Láska nebo chtíč?

Znovu přilepil své rty na ty jeho a utvořil tak polibek. Ruce přesunul na hruď, kde svými prsty jemně mnul bradavky. Nejprve jen zlehka, ale po chvíli na ně dorážel čím dál tvrději.  Mezitím opustil chlapcova ústa, aby k jeho uším dolehlo těch pár slastných tónů, kdy sténal jeho jméno. Sám se mu dostal až k ušnímu lalůčku, který agresivně skousl a hned na to ošetřil ve svých ústech. Blonďáček mírně vyjekl, ale jeho bolest utichla v dalším přívalu rozkoše, když mu Uchihovy nezbedné ruce zabrousily mimoděk do klína.

„Nah… Sasuke.“ Zavzdychal mu tiše do rtů, jež se opět spojily.

Černovlásek popojel zpět, kde jemně hladil bříško a znovu klesal k podbřišku. Polibek však prohluboval, jak jen to šlo. Dorážel na protější ústa jazykem, která se jako na pokyn otevřela a uvolnila mu tak cestu dovnitř. Přejížděl přes patro, dokud se nesetkal s druhým, jež začal pomalu bojovat o nadvládu. Zatím, co jejich jazyky sváděli vášnivý souboj, stáhly Uchihovy ruce poslední kousky Narutova oblečení. Letmo přejel přes onu tyčící se věc, přičemž mu k uším dolehlo slastné zasténání.

Blonďáček napjatě očekával další podobné doteky. Chtěl to. Chtěl, aby se ho Sasuke dotýkal, zrovna tam. Tak moc po tom toužil… Když se však nic nedělo, zvedl překvapeně hlavu.

„Sa-sasuke, stalo se něco?“ vykoktal ze sebe s obavami.

„Vůbec nic.“ Odpověděl hlasem zastřeným chtíčem a jeho ruka na Narutově mužství ho v tom měla ujistit. A ujistila. Uzumaki skoro šílel touhou, která se ale kvůli Uchihovi neměla zatím naplnit. Sasuke nic nedělal. Jen si ho zaujatě prohlížel, jako by v jeho očích zahlédl snad i něco jiné, než žízeň po té příjemné pozornosti. Navíc vypadal tak nevinně. Jeho andělský vzhled přímo nabádal k ochutnání, tak zvrhlým hrátkám… Ale to musel potlačit. Tedy prozatím. Naruto pod pohledem černých očí znovu znejistěl. „Udělal jsem něco špatně…?“

„Sasuke…?“

„Hn?“ vrátil se zpět ke své práci a s úšklebkem mu rukou přejel po celé délce jeho chlouby.

„Mh… Sasuke, prosím…“  Touha se v něm stupňovala. Dychtil po tom cítit Sasukeho ústa na svém nejcitlivějším místě… Tak strašně moc po tom toužil. Celou tu dobu… Milovat se s ním… Protože ho miloval.

„Nevím, co tím chceš říct…“ ušklíbl se na něj, ale nepřestával ho jemně masírovat.

„Ty to ale víš moc dobře!“ zaúpěl Naruto při dalším přívalu slasti.

„Nemám tušení… Pověz mi to…“ Dělal hloupého, líbilo se mu Naruta takhle mučit.

„Prosím, Sasuke…“

„Jenže já nevím, o čem to mluvíš…“

„Chci… chci to.“ Zašeptal třesoucím se hlasem, když mu do tváří naběhla červeň.

Uchiha se vítězoslavně ušklíbl. Už na nic nečekal a vzal blonďáčkovo přirození do úst. Pusou začal jezdit nahoru a dolů, čímž Uzumakimu způsoboval dosud nepoznanou agonii rozkoše. Ten slastně přivřel oči a zaklonil hlavu. Černovlásek dál pokračoval ve svém díle, rejdil po něm jazykem, sál, a znovu ho nechával mizet ve svých ústech… Narutovy toužebné vzdechy mu dodávaly sebevědomí. Pomalu zrychloval tempo, kdy vzrušení jeho kamaráda mizelo a zase se objevovalo. Naruto však cítil, že už to nebude trvat dlouho. Prohnul se jako luk a zrovna když byl v Sasukem nadoraz, vyvrcholil. Uchiha, který na tohle celou dobu čekal, vše poslušně spolykal a hleděl na znaveného blonďáčka před sebou. Vypadal tak krásně. Tak dokonale… Kapky jeho vlastního potu mu stékali po celém vyčerpaném těle a rýsovaly tak malé svaly. Už nebyl nevinný. Nebo aspoň ne úplně. Ale i o ten malý kousíček nevinnosti měl za chvíli přijít.

