Ledový chrám

V momentě, kdy to dořekl, zbystřila hlavně Dena. Rychle, tak, že to Erin vlastně ani nezaregistroval, přiskočila k Danirovi a prudkým máchnutím Erina odhodila. Znovu bleskově přimáčkla zápěstí a na konci jejích rukou se objevily ty zbraně, velmi podobné boxerům. Prudce začala do Danira bodat, skoro až vztekle. Danir se totiž začal měnit. Jako první to byly jeho ruce. Začaly nabývat podivných, větších rozměrů a vyrostlo na nich ochlupení. Změna se o chvilinku později projevila i na jeho chodidlech a postupovala po celém jeho těle. Dena nepřestávala bodat. Poté se ozvala tupá rána. Její boxery narazily. Již nepronikly Danirovou kůží. Mohutná ruka, nyní již o dost většího Danira se ohnala po Deně tak, že tentokrát nestihla uhnout a odhodilo jí to o několik metrů bokem, do sněhu. Jakmile však dopadla, na nic nečekala a znovu se přesunula k netvorovi. Nyní již mířila svými zbraněmi na krk, bylo to vlastně poslední místo, kde ještě vypadal lidsky, i hlava už byla jiná, mohutná, člověka nepřipomínala ani v nejmenším. Danir, tedy spíše to co byl původně Danir, na Denu útočil. Ta musela uhýbat, protože jeho útoky byly také velmi rychlé a na útok jí nezbývalo moc času. Erin opodál nechápal co se děje a s otevřenou pusou tomu přihlížel, hned vedle Radena, který byl ještě v bezvědomí.

                Přeměnil se i krk. Její zbraně už na něj neplatily. Trefil ji dalším úderem a ona znovu odletěla, tentokrát porazila svým dopadem Erina. Danirovi se všechna zranění, co mu působila, regenerovala, nebyly na něm vidět žádné rány. Byl vysoký asi pět metrů, opravdu mohutný, zvířecí podoby. Postavil se na nohy a s těžkopádnými kroky vyrazil proti všem třem.

„Síly si musím šetřit jinam. Okamžitě, Erine, poběž za mnou, Radena beru já!“ Řekla si Dena nejprve pro sebe a poté to křikla na Erina. Skočila k Radenovi a hodila ho na záda. Utíkali kousek, ale netvor je dobíhal.

„Erine, vím, co umíš, musíš ho zabít ty, usekni mu hlavu tím svým mečem!“ Křikla na něj a zastavila se.

„To, to nemůžu, nedokážu ho zabít, pomáhal nám!“

„A teď nás chce zabít.“ Neustále se blížil.

„Ne, nemůžu, promiň.“ Řekl tiše, Dena se však nerozpakovala a vzala Radena. Hodila ho před Danira, takže by byl první, co roztrhá.

„Ty!“ Křikl na ni naštvaně. V očích se mu objevila nenávist, začaly zářit sytě žlutou barvou. Netvor už se sápal po Radenovi. Erin tasil meč, avšak ještě v tom pohybu sekl proti Danirovi. Vyletěla z něj mocná, zářivá energie, která netvorovo tělo rozpůlila a pokračovala dál do hor, kde udělala v jedné z nich značnou rýhu. Rána na netvorově těle byla silně popálená. Erin padl na kolena a opřel se hlavou o svůj meč. Záře již zmizela, jak z meče, tak z očí.

                „Udělal jsi, co jsi musel.“ Přiskočila k němu Dena.

„A co ti mám říct? Co jsi to jako dělala?“

„I já dělala, co jsem musela. A teď vstaň, musíme jít. A máme si toho hodně co říct. Mimochodem, váš kamarád Elya, nepostrádáš ho trochu? Ještě ses na něj ani nezeptal.“

„Elya? Elya! Kde je? Přežil to? Stihla jsi to? A o čem chceš mluvit?“

„Hezky postupně, hošánku.“ Pousmála se, zase se vrátila k tomu svému hlasu, věděla, že tímto tématem již na chvíli rozehnala jeho myšlenky.

„Prvně si vezmi tady mrtvolku.“ Ukázala na Radena. „Já se s ním tahat nebudu, ten první klučina mi stačil.“ Zívla a pomalým krokem vyrazila po sněhu, aniž by se propadala, šla ladně, klidně.

„Támhle už je cesta, už se půjde líp.“ Dodala tiše a pokračovala v cestě.

