Kočičí Princ 5/5

„Rai, počkej…!!“

Byl to Kusi, Raiův kámoš. Než se stihl Rai otočit skočil mu na záda a povalil ho.

„Proč tohle vždycky děláš..“ zaskučel a snažil se setřást ho ze sebe, aby se mohl postavit. Kusi se, ale držel pevně a nehodlal se jen tak pustit.

„Mám tě rád a chci tě rozveselit. Seš jak kdyby tě přejel parní válec. Vůbec se neusmíváš a den ode dne je to s tebou horší. Dyž si přišel, pořád ses blbě uculoval a teď nic..“ vyčetl mu kamarád a slezl.

„Promiň..“ Rai se posatavil s hlavou sklopenou k zemi.

„Co se děje..??“ Rai se odvrátil.

„Zítra to bude rok, co umřela mamka..“ zašeptal a zavřel oči, aby zabránil slzám.

„Promiň, to.. já to nevěděl..“ chytil ho do náruče a mačkal.

„To je v pohodě..“ zašeptal a nechal se objímat.

„Moc mě to mrzí, nechtěl jsem.. Rai..?? Mám jet s tebou..??“

Ten zavrtěl hlavou.

„Chci jet sám..“ zahučel Kusimu do ramene a opatrně se od něj odtáhl. Usmál se.

„Děkuju.. Zítra se neuvidíme.. Tak zatím..“ naposledy ho k sobě přitiskl a spěchal domů.

„Kami, Niha, Shinori, Mata..“ zavolal na prahu a čekal, kdy ho jeho mazlíčci přiběhnou přivítat. Netrvalo to ani pár sekund a Rai cítil, jak se mu Kami drápe po nohavici, sklonil se.

„Já vím ty mazle…“ vzal ho do náruče a potlačil. Nalil jim do mističek mléko.

„Zítra tu budete sami, nevím, kdy se vrátím, ale asi to bude chvilku trvat..“ šeptal a koukal jak se jeho miláčci krmí.

Zamyslel se. Měl špatný pocit. Zítra to měl být rok, co bude sám, bez mámy. Byl o rok starší, ale po mamce se mu stýskalo pořád stejně, možná víc.

/ / /

„Ahoj mami..“ zašeptal a sledoval černý mramor s matčiným jménem. Bylo zataženo a každou chvíli se ozývalo zahřmění. Rai přiklekl k mramorové desce a položil na ni lilii. Bílou lilii. Shinori je milovala.

„Jsem zpátky. Moc mi chybíš..“ šeptal a cítil jak ho zrazuje vlastní tělo. Třásl se, v očích ho pálily slzy, které se snažil celý ten rok zadržovat.

Nebe prořízl blesk následovaný křikem hromu. Rai se rozplakal.

„Maminko…“ zašeptal ještě a pak objal kolena. Začalo pršet.

„Rai..??“ Oslovený sebou trhl, byl mokrý jako myš a třásl se. Měl pocit, že ten hlas zná. Otočil hlavu.

„Kazuki…“ vydechl. Naproti němu stál muž, měl na sobě černý oblek a v ruce deštník. Byl pořád stejně krásný, jen o rok starší.

„Co tu děláš..??“ přivřel oči… a postavil se, aby na něj líp viděl.

„Přišel jsem za Shinori a…“

Na hrob položil lilie.

„A co..??“ Raiovi se něco nezdálo. Nebyl rád, že narazil na někoho koho zná. Nechtěl potkat nikoho známého, ale jakmile uviděl Kazukiho, měl zvláštní pocit. Jakoby vypil horký čaj, právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval. Kazuki na něj pohlédl.

„Doufal jsem, že tu na tebe narazím, pojď udělám ti čaj a něco k jídlu..“ Rai vytřeštil oči. Něco mu unikalo, ale nebránil se, měl trošku hlad.

„Jsi sám..??“ Rai se spokojeně tulil k županu, do kterého ho Kazuki navlékl poté, co se osprchoval. Bylo mu teploučko a příjemně. Kazuki před něj postavil hrnek s horkým čajem a misku kouřící polévky.

„Stále sám, nemám štěstí..“ sedl si naproti a sledoval jak Rai baští.

„Děkuji, bylo to moc dobré..“ usmál se Rai a pohodlněji se opřel.

„Jak se máš..??“ zeptal se Kazuki a Rai trošku posmutněl.

„Kdyby byla máma, bylo by líp, ale jsem živý, zdravý, mám práci a přátele a sám taky nejsem..“ Kazukimu vyschlo v krku, hlasitě polkl a v té chvíli se jeho bývalí student hlasitě rozesmál.

„Není to tak, jak na to pomýšlíš, mám jen čtyři kočky..“ usmál se. Dopil čaj a zvedl se.

„Měl bych jít, moc děkuji za zahřátí.“

Jeho oblečení už bylo suché, převlékl se. Za pár minut stál v síňce naproti Kazukimu.

„Ještě jednou moc děkuji,“ uklonil se a chytil za kliku.

„Sbohem..“

„Rai počkej…!!“ prudce si ho stáhl do náruče a přitiskl k sobě. Nechtěl být sám, ale jedinný koho chtěl, se mu snažil utéct. Už jednou se mu to podařilo.

„Co se děje..“ zašeptal..

„Neodcházej, zůstaň se mnou, prosím..“ Rai vzdychl, tyhle věty vždycky chápal po svém. Odtáhl se a Kazukiho políbil. Ten překvapeně zalapal po dechu.

„Co, co děláš..??“

„Tohle přece chceš, ne..??“ zavrčel.

„Ne..!!“

„Cože..??“ Rai zvedl hlavu, v očích měl zmatek.

„Princátko..,“ zašeptal Kazuki a stáhl si ho do náruče, „..Miluju Tě..“

Tiskl ho k sobě. Rai ztratil slova. Pak přivřel oči a objal ho, proto ten pocit, pomyslel si.

„Kazuki…“ zamručel blaženě.

„Já…“ zbytek slov se ztratil v polibku. Nebyli už potřeba.

KONEC.