Sasuke se sehnul k protějším rtům, jenž už po několikáté uvěznil v polibek. Tak lahodný, vášnivý… pln touhy po tom druhém. Ale ne lásky…

Mezitím, co ho Uchiha zaměstnával, začal z něj sundávat svršky oblečení. Zřejmě mu trochu vadily. Kalhoty byly v mžiku dole a jeho košile se ztratila neznámo kam. Nakonec na řadu došel i poslední kousek látky. Naruto jej opatrně stáhnul v okamžik, kdy se Sasukem rozpojily svá ústa. Pohlédl do těch onyxových očích, ve kterých viděl jen jediné – chtíč. Věděl, co bude následovat. Taky věděl, že to dost možná bude bolet… Ale bylo mu to jedno. Miloval ho. A po tomhle všem doufal, že ho Sasuke taky miluje. Začal si dělat něco, co si slíbil, že nikdy nebude. Naději.

Uchiha to bral jako signál, a tak od sebe Narutovi odtáhl nohy, co nejvíce to šlo. Pomalu do něj vnikl jedním prstem. Uzumaki zaúpěl mírně bolestí, ale přesto to ještě nebylo tak hrozné. Postupně následoval druhý a třetí prst. Pomalu jimi rozpohyboval, a když to vypadalo, že je snad už připraven, zaměnil prsty za něco trochu jiného. Opatrně do něj pronikl až po kořen, ačkoliv věděl, že mu to způsobí nepříjemnou bolest. Blonďáček hlasitě vyjekl s čímž mu do očí hrkly slzy. Snažil se uklidnit, nevnímat tu tupou bolest… Už se zdálo, že si snad i zvyknul na cizí přítomnost ve svém těle. Proto neotálel a zlehka se v něm pohyboval. Narutovi sice ještě uniklo pár bolestných vzlyků, ale ty se začaly s každým přírazem měnit v slastné sténání. Hlasitost se stupňovala ještě více, když černovlasý do své ruky uchopil opět tyčící se mužství a jemně jej dráždil, masíroval… Uzumaki se svíjel ve slastné křeči. Ale ani Uchiha na tom nebyl o něco hůř. Těžko říct, který z nich byl blíže šílenství, protože oba k němu neměli daleko. Oba dostali, co tak moc chtěli.

Při posledním přírazu téměř na ráz vyvrcholili. Sasuke vyčerpaně oddechoval a pomalu se svalil na unavené tělo pod sebou. Svými rty vyhledal ty jeho. Dnes už naposledy je spojil v polibku plném uspokojení. Jenže ta hlavní věc v něm chyběla…

Svalil se z něj vedle, kde mu blonďatá hlava lehla na hruď a pomalu zavírala oči ke klidnému spánku. Než se však tak stalo, musel mu něco říct.

„Miluju tě, Sasuke…“ pronesl tiše s úsměvem na rtech. Jeho zavřené oči, stejně jako pravidelně zvedající se hruď, vypovídaly o tom, že teď už zřejmě nic nevnímá.

Uchihovi však ještě trvalo dlouho, než usnul.

„Miluju tě, Sasuke…“ ta slova mu zněla v uších.

„Měl jsem to tušit.“ Mohlo ho napadnout, že by tohle všechno přece nedělal Naruto jen tak. Byl to snad důvod, proč byl Uzumaki v depresi? A nehrál to na něj náhodou? Ale testy byly jasné…

„Sakra!“ nebýt svého milence poklidně oddechujícím na něm, zřejmě by do něčeho praštil. A to pořádně. Měl vztek. Na všechno, na sebe, na něho… Jak to má teď řešit? Velice rád by to ignoroval. Vždyť být krutý, dělat, že se nic nestalo, nenést následky. Bylo to tak snadné… Tedy alespoň pro něj. Pro Uchihu Sasukeho. Koneckonců – takhle to dělal vždy, on se nemusel o nic zajímat. Prostě si jen přišel, vzal, co chtěl a dál se nestaral. Jenže tohle bylo v něčem jiné. Ale proč?! Sám nechápal, co se s ním děje. Byl tak zmatený… Navenek to nedával najevo, ale uvnitř sváděl boj. Musí počkat na ráno, potom si všechno v klidu urovná a zjistí, co se s ním děje.