                Když na ni došli, rozhodli se, že se utáboří. Erin doufal, že se během toho probere jeho kamarád a nebudou se s ním muset tahat. Sám byl dost unavený na to, aby chodil i bez něj. Našli menší jeskyni, a jelikož cestou Dena očesala i pár keřů, měli oheň čím zapálit.
„Tak jak je na tom Elya?“ Začal Erin, viděl, že se Radenovi vrací barva, zvláště u ohně, avšak nebylo to tak rychlé a náhlé jako minule.

„Elya je.“ Začala smutným tónem, sklopila u toho hlavu.

„Elya je v pohodě.“ Usmála se, Erin měl sto chutí ji něco provést, i když věděl, že by jeho snaha byla zbytečná.

„Teď budu chvíli mluvit já, ano?“ Ani nečekala, než jí odpoví. „Máš nějaký, nějaký nápad, proč by někdo útočil na vaši vesnici? Proč by někdo napadl nevinné lidi, kteří jsou v podstatě úplně bezcenní, vypálil jejich domovy a hlavně, proč by zrovna vás pronásledoval někdo, kdo patři do skupiny Dre’Khy?!“

„Dre’Khy?“ Ozvalo se od míst, kde ležel Raden. „Co to je Dre’Khy?“ Hned jak se probudil, jeho zvědavost byla silnější než on.

„Dre’Khy, osmice mocných lidí, každý je úplně jiný, avšak nějaké věci mají společné. Každý jeden z nich vládne ohromnou magickou silou, to, co vám ukázal Goran, černý rytíř této sestavičky, byl jen malinký, malilinkatičký, malilinkaťoučký kousíček jeho moci. Další jejich společná věc je, že každý ovládá nějaké zvíře. Viděli jste například toho roztomiloučkýho dráčka, co věrně Gorana poslouchá.  Dále mají někde na těle znak začátečního písmena jejich jména a znak, který značí jejich příslušnost k Dre’Khy. A asi poslední věc, na kterou si vzpomenu, která je spojuje, zato ta nejdůležitější. Všichni slouží Nortovi. O něm však téměř nic nevím.“ Oba jen hltali každé její slovo. Dovídali se tolik nových informací. Jedna věc jim však všechno kazila, oni totiž také nevěděli odpověď na její původní otázku. Proč se to všechno stalo? Proto u ohně nyní zavládlo jen ticho, z kterého je vytrhla až Dena.

„No, vidím, že hošánci jsou stejně hloupoučcí a nic neví, takže to byla zbytečná otázka. Možná mi to poví Elyoušek, ten váš kamarádíček.“ Jak to dopoví, jen se pousměje a postaví se.

„Můžeme vyrazit, ne?“ Pobídne ty dva.

„Ještě moment.“ Přeruší ji Erin. „Radene, co se ti vždycky stane? Že omdlíš? Nikdy jsem neviděl, že by se ti to stávalo.“ Řekl trochu starostlivě.

„Teď to nebylo poprvé?“ Zeptala se Dena trochu vážnějším hlasem, nečekala však na odpověď a pokračovala. „Je to srábek, co se dá dělat.“

„Nevím, co se mi stává. Vždy se mi zamotá hlava, je mi hrozně zle a upadnu do bezvědomí. Potom se mi zdají sny, podivné sny. Ale pokaždé tam je nějaká osoba. Zvláštní osoba a mluví na mě. Nikdy ale nerozumím, co říká. Jakoby jen otvírala pusu a já nic neslyšel. A pak sen z ničeho nic skončí a já se proberu. Nevím, čím to je.“ Ignoruje Denino popichování Raden.

„Postavy? Zajímavé.“ Řekne si Dena spíše pro sebe a pak je znovu začne uhánět. „Tak jdeme, makáme, hošánci, už dávno máme být v chrámě, máme zpoždění, čeká tam na nás váš kamarád, jedem jedem.“ Burcuje je. Oba se však rychle zvednou, Raden se u toho sice trochu zapotácí, ale hnedka srovná balanc a je schopný zase chodit.

                „Deno?“ Začal po chvíli chůze hovořit Erin. „Co se to stalo Danirovi?“

„Zřejmě měl smůlu, asi byl prokletý. Uvědomila jsem si to pozdě, až když jsem z něj začala cítit moc.“

„Prokletý? Jak jako, prokletý?“ Podíval se na ni nechápavě. „A hlavně, jak jsi sakra mohla riskovat Radenův život?! Mohl ho roztrhat!“

„Počkat, já na něj úplně zapomněl. Kam odešel bezejmenný?“ Uvědomil si Raden. „A jak můj život, cože?“ Postupně začínal chápat, jakoby mu význam slov docházel až později.

