Look in the Mirror – I see us and a shadow…

Jak těžký může život být, když máte po boku osobu, kterou milujete a ona miluje vás? Hledíte po čas chvil svého štěstí zpět? Vzpomínáte na svou temnou a pochmurnou minulost? Zdá se vám i vaše přítomnost temnější než ostatních? Na čem záleží? Na stínech minulosti, štěstí přítomnosti nebo nestálosti budoucna? Co bylo, nezměníme, můžeme jen zmírnit vliv na přítomnost. Jenže co můžeme dělat s tím, co ještě nepřišlo? Tušíme, co nás čeká? Nebo nemáme ani páru o tom, co bude zítra, za měsíc, za rok, za dva… Já si nejsem jist ani tím, co se stane za pár minut, já si nejsem jist dokonce ani tím, co se děje právě teď…

…


Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem spatřil ty tak známé oči. Nevídával jsem je tak často, ani po tak dlouhou dobu. I přesto jsem si byl jistý… Ty oči byly jeho! Nespletl bych se. V tomhle ne. První přišel šok, pak údiv, až nakonec zděšení! A pomaloučku se do mých útrob vkrádal strach.
Celou hodinu jsme se museli představovat novému spolužákovi. Já děkoval Bohu, že moje lavice byla až úplně vzadu, a když jsem se tvářil nenápadně, profesorka si mě všimla až ke konci hodiny, akorát když zazvonilo. Pak odešla ze třídy a bylo jasné, co bude následovat. Náš nový spolužák se chtěl prodrat davem k mé lavici. Na první pohled mohlo být důvodem to, že jsem seděl sám a on si ke mně chtěl přisednout. Naštěstí ho spolužáci obklíčili a nové místo si našel pár lavic přede mnou. Zatímco oni ho zahrnovali spoustou otázek, kterým možná ani nerozuměl (ach, jak dobře tuhle situaci znám!) já se vytratil k chlapeckým záchodům. Přidal jsem do kroku a na onom místě jsem se zavřel v jedné z kabinek. Až když mi to došlo, těžce jsem vydechl.
„Kurva,“ zaklel jsem tiše a bouchl pěstí do dveří, které vydaly nepříjemný kovový zvuk. Pár chvil jsem se rozmýšlel, co udělám. Mohl jsem zmizet, jenže rozhovoru s ním bych se stejně nevyhnul. Jenže… tohle byla rána pod pás! Na tohle jsem nebyl ani při nejmenším připravený!
„Snad to nebude tak zlé, možná zapomněl…“ Naivní myšlenka, ale proč nedoufat?
Spláchl jsem (aby to nevypadalo divně) a vyšel z kabinky. Koukl jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Jak známý přítel se na mě koukal.
„Tohle jsi nečekal ani ty, co?“ nevěřícně jsem zakroutil hlavou a snad jsem doufal, že jsem se spletl. I když jsem si byl jistý, že tomu tak nebylo. Byl to on…
Vyšel jsem z klučičích záchodů a nebyl si jistý, jestli mám jít do třídy, nebo se mám vymluvit na to, že je mi špatně, a jít domů. Jenže… byl tady ještě jeden problém. Já se bál ještě jedné věci…
„Itachi…“ zašeptal jsem se sklopeným pohledem tiše a na chvíli se zastavil. Na chodbě nebylo moc lidí. To bylo ale v tuto chvíli nedůležité. Z přemýšlení nad tím, jak asi zareaguje můj bratr na to, kdo je tím novým studentem… Asi mu ty moje vtípky přijdou ještě horší než předtím. K sobě mě vrátilo až zvonění na hodinu.
„Sakra…“ rozběhl jsem se rychle k naší třídě, jelikož byla až na konci chodby. U dveří jsem se ocitl, bohužel, přesně ve stejný okamžik jako profesor. Slušně jsem se omluvil, otevřel mu dveře a pak je za ním zavřel. Nahodil jsem nedostupný znuděný výraz, přešel ke své lavici a následně se usadil. Hodina probíhala jako každá jiná. Já se ale nedokázal soustředit na výklad. To mi bylo překvapení, když na konci hodiny zaznělo moje jméno z úst profesora, s tím, že mám jít s ním. Ne, že bych byl potešen tím, že mám zřejmě problém, ale aspoň jsem měl důvod odejít ze třídy. Vzal jsem si i batoh, jelikož další hodinu jsme měli stejně v jiné třídě, a následoval jsem postaršího pána až ke sborovně. Tam jsem dostal rozkaz počkat. O pár minut později ze dveří vyšla moje třídní. Že bych měl až tak velký problém? Ukázalo se, že o to, že jsem přišel pozdě, vůbec nešlo. Bylo to ještě horší! Bylo mi sděleno, že jelikož pocházím ze stejné země jako náš nový přírůstek, mám ho provést po škole a pomoci mu, jestli bude něco potřebovat. Nebyl jsem nadšený, ale to už nebylo na mě… Souhlasil jsem, jenže kvůli svému strachu jsem se pro dnešek rozhodl utéct. Vymluvil jsem se, že je mi špatně od žaludku, jestli bych nemohl odejít dnes dřív. Třídní se na mě jen podezřívavě koukla, ale jelikož to bylo poprvé, co se něco takového stalo, měl jsem dovolení odejít. Akorát jsem slyšel zvonění, když jsem si šel do šatny pro boty. Sedl jsem si na malou lavičku a povzdechl jsem si.
„Kdy se ze mě stal takovýhle srab?“ nazul jsem si boty a odešel z budovy. Nemohl jsem volat Itachimu… Krucinál! Proč mě moje minulost vždy doběhne?

