzumaki schytal na oplátku několik ran do břicha, stejně jako je rozdával. Ale chyběla mu převaha. I když se snažil všechno dohnat svou urputnou zuřivostí, neměl šanci.

Sasuke ho svíral za hrdlo a tisknul do rozházené a ještě teplé postele, pevně blokoval jeho pravé zápěstí a na druhou ruku ještě rychle kleknul. Pro jistotu. Ale pravou, stále nepovolil.

Naruto lapal po dechu hlasitěji, začal sebou ještě víc škubat. Nepomáhalo to. Byl až příliš dobře uvězněn, s prsty na krku.

„Sa- saske…“ z hrdla se mu vydralo něco syčivého a poslední slabiku ze sebe jen stěží dostal. Do očí se mu hrnuly slzy a v uších mu hučelo. Co ho ale nejvíc vyděsilo, byla ta tvář nad ním. Tak blízko. „

Sa-s…“ jeho hlas byl tišší, o to vyděšenější. Dostal strach, to, co se teď nad ním sklánělo, nebyl jeho přítel ani milenec. Začal se bát toho šíleného výrazu v očích.

Jako švihem se fascinovaná děsivá tvář ale vytratila. Prsty povolily sevření. Na nic nečekal. Vyhoupnul se do sedu a nabíral co nejvíc kyslíku do plic. Opřel se rukama o postel. Ještě teď v nich cítil chvění a cukání, to jak se klepou z té bezmocnosti.

Ještě cítil ty chladné prsty, co mu stahovaly hrdlo a nádechy lapající po vzduchu. S uslzenýma očima se podíval vedle sebe, na to zkroušené tělo. Nechápal, a ještě ta vyděšenost, děsivý strach o holý život. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Poprvé ve svém životě byl tak překvapený a neschopný cokoli říct. Svedl jediné, dívat se vyděšenýma vypouklýma očima na zkamenělého Uchihu v šoku. Byl na tom stejně, nebo alespoň podobně, až na to, že jako jediný znal důvod. Mohl vědět proč.

Ta bledá pevná ramena se najednou zdála tak seschlá, třesoucí se. Zdánlivou dokonalost odfoukl hurikán, zbyla tu děsivá troska. Ten pohled vyvolával lítost a nejen k němu. Naruto ji cítil i k sobě.

Uzumaki najednou pozbyl sebedůvěry, nevěděl, co dělat, nevěděl, co říct. Myšlenky jako by nebyly, ani slova a ani přání. Jen ty děsivé obrazy tváře, která ho chtěla zabít. Utéct, tak moc chtěl utéct, ale nedokázal se téměř pohnout. Záplava odhodlání v něm klesala a stoupala, rychleji než vzdouvající se vlny. Natáhl ruku, ten pohyb se zdál najednou tak těžký, tak nemožný. Pouhé dotknutí se těla před sebou se zdálo tak nereálné. Přesto jeho dlaň spočinula na svěšeném rameni. Těžký okamžik se prohluboval, natahoval. Visel, pohupoval se ve vzduchu jak oběšenec. Nutící schovat a odvrátit od sebe zrak, přesto se alespoň malou škvírkou mezi prsty dívat.

„Sasuke?“

Nic neříkal, jen setřásl jeho dlaň ze sebe. Postavil se k odchodu se skloněnou hlavou, ale teplá ruka ho chytila za zápěstí a sevřela. Nevypadalo to, že jej chce pustit. A tak tam jen stál bokem k němu.

„Naruto já… odejdi, nech mě na pokoji, už se nikdy ke mně nevracej, vyhýbej se mi. Nechci ti ublížit, nechci udělat něco, čeho bych litoval, co bych si vyčítal.“

Na zápěstí cítil větší tlak, jako by znovu pokládalo tu děsivou otázku: „proč?“

„Já nevím, peru se se sebou samým, uvnitř mě vítězí touha. Já, chci tě zabít, Naruto!“

***

Sasuke se mu ztratil, odešel ze svého bytu a jeho tam nechal sedět na poseli. Jestli ho překvapilo to, co se stalo, tak ta poslední věta mu probodla srdce a vyrazila dech. Všechno to bylo pro něj tak nepochopitelné, neskutečné a tak daleko, že se to nemohlo snad ani stát.

Pořád nemohl pochopit, snad ani nechtěl. Naprosto se ztratil, až po nějaké chvíli se bezmyšlenkovitě posbíral a nechal za sebou zavřené dveře. Teď se cítil tak beznadějný, nechápal jak to Sasuke myslel. Přesto, stále mu to znělo v hlavě, znovu viděl tu siluetu hledící k zemi jak mu říká: „…chci tě zabít, Naruto!“

„Jak, jak to jako myslíš?“ jediné co ze sebe v té chvíli dostal.

 „Tak, jak to slyšíš. Ta představa, že tě vlastníma rukama zabíjím, mě vzrušuje. To jediné mě straší po nocích, dohání mě k šílenství. V jednom kuse se mi zdá, jak si tě beru, a zároveň je to naposledy, jak tě krvavýma rukama škrtím, jak tě bodám a… a nemůžu se toho zbavit. Možná ani nechci.“

Ruka na jeho zápěstí zmizela. Přestala ho držet, přestala ho utěšovat a žádat vysvětlení.

„Nechci tě už nikdy vidět. Tak už za mnou nechoď, Naruto. Prosím.“

Znělo to tak naléhavě, tak bolestně. Trpce. Cítil se v koncích. Jeho láska touží po tom, mu vzít život, v posteli.

The first end.