„Jmenoval se Danir a málem tě zabil, díky tady Deně.“ Odfrkl mu trochu uraženě Erin a zastavil se. Dena se taky zastavila a otočila se na něj. Pomalu k němu začala přistupovat.

„Tak hele, hošánku, kdybys nebyl srab, tak jsem nic takovýho dělat nemusela. Kdybys neposlouchal tak věrně někoho, koho znáš jeden den a neříkal mu jménem, jen protože se chtěl zoufale zachránit a bylo mu jedno, že vás potom zabije.“

„Tebe znám taky jeden den!“ Řekl jí ostře, ona mu hned nato vlepila facku, otočila se a pokračovala v cestě. Erin z toho až upadl.

„Jestli chcete, běžte se mnou, jestli ne, tak ne, je mi to jedno.“ Dodala Dena povýšeným, důrazným tónem a rozešla se po cestě. Erin se na ni nechápavě podíval, chvilku tam jen tak mlčky seděl, Raden vedle něj stál. Poté se však beze slova postavil a rozešel za ní.

                Šli takhle asi dvě hodiny, než to Raden už nevydržel a začal hovořit.

„Je mi vlastně jedno, co se stalo, když to nakonec dopadlo celkem dobře. Ale vy už byste toho mohli nechat. Důležité je, že nám Dena pomáhá, a že jdeme vyzvednout uzdraveného Elyu.“

„Ať se mi omluví.“ Řekla Dena skoro až dětským hlasem. Erin s Radenem se na ni nechápavě podívali.

„Jak říkám, dokud se mi neomluví, tak se bavit nebudu. A vám taky už nic neřeknu. Pche.“ Ještě pořád se chovala tak dětsky. Raden se přísnějším pohledem podíval na Erina, ten si povzdechl, otráveně se na ni podíval a tiše řekl.

„Omlouvám se.“

„Cože? Neslyšela jsem tě.“ Opáčila mu Dena hned na to.

„Řekl jsem, že se omlouvám!“ Přidal trochu na síle.

„Furt se to nedostává až k uším.“ Provokovala ho dál.

„Omlouvám se!!!“ Křikl na ni, ona se na něj podívala a pousmála se.

„To jsem ráda. A nemusíš tak křičet.“ Na to už nikdo nereagoval. Všem bylo jasné, že tohle to vyžehlilo.

„Můžeš nám teď vysvětlit to prokletí, Deno?“ Zeptal se Raden napřímo. Zajímalo ho, co se vlastně stalo, protože to celé, dá se říct, prospal.

„Můžu. Nejsem si tím naprosto jistá, ale podle mě to bylo nějak takhle.“ Na chvíli se zamyslela.

„Od té doby, co ho nějaký hodně mocný člověk proklel, byl nucený cestovat po světě. Pokaždé, když někdo řekl jeho jméno, změnil se na nějakou dobu do té podoby, kterou jsme viděli. A on určitě cestoval proto, aby odhalil, jak kletbu zrušit. Možná to i věděl a potřeboval na to nějaké věci, které sháněl. Každopádně kletba na něj uvalená, to mohl zvládnout pouze nějaký velmi schopný vyznavač Kaylien, poslední bohyně z Dvanáctky. Popravdě jsem o nikom, kdo by vyznával Kaylien nikdy neslyšela, takže jsem si myslela, že její schopnosti jsou pouze legendy. No, je vidět, že se ještě pořád pletu.“ Dopověděla a zatvářila se nešťastně.

„Při-„ Chtěl začít Raden, ale přerušil ho Erin.

„To už je podruhé, co slyším o Dvanáctce. Co to sakra je?“ Podíval se na Denu, ta se zarazila.

„Ty dovedeš používat tamto, aniž bys tušil o Dvanáctce?“ Zeptá se Dena vážně, Erin jen přikývne.

„Aha.“ Řekne jen a stále vypadá vykolejená. „Pojďte, ať neztrácíme čas.“ Řekne jen tiše a vyrazí, chvíli si to celé urovnává v hlavě.