Zlehka rozlepil víčka, za nimiž se schovávala dvě modrá kukadla. Rozhlédl se po místnosti, pohledem zůstal viset na spící osobě vedle. Černé havraní vlasy mu padaly do obličeje, který byl nyní uvolnění. Žádné známky znepokojení z předešlé noci zde nebyly znát.

Blonďák se musel sám pro sebe pousmát. Nebyl to sen. Opravdu se Sasukem strávil vášnivou noc plnou lásky. Počkat… Znovu si vybavil ten okamžik. „Miluju tě, Sasuke…“ úsměv mu ihned opadl. Vždyť on mu neodpověděl… Pravda, včera vytuhl hned po tom, co se mu vyznal, ale když se nad tím zamýšlel, nevzpomínal si na žádná podobná gesta, ani během jejich milování.

Během Narutova rozmýšlení se černovlásek probral. Tmavé oči vyhledaly ty azurově modré a střetly se pohledy. Koukali si z očí do očí, neschopni slova. Ani jeden nevěděl, co říct a přitom bylo tolik nevyřčených otázek… Naruto se dal znovu do myšlení a posmutněl.

„Hej, je ti něco?“ zeptal se Uchiha, když to zpozoroval. Aspoň se tím snažil navázat nějakou konverzaci. To dusivé ticho ho už otravovalo.

„Sasuke… já…“ „Musím se ho zeptat… teď nebo nikdy!“

„Sasuke, miluješ mě?!“ doslova na něj zakřičel. Ta otázka ho každou sekundou zžírala čím dál víc a víc. Hryzala ho v hlavě jako nenasytná šelma. Musel znát odpověď. Ať už byla jakákoliv.

…

Ticho. Znovu to dusivé ticho, jež mu předtím vadilo, teď sám vytvářel. Nevěděl, co na to odpovědět. Má mu říct ano? Ale to je přeci směšné! Včera to byl jen chtíč. Touha uspokojit se. Jenže to teď taky nevěděl úplně jistě… Zase se ztrácel ve vlastních myšlenkách, jež ho pohlcovali.

„Sa-sasuke?“ hlas se mu na konci věty zlomil. Po tváři mu stekla slza. Měl to vědět. Měl vědět, že se nic nezmění. Že ho nemiluje. Šlo mu jen o to jedno. Vyspat se s ním a pořádně si užít.

„Fajn, rozumím.“ Hlesl s úsměvem na tváři, jak se smál své naivitě. Slzy naštěstí zadržel. Řvát před ním, bylo to poslední, co potřeboval.

Jal se natáhnout si trenky a následně i zbytek oblečení. V oblékání kalhot mu však překážela pevná ruka držící ho za zápěstí.

„Pusť mě!“

„Ne.“

„Okamžitě mě pusť!“ snažil se vyškubnout svou ruku z hnátů té kostky ledu, která si ho přitahovala blíže k sobě.

„Nech mě bejt sakra! To sis to včera neužil dost?! Doufám, že se tvý ego pořádně vyřádilo, když sis dokázal, že to umíš s obojím!“ propadal lehce hysterii, možná se ukázalo i trochu démonní chakry. Tak či onak, Naruto pěkně zuřil.

„Buď už zticha.“ Umlčel ho přisátím se mu na ústa. Rád by tomu omamnému kouzlu jeho rtů zase propad, ale nemohl. Jeho slova by tím přišla vniveč. Věděl, že to nedělá z lásky. Už jen proto se od něj odtáhnul.

„Dost! Už mě nech být!“ křkl na něj. Kdyby Uchiha pozorně sledoval jeho tvář, snad by malinká slzička neunikla jeho pozornosti. Rychle popadl svoje věci, co kde našel a s ohlušujícím prásknutím dveří vyběhl ven.

Sasuke zůstal jen ohromeně zírat před sebe. Tohle nechtěl. Narutova slova ho zabolela, tak zvláštně, jako by mu někdo bodal velice ostrou katanu přímo do srdce. Ale ksakru! Proč?!

