Kráska a zvíře

Krásek a zvíře

                Žil byl jednou jeden bohatý obchodník a ten měl tři syny. Všichni byli krásní, oblíbení, silně přitažliví a vysocí.

Prvorozený, Alan, byl hnědovlasý, modrooký a velmi pohledný mladík. Nosil se jako šlechtic, nosánek pěkně nahoru, sebejistá chůze a velmi povýšené chování. Nejedna žena už propadla jeho kouzelné tvářičce.

Druhý, Brian, měl vlasy špinavé blond, oči čokoládově hnědé. Nebyl o nic horší než jeho bratr, jeho tvář byl roztomile dětská s jemnými rysy až by si kdekdo mohl pomyslet, že je to dívka v mužských šatech. Ovšem jeho dívčí fanklub byl obdobně rozsáhlý jako Alanův, i přes to, že se o Brianovi dalo říct, že je zženštilý. Už jako malý chlapec se zamiloval do svého odrazu v zrcadle, byl vždy perfektně upravený, nikde nic nevyčuhovalo, nikde nic zmačkaného nebo zapraného, vždy hladká a bezchybná tvář. I jeho chování bylo uhlazené, stejně jako jeho zevnějšek. Nejednal hrubě a s dámou už vůbec ne, rád se bavil, ovšem byl velmi arogantní a sebestředný.

Třetí a poslední syn, Cedric, ovšem byl ze všech nejkrásnější. Jako jediný byl celý po matce, která zemřela v jeho raném dětství. Dívky by se kvůli němu popraly, jen aby ho mohly mít. První, co je bezpochyby upoutalo, byly jeho pronikavě zelené oči, dále jistě jeho dlouhé černé vlasy splývající mu po zádech jako temný vodopád, o jeho vypracované postavě ani nemluvě. I jeho povaha byla totožná s matčinou. Vždy se choval galantně, měl smysl pro spravedlnost, díky marnivosti svých bratrů také dobře znal hodnotu peněz a patřičně si jich proto vážil, jen byl trošku bázlivý. Jako malého mu sourozenci ubližovali a on se naučil být patřičně ostražitý a nepodceňovat nepřítele. Přes svůj božský zevnějšek se jevil být velmi sebevědomým mladým mužem, ale skutečnost byla zcela jiná. Rád komukoliv pomohl, to ale ještě neznamenalo, že dotyčnému věří. Nevěřil lidem, jelikož se bál, že odhalí jeho slabosti a zneužijí je proti němu.

Všichni čtyři si žili v přepychu a bohatství, neboť otcův obchod rostl a vzkvétal. Jednou se ale stalo něco, co všem změnilo život od základů. Během jedné obchodní cesty přes moře se loď s celým velkým nákladem za tisíce potopila. Tahle katastrofa Grahama totálně zruinovala. Donucen nedostatkem peněz, prodal svou rezidenci a přestěhoval se i se svými syny na venkov na chudou farmu. Po několika letech je ale potkalo nebývalé štěstí. Graham se doslechl, že se jedna loď s nákladem vrátila. Rozhodl se tedy zajet do města a svůj majetek vyzvednout.

„Synové moji, doslechl jsem se, že se do přístavu vrátila jedna ztracená loď s nákladem a tak jedu do města vyzvednout peníze. Je něco, co bych vám mohl dovézt?“ zeptal se všech tří chlapců. Alan a Brian, uvědomujíc si návrat bohatství a přepychu, naporoučeli si kdeco.

„Já chci krásného bílého koně, sud nejlepšího červeného a prsten,“ vyslovil své „přání“ nejstarší Alan, aniž zvedl oči od večeře.

„Otče, já chci nové šaty, nemám nic pořádného na sebe a taky by se mi hodily nové boty…“ řekl, po krátkém zamyšlení, Brian.

„No dobrá, uvidím, co seženu. A po čem bys toužil ty, Cedricu? Co ti mám dovézt?“ optal se otec, když se jeho nejmladší a nejoblíbenější syn neozýval.

„Já, tatínku? Já nechci nic, ale pokud bys mi opravdu chtěl něco přivézt, můžeš mi donést růži, která v téhle části země neroste,“ usmál se nesměle Cedric.

„Nuže dobrá, pokusím se vám dovézt všechno, co jste si přáli. Tak se tu zatím opatrujte, nezbořte chalupu a já vyrážím,“ zamával jim ještě od branky, než se otočil a vydal se k městu.

***

                Když Graham dorazil do přístavu, ptal se prvního námořníka, kterého spatřil: „Plavčíku, prý sem dorazila loď s bohatým nákladem, který se před lety ztratil…“ začal trochu obšírněji.

„Ano, to je pravda, vy jste kdo?“ změřil si chudáka nedůvěřivým pohledem.

„Graham, ten náklad mi patří, ta nehoda mě zruinovala,“ vysvětlil obchodník.

„Ach ano, už vás poznávám. Pojďte prosím se mnou, dovedu vás k té lodi,“ uklonil se námořník. Graham jen přikývl a následoval mladíka k dokům.

                „Ale tohle není moje loď,“ namítl Graham, když mu plavčík pokynul k velké nepříliš zdobené lodi.

„Ano, to je pravda, ale ona se nevrátila vaše loď. Pouze pan Malcolm objevil její zbytky a vzal s sebou náklad,“ vysvětlil muž.

„Aha, dobře. Půjdu si to s panem Malcolmem vyřídit, děkuji mnohokrát,“ uklonil se lehce starý a směle vykročil na palubu lodi.

                Obchodníka Malcoma našel v kapitánské kajutě ponořeného v účetních listech.

„Ehm? Pan Malcolm?“ zeptal se opatrně po zaklepání starý Graham.

„Ano, co si přejete?“ pozvedl zavalitý mužík zrak od papírů.

„Omlouvám se za vyrušení, ale prý jste zachránil náklad ztroskotané lodi,“ začal pomalu návštěvník.

„Ano, to je pravda, ale co si přejete?“ naléhal kulatý obchodník.

„To zboží je moje, ztroskotaly mi lodě před pár lety a tohle přesně odpovídá mému nákladu na lodi Dawn,“ vychrlil ze sebe.

„Hahahaha!“ zasmál se tlouštík.

„Tohle nemyslíte vážně! Já vám ten poklad nedám, je to můj nález.“

„Ale mě patří,“ oponoval starý.

„Už ne, teď patří mě a teď okamžitě odejděte, nebo budu nucen nechat vás vyvést.“ Zničený Graham se tedy odploužil z lodi. Nezískal vůbec nic, jsou na tom stejně jako doteď a co řekne svým synům, když jim slíbil dárky… nevěděl, byl v koncích.

***

                Protože už nebylo daleko do setmění, rozhodl se otec vrátit se domů lesem. Žel bohu, neměl s sebou ani svítilnu, svíčku nebo něco podobného, takže cestu hledal jen obtížně. Proto nebylo ani divu, když během chviličky nevěděl, kde vlastně je. Hledal jejich chýši, ale nikde nic. Až potom. Najednou se před ním objevil krásný zámek se zahradou, kde i během noci nádherně kvetly cizokrajné růže. I vzpomněl si Graham na svého nejmladšího syna Cedrica. Tiše se vkradl do zahrady za účel uloupit růži a utéct, ale něco ho táhlo do zámku. Vešel do rozlehlé auly, kde se uprostřed rozkládal obrovský stůl plný jídla a pití. Po namáhavém hledání dostal hlad a tak se s chutí pustil do hostiny. Když se dosytnosti najedl i napil, prošel celou zahradu, hledajíc nejkrásnější květ. Našel ho až v tom nezazším koutě temné zahrady, chráněný trnovým závojem větviček keře a tlustým pláštěm noci. I přes rány, způsobené trním, nakonec květinu ukořistil. V tom to za ním nebezpečně zapraskalo. Graham se poplašeně otočil. Před ním se objevil obrovský stín patřící nepochybně nějaké obrovské obludě.

„Dovolil jsem ti zadarmo pojíst a popít u mého stolu, ale nikdo ti nedovolil slídit po zahradě,“ zahřměla příšera.