„Dvanáctka jsou podle legendy bohové. Ti bohové, každý s různými schopnostmi, je propůjčují lidem, podle toho, jak jim jsou zavázáni, jak s nimi dokáží komunikovat a podobně. Je tam hodně faktorů. Ale říká se, a podle mě to je pravda, že každý jeden člověk dokáže probudit svou schopnost, že každý dokáže komunikovat se svým bohem a využívat kousíček jeho síly. I ty, Erine, využíváš jejich sílu a moc se divím, že je neznáš. Každopádně.“ Rozhlédla se kolem sebe. Pořád to vypadalo stejně, avšak ona se usmála.

„Dopovím to jindy, už jsme tady.“

                Erin s Radenem se začali rozhlížet, nic však neviděli. Dena vykročila sebevědomě směrem proti největším závějím. Její cesta mířila přímo proti jedné z hor, které roklinu lemovaly. Došla až k samotné skále, znovu tím jejím ladným způsobem a o chvíli později se k ní doplahočili i ti dva.

„Zajímalo by mě, jak to dělá.“ Říkal Raden Erinovi ještě když za ní lezli. Ona položila ruku na skálu.

„Tady to někde musí být, kdepak seš, kdepak tě najdu, vchode můj zlaťoučkej?.“ Broukala si spíše pro sebe a hmatala po skále.

„Tady!“ Řekla radostně a vytáhla ze skály malý lesklý kamínek.

„Teď vám doporučuju jít trochu dozadu, protože.“ Nedořekla to a celý systém skalisek se začal měnit.

„To nám řekla, až jsme sem dolezli!?“ Podíval se Raden tázavě na Erina, avšak když viděli, co se děje, začali co nejrychleji ustupovat. Celá skála se zasunula pod zem, to doprovázely pády těžkého sněhu, jeden dopadl těsně vedle nich, nic se jim však nestalo. Když se celá mohutná stěna zasunula pod zem, před očima se jim vynořil pohled na něco nádherného. Obrovskou bránu, hezky zdobenou, i s jejím blízkým okolím, která byla tvořena z ledu. Dena vyrazila zpátky k bráně.

„No pojďte, už můžete, kde se flákáte?.“ Řekla provokativně a došla až k ní. Malý kamínek hodila do obrovské klíčové dírky, která byla i poměrně vysoko, asi osm metrů nad zemí. Povedlo se jí to napoprvé. Brána se začala otvírat a odhalil se jim další nádherný pohled. Před očima měli celý ledový chrám.

                Obrovská zdobená budova tvořená z ledu. Veliká hlavní chodba, která byla lemována ledovými sloupy, jež sloužily jako podpěra pro tu kolosální stavbu. Vzadu, na konci hlavní uličky byl vidět malý oltář. Rozvážným krokem, aby stihli obdivovat vše kolem nich, k němu došli.

„No, zatím tu nejsou, budeme muset chvíli počkat, ach jo.“ Řekla jim Dena a ladným skokem vyskočila za oltář.

„Je tohle rozumné?“ Podíval se na ni Erin.

„A co by se asi tak mohlo stát, hm?“ Odpověděla mu drze a začala tam všechno ohmatávat, aby mu dala víc najevo, že jí je to úplně jedno. Když však sáhla doprostřed oltáře, začalo se něco dít. Celý oltář začal zajíždět pod zem. Dena uskočila dozadu. Jakmile se oltář zasunul, začaly se ozývat mezi sloupy v celém chrámu podivné zvuky. Trojice se vždy otočila tam, odkud vyšly, ale za sloupy nikdy nic nezahlédli. Ozývání strašidelných zvuků však pokračovalo. Jakoby postupně dostávaly podobu volání.

„Denó?“ Ozýval se vysoký ženský hlas, nikde však nic nebylo.

„Radené, Eriné.“ Volaly hlasy i na ty dva. Všichni věděli, že se něco děje, nikdo z nich však netušil co.

„Deno!“ Zařval hlas těsně za Deninou hlavou, až se z toho lekla. Nečekala to, doteď to bylo jen mezi sloupy. Hlas byl tentokrát mužský, hrubý, už to neznělo jen jako nevinné zvolání.

„Erine! Radene!“ Hlasy byly prakticky vedle nich, všichni tři se lekli, nic však stále neviděli.

„A už toho mám dost-dost-dost-st-st-st“ Zakřičela Dena, chrám však její hlas proměnil ve velkou ozvěnu. Skočila na místo, kde byl původně oltář. Ze země však okamžitě vyletěla ledová pouta, která jí nohy připevnila k zemi, takže se teď nemohla hnout. Polovina oltáře se však začala vracet do své původní polohy, nesla na sobě však něco podivného. Něco co vydávalo veliký žár. S ledem v okolí to však nic nedělalo. Před Deninu hlavu ledový oltář vynesl brnění, které bylo na většině míst protkané ohnivou látkou. Na hrudi zbroje byl obraz ženy. Jediné místo, které nebylo na první pohled ohnivé.