…


„Sasuke, kde si? Volala mi tvoje tridni, ze ti nebylo dobre.“ přišla mi SMS-ka od bráchy. Kurva! Proč musí všichni všechno řešit.
„Jsem v parku.“ Odepsal jsem mu. Netěšilo mě to, co přijde.
„Zustan tam, prijedu pro tebe.“ A jak napsal, tak udělal. O patnáct minut později už jsem seděl v autě a Itachi mě vezl do našeho bytu.
„Proč jsi mi nezavolal?“ vyptával se už poněkolikáté.
„Promiň…“ odpověděl jsem pokaždé.
„Sasuke, řekneš mi, co se stalo?“
„Ne.“ V koutku duše jsem se bál dát mu takovouhle odpověď. Ještě pořád si pamatuji…
„Ach, mám já s tebou kříž…“ povzdechl si Itachi jen.
Doma jsem šel rovnou do pokoje a lehl si.
Jak můžu tohle vysvětlit? Jednomu i druhému… Jak tohle skončí?
„Tobě není špatně, že ne?“ Otevřely se dveře a hned nato se i zavřely. Itachi vešel dovnitř a lehl si ke mně. Obtočil ruce kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž.
„Proč mi to nechceš říct?“
Sklopil jsem zrak. Proč vlastně nechci?
„Asi… se bojím…“ přiznal jsem jemu i sám sobě.
„Čeho, prosím tě? Něco jsi provedl?“ Nechápal. A já si říkal, provedl jsem něco? Měl jsem se vůbec čeho bát?
„Ne, jen… to je jedno…“ Položil jsem se pohodlněji na jeho hruď. Miloval jsem, když jsem mohl být v jeho blízkosti, v jeho objetí. Už jsem to nechtěl ztratit. Možná o tohle šlo, tohohle jsem se bál…
„Není. Něco se děje, vidím to na tobě…“ Pohladil mě po tváři, jemně. Jako dotek pírka.
„Nech mě si to srovnat.“ Sám jsem si nebyl jist, jak velký problém to vlastně může být.
„Řekneš mi to pak někdy?“
„Jo, pak…“
„A kdy bude to: pak?“
„Až potom…“
„Po čem?“
„Po tom…“ Přitáhl jsem si ho blíž. Už jsem nechtěl, aby mluvil. Přisál jsem se k jeho rtům a užíval jsi jejich chuť. Věděl, že jsem ho chtěl jenom umlčet. Ale co bylo lepší? Zastavit mě a chtít po mně odpovědi, nebo si počkat, až mu to řeknu sám a trochu si to čekání zpříjemnit?
Jeho ruce se rozběhly pod košili mé uniformy. Když zjistil, že je to nepohodlné, rozhodl se mi košili svlíknout úplně. Rychle a nedočkavě rozepl knoflíčky, rozerval obě části košile od sebe a vrhl se na mou hruď. Poddával jsem se těm dotekům… Potřeboval jsem uniknout. Otevřel jsem oči a podíval se na svůj odraz, na Itachiho… a na ten přelud v rohu té zpropadené věci.
„Promiň…“ zašeptal jsem. Neslyšel mě. Ani ten, který se teď věnoval rozepínání mých kalhot a už vůbec ne ten, kterému to bylo adresované. Nechal jsem se povalit do peřin, zmocnila se mě touha – po tom horkém těle nade mnou i po uklidnění mých myšlenek. Dravě a nenasytně jsem plenil jeho ústa. Nechal jsem si sundat kalhoty. Nedočkavě jsem mu svlékl triko, rozepl džíny, stáhl je… Itachi zašmátral v mém nočním stolku. Nemusel jsem se ptát, co tam hledal. Poslušně jsem roztáhl nohy. Hladil jsem ho po nahých zádech, zatímco on mě připravoval. Chladivý dotek jeho dlaně mi způsoboval husí kůži, než jsem si zvykl. Už jsem chtěl cítit jeho tělo na svém, jeho úd v mém těle… Měl jsem pocit, že mi četl myšlenky. Jen chvíli na to už se na mě tiskl a jeho chlouba se pohybovala v mých útrobách rychlým, pravidelným tempem. Nesnažil jsem se krotit svůj hlas, stejně jako bratr. Zmlkl jsem jenom tehdy, když mě k tomu donutily jeho rty na těch mých. Jeho přírazy byly stále rychlejší, rukou zpracovával mou pýchu. Nevím, jak dlouho to trvalo, vím jen, že jsem se udělal do jeho dlaně, chvíli na to se udělal i on. Byl to sex, milování, nazývejte si to, jak jenom chcete. Klidně i hříchem, incestem, jakkoliv! Všechno tohle to totiž bylo. Ale co na tom záleželo, jak se tomu říká? My víme, co to bylo *jo, my víme, že to bylo yaoi =P*… bez toho, abychom tomu dávali jména.
Svalil se ke mně, objal mě a hladil ve vlasech. Já se nechal unášet tím pocitem klidu a bezpečí. Neptal se, neříkal nic. Přestě tak jsem to chtěl. Já nepotřeboval slova a on nechtěl odpověď na své otázky. Ještě ne. Já si v hlavě srovnával, jak vyřeším nastávající situaci, ve které jsem se ocitl.
„Itachi?“
„Hm?“ lípnul mi pusu na čelo a čekal, co mu řeknu.
„Věříš mi?“
„Jistě, že ano. Proč se na tohle ptáš?“ objal mě silněji.
„Jen pro jistotu.“ Chvíli jsem mlčel.
„Slíbíš mi, že mě vyslechneš, když se budu chtít svěřit bez toho, aby ses na něco ptal?“
„Slibuji,“ políbil mě měkce na ústa. Jen si pohrával s mými rty, nejdřív nezapojoval jazyk, pak jím přešel po mém spodním rtu a vklouzl dovnitř. A já se opět ztratil v tom začarovaném kruhu, ze kterého není cesta ven…

