Led

Na vrcholku kopce stála postava. Celá byla zahalena do pláště a do dálky se upíraly jen její ledově modré oči. Dříve se tyhle oči na svět dívaly jinak. Neustále v nich byla jiskiřčka smíchu, která teď vyhasla. Už to nebyl ten samý člověk… Něco se změnilo.

Taiyo si jen povzdychla. Ano, změnila se. Po tom co se stalo, už nějak neměla sílu se smát. Bylo to, jako kdyby jí někdo z očí sundal růžové brýle, skrz které se dívala na svět. Místo toho viděla jen smrt, nenávist a touhu zabíjet, která ovládala nespočet bytostí. Už to bylo přes dva měsíce, co se to stalo. Nikdy by si nemyslela, že jí někdo dokáže ublížit takhle moc. Ale co víc jí bolelo, bylo to, že ublížila Ichigovi, na kterém jí záleželo ze všech nejvíc. Teď už jí zbyla jenom bolest a její srdce se změilo v kus ledu. Už nikdy nechtěla své srdce někomu otevřít. Bála se, že by mohla nevědomky či vědomě zase někomu ublížit. Hlavně už nikdy v životě nehctěla vidět Ichiga…

Taiyo pozvedla svůj meč a pomalu začala scházet dolů, když jí někdo zastoupil cestu.

„Kohopak to tu máme? Nějakou zatoulanou kočičku,“ řekl posměšný mužský hlas.

Taiyo jen zvedla hlavu a s nezájmem se podívala na pět mužů, kteří před ní stáli. Jen zakroutila zhnuseně hlavou a pokračovala dál kolem nich, jako kdyby tam ani nebyli.

„My nejsme někdo, koho můžeš jen tak ignorovat,“ zakřičel naštvaně muž a hnal se k ní. Prudkým pohybem jí chytl za ruku. Taiyo se na něj jen podívala. Vypadalo to, že hledí skrz něj. Muž se zděsil při pohledu jejích očí. Nějakým způsobem cítil, že ta dívka před ním je neuvěřitelně krásná, ale při pohledu do jejích očí ho zamrazilo v zádech a po celém těle mu naskočila husí kůže. Takovou bolest smíšenou s pocitem nezájmu ještě u žádného člověka nikdy neviděl.

„Pusť,“ zašeptala pomalu Taiyo s ledovým hlasem.

Muž se vzpamatoval: „Vůbec, holčičko, vždyť si spolu můžeme trochu užít,“ řekl a přitáhl si jí za pas k sobě.

Taiyo se jen zúžily oči do úzkých čárek. Tohle nechtěla, něco jí to až moc dobře připomínalo.

„Užít?“ usmála se studeně, „tak fajn, ale užijeme si podle mě,“ dopověděla Taiyo a odtrhla se od něj. Nechala ze sebe spadnout plášť a čekala, až k ní přijdou blíž.

Když jeden muž přiběhl až k ní, potom co rozdýchal její krásu, jí nadrženě (gomen xD) chytl paži a táhnul směrem k sobě. Taiyo se jen usmála. V tu chvíli od ní muž odskočil a zaskučel bolestí. Když se podíval na svojí ruku, zděšeně vyjekl. Měl jí úplně spálenou.

„Tak to jsi neměla dělat, kočičko,“ zavrčel další muž a vrhl se na ní. Taiyo jen ladně ustoupila na stranu a pozvedla meč.

„Tak pojďte, jestli si na mě troufáte,“ zašeptala.

Tentokrát se na ní vrhli všichni najednou s neuvěřitelným řevem. Taiyo se kolem nich pohybovala, jako kdyby tančila. Ani jeden z mužů nepostřehl tu neuvěřitelnou rychlost. Za chvíli jen leželi všichni na zemi bez jediného dechu, který by dával najevo, že jsou stále naživu.

Taiyo si  s klidem u třela meč od krve do jednoho z mužů, vzala si na sebe plášť a otočila se, že půjde pryč. Tyhle muži pro ni nebyli soupeři. Byli moc slabí

V tom jí cestu ale zastoupili dva muži. Taiyo stála proi zapadajícímu slunci, ale toho jednoho by poznala, i kdyby byla slepá. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky, na to jak jí zachránil. Dával na ní pozor a stál vždy při ní. Až do té doby, než ho zradila. Bolestně si uvědomovala, že ten hluboký cit, zvaný láska, jí ještě neopustil. Naopak se ještě prohloubil. V duchu zaklela, proč sakra láska existuje. Vždyť nedělá nic jiného, než že jen zraňuje lidi a dělá z nich idioty. Zmučeně si povzdechla. Tohle se nemělo stát. Už ho nikdy neměla vidět. Vždyť on sám jí ještě určitě neodpustil. Proč je tady? Proč se na ním pohledem, který v sobě má tolik strachu a bolesti? A proč si ona myslí, že to je kvůli ní? Proč? Tyhle a nespočet dalších otázek se jí honilo hlavou, než konečně pozvedla bradu a podívala se mu do očí.

„Ichigo…“