Krvavá lile

Záblesk zubů v měsíčním světle.

Křupnutí. Krku? Nebo snad vazu? V okolí není nikdo, kdo by se ptal. Je tu jen člověk a hlad, velmi půvabný hlad, toužící jen po jediném – krvi.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“

Rychle se otočí. Něžný obličej děvčete zdánlivě nevinného jako lile zkřiví malinký úsměv.

„Proč tě to zajímá?“

„Jen abych nemusel pracovat s modelkou krvežíznivou skoro na úrovni E.“

„Umím se zastavit.“

„Co kdyby tě viděla tvoje rodina?“

„Ti už mě neviděli dlouho.“

„Přesto patříš do aristokratické rodiny… Rimo.“

„Stejně jako ty. Chceš snad taky kousek?“ Popadne druhou dívku za ruku a v místnosti se pohne vzduch při pohození havraních vlasů. Ona vážně vypadá jako ztělesnění upíra, pomyslí si Rima, sladkou ironií je, že ta stvůra tady jsem já.

Oběť nepřítomnýma očima sleduje celou scenérii před sebou, zmateně mrkajíc. Sladká slečna s medovými vlasy odhrne temnou záplavu a odhalenou šíjí provokuje svého návštěvníka.

Ten nakrčí nos.

„Nechci, děkuji. Mám svoje tablety,“ oznámí jí rezervovaně a poklepe si na kapsu, „možná bys je měla taky zkusit.“

Ona si odfrkne.

„Voda nabarvená na červeno? Ne, děkuji,“ odmlčí se a s pohledem zabodnutým do mladíka prohlásí: „Budu zatím radši barbar.“

„Urozeného původu.“

„Ničím jiným jsem nikdy ani být nechtěla.“

Je rozdíl mezi ignorací a tichým zájmem. Občas obojí vypadá stejně, ale jsou tu faktory, které se od sebe liší.

Třeba ten záblesk v šedých očích a pohození nazlátlými vlasy v odpověď.
Třeba ty kradmé pohledy když jeden z nich stojí modelem.

Od jejich nočního rozhovoru nic není stejné. Ta jemná dívenka s očima modrýma jako nebe už nevypadá tak nevinně a něžně, jak se kdysi možná zdála. Světlé vlasy jí spadají kolem obličejíku, zapadajíc do sebe jako skládačka. Při sebemenším pohybu se rozvlní a oddělí od sebe připomínajíc klubko hadů, než se zase uklidní a popadají jako mrtvé loutky. Vlasy drobné modelky Rimy jsou prostě osmý div světa. Jenomže ty neprozrazují, jaká skutečně je – to až její oči vám řeknou životní příběh, kterému stejně nikdo neuvěří, protože tak cynicky jiskří, že by mohly zažehnout svíčku.
A skutečně vše musí vyprávět blankytná okna do duše mladé Touyi, jelikož ona sama je dáma několika slov. Nikdy se s nikým dlouho nezahazuje. Většinu lidí odbude mrtvými slovy plnými těžkého nezájmu, a ti, kteří toho přece jen nenechají většinou stejně narazí na ostrý kámen.

Ale většina lidí není Senri Shiki.

Protože on je každým coulem stejný jako Rima. Tedy… ne zevnějškem. Dlouhé vlasy nahradí rozčepýřené hnízdo barvy kaštanů, které si ale nějakým neznámým způsobem stále zachovávají eleganci. A jeho výraz je mnohem vážnější, temnější – zda za to může šedá barva jeho očí nebo snad tvrdší stavba obličeje, to snad neví ani Bůh.
Ale je stejně uzavřený do sebe, samotář uprostřed davu.  Nedosažitelný pro všechny kolem… kromě jediné dívky, právě nenápadně pomrkávající zpoza slunečníku.

Tiše vklouzne do utěšující náruče temného stínu. Slunce pražící během horských dní zdolá kdekoho – ale nejvíce ze všeho samozřejmě osoby s bledou, krémovou pokožkou. Přesně takovou se mohou pyšnit upíři, a Shiki není žádnou výjimkou.

Je natolik zaměstnán svou úlevou nad naleznutím stínu, že si skoro nevšimne, když si kdosi odkašle.
A pak znovu. To už jeho pozornost upoutá, a tak se otočí.
 No není to náhoda? Zpoza umně sestříhané ofiny na něj hledí jeho krvežíznivá kolegyně. Ale co tu ona dělá, když má svůj slunečník…? Mladík pohlédne vzhůru.

No jistě. Vždycky má svůj slunečník.

Ale vycouvat se mu nechce, na to je stín Rimina obrovského slunečníku moc konejšivý. Sníží pohled zpět k ní a pokusí se z toho nějak vybruslit.

„Napadlo mě, jestli…“ dlouze se odmlčí, v duchu zuřivě hrabaje jakýkoliv nápad, „…bys nechtěla pocky.“ A vytáhne z kapsy krabičku plnou čokoládových tyčinek.

Hned vidí, že to byla dobrá volba slov. Na dívce je vidět, jak trošku roztála když byly pocky zmíněny, ačkoliv si je očividně naprosto vědoma toho, jaká je to lež. Stín jejího deštníku je pro Shikiho atraktivnější než ona sama – avšak to ji ani malinko netrápí. Jde přece o ty vynikající tyčinky!

Chvíli mírumilovného křoupání přeruší až vyšší z dvojice.

„Ještě jsme se ani nepředstavili.“

„Známe se.“

„Myslím sobě navzájem.“

„Nejsme přátelé.“

„To ne.“

Následuje moment nepříjemného ticha, když tu najednou Rimě přelétne po obličeji úsměv a je jasné, že je vše v pořádku.

„Rima Touya.“

„Senri Shiki.“

A oba si poprvé za celou dobu vymění nefalšované úsměvy.

Občas věci nabírají rychlý spád. A ty spády prudké jako skála stojící kolmo k zemi mají pouze dvě věci – špatné věci a pouta mezi lidmi.

Rima leží na trávě s hlavou na klíně šedookého chlapce. Ten svými dlouhými prsty bloudí ve zlatavých vlasech, rozhozených všude kolem hlavy jejich majitelky, zmatenými medovými paprsky dívčina osobního sluníčka. Její slunce ovšem nepálí tak žhavě jako to pravé, má pouze tlumený teplý svit, který vidí jen ti vyvolení.

Touya má zavřené oči, a vypadá tak mírumilovně, jako snad ještě nikdy. Občas se zakmitají řasy, jak mrkne nahoru na prostor šedý jako nebe před bouří, na okna do Shikiho hlavy. Bůhvíproč ji takový pohled dokáže uklidnit.

A pak se jí najednou oči doširoka otevřou a ona hrábne do kapsy svého saka, vytahujíc růžovou krabičku.

„Napadlo mě, jestli bys nechtěl pocky,“ prohlásí s malinkým úsměvem.

„Mmm… jahoda,“ poznamená její společník když věnuje pohled etiketě.
Aristokratka natáhne ruku a strčí mu jednu z tyčinek do pusy.

„Mám radši, když nosíš vlasy svázané,“ vyhrkne najednou Senri, s pohledem nepřítomně zabodnutým do kmene stromu, stále se hrabaje záplavou zlata na jeho klíně.

Od té doby Rima Touya nenosí vlasy jinak než ve dvou úhledných culících.