Look in the Mirror – I see us

Hned dalšího dne měl Sasuke vysokou horečku. Nevstal do školy, v posteli ho našla služebná, která šla poklidit. Jelikož je Itachi student medicíny, Fugaku se rozhodl nechat to na něm. Podle Itachiho byl Sasuke jen nemocný a potřeboval to vyležet. Hlava rodiny, Fugaku Uchiha, neměl důvod o tom pochybovat. Sasuke tak strávil zavřený ve svém pokoji víc než měsíc. Ne, že by byl opravdu tak nemocný… Jen Itachi ho nehodlal pustit do školy. Pravdou bylo, že všechno bylo jen následkem onoho Itachiho trestu. A on si toho byl plně vědom. Sasuke jisteže taky. Ale neprotestoval. Popravdě, neřekl ani slovo. Nic. Jen se utápěl ve vlastních pochmurných myšlenkách. Několikrát se mu pokoušeli volat spolužáci, proč asi nechodí do školy. Ale jakmile se jeho mobil jednou vybil, zůstal vypnutý a nikdo ho už neotravoval. Celé dny ležel v pokoji a civěl do zrcadla. Itachi ho ošetřoval. Konkrétně mu hlavně ošetřoval rány bičem a jiná poranění. Nemohl dopustit, aby je někdo viděl. Sasuke vypadal jako chvíli před samovraždou. Skelný pohled a tělo bez duše. A myslím, že tomu nepomohlo ani to, že mu otec oznámil, že půjde studovat na rok do Anglie se svým bratrem. Jako důvod uvedl, že si nepřeje, aby jeho syna kazila taková zberba, jaká je v jeho současné škole. Že prý dobře ví o tom, že ho pomalu táhli dolů a vedli na špatné cestičky. A kdo ví, co by se ještě stalo, kdyby nezasáhl. Sasuke ho skoro nevnímal, když mu to otec sděloval. Věděl, že tohle je jen další část trestu. Nemusel ani hádat, kdo to má na svědomí. Itachi otci namluvil hlouposti, jako vždy. Pokaždé, když se stěhovali, to bylo takhle. Sasuke měl prý na rováši obrovský skandál. A aby se poučil a aby se vše uklidnilo, otec rozhodl, že se přestěhují. Itachimu to mohlo být ukradené, kde bude studovat. Když má člověk peníze, zaplatí si vše. A teď měl Itachi příležitost jít studovat do zahraničí. A jelikož chtěl mít Sasukeho pod dohledem, přesvědčil otce, že to tak bude nejlepší. Sasukemu jen pomůže, když bude mezi jinými lidmi a hlavně, zlepší si jazykové schopnosti. Fugaku přikývl. Vždy dal na radu svého staršího syna, když šlo o Sasukeho. A tak to bylo a mělo být dál… Sasuke ležel v posteli s vymyšlenou nemocí, Itachi vše vybavoval. Čekaly je prázdniny a starší Uchiha věděl, že Sasuke nesmí zůstat v tomhle městě. Už několikrát tady byl Naruto a pokoušel se navštívit Sasukeho. Bezúspěšně. A po návštěvě Itachiho ve škole se už ani nikdo nesnažil ho zkontaktovat.
Itachi navštívil třídu svého bratra v poslední školní den, aby vzal jeho věci i vysvědčení. Před celou třídou se omluvil za bratrovu nepřítomnost a vysvětlil, že je nemocný. Taky se v jeho jméně rozloučil, jelikož Sasuke už do oné třídy chodit nebude. Příští rok nastupuje na školu v Londýně. Nikdo neměl důvod pochybovat o věrohodnosti jeho slov. Všechny sice mrzelo, že se Sasuke nepřišel rozloučit osobně, hlavně jednoho blonďáka, ale dokázali to pochopit, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Všechno šlo podle plánu, který si Itachi naplánoval. V něm byly zahrnuté i prázdniny. Starší Uchiha zařídil Sasukemu návštěvu několika zajímavých zemí. Měly to být cestovní prázdniny. V očích jejich otce to byla relaxační dovolená pro Sasukeho. Aby byl v jiném prostředí, jelikož i on si všiml, jak se jeho mladší syn chová. Doufal, že se všechno vrátí do normálu.
