Kostel

Stříbrnovlasý mladík se zastaví před pevnými dveřmi kostela. Rozhlédne se se zděšením v očích a potom co si je jistý, že ho nikdo nesleduje vkročí do chrámu Boží. Před ním se rozprostře převeliké prostranství. Krásně pomalované zdi i strop náboženskými obrazy vykoupení a mučení. Dále řada srovnaných lavic do dvoustupu, skromnější oltářík na kterém stále plály svíce pro Ježíše Krista. Ale kroky vysokého mladíka nesměřovali k lavicím ani k oltáři, nýbrž ke zpovědnici.
Chvílema spíše váhavě pokračoval ke svému cíli. Na malý okamžik zůstal stát před zpovědnicí s touhou se otočit a odejít. Ale chtěl to udělat.
S hlubokým nádechem a poté výdechem se nasoukal do zpovědnice. Neohrabaně před sebou udělal kříž a čekal. A čekal.
Po pár minutách si uvědomil, že má něco říct. V duchu zaklel.
„Err … takže, no otče zhřešil jsem nebo něco takovýho.“ podívá se do druhé zpovědnice jestli náhodou nemluví sám k sobě. Zahlédne tmavou postavu.
„Jaké jsou tvé hříchy synu.“ zeptá se ho hluboký melodický hlas z druhé strany zpovědnice.
Hidan se na moment zapřemýšlí a pak tomu hlasu odpoví: „No tak kde bych měl začít.“
„Nejlépe od začátku synu.“ napoví mu.
„Držtekurva hubu a neskákejte mi do řeči.“ vztekle na něj vyjede.
Kněz hlasitě zalapá po dechu a nevěřícně zašeptá: „Prosím?“
„Nic nic, soráč otče. Tečou mi nervy.“ zatlemí se a dál pokračuje … „takže vod začátku. Pff no ukradl jsem tátovy kunaie a píchal si je do ruky, do hajzlu to bolelo.“ ušklíbne se při pomyšlení, jak se kněz asi musí tvářit.
„Pokračuj můj synu.“ pobídne ho kněz.
„Jo jasně.“ vytrhne se ze zamyšlení … „když jsem začal chodit na akademii šikanoval jsem slabší spolužáky a spolužačkám jsem na záchodech, kam jsem je násilím přitáhl, ukazoval ptáka. Ty vždycky řvali.“ zachechtá se svým šíleným smíchem.
Po chvilce mlčení: „Nebudu vás dlouho zdržovat. Určo máte něco lepšího na práci, než poslouchání takových blábolů.“
Melodický hlas odvětí: „K čemu bych tu byl kdybych neměl čas. Jen povídej synu, vypovídej se ze svých hříchů.“
Z mladíkových úst vyrazí hluboké povzdychnutí: „Na akademii jsem jen tak tak procházel, učitelé mě neměli moc v lásce. Věčně jsem jim narušoval tu jejich výuku a utíkal z hodin. Byl to příšerný vopruz. Doma to bylo ještě horší. Rodiče věčně v tahu, tak jsem musel hlídat tu malou blbku. Svou sestru. Jestli já jsem byl výplod pekla, tak ona musela být od samotného Satana. V patnácti jsem se sebral a utekl pryč. Bez slůvka na rozloučenou. Prostě jsem těm zmrdům z dálky zamával a pelášil jsem přes různé země do cíle, který jsem neměl určený. Byla to hrozná nuda.“ odfoukne si.
„A pak jsem měl tu poctu setkat se se samotným Jashinem. Když jsem byl na pokraji sil a skoro plaval s rybičkama, tak mě ten zlomyslnej chcípák zachránil.“ vezme si svůj přívěsek do ruky a chvilku si sním hraje.
„Budu mu dokonce života věrně sloužit!“ nechá přívěsek volně dopadnout na svou hruď.
„Každý den jsem zabil minimálně tři lidi a obětoval jsem je svému Bohu. Vyžíval jsem se v krvavých lázních, potocích krve. Chviléma jsem přemýšlel jestli je nemám na Jashinovu počest ogrilovat a sežrat. Jednou jsem to zkusil, ale pěkně jsem se zeblil. Nechápu Zetsua. Je fakt humus. Takovou sračku jste určitě nežral, že ne svatý muži?“
Kněz zavrtí hlavou: „Ne, to jsem vážně nejedl.“
Hidan se ušklíbl: „Tušil sem to. Po rocích vraždění. Po těch zkurveně dlouhej rocích jsem se doslechl o nějaké organizaci. Prostě jsem tak seděl v hospodě, vybíral si mezi ženskýma, který bych mohl ojet a mezi kokotama, kterým bych mohl ufiknout péra a pak je obětovat Jashin-sama.“
„Prosím mohl byste si odpustit to klení. Jste ve svatostánku a je to veliké rouhání synu.“
„No jo, pokusím se, ale nic nezaručuju fotře.“
„Ehm, otče.“
„Jo jasně otče. Když sem se doslechl o té partě buzerantů, teda slušně řečeno volů rozhodl jsem se k nim přidat. A tak začala druhá epizoda mého života. V Akatsuki. Ještě víc zabíjení a ještě víc nudy. Ten co jim velel, jméno ti říkat nebudu páč je děsně inkognito.“ opět se zachechtá.
„ mě přiřadil k totálnímu bručounovi. Předemnou zabil dva své partnery v záchvatu zuřivosti. Díky tomu, že jsem byl nesmrtelnej do mě mohl mlátit jak chtěl a stejně jsem žil. Byl na prachy nic jiného ho nezajímalo. Pořád jsem do něj rejpal a on mi to oplácel pěstí. Prostě hotová Akatsuki idyla. Jak mi to chybí.“ zarazí se a zmlkne.
„Mluvíš v minulém čase synu. Co se stalo s tvým přítelem?“
„Přítelem?“ odfrkne si. … „Náš vztah bych rozhodně nedefinoval jako přátelský. Občas sme k sobě byli slušný, ale ty dny by se dali spočítat na jedné ruce. Myslel jsem, že to dáme aspoň na sedm klidných dní. Ale na to už je pozdě. Ti zmrdi ho zabili. A já jsem mu nestihl pomoc. Je mrtvej. Navěky věků amen otče.“ v oku se mu zaleskne slza. Okamžitě jí zatlačí.
„Takže shrnutí tohodle thiátru. Kradl jsem, sebepoškozoval se, vraždil, znásilňoval, ničil cizí majetek, sral svýho šéfa i partnera a taky zničil spoustu životů. Toť vše.“
Kněz se zavrtí: „Tvé hříchy jsou strašné, ale ztráta tvého přítele ti umožňuje začít nový život. Měl by si té šance využít a ne ji promrhat.“ podívá se na druhou stranu, která zeje prázdnotou. Kněz se smutně zahledí na místo, které ještě před chvíli obýval nesmrtelný ninja.
Hidan se potichu vytratil z kostela a plouživými kroky zamířil ke Skryté listové s cílem najít ty parchanty, co odrovnaly jeho partnera a zabít je.

Stříbrnovlasý mladík se postaví nad zakrváceného hocha, který na něj hledí se směsí vzteku a překvapení.
Hidan se sehne pro svou věrnou přítelkyni, kterou krátce pohladí po jejím ostří a pak směrem k Shikamarovi pronese: „Všichni se rodíme pro krchov.“ Divoce se zachechtá a rozpřáhne se k finálnímu úderu.

Celá Konoha se rozeběhla na směrem odkud se valil nesnesitelný puch. V louži krve – hlava bez těla a tělo bez hlavy.