„Pr-promiňte, já-já jsem j-jen chtěl d-do-donést synovi r-růži…“ uklonil se stařec s omluvou.

„Vidím, že jsi chtěl ukrást květ ze všech nejkrásnější…tohle ti neprojde!“ zasyčel nebezpečně majitel zámku.

„N-ne, prosím! Nechte mě žít!“ padl Graham na kolena.

„Chtěl jsi mi sebrat jmění ze všech nejcennější, budeš mým vězněm a sluhou!“ rozhodl netvor.

„Ne, prosím, nechte mě jít, jen jsem chtěl dát svému nejmladšímu synovi dárek…“ rozplakal se starý muž.

„Nuže dobrá! Propustím tě, ale mám podmínku…“ začal diplomaticky.

„Jakou? Cokoliv!“ klaněl se otec.

„Propustím tě, ale ráno mi sem pošleš svého nejmladšího syna. Bude tu žít, budu ho krmit, šatit, bude mít téměř úplnou svobodu, jen nesmí za bránu zahrady.“

„Cože? To nejde, to-to Cedricovi nemůžu udělat!“ zvolal nešťastný stařec.

„Doma máš ještě další dva syny, ti potřebují tvojí péči. Tak běž, žij s nimi a ráno, ať tu Cedric je, jinak…vás všechny stihne trest!“ zaburácel netvor a v tu chvíli ho nebylo. Zmizel jak pára nad hrncem. Ztrápený otec svěsil ramena a plouživým krokem se vydal k domovu. Nevěděl, jak je možné, že se ztratil a teď ví, kudy domů.

***

                Graham se domů vrátil někdy po jedné hodině ranní. Alan s Brianem už dávno spali ve svých postelích, ale Cedrica našel spícího v křesle s knihou na klíně. Bylo zjevné, že čeká na tatínkův návrat. Stařec se musel usmát. Tak moc svého nejmladšího synka miloval! Nechtěl ho předhodit tomu netvorovi, ale nemohl jinak. V jednom měla příšera pravdu, Brian a Alan ho potřebovali taky. Ještě jednou se pousmál a, i když stěží, odnesl svého milovaného syna do postele, přikryl jej a sám se posléze propadl do neklidného spánku.

                Druhého dne ráno se všichni vzbudili velmi brzy. Možná to bylo proto, že něco podvědomě tušili. První, co chtěl Alan s Brianem vědět, bylo, kde jsou jejich nové věci.

„Víte…odepřeli mi můj majetek, takže jsem vám nemohl nic koupit…“ svěsil hlavu nejstarší muž.

„Cože? No to snad ne! Nechápu, jak někdo může být takový ubožák…“ odfrkl si Alan.

„Souhlasím,“ přitakal Brian.

„Nechte toho, otec za nic nemůže!“ okřikl je jejich mladší bratr.

„Ty zmlkni, ty rozmazlenej spratku!“ zařval Brian.

„Ticho! Podívejte, já se moc omlouvám, vím, že jsem to slíbil, ale teď není v mých silách to dodržet. Cedricu, jen tobě jsem dovezl to, o co jsi mě žádal. Má to ale háček…“ začal trochu rozvlekle.

„Ty pro mě máš růži?“ vydechl Cedric nevěřícně.

„Ano, ale…“ tak moc mu to nechtěl říct, ale chtěl uchránit všechny a tak musel.

„Ale co?“ naklonil chlapec hlavu na stranu, jak to měl ve zvyku, když něco nechápal nebo když ho něco hodně zajímalo.

„Já tu růži vzal z jedné zahrady, ale ten zámek patří netvorovi a ty tam musíš jít za ním!“ vyprávěl zmateně, při posledních slovech se rozbrečel.

„Cože? Tatínku, pomalu. Vysvětlete mi to,“ pohladil ho nejmladší po rameni.

„Ztratil jsem se v lese a narazil jsem na zámek se zahradou. V zámku bylo jídlo a já měl hlad, tak jsem se najedl a pak šel najít nějaký krásný květ. Jenže pak se tam najednou objevila ta potvora a řekla mi, že jsem chtěl ukrást nejcennější věc, kterou má a že za trest tam musím zůstat jako vězeň a sluha. Já myslel, že mě zabije, tak jsem mu řekl, aby mě nechal jít a on že mě nechá jít, že mě doma potřebujete, ale že výměnou za to tam musíš přijít ty, dnes ráno, jinak nás všechny prý stihne trest!“ vzlykal otec.

„Aha, no…tak to se nedá nic dělat, sbalte mi, tatínku, jen to nejnutnější a já jdu na zámek,“ pousmál se smutně mladík. Ta zpráva všechny tak šokovala, že ani jeho bratři nevěděli, co říct a jen seděli jak zařezaní.

                O hodinu později už byl Cedric na cestě k zámku. Měl pocit, jako kdyby něco vedlo jeho nohy, přitom ty části lesa, kterými procházel, vůbec neznal. Během chvilky stanul před branou rozlehlé zahrady. V tom se brána sama od sebe rozevřela. Cedric tedy zvědavě vkročil na netvorův pozemek. Všechno jako by ho zvalo dovnitř, do zámku. Tak tedy uposlechl tomu podivnému volání a tentokrát už ho ani nepřekvapilo, že, když chtěl vstoupit, dveře se samy otevřely. Šel rozlehlou halou až ke schodišti uprostřed.

„Haló?“ zavolal zkusmo. Nejprve se nic nedělo, až po chvilce se u ústí schodiště objevila podivná silueta. Pro Cedrica bylo velmi těžké rozeznat, kdo nebo co to může být. Bylo to velké, shrbené, napadalo to na jednu nohu, až měl skoro pocit, že to není netvor, ale Quasimodo.

„Vítej, Cedricu,“ ozvalo se rozlehlým sálem.

„Uhm…děkuju. Chci se jen zeptat…proč tu jsem a na jak dlouho?“

„Na otázky je ještě brzy. Následuj mě, ukážu ti tvůj pokoj,“ pokynulo zvíře doleva. Ovšem neobtěžovalo se vylézt z bezpečí stínu, což Cedrica trošku rozrušovalo. Ale radši nic neříkal a vydal se za zvířetem.

                Zámek se jevil být skromnějším oproti jiným, ale stačilo jen projít pár chodbami a bylo hned jasné, že je to jen zdání. Cedric byl dokonale zmaten po prvních pár zatáčkách. Čím hlouběji do útrob sídla, tím užší chodby. Všude panovalo příšeří, takže ať se mladík snažil, jak chtěl, neměl šanci spatřit z netvora byť jen jediný článek prstů. Kdyby se tolik nebál, šel by blíž a svého „věznitele“ si pořádně prohlédl, jenže strach byl silnější než přirozená zvědavost, kterou oplýval už od raného dětství.

„Jsme zde. Tohle bude tvůj pokoj, doufám, že ti bude vyhovovat,“ pokynula silueta k načervenalým masivním dveřím. Černovlásek k nim váhavě přešel a stiskl zlatou zdobnou kliku. Dveře se až podivně lehce a tiše otevřely a chlapci se naskytl úžasný pohled na obrovskou komnatu, které vévodila postel s nebesy větší, než jakou měli jeho rodiče ještě v honosném domě. Čelo měla otočené k jihu, takže z velkých francouzských oken musel být nádherný pohled na západ slunce. Na stěnách bylo množství obrazů s různými vyobrazenými tématy. Byly zde také nějaké skříně, komody, noční stolek a ohromné zrcadlo. Naproti posteli byly stejně červené dveře jako ty, kterými se vcházelo do pokoje. Když za ně Cedric nakoukl, objevil velmi luxusní koupelnu, která byla i pro tři velká. Co však zelenookému vyrazilo dech, byl nenápadný vchod do velkého šatníku plného drahých krásných oděvů. Nikdy neviděl tolik bohatství pohromadě na jednom místě.

„Doufám, že jsi se svým pokojem spokojen…“ promluvil náhle netvor, opírajíc se o rám mohutných dveří.

„Tohle…je nádhera…“ vydechl Cedric, ani si neuvědomil, že je na naprosto cizím místě s obludou s neznámými úmysly.

