Look in the Mirror – I see us… and You?

Tys dostal možnost mě milovat. Já věřit ti. Po tom všem jsme si zasloužili chvíli klidu. Netušil jsem, jaké to může být. Jak dokonalý pocit můžu zažít, když jsem s tebou. Po tom všem jsem nevěřil, že můžu být šťastný. A to zrovna s tebou… Možná je to hloupost, věřit, že tohle může být jiné, než jakýkoliv obyčejný vztah. Jenže tohle nikdy nebylo obyčejné. Snad jsem se celou dobu snažil, aby to tak bylo? Aby to bylo výjimečné a jiné. Možná bylo. Už jen hříšností, která byla nepostradatelná. Ale doufal jsem, že to vydrží dýl. Možná snad proto, že ty jsi to chtěl taky? Nebo jen tím, že jednou budeš stejně jediný, kdo mi zůstane? Nebo je to prostě jen tím, že jsi můj bratr… Jak naivní a zbytečné v tom hledat smysl. Už dávno jsem přišel na to, že tam není. Nikdo to neplánoval, nikdo to nevěděl dřív, než se to stalo. Křehká důvěra mezi námi, která panovala snad od první chvíle, nebo až od první noci? Ta křehká nit, která nás svazovala se jednou přetrhla. Myslel jsem, že už to tak zůstane. Že je příliš tenká, abychom ji dokázali svázat bez toho, aby se uzlíček nestal slabinou. Netušil jsem… Ale ty jsi to udělal. Se zručností, tobě vlastní, jsi dokázal svázat dva konce jedné nitky, které k sobě patřily a byly nerozlučné jako den a noc. Uzel zůstal, ale není slabinou. Právě naopak. Oba konce o cosi zkrátil a přivedl nás k sobě ještě blíž. A tím, jak pedantně byl svázán, nebyl Achilleovou patou. Byl tím, co nás drželo u sebe ještě blíž. Kdo by to byl řekl… To, co nás rozdělilo, nás teď spojuje v pevnějším poutu. Křehká důvěra byla zklamána, ale já ji dokázal navrátit. S tvojí pomocí… Děkuji.
…
„Sasuke! Běž od toho sporáku!“ křikl na mě Itachi, když viděl, co to vyvádím s těmi palačinkami. Rychle ke mně přiběhl a doslova mě odstrčil od té hořící věci na pánvičce. Pokusil se zachránit, co se dalo. Rychle hodil pánev s nepojmenovatelným obsahem pod proud vody. Celá kuchyň byla náhle plná kouře, páry, nebo co to sakra bylo!
„Otevři okno!“ Já ho radši poslechl a pustil do bytu ještě pořád chladný vzduch. Asi po patnácti minutách se konečně vyvětralo a já mohl zavřít to prokleté okno! Kvůli němu teď drkotám zuby a třesu se zimou!
„Cos to, proboha, zkoušel?“ Hodil na mě Itachi nechápavý pohled.
„Oběd?“
„Já myslel, že plánovanou dvojitou sebevraždu,“ povzdechl si, když se koukl na pánvičku s nánosem připáleného těsta, které mělo původně být palačinkou.
„Hele!“ osopil jsem se na něj a složil jsem ruce na prsou, „já ti chtěl udělat radost!“
„Tak tos tedy udělal. Musím koupit novou pánev.“ S tím hodil tu starou do odpadkového koše. Ani se nepokoušel ji snad umýt nebo zachránit.
„Bože, Sasuke, tebe musím držet od kuchyně na míle daleko,“ s káravým pohledem přišel až ke mně a objal mě kolem pasu.
„Já za to nemůžu! To samo!“ bránil jsem se.
„Jasně. Samo a Sato, ti dva protivní Číňani, co?“ Přitáhl si mě blíž.
„Ty už, prosim tě, nikdy nezkoušej vařit!“ Já se zatvářil uraženě. Já vážně nemohl za to, že se to připálilo!
„A nebuď uraženej, nebo se urazím i já a to by znamenalo žádný sex,“ lípnul mi pusu na nos. Já se zatvářil nespokojeně. Věděl, že to nesnáším!
„A teď jdi do pokoje, připrav si věci na zítra do školy a já zatím udělám něco k snědku.Jelikož tvůj pokus zmařili dva šikmoocí Číňani.“ Políbil mě na tvář, otočil a poplácáním po mém ctěném pozadí mě vykázal z kuchyně. Já za sebou bouchl dveřmi a svalil se na postel.