Pokusil se uklidnit. Nad vším rozumně uvažovat. Proč se jen chová tak divně…? Nikdy tak nejistý nebyl. Vždy měl ve všem přehled a zejména pokud šlo o jeho vnitřní pocity.

„Jsem takovej idiot.“ Vysmál se vlastní hlouposti. Tak přece… konečně mu to došlo!

Stál před dveřmi pracovny Páté. Nějakou záhadou už na sobě měl oranžové kalhoty, černé triko a rozepnutou oranžovou mikinu. Zdvořile, avšak důrazně zaklepal.

„Dále!“

Vešel pomalým krokem dovnitř.

„Naruto?“ zvedla Hokage udiveně hlavu od papírů.

„Zrovna jsem si tě chtěla nechat zavolat.“ usmála se přívětivě. Dobrá nálada – zřejmě po několika skleničkách sake.

„Tvůj byt je už zcela opravený, můžeš se hned vrátit.“

„Děkuju. A co ta žádost?“

„Ah, tohle, no… je mi líto…“ zakončila větu dramaticky. Blonďáček zase o něco posmutněl.“… ANBU mise budou asi pěkně těžké. Jsi přijat. Co sis myslel?“ mrkla na něj Pátá a rozesmála se nad jeho nízkým IQ.

„T-to jako fakt?“ úsměv mu zalil celou tvář radostí.

„Samozřejmě! O něčem takovém bych nežertovala.“

„Whaú! Díky Tsunade-bachan! Kdy se můžu přidat?“ hrnul ze sebe horlivě. Právě byl přijat mezi ANBU, kde chtěl utnout své myšlenky na Sasukeho již předtím, ale teď to pro něj byla opravdová spása!

„No, většina skupin má právě teď něco na starosti. Jedna vyráží dnes v podvečer na poměrně nebezpečnou misi, takže bych ráda, kdyby ses připojil až-“

„Ne! Chci jít na tu misi s nimi!“

„Naruto! To není tak lehké, musíš být zařazen do týmu, seznamovat se se schopnostmi ostatních, abyste si nepřekáželi. Nemůžu tě jen tak přiřadit k nim. Už tak jsi výjmečný případ, kdy jsi byl přijat na vlastní žádost. Navíc je to opravdu velice nebezpečné a taky-“

„Tsunade-baachan, prosím.“ Pohlédl na ni zoufalýma očima. V těch dvou modrých kotoučích se nezračila jiskra, ale bolest.

„Ach jo, no tak dobře…“ pronesla poněkud rezignovaně, ale sama se svým rozhodnutím spokojená nebyla.

„V šest hodin musíš stát před bránou Konohy, velitel vám vysvětlí plán a celou vaši misi. Dám vědět, že tam taky dorazíš. Svoje ANBU oblečení máš ve svém pokoji i s maskou. „

„Díky, barchan.“ Usmál se na ni vděčně.

„Naruto… popravdě řečeno, nemám dobrý pocit z toho, že tě tam pouštím. Můžou tě zabít, copak si to neuvědomuješ?“

„Já to zvládnu. Dattebayo!“ s těmi slovy po něm zůstaly už jen rozházené papíry po zemi, když vystřelil z místnosti jak hurikán. Tsunade lehce zapulzovala žilka na čele a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

„Kdo to má sakra pořád sbírat?! Ještě jednou sem vtrhne nějakej debil, kterej to shodí, a budu vraždit!“ bohužel její výhružky zasáhly právě příchozí Shizune, která měla v jedné Tontona a v druhé nějaké dokumenty. Jenže díky řvu Tsunade upustila jak papíry, tak Tonton. A prasátko si začalo nepěkně hrát, klouzat se a okusovat spousty, spousty důležitých listin, takže v kanceláři Hokage měli o legraci postaráno.

Dorazil do svého bytu. Vše tu opravdu vypadalo, jak předtím. Tedy kromě jediného – byl tu pořádek. Který ostatně očekával, že tu také zůstane. Dnes odpoledne vyráží na neznámou a přesto nebezpečnou misi. Neví, jak dlouho tam bude, co ho čeká a jestli se vůbec vrátí… Trochu ho to děsilo, ale pořád lepší, než zůstat tady a být mu nablízku.