„Není to nic speciálního, ale vybral jsem tenhle pokoj, protože má balkon, odkud je skutečně božský výhled jak do sadu, tak na západ slunce a obzor, koupající se v jeho rudé záři,“ z hlasu bylo znát, že se zvíře usmívá.

„Tím jsem si jistý,“ přikývl chlapec a zničeně se posadil na okraj postele.

„Musíš být unavený, dnes si odpočiň a zítra se ustroj, budu tě čekat na snídani. Sluhové tě vzbudí.“ S těmito slovy netvor odešel. Cedric se unaveně zhroutil do měkkých peřin. Byl tak znavený cestou a vším tím, co se stalo v posledních hodinách, že usnul, jako by ho do vody hodil a ani se neobtěžoval s koupelí.

***

                A bylo ráno, den prvý. Když se nový obyvatel zámku probudil, byla venku ještě rosa. Rozhodl se vyzkoušet svou novou koupelnu a na dobrou hodinu se ponořil do teplé lázně. Bylo tu všechno připravené, do puntíku. Jakmile vyšel z koupelny, spatřil na posteli něco, co tam předtím nebylo. Měl připravené šatstvo, košili, kalhoty, boty, stuhu do vlasů, prostě všechno.

„Trochu mě to tu začíná děsit…“ vyslovil tiše do éteru. Rozhlédl se, jestli v pokoji náhodou někdo není a jediný kus oblečení, který na sobě měl, tedy ručník kolem pasu, upustil a začal se oblékat. Bílá košile s rozhalenkou, tmavě zelené kalhoty a kožené boty spolu tvořily dokonalou souhru, úžasně podtrhující mladíkovu přirozenou krásu. Vlasy si stáhnul do volného ohonu zelenou stuhou ladící s jeho očima a skvěle kontrastující s havraními vlasy. Takto ustrojen se s úmyslem dostavit na snídani vydal po stále potemnělých chodbách hradu. Vtom si s hrůzou uvědomil, že netuší, kde v sídle je, kde se snídaně podává a jak se tam dostane. O chviličku později se před ním zjevila zapálená svíčka levitující v prostoru. Bylo to čím dál děsivější. Ale co mohl Cedric ztratit? Následoval tedy světélko, které ho dovedlo až k prostřenému stolu, kde už čekal netvor. Nejprve ho ozářilo slunce prosvítající velkými okny otočenými na západ, ale potom to všechno spatřil. Kolem stolu poletovaly džbány, talíře, podnosy s jídlem, víno se samo nalévalo z karaf, čaj zase z konvic, ale co upoutalo jeho pozornost úplně nejvíc, byla právě obluda.

                Netvor vůbec nebyl tak velký, jak se zdál být ve stínech. Byl vlastně velmi malý, jeho výška byla asi o čtvrtinu menší než Cedricova. Trošku se hrbil a asi jedna jeho noha nebyla v pořádku, protože na ni při chůzi lehce napadal. Oblečen byl do honosných svršků, ale ani ty nezakryly jeho na pohled hrubou šupinatou kůži s mnoha boláky, bradavicemi či výrůstky. Něco z něho ovšem nedělalo tak děsivé stvoření. Byly to snad ruce, které byly sice velké, ale vykazovaly lidské rysy? Nebo to způsobily zcela lidské rty? Ne, to, co z něj dělalo v podstatě antropomorfní bytost, co dávalo Cedricovi pocit, že je to v duši člověk, byly jeho oči. Byly příliš lidské, příliš smutné a plné bolesti, než aby patřily nějaké zrůdě.

„Překvapen?“ zeptalo se zvíře pobaveně.

„Trošku,“ přikývl chlapec a stále upřeně hleděl do těch krásných temných očí.

„Posaď se a najez se dosyta, nestrpím, abys hladověl,“ pozvedla bytůstka koutky úst a zase se pustila do jídla. Snídaně proběhla v tichosti, i přesto, že ještě ráno měl černovlasý tolik otázek, na které chtěl znát odpověď. Jenže teď jako by zapomněl na svou zvědavost, na všechny neznámé ve spoustě rovnic.

                Po snídani absolvoval mladík prohlídku sídla s přednáškou. Dozvěděl se, že zámek patří rodu Beaumontů, příšerka mu také osvětlila výzdobu paláce – znakem rodu Beaumont byly růže, jedna větev měla rudou růži na černém poli a druhá měla bílou růži na modrém poli. Možná proto bylo v zahradě takové množství růží… Konečně také zjistil, že budova vlastně vůbec není tak temná, nebezpečná a chaotická, jak si původně myslel. Ve dne při roztažených těžkých závěsech ze sametu se světu vystavovaly krásy drahého interiéru, jako množství starých obrazů, historické vázy s čerstvými květinami, jak jinak než růžemi, krásnými erby na stěnách, freskami, reliéfy a jinými věcmi, které musely stát snad celé jmění. Navíc, místnosti se ve většině případů propojovaly a chodby tvořily, ačkoliv složitou, leč logickou pavučinu uvnitř budovy. Cedric pozorně naslouchal vyprávění zvířete o historii celého panství a jeho majitelích. I přes to, že kolem netvora se stále válela neprostupná mlha, zakrývající jeho minulost a původ, si Cedric logicky vyvodil, že bude nejspíš potomkem jednoho z předchozích vlastníků sídla a okolí. Jenže proč je to netvor…? To už sice nebylo přesné označení, vzhledem k fyzickému zjevu bytůstky, ale jiné slovo černovlásek nemohl najít. Rozhodl se odložit svou otázku až na večeři a dále se jí nezabýval.

                Obyvatelé zámku se ani nenadáli a nastal čas oběda. Cedric trnul zvědavostí, co se bude podávat. Neviditelní sluhové přinesli mnoho stříbrných podnosů, na kterých se skvěly roztodivné pokrmy různých druhů i chutí, většinu z nich ani zelenooký neznal. Zvíře si samozřejmě všimlo onoho podezíravého pohledu, šlehající z Cedricových očí směrem k jídlu. Netvor, spíše tedy netvůrek, se musel pousmát.

„Copak, něco je špatně?“ zeptal se majitel pobaveně.

„No…to nevím, ale já tohle vůbec neznám, nevím, jak to chutná, jestli mi to chutná a vlastně nevím ani, jestli se to dá jíst…“ odpověděl nejistě mladík.

„Myslel jsem si to,“ pousmálo se zvíře a jalo se vysvětlit, co je jaký pokrm, odkud pochází, co obsahuje a další zbytečné podrobnosti.

„…osobně ti doporučuji tenhle,“ ukázala příšerka na podnos s překrásně nazdobenou rybou, „jedná se o skutečně delikatesní sladkovodní rybu, žijící pouze v jezerech jednoho ostrova na světě. Je to jen lehce osmažené a následně pečené na másle s citronem, rozmarýnem a tymiánem. Nic složitého, ale v jednoduchosti je síla, že?“ usmála se bytůstka. Její host přikývl a už se natahoval pro rybu a pečivo.

„Umm!“ polknul sousto černovlásek, „Je to výtečné, opravdu mi to moc chutná,“ usmál se.

„Opravdu? To mě těší,“ oplatilo mu zvíře pozvednutými koutky úst. Zbytek oběda se odehrával v podobném duchu, žádná vysloveně živá konverzace, spíš snaha o zapředení hovoru.

                Po jídle vyslovil Cedric přání podívat se do knihovny a strávit chvíli v knihách. Pán domu mu samozřejmě mile rád vyhověl. Cedricovi se začínalo zdát, že mu nejspíš neodepře jedinou marnost, kterou by si zamanul, a to bez sebemenšího otálení. A jak zvíře slíbilo, tak se i stalo. Celé odpoledne mohl Cedric strávit v knihovně a stačilo, když si jen pomyslel, že by si dal džus, že by si dal sušenky a neviditelní sluhové už mu všechno nosili.