Prázdniny ale nedopadly nejlíp. Sasuke a Itachi sice navštívili několik úžasných míst, ale se Sasukem to nic nedělalo. Itachi se, jak jistě tušíte, nevzdal společných nocí se Sasukem. Ale ten nehodlal dělat nic. Už dokázal potlačit strach, který v sobě měl, ale to neměnilo nic na tom, že pro něho byla každá jejich společná noc utrpením. Jak po psychické, tak i po fyzické stránce. Nikdy se nedokázal pořádně uvolnit a Itachi na něj nebral velké ohledy. A takhle to pokračovalo až do srpna, kdy Sasuke nastupoval do školy. V Anglii začíná školní rok o cosi dřív než tady. Itachi sice začínal později, ale bydleli se Sasukem v jednom bytě, takže stejně musel jít s ním. Do Londýna přijeli pár dní před tím, než měla oficiálně začít škola.
…
„Tohle bude tvůj pokoj, Sasuke,“ ukázal Itachi na jedny dveře v bytě, do kterého jsme právě vstoupili. Nebyl veliký, zdale ne tak jako náš dům. Ale bylo mi to popravdě fuk. Vešel jsem do pokoje. Byla tam postel, pracovní stůl, šatní skříň, několik poliček a menších skříněk.
„Líbí?“ zeptal se Itachi těsně u mě. Už jsem byl zvyklý na jeho výpady. Nic to se mnou nedělalo. Neřekl jsem nic. Nikdy jsem toho moc nenamluvil a teď toho bylo ještě méně. Položil jsem si tašku s věcmi hned ke stolu a vyvalil se na postel. Jakým překvapením mi bylo, když jsem se podíval nahoru. Opět… Viděl jsem svůj odraz. Takže těch pár týdnů, co jsem měl pokoj, skončilo. Vítej, zrcadlo.
„To aby sis připadal jako doma.“ Bratr si ke mně přilehl a objal mě kolem pasu. Ani jsem se nehnul.
„Co kdybys začal konečně trochu mluvit?“ lípnul mi pusu na tvář a čekal. Já ale nehodlal promluvit. Ještě bych řekl něco špatně. Po onom incidentu jsem se bál něco říct, bál jsem se udělat něco, co by ho rozzlobilo. Tak jsem nemluvil a nedělal radši nic. Bylo to bezpečnější. Snažil jsem se ho co nejvíc ignorovat. Je pravdou, že od té doby se mnou nikdy nezacházel tak špatně. Já už se nikdy nebránil. Ale už jsem si to ani neužíval. Jen jsem se nechal ošukat a nic. Tím to končilo. Moje iniciativa nebo alespoň jakási odezva se ztratila úplně.
„Jak chceš, nechám tě, vybal si.“ Když viděl, že nic nezmůže, odešel. Já pořád nechápal, jak se dokázal tvářit, že se nic nestalo. Že se nic neděje! Nemluvím o tom, že spolu spáváme, to ho netrápilo od začátku. Ale vypadalo to tak, že… Pro něj to bylo, jako by mě nikdy neznásilnil. Jako by mě nikdy nepřivázal k posteli a neošukal! Já vím, že jsem si to zasloužil… Ale mohl by projevit alespoň nějaké emoce. Ale to bylo zbytečné. Tohle bylo jen o sexu, žádné emoce. Jen sex. Vždy jsem si myslel, že mě má rád alespoň jako bratra, když už nic jiného. Ale jak vidím, i v tomhle jsem se mýlil. Někdy možná měl… Ale od té doby, co spolu spíme, už mě má jen jako osobní kurvu. A proč taky ne? Na co emoce? Na co láska nebo podobné věci. Vždy je to zbytečné… (To ale neznamená, že po tom v koutku duše pořád netoužím)
…

Itachi se zavřel ve vlastním pokoji. Zkroušeně se posadil na postel. Věděl, že to zrcadlo tam dal jen proto, aby se neopakovala situace s Narutem. Chtěl ho přes něj ovládat. Ale Sasukeho chování ho bolelo. Nikdo to možná neviděl, ale pouto mezi nimi bylo křehké, založené na důvěře. Jenže po tom, co se stalo, se to pouto přetrhlo a zůstal jen sex bez emocí. Nelituje svého počínání. Udělal to z jakéhosi sobeckého popudu. Nemohl dopustit, aby jeho Sasukeho dostal někdo jiný. Žárlil a byl majetnický, věděl to už dávno. Byl takový, co si pamatuje. Ale teď na to doplatil. Nastal neočekávaný zvrat. Chyba, se kterou nepočítal. Jistě, nebude se Sasukemu omlouvat! Na to má svou hrdost. Nikdy by před ním nepřipustil, že udělal chybu, nikdy by mu neřekl, co cítí. Opravdu cítí! Ale teď to vypadá, že ho ztrácí úplně, jestli ho už neztratil. Už je to jenom jeho loutka. Ale on měl nejraději, když mu odmlouval, když se vzpouzel nebo mu klidně i nadával. Byl to on! Tohle není on. Tohle už není nic… A je si vědom, že to on z něj tohle udělal. Jen by to nikdy neřekl nahlas. Ale i on má svědomí… I velký Itachi Uchiha, má vnitřní hlas, který ho užírá zevnitř.