Já mu chtěl jen udělat radost! A při tom jsem skoro způsobil požár. Krucinál, proč musím být v kuchyni takové nemehlo?
Asi po patnácti minutách se dveře od mého pokoje otevřely. Ten smrad spáleného těsta už nebyl tak strašný. Mísil se s příjemnou vůní čerstných palačinek. Nechtělo se mi, ale přece jsem se překulil na záda a hodil očkem po Itachim, který nesl dva talíře s tím, co jsem původně chtěl udělat já.
„Alespoň těsto se ti povedlo,“ usmál se na mě a položil oba talíře na můj pracovní stůl.
„Dělej si ze mě srandu!“ osopil jsem se na něj a otočil se na bok, zády k němu. Chyba! Ten zmetek toho využil. Lehl si za mě a za pas si mě přitáhl.
„Ale, ale. Sasíček je nám uraženej. S tím musíme něco udělat.“ I Itachi musel cítit, jak mi naskočila husí kůže, když mě políbil na šíji a rukou šmátral po mém bříšku. Chtěl jsem to ignorovat a odolávat mu. Chvíli mi to i šlo. Jenže to by nebyl on, kdyby nepřitlačil a nevynutil si zpětnou vazbu v podobě mého sténání. Když už to vypadalo, že se konečne začně věnovat mému kamarádovi v kalhotách (který už o pozornost žádal velice naléhavě!), ten bastard se stáhl se slovy: „Ještě nám vystydne oběd.“ V tu chvíli bych ho nejradši uškrtil!
„Itachi, ty zmetku!“ křikl jsem směrem ke dveřím, kterými odešel. Překulil jsem se na záda a snažil se uklidnit narůstající vztek. Po chvíli jsem zklidnil dech a otevřel oči.
Můj odraz mě sledoval, stejně jako já jsem sledoval jeho. Snad jsem čekal, že se pohne bez toho, abych to udělal já? Nebo jsem čekal, že mi dá odpověď na otázku, kterou jsem neměl odvahu říct nahlas…
„Už jsi klidný? Pojď se najíst, nechce se mi to pak ohřívat.“ Itachi nakoukl do pokoje, vždy připraven uhnout před jakýmkoliv letícím předmětem, kterým bych se pokusil ho zranit. Jeho štěstím bylo, že jsem neměl po ruce nic, co bych po něm mohl hodit tak, abych se nemusel moc namáhat.
„Už jdu, už jdu…“ odfrkl jsem po chvíli a přestal trucovat. Stejně to nemělo smysl. Itachi byl už vycvičený a nic to s ním nedělalo. A takhle to šlo den co den. On mě škádlil a já ho nechal. On se snažil usmířit a já trucoval. On mě miloval a já ho nechal…
…
Když někoho miluješ a on miluje tebe, je to ten nejlepší pocit na světě. Jsi ochotný pro toho druhého udělat cokoliv. Nezáleží na ostatních. Nezáleží na ničem, jen na vás dvou. Někdy je milovat nevděčné, někdy to dokonce bolí, ale v konečném důsledku pak není důležitá cesta, ale cíl.. Když na tebe v cíli někdo čeká, zapomeneš na cestu, kterou jsi musel projít. Nezáleží na tom, čím jste si museli projít, ani na tom, co vás ještě čeká. Záleží jen na vás dvou. Neví, kdo nezažil, a nepochopí, kdo neviděl. Já se nebojím toho, co bude, je mi to jedno! Jestli to bude s tebou, překonám cokoliv. Možná jsem to neřekl a možná ani neřeknu. Neptal jsem se, co my dva teď vlastně jsme. I když mi ta otázka stále ležela na jazyku a nepříjemně pálila. Ale co bys mi řekl, co jsme teď? Možná, že to ani ty sám nevíš. A možná na tom ani nesejde, co by to změnilo, kdybychom to pojmenovali? Slova nic neznamenají. To, co je v nás, to je důležité. A ve mně je teď pocit, že to všechno zvládnu, pocit bezpečí a klidu. Pocit, že jsem šťastný…
Kolik je lidské srdce schopné pozřít emocí, bolesti a štěstí? Odpovědí je nekonečné množství, jestli budeš stát po mém boku…
…
„Připravil ses do školy?“
„Itachi, tohle je úplně zbytečná otázka, víš?“ hodil jsem po něm ošklivý pohled a usedl ke stolu. Hned na to přede mnou přistála snídaně.