„Tak teď už nerozumím vůbec ničemu…“ zavrtěl hlavou a začal prohledávat knihovnu v naději, že narazí na něco, co by mohlo odpovědět na jeho otázky. Kdyby tak aspoň věděl, z jaké rodové větve pochází, hledání by hned bylo snazší. Ale Cedric o svém hostiteli nevěděl vůbec nic – odkud je, jak se jmenuje, kdo jsou jeho rodiče, ze které větve je…nic. Netvor se po celou dobu neukázal.

                Z jeho hledání ho vyrušilo tiché poklepání na dveře a jejich následné otevření, z nějakého, pro něj nepochopitelného, důvodu pochopil, že se má dostavit na večeři. Na stole se opět nacházela zvláštní jídla z různých druhů masa i zeleniny z různých částí světa. Tentokrát se nezdržoval zjišťováním původu, názvu nebo obsahu pokrmu, ale rovnou se vrhl na lákavě vypadající salát. Zvíře ho po očku sledovalo a vyčkávalo na vhodnou příležitost.

„Ehm, chtěl jsem se na něco zeptat, můžu?“ začal černovlásek plaše.

„Prosím, jen se ptej.“

„Pochopil jsem, že jste potomek Beaumontů, ale nevím, proč jste…“ nevěděl, jak decentně dokončit větu, nechtěl urazit.

„Netvor, obluda, příšera?“ napovědělo zvíře.

„Ne ne, to ne…spíš proč nevypadáte jako člověk, proč ta podoba?“

„Kéž bych ti to mohl říct… To je věc, která je pohřbená hodně hluboko a jen jediná věc ji může vytáhnout na povrch a jen věc, plynoucí z té první, to může zvrátit. Nesmím nic říct, ale věřím, že to co nevidět pochopíš,“ usmály se narůžovělé rty malé bytůstky. Nějakou dobu bylo ticho, které nakonec prolomil šlechtic: „Teď se zeptám zase já. Vezmeš si mě?“ Ta otázka Cedrica tak zaskočila, až se zakuckal kouskem jablečného koláče.

„Prosíííím?“ zasípal Cedric přidušeně s vyvalenýma očima.

„Vezmeš si mě?“ zopakoval trpělivě netvor.

„T-to…je trochu narychlo ne?“ vyděsil se mladík.

„Vážně?“

„Ano, jsem tu teprve druhý den a ty už mě žádáš o ruku?“ z toho leknutí mu začal tykat. Příšerka pochopila: „Dobrá, vezmi si čas na rozmyšlenou.“ S těmito slovy se majitel nemovitosti zvedl a odešel kamsi do útrob zámku a zanechal u stolu naprosto zkoprněného černovláska s jeho zmatenými myšlenkami.

                A tak to chodilo večer co večer. Večeře, nabídka sňatku, odmítnutí a čas na rozmyšlenou.

***

                „Dobrou noc a sladké sny,“ popřál zelenooký svému hostiteli jednoho večera po jídle.

„I tobě, můj pane.“ Tohle oslovení donutilo Cedrica se zastavit v půli kroku a otočit se.

„Pane?“ zeptal se pro jistotu, jestli se nepřeslechl.

„Pane, ty jsi můj pán a já jsem tvůj sluha,“ přikývl „sluha“. Tohle začínalo být stále podivnější.

                Tu noc spal mladík velmi neklidně. Možná to bylo kvůli bouřce, možná kvůli tomu oslovení, možná z nervozity kvůli množství žádostí o ruku… K ránu Cedric konečně usnul klidným spánkem. Provázen Říší snů, viděl zámeckou zahradu, sebe a krásného neznámého mladého muže. Krátké zlatavé vlasy třpytící se v záři slunce, oči temnější než hluboká noc a růžové rty s mírně pozvednutými koutky – to všechno Cedrica neskutečně fascinovalo. Srdce se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí a kolena se nekontrolovatelně roztřásla. Něco tmavovlasému říkalo, že tohle je láska – ten cit, o kterém všichni tolik mluví.

„Prosím, řekni mi, proč jej stále odmítáš?“ zeptal se náhle krásný princ.

„Víš…Já si ho nemůžu vzít, miluju ho, ale jen jako přítele…“

„Ach tak…“ svěsí hlavu blonďák a v tu chvíli se všechno rozplyne. Najednou není ani zahrada, ani zámek v pozadí, ani neznámý princ.

                „Hmmm…néé, ještě chvilku…“ zakňučí Cedric a přetočí se na druhý bok. Slunce už bylo vysoko, pražilo do komnaty a ptáci venku vesele trylkovali.

„Zase jsem si zapomněl zatáhnout závěsy…“ povzdechl si a, leč nerad, vyhrabal se z vyhřátých peřin. Potom si uvědomil, co se mu vlastně zdálo. Princ, evidentně zvíře zná…co když ho tu někde vězní! napadlo zelenookého okamžitě. Dopolední plán byl opět jasný – snažit se vyhledat nějaké informace buď o neznámém, nebo o hostiteli. A odpoledne, kdy si musel zábavu obstarat sám, protože příšerka musela vyřizovat jakési záležitosti ve své pracovně, kde nesměla být rušena, se vydal směr sklepení. Už dávno při svých „šmejdících výpravách“, jak je sám nazýval, našel vchod do podzemních prostor paláce. Ovšem nikde nenašel jiného člověka, a tak si domyslel, že pokud je někde zavřený krásný princ, bude to buď sklepení, nebo podkroví.

                Se svíčkou pomalu sestupoval po kamenném točitém schodišti, až se ocitl v široké chodbě s množstvím odboček. Směle se vydal na průzkum.

***

                Po několikahodinovém bloudění a nalézání tajemných místností to nakonec nájemník vzdal. Našel sice mnoho komnat, obvykle s různými tajemnými věcmi, ale nikde nenašel svého neznámého. Byl sice velmi vytrvalý, leč nic není nezdolné a nakonec ho zmohla únava. Rychle, tiše a nepozorovaně se vytratil do svého pokoje, kde usnul tvrdým spánkem.

V čase večeře ho přišli neviditelní sluhové vzbudit. V jídelně to probíhalo jako obvykle, jen teď mu mohl Cedric vysvětlit, proč ho odmítá: „Víš…já tě miluju, opravdu moc, ale…jen jako přítele… Odpusť…“ zašeptal nakonec.

„Je to pro mou podobu?“ zeptal se jen tak mimochodem.

„Ne! To rozhodně ne!“ zvolal okamžitě mladý zchudlý krasavec.

„Tak potom…proč?“ nechápalo zvíře.

„Víš…nemám k tobě odpor, ani se tě nebojím. Zprvu ano, bál jsem se, ale pak jsem poznal, že vůbec nejsi zlý a krutý, ale naopak hodný a dobrosrdečný. Jen…už miluju někoho jiného…“ sklonil Cedric hlavu v zahanbení a lítosti, že zranil příšerčiny city a nejspíš ji i urazil. To nechtěl, ale na druhou stranu chtěl, aby to jeho hostitel a „sluha“ věděl.

„Ach tak…dobrá tedy, respektuji tvoje city,“ pousmál se „netvor“. Zbytek večeře proběhl v tíživém tichu a za napjaté atmosféry.

                A tak to pokračovalo pořád dál, mezi oběma viditelnými obyvateli panovalo napjetí, u večeře se zvíře občas zeptalo, jestli jeho láska nezměnila názor, následovala záporná odpověď, znovu tíživé ticho, které bylo téměř hmatatelné, jako kdyby se jednalo o jakousi viskózní tekutinu stékající pomalu po stěnách.

***

                Den se dnem, týden s týdnem, měsíc s měsícem se sešel a v Cedricovi se probudil stesk po domově. Po celou tu dobu z hlavy sice nevyhnal domněnku, že jeho hostitel kdesi v sídle vězní onoho blonďatého prince ze snu, což mu nahánělo trochu strach a možná i proto se bál zeptat se o dovolení. Dnem i nocí bloumal zamyšleně sídlem jako tělo bez duše. Netvůrek to samozřejmě na Cedricovi poznal a při jedné večeři se začal pídit po důvodu ztraceného kouzelného úsměvu na jindy rozzářené tváři černovlasého mladíka.