                „To je Cherizina zbroj.“ Řekla Dena užasle, nikdy ji až doposud neviděla. Vnuknul se jí však nápad.

„Erine, myslím, že je pro tebe. Ty využíváš oheň, jediný ty ji z nás budeš moci nosit. Teda, doufám,“ Rozpačitě se pousmála a chvíli se soustředila. Chytila brnění na bezpečném místě a rychle je jako papír odhodila. Lehce se však i přesto popálila. Raden ke zbroji doběhl s úmyslem podat mu ji, protože on už mohl, na rozdíl od Deny, sáhnout dovnitř, kde si myslel, že to nepálí. Když dal ruku dovnitř, skutečně se nic nedělo. Jakmile se však dotkl zbroje, jeho ruku to silně spálilo a on brněním ani nepohnul, jakoby to byl nejtěžší kámen. Spálenou ruku vyndal ven a položil ji na zem, aby mu ji led zchladil. Na to, že byli v ledovém chrámu, mu bylo poměrně teplo. Při doteku však led studený byl a jemu to pomáhalo.

„Jo, něco jsem vám zapomněla říct, hehe.“ Usmála se jako provinilá holčička a spustila. „Omlouvám se, ale brnění se může dotknout jen někdo, kdo využívá oheň. Každého jiného brnění šeredně popálí, a pokud je někdo neoprávněně nasadí na sebe, čeká ho škaredá smrt. A další věcí je, že je lehké tak, jak moc dobrý mág ji zvedá. Člověk co neumí zacházet s mocí, je nezvedne. O tom, jak je pevné a takové věci, vám snad nemusím říkat. A.“ Na chvíli se odmlčela. „Už mě sakra vysvoboď, Erine-rine-rine-ne-ne!!!“ Zakřičela velmi ostře, div to chrám vydržel a ozvěna led nerozbila.

„Moment, jen si vezmu to brnění.“

„Radši mě z toho prvně dostaň, věř mi.“ Odpověděla mu rychle Dena, on ji tentokrát však nebral příliš vážně a jako slepý šel k brnění. Nejdříve na ně opatrně, jen na setinku sáhnul. Cítil v tom momentě brnění v prstech, žár ho však nespálil.

„Myslím, že to mohu zkusit.“ Dodal si odvahu a začal brnění zvedat. Bylo ohromně těžké. Vynaložil prakticky veškeré úsilí, aby je zvedl nad hlavu. Během toho se mu postupně do rukou dostávalo teplo, které se postupně měnilo v žár, který již déle nevydržel. I velká váha brnění pro něj byla příliš. Když je měl nad sebou, pustil je na z vršku tak, že na něj přesně zapadlo. Váha brnění ho přikovala k zemi. To však nebylo vše. Brnění ho začalo spalovat. Celé tělo, kterého se dotýkalo.

„Hlavně na něj nesahej, nebo tě to zabije taky!“ Křikla Dena na Radena, který už se chtěl rozběhnout mu pomoci. Ten se zabrzdil. Celým chrámem se ozýval pronikavý křik Erina, kterého brnění spalovalo.

„Kašlu na to, nějak mu musím pomoct!“ Křikl Raden a vyběhl k němu. Chytil brnění oběma rukama, aby Erinovi pomohl.

„Hlupáci!“ Křikla na ně a odvrátila od nich svůj zrak. Erin Radena, který už měl téměř úplně spálené ruce, odkopl od sebe. Raden dopadl na tvrdou zem. Z dálky se jen díval na tu děsivou scenérii, věděl, že je bezmocný. V tom křik přestal. Brnění nyní jakoby ještě více rozohnilo své plameny, které teď osvětlovaly celou místnost a zem blízko Erina začala tát. Erin znovu zakřičel a s brněním se něco stalo. Začalo se rozkládat na jednotlivé kousíčky, až z Erina úplně zmizelo. Po pár vteřinách se objevilo znovu před Denou, na místě, odkud jim ho hodila. Erin zaúpěl.