„Tak promiň, že se starám,“ Itachi ke mně přisedl a svůj talíř položil před sebe. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do omelety.
„Alespoň se v té škole děje něco zajímavého? Nebo jen samé učení?“
„Pořád to samý. Ale tenhle týden by mohl být alespoň trochu zajímavější. Má přijít nějaký výměnný student z Čech.“ Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale snad si s ním budu moct trochu pokecat v rodném jazyce. Jediný, s kým můžu mluvit česky, je Itachi. A to je trochu otrava. I když, angličtina už mi přirostla k srdci a musím říct, že jsem se hodně zlepšil.
„Možná ho budeš znát. Vystřídal jsi nemálo škol…“ zamyslel se Itachi a já po něm hodil utěrku, jelikož jsem dobře věděl, kam tí míří.
„Neboj, není to holka, takže nemusíš mít obavy.“
„Já se nebojím. Jak jsem řekl, holek můžeš mít, kolik jen chceš…“
„Itachi!“ zavrčel jsem, jelikož bylo jasné, že ho baví škádlit mě. Jenže já tohle téma nerad řeším. Já už žádnou holku nechci. Mě stačí on… Bohatě stačí! Já bych snad ani neměl čas na holky.
„Už mlčím!“ zvedl ruce v obranném gestu. Po zbytek snídaně už jsme oba mlčeli. Prostě nebylo zapotřebí něco říkat. Už žádné trapné ticho.
Itachi poklidil talíře a hodil je do myčky. Já se zatím odebral do svého pokoje. Na posteli už jsem měl přichystanou uniformu. Svlékl jsem si triko i kalhoty na spaní a hodlal se obléct do školního úboru. V tom mi však zabránily zvědavé ruce, které si mě přitáhly a já tak mohl cítit teplo jejich majitele.
„Víš, že musím do školy, že jo?“ zeptal jsem se, jen tak pro jistotu. I když, oba jsme věděli, že to byla úplně zbytečná otázka.
„Kolik máme času?“
„Tak půl hodiny, jestli mě zavezeš,“ usmál jsem se sám pro sebe. Bylo mi úpně ukradený, že můžu třeba zameškat, nebo přijít pozdě. Teď neexistovalo nic, jen jeho teplé dlaně, které právě sklouzly níž a dobyly se pod moje spodní prádlo. Tiše jsem zasténal a poddal se.
„Tak to abych si pospíšil…“ zamumlal mi bráška do ucha a mlsně jej olízl. Parchant! Věděl, jak je tohle místečko citlivé! Natiskl jsem se na něj a užíval si každičký dotek. Můj kamarád tam dole byl rozhodně velice spokojený. Když jsem ucítil, že Itachi je na tom stejně, trklo mě, že bych se měl taky zapojit. Chtěl jsem se otočit a taky mu trochu pomoct, jenže mě zastavil. Když jsem k němu byl otočený čelem, dravě mě políbil a odtlačil k posteli. Sám si stáhl kalhoty i s trenkami. Ty mé už byly dávno u kolen.
„Nemáme moc času…“ prohlásil chraplavým hlasem plným touhy. Já věděl, co to znamená. Žádná příprava, ani lubrikant. Ne, že by mi to v té chvíli nějak vadilo, byl jsem vzrušený a toužil jsem ho cítit v sobě. A jelikož je Itachi hodný starší bratr, splnil mi mé přání. Nemůži říct, že by to šlo úplně hladce, ale užíval jsem si to stejně tak jako on. Jeho přírazy byly prudké a rychlé a v konečném důsledku to byla ranní rychlovka.
…
„Doufám, že mi pak budeš o tom novém spolužákovi vyprávět,“ poškádlil mě ještě Itachi, než jsem vystoupil z auta.
„Jistě, klidně ti pak řeknu i to, jaká byla ta rychlovka, kterou si dáme na klučičích záchodech,“ mrkl jsem na něj a zřetelně jsem mohl vidět, že takovéhle škádlení se mu nelíbí.
„Ty máš blbý fóry, víš to?“ zamračil se.