„Děje se něco?“ optal se opatrně jednou při obědě.

„Ne…totiž…vlastně ano, totiž ne…vlastně jo…“ ta otázka Cedrica vážně vykolejila.

„Takže?“ páčil to z něj majitel zámku.

„No…já…stýská se mi po tatínkovi, chtěl bych se s ním vidět, jak se mu daří, jak se má, co dělá…“

„Ach tak…stesk po domově… To chápu. Dobrá, pustím tě domů, ale pod jednou podmínkou…“ varovalo zvíře předem.

„A to?“

„Do týdne se musíš vrátit zpět, souhlasíš?“

„Ano, jistě,“ přikývl černovlásek nadšeně.

„Takže, tady máš prsten, až se budeš chtít vrátit, třikrát s ním otočíš kolem prstu. V pokoji, to zrcadlo, ukáže ti, co se dělo po dobu tvého pobytu zde.“ Cedric se zmohl jen na nadšené kývnutí.

V pokoji se rychle převlékl, podíval se na minulost v kouzelném zrcadle, nasadil prsten a ten ho přenesl přímo před jejich skromnou, leč překrásnou, chaloupku. Nádech, výdech a vzhůru dovnitř. Dobré vychování mu samozřejmě nedovolilo vtrhnout do domku jen tak, bez zaklepání. Neotevřel mu nikdo jiný než jeho milovaný otec.

„Tatínku!“ zvolal dojatě a vrhnul se starému Grahamovi kolem krku.

„Cedric?“ zeptal se pro jistotu stařeček.

„Ano, tatínku,“ přikývl s úsměvem.

„Cedricu! Tak ses nám konečně vrátil!“ otec se rozplakal dojetím.

„Pojď dál,“ dovedl jej tatínek do útrob malého obydlí. Starý pán hned zavolal jeho bratry Alana a Briana. Jenže nenásledovalo opět dojemné přijetí, ale spíše tázavé pohledy od obou starších sourozenců. Ani jeden z bratrů totiž nebyl sto pochopit, jak je možné, že Cedric, ten malý rozmazlený usmrkánek, co se vydal dobrovolně k nestvůře do paláce, je oděn do drahých látek, neživoří a dokonce má na sobě doplňky z bílého zlata. Začali malému bráškovi závidět jeho blahobyt, a jak zaslechli rozhovor otce a syna, že za týden je musí opustit, hned spřádali pavučiny, jak milého černovláska dostat na dno.

                Druhého dne ráno se Cedric rozhodl, že by bylo záhodno pomáhat doma, dokud to jde. Pobíhal sem a tam, hledal všechno možné, vařil, uklízel, staral se o domácnost i zahradu. Během volné chvilky odpoledne za ním sami osobně přišli jeho bratři.

„Cedricu…víš…zaslechli jsme rozhovor mezi tebou a otcem…“ začal pomalu Alan.

„A nechceme, abys odjížděl…“ přisadil Brian.

„Nebojte se, máme ještě pět dní času,“ usmál se Cedric a s těmito slovy je opustil.

                Tak to šlo den co den. Cedric vypravoval po večerech svoje zážitky a zkušenosti z hradu. Tím tak moc nahrával do karet svým intrikujícím bratrům. Až nastal den loučení. Brian s Alanem si nakrájeli cibuli a její šťávou rozdráždili svoje oči. Oba plakali a prosili, aby Cedric zůstal.

„Prosím! Zůstaň, neodcházej! Chyběl jsi nám, a když se konečně vrátíš, tak nás hned zase opouštíš…“ zaprosil s dalším přívalem slz Al. Když neuposlechnu, tak se rozzlobí, ale přece je nemůžu jen tak opustit… Nechci ale ani porušit slib, který jsem dal…

„No…no…tak dobrá,“ povzdechl si Cedric a lehce pozvedl koutky úst. Brian s Alanem vykouzlili na svých tvářích falešné, leč okouzlující a šťastné, úsměvy. Šel den za dnem, kdyby se ale Cedric cítil dobře obklopen láskou bližních… Nic z toho se ale nedělo. Cítil se pořád hůř, provinile, že porušil slib a přísahu. Tak využil malého zrcadla, které bylo stejně kouzelné, jako to v jeho ložnici, jen bylo cestovní. Chtěl se jen přesvědčit, že se chod na zámku nezměnil.

                Ale to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Zvíře leželo pod růžovým keřem ztrhané, pokryté krvavými šrámy a jeho hrudník se zdvihal neuvěřitelnou rychlostí. Kdyby se ale jednalo jen o tohle. Během chvilky bránou do zahrady vkročila krásná mladá žena. Dlouhé rezavé kadeře se pohupovaly kolem její bezchybné tváře. Nebesky modré oči, hlubší než-li oceán, nedávaly znát vůbec nic, co se odehrávalo v hlavě záhadné dámy. Roztomile špulila rudé smyslné rty, které jen zářily na sněhově bílé pokožce. Její modré šaty s bílými ornamenty perfektně obkreslovaly křivky jejího štíhlého těla a bílé boty na podpatku činily její už takhle krásné nohy ještě lákavějšími a to s každým krokem, kdy pomocí rozparku dávala světu na odiv holou kůži a dokonalost své tělesné skořápky. Kdo je to? problesklo Cedricovi hlavou. Dál napjatě pozoroval ženu v zrcadle a vyčkával, co se stane.

                Krásná neznámá se náhle zastavila v polovině pohybu a ohlédla se jakoby směrem k mladíkovi. Sotva znatelně pohnula rty, v očích se jí zablesklo, drobné gesto dlouhými štíhlými prsty a obraz se začal zamlžovat a co hůř, „obrazovka“ zrcadla praskla. Je zle! myšlenka byla rychlá, ale Cedric v tu chvíli ještě rychlejší. Popadl své věci a bez jediného slova otočil kouzelným prstenem, načež se rozplynul jako obláček kouře.

                Objevil se ve svých komnatách, ale to si sotva uvědomoval. Měl takový strach! Rozrazil dveře z červeného dřeva a řítil se temnými chodbami jako vítr. Zatlačil do vstupní brány vší silou, ale nic se nestalo. Zalomcoval jí, ale opět nic. Zamčeno.

„Sakra!“ zaklel a jako hurikán vtrhl do podzemních prostor, kde při hledání prince ze snu objevil chodbu vedoucí za altánek za zámkem. Trvalo to snad století, než se dostal ke zvířeti.

                Uviděl, jak se nad ním ta cizí žena sklání, jednu ruku položenou na místě srdce a v druhé nůž.

„NE!!!“ zaječel na neznámou a chtěl po ní vrhnout a zbavit ji zbraně. Ona se na něj ovšem ani nepodívala a jedním máchnutím ruky ho odhodila na nejbližší stěnu. Cedrica to omráčilo. Dáma ovšem neskončila. Dalším pohybem ruky jej přikovala a dalším ho násilně probrala z bezvědomí.

„Čekala jsem tě…“ řekla podmanivým hlasem. Ukazováčkem přejela po strachem bledé tváři.

„Co…co jste zač?“ otázal se přiškrceně.

„Já? Nejradši bych tě odkázala tady na tvého…milence, ano, to je to slovo… Ale jak vidíš, je teď mírně indisponován… Odpovím ti tedy já. Myslím, že se ti tvůj milý-“

„Není to můj milý ani milenec!“ skočil jí do řeči.

„Ššššš… Dobrá, tak tvůj „hostitel“,“ ušklíbla se, „byl kdysi proměněn čarodějkou na tuhle zrůdu. Je to ve skutečnosti krásný princ, ale pro svou pýchu, aroganci a sebestřednost se mu stalo tohle…“ ukázala na sípajícího netvora pod růžovým keřem.

„Jestlipak víš, proč ho proměnila ve zrůdu?“ usmála se.

„N-ne…“ hlas se mu zadrhával.

„Protože ona ho oddaně milovala, on ji využil a poté ji vyhnal…ona mu dala ještě jednu šanci, ale on ji odmítl…tak se mu pomstila…“ na tváři stále drobný, leč nic neříkající úsměv.