Přesunul se do kuchyně, kde z poličky (která zázrakem jeho noční útok přežila) vytáhl instantní ramen. Dal vařit vodu, jež skoro okamžitě hlasitě cvakla. Dokonce i ty tři, jindy mučivé minuty, se zdály jako krátká chvíle. Vzal dřevěné hůlky a s hlasitým „Itadakimasu“ se chutně pustil do jídla.

O několik hodin později, těsně před šestou hodinou, se znovu v oné místnosti ozvala ohlušující rána, kdy dveře hlasitě praskly do zdi a nechaly tak rozletět nemalou hromadu papírů.

„Kurvafix už!“ zaklela nepěkně pátá, v jedné ruce saké a v druhé kunai, s kterým nevypadala, že by si zrovna upravovala nehty.

„Co ty tady chceš?! Podívej, cos udělal! Kdo to má po vás pořád sbírat?! Myslíš si, že mě to baví?!“ jančila mírně podnapitá Hokage, psychicky už nezvládala, že každý musí svůj velkolepý výstup a přitom jí shodit papíry… Musela si o tom promluvit se svým nejlepším přítelem – láhví saké.

„Na tohle teď nemám čas. Kde je Naruto?“

„Ts! Jako to mám asi vědět? Sem snad jeho chůva nebo co?“ nalokla se dalšího doušku alkoholu.

„U sebe, Ichiraku ani Sakury není a nikde jinde ho nemůžu najít.“

„Hm, Naruto, Naruto, Naruto… Á! No jasně! On má přece tu misi…“

„Jakou misi?“

„Hé? No přece tu s ANBU.“ Znovu se napila. „Ti nic neřekl? Ode dneška je z něho ANBUsák!“ rozesmála se na celé kolo „Jen nechápu, proč si vzal tak nebezpečnou misi. Pitomec!“ zakroutila nechápavě hlavou a opět se věnovala pokladu spočívajícím jí v rukou.

„Kde je teď?!“

„Hmmm… No počkej, počkej… jó už vim! V šest se měli sejít před bránou, hmm a potom… dál si nepamatuju!“ zasmála se.

„Ksakru!“ zaklel Sasuke běžíc ven přímo k bráně. Svou rychlostí dokumenty ještě víc rozházel, některé vypadly z oken, některé poškodil… Tsunade jen probodávalo místo, kde před chvílí stál, vražedným pohledem.

„Bastard. Musím ho zjebat, až se vrátí.“ Zamyšleně zkonstatovala a vypila poslední kapičku láhve. Líně se opřela v křesle čekajíc, kdo jí to zase posbírá.

Celý den strávil přemýšlením nad onou událostí včera. Musel uznat, že byl za to rád, líbilo se mu to. Co ho však tížilo, byl fakt, že byl v podstatě jen hračka, kterou se musel Uchiha uspokojit. Ukojit svůj nenasytný chtíč. Tohle nechtěl. Vědět to, nedovolil by mu, se ho byť jen dotknout. Ale už se stalo, na nějaké ‚kdyby‘ bylo už moc pozdě. Teď bude mít aspoň něco na práci, v boji nebo na misích se asi nenajde čas utěšovat si zlomené srdíčko. Při nejmenším v to doufal.

Vstal z postele a do rukou uchopil své nové oblečení. Sundal si to své a vyměnil jej za tohle. Přešel k zrcadlu, kde na sebe povzbudivě mrkl. Černé kalhoty, bílá vesta, dalo-li by se to tak nazývat, pod níž je další, černé tílko a také bílé ‚chrániče‘ pod kterými tkví černé rukavice – zkrátka působil jako pravý ANBU, kterým ode dneška byl. Na boku hlavy měl svou masku. Stejně jako všechny ostatní, byla bílá, ale její zvláštnost byly tři rudé pruhy z každé strany, v místech tváří. Když to Naruto zpozoroval, ušklíbnul se. Vlastně to vypadalo přesně jako jeho čáry, jenž o něco větší.

Znovu se prohlédnul v zrcadle. Musel uznat, že v tom nevypadal vůbec špatně.

„Jestlipak by se to líbilo Sasukemu?“  Opět trochu posmutněl. Masku nasadil na obličej a uháněl na domluvené místo. Pomalu bylo skoro šest. Právě touto dobou se Tsunadiny kopy papírů rozletěly po místnosti.