„Žije?!“ Otočila se s těmito slovy Dena zpět. Viděla tam Erina, klečícího na všech čtyřech, ale žil. Ani na něm nebyly vidět popáleniny, pouze kůže do černa zabarvená, jakoby byl špinavý od popela. Erinovi se podlomily nohy i ruce a spadl na tvrdou zem. Raden na tom byl však s popáleninami hůř, na jeho tváři bylo vidět, jak moc ho to bolí, jak ho to pálí a že zem mu nedodává dostatečný chlad na jeho čerstvé rány.

                „Vy mi asi teď nepomůžete, chm.“ Komentovala jejich zbídačený stav. Ve tváři však bylo poznat, že má radost. Radost, že to oba přežili.

„Monoků-noků-noků!! Zakřičela Dena ze všech sil. Vysílený Raden se na ni podíval a těžkopádným hlasem se zeptal.

„Co-to-děláš?“

„Volám přítele, pomůže nám, je někde blízko. Měl by být.“ Konec věty si řekla spíše pro sebe, ale věřila tomu.

„Monoků!“ Křičela dál, ozvěna jí v jejím volání pořád pomáhala. Začaly se však znovu ozývat ty hlasy, tentokrát však všechny směřovaly na Denu.

„Denó.“ Měly tentokrát spíše výsměšný hlas. Snažila se je ignorovat, ale dostávaly se jí víc a víc do hlavy. Po chvíli, kdy už to na ni bylo příliš, se chytila pultíku před ní, na kterém bylo brnění a ze všech sil zavolala.

„Sakra, Monoku!!!“                                                                                                               

                Za ní se probořila ledová stěna. Nemohla se dost dobře otočit, viděla však to, co za ní bylo v odrazu lesklého ledu z oltáře. Obrovský ohnivý démon. V jedné ruce měl ohnivý štít, který měl uprostřed znak kříže, v druhé meč, který také plál ohněm.

„To je ten- tvůj přítel Mo-nok?“ Dostal ze sebe těžce Raden,  Erin už tou dobou byl mimo vědomí. Démon dělal velmi hlučné kroky směrem k Deně. Na chvíli jakoby se usmál. Poté však rozpřáhl meč a sekl po Deně

„Hádej!“ Odpověděla mu a byla donucena použít svou schopnost, aby se ráně vyhnula. Na chvíli odhmotnila svá chodidla, dostala se z pout a rychlým skokem uskočila. Sek meče rozbil téměř vše, co mu přišlo do cesty, včetně poloviny oltáře. Pouze brnění tento útok vydrželo bez nějaké zjevné škody.

„Proč jsi to sakra nepoužila dřív?!“ Sebral Raden naštvaně všechny své síly a zavolal to na Denu.

Ta se na něj podívala ledovým pohledem a odpověděla.

„Protože teď už nebudu moct použít nějakou dobu nic. Stálo mě to moc sil.“ Její pohyby skutečně velmi zpomalily. Dřívější Dena by pomalým, mohutným útokům uhýbala velmi snadno, ta současná však vše zvládala až v poslední chvíli. Téměř jako obyčejný člověk. Znovu se začaly ozývat ty zvuky, které opět vyvolávaly Denu. Radenovi oči najednou znovu začaly modrat. Ohnivý démon ničil vše, co mu stálo v cestě, sloupy stínal, jakoby o nic nešlo. Podivné však bylo, že se sloupy vždy hned obnovily. Na Deně bylo znát, že už nemá moc sil. Po jednom z úhybných manévrů se opřela o sloup.

„Denó.“ Ozval se znovu ten otravný hlas v její hlavě. Ze sloupu vyletěly ledové ruce a ty ji spoutaly. Nic nebránilo ohnivému démonovi, aby jí zasadil poslední ránu.

„Nechte mě, vy svině!“ Křikla naštvaně na sloup i na démona. Ohnivý meč letěl přímo proti její hlavě. Věděla, že podruhé tu schopnost využít nemůže, ne tak brzy.

„Dost!“ ozval se silný mužský hlas z míst, odkud předtím vyšel démon. Démon se otočil, skoro se až smutně podíval a z ničeho nic se v ohni rozplynul. Raden, který již neměl modré oči, byl stále ještě při vědomí. Matně viděl mužskou postavu, kterak kráčí k nim. Byl oblečený v mnišském plášti se znakem kříže na hrudi a hlavu měl přikrytou kápí. Rozhlédl se po poničeném chrámě, sundal si kápi a pronikavýma očima se zahleděl na Denu, Radena, Erina a zbroj.

„Co se to tady kurva dělo?!“