„Pořád ti to nedochází, viď?“ rozšířila úsměv a otočila se na obludu, „Ts ts ts… Tedy, Gilliane…míval jsi lepší vkus… Uznávám, je opravdu krásný, ale tak neuvěřitelně hloupoučký…“ zakroutila hlavou a vrátila se k Cedricovi.

„Cedricu… Já jsem ta čarodějka, která ho proklela. Neměl si se mnou zahrávat. Muriel jest jméno mé, těší mne. Řekla jsem, že ho může zachránit jen člověk s čistým srdcem, který ho bude milovat bez ohledu na jeho vzezření, kterého i on musí milovat z celého svého srdce. Dotyčný nesmí opustit zámek na více jak týden, do doby než pro Gilliana neuroní slzu, nevyzná se mu a nezpečetí to polibkem. Musí to být natolik upřímné, že by pro něj zemřel, obětoval svou krev, rodinu, sebe, cokoliv, aby ho mohl zachránit. Mnoho podmínek, že? Ale já ho natolik miluji, teď stačí, když si přivlastním jeho srdce, svou krev smísím s jeho a obarvím jí jeden květ bílé růže a nakonec ho políbím. Nic mne nezastaví, ani ty… A jen co bude jeho srdce mé, nic nás nerozdělí, na tebe zapomene, když ne, bude tě nenávidět, vyžene tě, pomstí se na tvé rodině a ty už nikdy nebudeš šťastný,“ zakončila svou řeč.

„Tak Muriel… Slyšel jsem o vás… Prý jste ošklivá, zlá a nemotorná. Ovšem teď vidím, že je to ještě horší…“ ušklíbl se Cedric. Ani netušil, kde se v něm ta drzost a bojovnost bere. V tom se mu na tváři objevily čtyři hluboké krvavé šrámy. Z dlouhých nehtů čarodějky skáplo pár kapek krve.

„Nejsi v situaci, kdy by sis mohl vyskakovat… Myslím, že víc ti to bude slušet, když nebudeš mluvit…“ usmála se. Opět neslyšně pohnula rty, ukazováček položila na Cedricovi rty a kouzlo bylo dokonáno. Černovlásek mohl jen naprázdno jako ryba otvírat ústa, aniž by vydal jakýkoliv zvuk.

„N-ne-nech ho b-být…“ zachraplal netvor. Pravděpodobně byl něčím otrávený.

„Ale ale ale! Někdo se nám tu probral! Chtěl bys s ním ještě naposledy mluvit?“ usmála se sladce.

„A-ano…“ vydechl ztěžka.

„Budiž…můžete se rozloučit…“ odvrátila uraženě hlavu a nechala zvíře doplazit se až k Cedricovi.

„Cedricu…já vím, že ke mně necítíš to, co já k tobě,“ vyškrábal se na nohy. Cedric jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ale dovol mi, naposledy, tě políbit…“ už se k němu skláněl, když se mladík odvrátil. Gillian se zastavil a nechápavě na něj hleděl. Tmavovlásek se mu poté zadíval do očí, kde se zračil úplný vír citů. Netvory zorničky se rozšířily poznáním. Zelenoočkovy rty se pohnuly v neslyšném miluju tě. Co mu řetězy dovolily, naklonil se ke Gillianovi a jemně jej políbil. Při tom zoufalém loučení mu z očí kanuly slzy a pálily v ranách.

                „Tak tohle ne, pánové! To jsme si nedomluvili! Stačí, jasný? Gilliane, pojď sem za mnou…konečně spojíme svoje osudy, budoucnost bude jen naše…“ Bohužel pro ni, bylo pozdě. Okovy povolily, Gillian jako by ožil a Muriel se pomalu měnila v led. Brzy z ní byla pouho pouhá ledová figura a nakonec v jediné chviličce všechno prasklo a socha se rozpadla na tisíce malých modrých krystalků. Pak se hodnou chvíli nic nedělo a Gillian ztrácel naději.

                Oba tedy odešli do paláce, a protože už se smrákalo, odebrali se do Cedricových komnat.

„Řekni mi…co se mělo stát?“ zeptal se náhle černovlasý mladík.

„Měla se mi vrátit moje podoba…ale jak vidíš…nic se nestalo…“ svěsil netvůrek ramena.

„Víš…mě to nevadí, já tě miluju i takhle…“ usmál se povzbudivě Cedric a vtiskl svému příteli drobný polibek na tvář. Lehli si do postele a ve vzájemném objetí se propadli do říše snů. Ona nemilá návštěva je natolik vyčerpala, že s něčím tak zbytečným, jako je večerní hygiena, se neobtěžovali. Proč taky, když koupelna je přístupná i ráno, že?

                První se ráno probudil Gillian, dokonale odpočatý s růžovou náladou a úsměvem na tváři. Tohle už se nestalo pár let. Každou noc se budil nočními děsy, tělo pokryté studeným potem, úzkost, vyděšení, vyčerpání… Těmito slovy by se dal popsat jeho stav při probuzení. Dnes to ale bylo jiné, tak moc jiné. Nejprve netušil proč, ale pak spatřil své dlaně, své tělo, a když mírně pootočil hlavou, uviděl v zrcadle blonďatého a velmi pohledného mladého muže. Opatrně se dotkl své tváře, odraz v zrcadle udělal to samé, pak se soustředil na to, co cítí. Jeho prsty se dotýkaly sametové lidské pokožky. Nemohl tomu uvěřit, něco ho hlodalo, že je to práce té prokleté Muriel… Na to ale on sám nepřijde, na to musí přijít s Cedricem. S touto myšlenkou si ještě na chviličku lehnul.

                Slunce bylo dávno nad obzorem, ale tráva v zahradě se stále ještě leskla perličkami rosy. Gillian se znovu probudil, ale tentokrát jen zamilovaně hleděl na spící tvář svého přítele. Lehce mu odhrnul pramen černých vlasů z čela, aby mohl obdivovat každičký kousíček jeho dokonalých rysů. V tom se víčka zatřepotala a světu se ukázala nádherná velká kukadla.

„Dobré ráno,“ usmál se tmavooký princ.

„Dobré…“ zakňoural Cedric rozespale. Promnul si oči a zaostřil na usmívajícího se muže. Škubnul sebou, vytřeštil oči a nevěřícně koukal na prince ze sna.

„Neboj, neboj… To jsem já, teď opravdu já,“ vysvětlil a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Vážně? Viděl jsem tě jednou ve snu… A do toho snu jsem se zamiloval a myslel jsem si, že ho tu někde vězníš, tak jsem prolezl celý zámek, ale nikoho jsem nenašel… Nenapadlo mě, že bych ten sen mohl mít přímo před nosem,“ usmál se Cedric, „pak jsem nějak došel k tomu, že pokud opravdu miluju prince ze sna a tebe, tak tu musí být spojitost… Jen jsem nevěděl jaká.“

„Teď už to víš,“ pohladil tmavovlasého tmavooký. Ten se jen pousmál a trochu nesměle o kousek zmenšil tu prokletou vzdálenost. Gillian pochopil a vyšel mu vstříc. Jejich rty se poprvé střetly tak, jak to mělo být. Polibek to byl spíš opatrný, něžný.

„Měli bychom se jít vysprchovat, co myslíš?“ nadhodil princ.

„Uhm,“ přikývl Cedric, „běž první, mě to vždycky trvá dlouho,“ ušklíbl se a už strkal Gilliana do koupelny.

                Mezitím si připravil čisté oblečení, sedl si na postel a vyčkával. Neseděl tak dlouho, protože během deseti minut se ve dveřích objevil mladý muž se zlatavými vlasy. Přešlapoval na místě jen v ručníku, omotaném kolem pasu, z vlasů mu stékaly kapky vody a sklouzávaly po jeho dokonale vypracovaném těle a obkreslovaly každý sval. Když to Cedric uviděl, zatajil se mu dech a do tváří se mu nahrnula krev snad z celého těla.

„Promiň, ale můžu si půjčit něco z tvých věcí? Do tamtoho se mi nechce…“ uvedl na pravou míru.

„U-uhm!“ přikývl a rychle zmizel za dveřmi koupelny, rudý až za ušima.