„Když jsou to jen fóry, tak se nemusíš obávat. Měj se,“ zabouchl jsem se spokojeným úsměvem dveře od auta a vydal se do budovy školy. To, že se k nám na pár týdnů přidá nový spolužák nebylo nic velmi vzrušujícího. Ale alespoň nějaké povyražení, oproti tomu všudepřítomnému stereotypu. Jsem zvědavý, co bude zač. Divný, poslední dobou jsem nějak moc spoločenský. Dokonce se i bavím se spolužáky celkem často. Párkrát jsem s nimi byl dokonce i posedět! Zajímavé, jak se člověk mění vlivem okolností.
…
Pomalé, zkoumavé kroky, ohromený pohled, oči otevřené dokořán, zaměřujíc každou chvíli jinou věc. Mladík jen koukal kolem sebe a snažil se držet pusu zavřenou. Doteď nechápal, jak se student jako on dokázal prosadit až tak, že byl vybrán do výměnného programu. Angličtina mu nikdy nijak moc nešla, jen ten poslední rok, co se opravdu snažil. A zlepšil se o hodně. Z horší čtyřky se dostal na lepší dvojku. A to je co říct! Možná ho vybrali právě kvůli tomu pokroku, který udělal. Když mu to jeho třídní sdělila, měla v hlase takovou hrdost a on se cítil skvěle, jelikož byla hrdá právě na něj! Pousmál se, když si na to vzpomněl. Nikdy by si ani nepomyslel, že právě on bude kráčet po chodbách jisté Londýnské školy, která byla jednou z nejlepších v Anglii. Byl sám na sebe hrdý. A hlavně byl odhodlaný využít tuhle příležitost jak jen to bylo možné. Byl si plně vědom, kolik mu toho může tahle návštěva dát.
Kráčel dál za mužem, který byl zaměstnancem téhle instituce. Jak pochopil, vedl ho do ředitelny. Tam se setkal se starším plešatým pánem, který ho mile přivítal. Vcelku mu rozuměl, jelikož kvůli němu mluvil pomalu a zřetelně. Na nejbližších několik týdnů, které tu stráví, byl zařazen do speciální třídy, která má osnovy upravené pro studenty, kteří nemají angličtinu jako svůj rodný jazyk, nebo jsou prospěchově slabší. Řiditel ho představil jeho třídní, která mu vysvětlila několik hlavních pravidel a pak ho vedla chodbami až do třídy. Byl nedočkavý, plný očekávání. Nedalo se slovy ani popsat, jak moc se těšil. Ale v koutku duše byl taky strach, jako při každém novém zážitku. Srdce měl až v krku, když učitelka otevřela dveře a on měl vstoupit. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed. První, druhý… a už nebylo cesty zpět. Vstoupil do třídy plné studentů. Sebevědomě zvedl hlavu a prohlížel si studenty ve třídě, zatímco ho učitelka představovala. Upřely se na něj oči všech barev, ale jen jedny ho propalovaly tak, že měl pocit, že ho spálí…
…
Do třídy jsem dorazil právě včas. Všichni už seděli na svých místech a já věděl, že jsem měl štěstí. Prošel jsem mezi lavicemi, pozdravil několik spolužáků a usadil se v zadní lavici. Zvonek nám oznámil začátek hodiny. Původně jsme měli mít matematiku, ale kvůli novému studentovi ji nahradila třídnická hodina. Profesroka, která běžně vstupuje do třídy se zvoněním, teď chvíli meškala. Nebral jsem to jako zvláštnost, musela přeci jít do ředitelny, seznámit se s novým studentem a sdělit mu pár důležitých věcí ohledně pravidel a podobně. Konečně se otevřely dveře a profesorka vstoupila dovnitř. Nemůžu tvrdit, že ve mně nebyla zvědavost a očekávání. Byl jsem napjatý a čekal jsem. První, co jsem uviděl, byly modré kalhoty uniformy, pak sako, ruksak na zádech a delší světlé vlasy. Když se onen kluk postavil před třídu, s pevným pohledem si nás všechny začal prohlížet stejně, jako jsme si my prohlíželi jeho. Jsem si jistý, že cítil pohled všech očí, které se na něj upíraly. Ale ještě jistější jsem si byl tím, že cítil i můj pohled, který ho propaloval. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo: „Ty?“