…


Nastal čas na mou popravu. Itachi mě zavezl do školy. Neptal se na mou značnou nervozitu. Jen doufal, že mu to pak všechno řeknu sám. a já jsem moc chtěl. Vše by bylo snazší, jen… jsem se bál, co by mohl udělat. Ne, nezapoměl jsem na to, co už se stalo. Právě tam pramenil můj strach. Nejdřív jsem potřeboval zjistit, jak veliký problém mám.
Nádech, výdech… A jde se.
Vešel jsem do třídy. Už tam byli skoro všichni, až na pár jedinců. Oddechl jsem si, ještě tady není. Usadil jsem se do svojí lavice a vytáhl učebnici. Hned jsem zjistil, že jsem na něco zapomněl… První hodina bude angličtina a já si zapomněl udělat domácí úkol! No, tak ryhle, rychle, ať to stihnu…
Ani jsem si nevšiml, když dorazili i ostatní studenti, z přemýšlení a vymýšlení vět mě vytrhlo až zvonění. Dopsal jsem poslední větu a postavil se na znak pozdravu příchozímu učiteli. Hodina uběhla jako voda. Další měla být chemie. Hned, jak zazvonilo, jsem si vzal batoh a vydal se k učebně. Profesor přišel dřív a vpustil nás dovnitř. Já se usadil na obvyklé místo.
„Could I sit here?“ ozval se přede mnou známý hlas, jen v méně známém jazyce, netypickém pro něj.
„Yes,“ odpověděl jsem stroze. Tiše si přisedl. Nebyl jsem si jistý, proč použil angličtinu. Že by opravdu zapomněl?
„Sasuke?“ Nezapomněl.
„Hm?“
„Co tady děláš?“ teď už použil náš jazyk.
„Co asi myslíš, studuji tady.“ Odpověděl jsem mu stroze. Možná se mu nelíbil způsob, jakým jsem s ním mluvil, možná jen nic nechápal…
„Sasuke, proč ses alespoň nerozloučil?“
„Promiň…“ sehnul jsem se k batohu a vytáhl si z tašky sešit a učebnici. Bylo mi to opravdu líto, nebo jen…?
„Bylo to divný,“ zkonstatoval stroze.
„Já vím, ale takovýhle moje odchody bývaj. S tím už nic nenadělám.“
„Crrrn.“ Naši další debatu přerušilo zvonění. Pokoušel jsem se skrýt svou nervozitu, snad se mi to i dařilo. Bál jsem se jeho otázek. Bál jsem se jeho přítomnosti!
„Chyběl jsi mi…“ zašeptal tiše před tím, než byl pozván k tabuli…
„Be quiet, please! So, we have a new student. Could you come here, Naruto Uzumaki, and tell me something about yourself?“ *A teď se přiznejte, kdo to čekal a kdo ne! Ale pravdu!*