                Po vydatné koupeli oba přepadl obrovský hlad. Už byl čas oběda, tak zamířili rovnou ke skvěle prostřenému stolu plnému dobrot. Jak usedli, čekal Cedric, že přilétne vznášející se konvice nebo džbán s vínem, čajem, kávou, nebo čímkoliv, co bylo v dokonalé harmonii s podávanými chody. Jaké bylo jeho překvapení, když k němu přistoupil vysoký hnědovlasý muž ve skvěle padnoucím černém obleku s konvicí anglického čaje. Gillian se jen potutelně usmíval, Cedric se zamračil a hodil na svého milovaného podezřívavý pohled.

„Kdo je to?“ vyštěkl naštvaně, odmítal se s kýmkoliv dělit o svého prince.

„Klid, zlato, tohle je jeden z mých sluhů, Edwin. Obsluhoval nás tu celou dobu, jen díky tomu prokletí byl jaksi…neviditelný,“ ukonejšil ho temnooký. Cedric byl vždy velmi důvěřivý a u Gilliana to platilo dvojnásob, uvěřil mu už jen proto, že ho bezmezně miloval. Zbytek oběda se nesl v duchu živé konverzace a plánování nadcházející části dne.

„Vezmu tě do aleje, v tuhle dobu je tam překrásná scenérie, bude se ti líbit,“ navrhl mladý Beaumonte.

                Jak slíbil, tak i udělal. Odpoledne se vydali aleje, na kterou byl překrásný výhled z okna hostova pokoje.

„Tyhle stromy jsou sakury. Sakura je japonská třešeň. Teď kvetou a při větším závanu větru tu poletují okvětní lístky,“ usmál se a jako na povel zafoukalo a pár plátků květů se usadilo ve vlasech černovlasého mladíka.

„Sluší ti, vypadáš jako rozkošná princezna,“ zasmál se Gillian, ale květy sakur mu z vlasů sundal. Cedric se trochu zamračil.

„Nezlob se…“ zašeptal mu do ucha, vzal jeho hlavu do dlaní a dlouze ho políbil. Zelenoočko nejprve nereagoval, ale nešlo odolat. Zapojil se do polibku. Ve snaze nadechnout se, aniž by musel opouštět rty milované osoby, pootevřel ústa. Toho ovšem využil druhý mladík a polibek prohloubil. Odpojili se teprve tehdy, když jim došla životně důležitá věc, či-li kyslík. Nevěděli, jak dlouho se tam zdrželi, čas nic neznamenal, byli jen oni dva.

„Ukážu ti ještě něco, chceš?“ zeptal se s nadějí v hlase blonďák. Po souhlasném přikývnutí popadl tmavovláska za zápěstí a táhnul ho do zámku, následně do jeho vlastních komnat, kde otevřel francouzské okno a zůstal stát na nevelkém balkóně.

„Pojď sem, támhle je ta sakurová alej, ale pozoruj radši obzor.“ A opravdu, horizont se koupal v rudé záři usínajícího slunce.

„To…to je nádhera…“ vydechl Cedric s pohledem upřeným na zbarvenou oblohu. Stáli by tam ještě dlouhé hodiny a vychutnávali si tu vzájemnou blízkost, západ slunce a kouzlo okamžiku, ale i zlatý kotouč se musí jednou ztratit v dálce.

                „Děkuju, krásnější den jsem ještě nezažil…bylo to jako sen,“ usmál se Cedric a přitáhl si Gilliana pro polibek. Ten se moc rád nechal přemluvit a nakonec převzal iniciativu. Nenápadně je oba nasměroval k rozlehlé posteli, kam svou „oběť“ opatrně položil, nepřestávajíc jej líbat.

                Levou rukou pomalu vyhrnul bílou košili a bříšky prstů něžně přejížděl přes Cedricovu alabastrovou pokožku. Zatímco jazyk zkoumal každičký milimetr černovláskových ramen, pravá ruka hladila temně modrou látku v oblasti Cedricova rozkroku. A když uznal za vhodné, že by si Cedric zasloužil trochu víc rozkoše, neposedná dlaň vklouzla za lem kalhot i spodků a jemně klouzala po celé délce Cedricova údu. Levačka zatím dráždila citlivé bradavky a rty hledaly tmavovláskovy erotogenní zóny. Zelenoočka pod horoucími doteky sténal a cítil, že jeho tělo chce ještě něco víc. Táhle vzdychnul. Gillian mu tedy ulevil od přebytečného oblečení a svými rudými polštářky se jal opečovávat Cedricovo bohatství. Náhlé teplo Gillianových úst Cedrica tak vzrušilo, že už nebyl schopen se kontrolovat a snažil se přirážet proti, čímž samozřejmě blonďatého muže lehce dusil, takže bylo nezbytně nutné jeho boky zatlačit zpět do matrace. Nebylo to ovšem na dlouho, poněvadž nejmladší syn zkrachovalého šlechtice brzy na to vyvrcholil a téměř všechno jeho sperma skončilo v Gillianových ústech. Ten všechno poslušně spolykal a ještě se mlsně oblízl, načež Cedric zrudnul jako rajské jablíčko. Na to se temnooký jen usmál a vášnivě Cedrica políbil, který měl tu možnost ochutnat sám sebe. Už jen ta představa majitele zámku neskutečně vzrušovala.

                Nenápadně nasměroval Cedricovu levou ruku ke svému podbřišku, ukázal mu, co má dělat a tmavovláskova ruka už pracovala automaticky. Až po chviličce si mladík uvědomil, co se teď momentálně děje a krev se mu opět nahrnula do tváří, ale Gillianovo počínání ho ovšem opět nesmírně vzrušilo a jeho mužství se napřímilo, znovu.

„Otoč se,“ zašeptal mu Gill do ouška a jeho horký dech ovanul Cedricův lalůček. Černovlásek se jen zachvěl, lehce se začervenal, ale poslechl. Gillian si nechal naslinit prsty. Nakonec je jeden po druhém vsunul do Cedricova nedotčeného zadečku. Jemně roztahoval onu úzkou dírku, a co chvíli starostlivě pohlédl na svého milence, který sem tam bolestně zasykl. Když ale našel ten malý výrůstek a lehce přes ni přejížděl, sykání se změnilo ve slastné vzdychání.

                Jenže i Gillian byl už značnou dobu pořádně nadržený a bylo třeba uspokojit i jeho tělesné potřeby. Tak se osobně zbavil svršků a prsty nahradil něčím o mnoho větším – svým penisem. Posadil si Cedrica na svůj klín a co nejjemněji si ho na sebe nasunul. Cedrica to nejprve tlačilo, ale když se jen maličko zavrtěl, zjistil, že nic příjemnějšího v životě nezažil. Pootočil se co to šlo a jejich rudé, líbáním opuchlé, rty spojil ve vášnivém a dravém polibku. Gillianovy ruce zatím pokračovaly v průzkumu známých i neznámých oblastí Cedricova těla. Občas, jako by omylem, zabloudil i k jeho chloubě a jen tak mimochodem ji pohladil. Horké rty pak líbaly Cedricova ramena a šíji, která byla, jak se nakonec ukázalo, velmi citlivá na takto intimní doteky. A aby se zelenooký mladík moc nenadřel, pomáhal mu Gillian s nasedáním a vysedáním. Z pomalých přírazů se stávaly rychlé, z jemných tvrdé, z mělkých hluboké. Tempo se s každým okamžikem stupňovalo. Cedric sténal, vzdychů přibývalo, byly hlasitější, žádostivější, levnější. Ani Gillian se nedovedl držet zpátky. Už dávno se nesnažil své vzdechy utišit nebo ztlumit. Cedricovy útroby byly tak úzké, spalující a žádostivé, že nebylo možné odolat. Rozlehlým pokojem se nesly pravidelné unisono vzdechy a v zrcadle se odrážel obraz dvou zpocených mladíků. Když už bylo oběma jasné, že onen pomyslný vrchol brzy přijde, Cedric přirážel mnohem více a drsněji a na oplátku mu Gillian třel poměrně drsně a intenzivně jeho chloubu. Poslední příraz, poslední stisk. Objevil se produkt jejich vášně. Komnatou se rozlehly dva táhlé vzdechy. Těla dvou mladých mužů se zmítala v agónii rozkoše. Pot stékal po krásných mladých svalech. Bílá tekutina vytryskla jako životadárný pramen, jeden potřísnil blonďákovu ruku a hrudník a břicho tmavovlasého, druhý naplnil Cedricovy útroby. Dosáhli vrcholu.

                Bylo to natolik úžasné a intenzivní, že jim trvalo nějakou dobu, než se vydýchali z toho neskutečného zážitku. Gillian se na Cedrica usmál a něžně jej políbil na rudé rty. Zelenoočko už se chystal vysednout, ale Gillian ho zabrzdil, líbnul ho na šíji a svůdně mu zašeptal do ouška: „Ještě ne, vydrž ještě chviličku…“ Tak moc si užíval to kouzelné spojení! Přitáhl si svého milence ještě pro jeden polibek, tentokrát do něj vložil naprosto všechny city, které k němu choval a kterým mu chtěl ukázat, že nic na světě to nemůže změnit. Jejich jazyky se proplétaly a tančily vášnivý tanec, zkoumaly dutinu toho druhého a nebyly by se od sebe už nikdy oddělily, nebýt té zpropadené věci zvané kyslík.

                Gillian pomohl Cedricovi vysednout. Musel se usmát, když viděl, jak z Cedricova konečníku pomalu vytéká Gillianovo sperma. Jakmile mladík zjistil, co tak upřeně jeho milenec pozoruje, jeho tvář získala nachovou barvu. Gill se jen usmál.

„Bylo to božské,“ zašeptal mu do ucha, vtiskl mu motýlí polibek do vlasů a v objetí je oba ukolébal ke spánku.

***

                Ráno se Cedric probudil s růžovou náladou do slunného dne. Ještě ani nerozlepil svá víčka a už pátral po zdroji tepla. Jenže ať rukama šátral na posteli jak chtěl, nikoho nenašel. Prudce se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nikdo. Opatrně nahlédl pod peřinu, jestli se mu to jen nezdálo a nezdálo. O to děsivější bylo zjištění, že v pokoji kromě jeho maličkosti nikdo není. Začínal se ho zmocňovat skutečný strach, když v tom se pootevřely dveře. Pozadu do nich vplul blonďatý princ s tácem v rukách.

„Dobré ráno, ospalče,“ usmál se a na pozdrav ho políbil.

„Přinesl jsem ti snídani, dáš si?“ položil mu tác na klín a sednul si za ním na postel.

„Moc rád,“ oplatil mu úsměv a dal se do jídla. Na tácu byla mimo jiné i krásná žlutá růže ze zahrady. Teprve když si ji Cedric pořádně prohlédl, zjistil, že v květu se cosi leskne. Vyjmul ten předmět a nevěřícně hleděl na prstýnek z bílého zlata s kamenem stejně pronikavě zeleným, jako byly Cedricovy oči.

„Moje nabídka pořád platí… Vezmeš si mě?“ zeptal se s nadějí v hlase Gillian.

„Není moje odpověď snad jasná?“ odpověděl mu otázkou.

„Aha…“ zklamaně svěsil starší hlavu. Cedric vzal ale jeho hlavu do dlaní a donutil ho pohlédnout mu do očí: „To víš, že ano, ty hlupáčku!“ zasmál se upřímně a vtiskl mu dětskou pusu. Princ se rozzářil a nadšeně svého snoubence objal. Jemně vzal drobný kroužek mezi prsty a tak něžně, jak to jen dokázal, mu jej navlékl. Nakonec mu ručku ještě políbil, aby tak zpečetil své rozhodnutí.

***

                Šel den za dnem a přípravy na svatbu byly v plném proudu. Snoubenci měli plné ruce práce se seznamem hostů, schvalováním jídelníčku, tabule, výzdoby a dalších věcí.

„Nesmíme zapomenout pozvat hraběnku Elisabeth von Wernhard, je velmi bohatá, vlivná a dávná přítelkyně našeho rodu.“

***

                Nastal den D, zámek byl překrásně vyzdoben, stoly se prohýbaly pod množstvím pokrmů a hosté se sjížděli na svatbu. Přijel i Cedricův otec s bratry.

„Nemůžu uvěřit tomu, že šel za obludou a teď si bere prince…“ špitnul Brian směrem k Alanovi.

„Já taky ne, ale ber to jako skvělou příležitost zajistit si taky dobrou budoucnost,“ syknul zpátky starší z bratrů.

„Jsem rád, že jste přijeli,“ usmál se Cedric na své drahé starší bratříčky.

„I my jsme rádi, doufám, že budete šťastní… Můžeš nám tu někoho představit? Nikoho tu neznáme.“

„Ale jistě, seznámím vás s Gillianem a ten by vám mohl představit hraběnku Elisabeth, je vskutku úžasná,“ usmál se Cedric a pokynul svým bratrům, aby ho následovali.

„Ahoj, zlato. Chci ti představit své bratry. Tohle je můj nejstarší bratr Alan a tohle je Brian,“ představil svou rodinu a vyložil svému, teď již manželovi, situaci.

„Ale jistě! Moc rád. Myslím, že vy, Alane, si budete báječně rozumět s hraběnkou von Wernhard. Je to báječná žena. Vdova ve středních letech, vlivná, bohatá a dlouholetá přítelkyně našeho rodu,“ vyprávěl po cestě Gillian.

„Tetičko Elisabeth! Tak rád tě zase vidím!“ zvolal, když ji uviděl, políbil jí ruce a, jak se patří, ji uvítal na své svatbě.

„Tohle je Cedricův nejstarší bratr Alan, myslím, že byste si mohli rozumět,“ spiklenecky na ni mrknul a odešel obšťastňovat svou přítomností ostatní hosty.

                Mezitím Cedric seznamoval s hosty svého druhého bratra Briana.

„Pojď, představím ti někoho opravdu významného. Je to dcera prvního rádce samotné královny. Byla tak laskava a přijela se svým otcem. Královna pozvání také přijala, nicméně vzkázala, že se dostaví o něco později kvůli neodkladným záležitostem. Ale slečna Henrietta se ti bude líbit, je velmi krásná, její věno také nebude malé a její povaha je přímo andělská. Skutečně okouzlující žena,“ vysvětloval, když se prodírali davem k drobné postavě v tmavomodrých šatech se zlatou výšivkou.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, slečno Henrietto,“ uklonil se a drobným gestem bratra upozornil, že by se měl také poklonit.

„Vy nikdy, pane Cedricu. Jsem skutečně ráda, že jsem mohla také přijet, báječná zábava, skutečně,“ usmála se hnědovlasá žena.

„My jsme potěšeni vaší přítomností. Chtěl bych vám představit svého bratra Briana, jsem si jistý, že si padnete do oka.“ Při odchodu ještě zašeptal výhružně bratrovi do ucha: „Ne, že k ní budeš nezdvořilý.“

***

                A tak končí pohádka o zchudlém mladíkovi Cedricovi, tajemném zámku a jeho majiteli, princi Gillianovi. Pokud se ptáte, co se stalo se zbytkem hrdinů, můžeme se pouze domýšlet, jak skončily jejich osudy. Jisté je ovšem to, že Alan si vzal hraběnku Elisabeth von Wernhard, Brian se vlichotil ke královskému dvoru, ale o slečnu Henriettu neprojevil zájem, otec Graham nakonec zůstal na zámku s oběma mladíky, slečna Henrietta nakonec uprosila svého otce a vzala si za muže Gillianova sluhu Edwina. Bohužel ne všechno skončí skvěle. Kupec Malcolm nakonec o ukradené jmění přišel, na moři ho zajali piráti a víckrát o něm už nikdy nikdo neslyšel. Na každého přeci jednou dojde. Ale o osud našich zamilovaných se bát nemusíme, protože spolu žili bok po boku a jestli neumřeli, tak tam, v tom kdysi zakletém zámku, žijí dodnes.