…
„Sasuke, vstávej…“ někdo se mnou třásl, až jsem byl donucen otevřít oči.
„Vstávej, musíš se převléknout, dnes už máš školu.“ Vybalil na mě Itachi hned, jak jsem se rozkoukal. Hlasitě jsem zívl a protáhl se.
„Ok,“ přitakal jsem a vytáhl ze skříně nachystanou uniformu. Nepozastavoval jsem se nad tím, že se mi ale vůbec nelíbila.
„Zavezu tě tam. Jelikož jsi nový, musíš ještě k řediteli. Půjdu tam s tebou.“ Informoval mě, zatímco já jsem se soukal do tmavěmodrých kalhot a bílé košile. Největší problém mi dělala kratava. Já tu zatracenou věc nikdy neuměl uvázat!
„Ukaž,“ zastavil mě brácha v činnosti a radši to udělal za mě. Já neprotestoval. Ať si dělá, co chce.
„Ještě si vem sako a můžeme jít,“ zavelel a já si vzal onen kus oblečení, do kapsy doklady a podobné blbosti. Plus batoh na učebnice, které dnes dostanu.
„Po škole pro tebe přijedu. Řekneš mi, jak bylo, jo?“ Nadhodil s úsměvem, když jsme byli už na pozemku školy. Vypadala spíš jako vězení. Vysoký plot, brána a kamenná budova školy. Jako z filmu. Prohlédl jsem si okolí a konstatoval, že se mi tady líbit nebude. Tím líp, alespoň mi to tady nebude chybět, když odejdu.
„Pojď,“ poručil Itachi a vydal se i se mnou do ředitelny. Tam s ředitelem, takovým plešatým starým pánem, probral nějaké věci. Já z toho rozuměl tak polovinu. Podle Itachi jsem byl zařazen do speciální třídy pro studenty jako jsem já, kteří nemají angličtinu jako svůj rodný jazyk. Plus je tam několik studentů, kteří jsou v jazyce slabší, takže se učí podle našich osnov. Prostě budeme mít vyučování postavené pro naši jazykovou úroveň. Ale některé hodiny budeme mít stejně s ostatními studenty, takže se s nimi budeme setkávat a moci s nimi komunikovat a tak dále. Po příchodu do třídy jsem cítil ty zkoumavé pohledy. Jako pokaždé, když přijdu do nové školy. Poutám pozornost… S tím nic nenadělám. Třídní se nám představila, jelikož tam nejsem jediný nový student. Je nás tady pět, kteří jsme tady prvním rokem. Nevím, kdo přesně, jelikož jsme se představovali všichni. Neměl jsem s tím problém. Moje angličtina je celkem na dobré úrovni. Jak jsem zjistil, ne na nejlepší v téhle třídě, ale ani na nejhorší. Dostali jsme učebnice, bylo nám vysvětlené vše, co mělo. Skončili jsme kolem dvanácté a mohli jít domů nebo do pokojů. Jak jinak, nemusel jsem ani volat nebo psát, Itachi už na mě čekal.
„Tak jak to probíhalo, rozuměl jsi jim?“ usmál se na mě jako hodný starší bratr, hned jak jsem vstoupil do auta.
„Jistě,“ ušklíbl jsem se a zadíval se z okna. Neměl jsem náladu mu něco vyprávět. On byl ten poslední, se kterým jsem chtěl cokoliv řešit. Itachi mlčel. Konečně snad pochopil, že s ním mluvit nehodlám.
Domů jsme došli tiše. Nenamítal jsem, když mi sebral tašku s knihami. I když jich vůbec nebylo moc a zvládl bych to sám. Vešel do mého pokoje a položil tašku vedle pracovního stolu. Proč jsem čekal, že odejde? Nebo líp. Proč jsem nečekal, že bude něco chtít? Zřejmě to, co pokaždé. Už mě neošukal pěkných pár dní. Když už tam stál asi patnáct minut bez pohybu, přišlo mi to divný.
„Tak jo,“ prohlásil jsem a začal si rozepínat pásek kalhot. Stihl jsem si je stáhnout, než mě zastavil slovy: „Co to, kruci, děláš?“ zněl nechápavě. A já byl překvapený víc, než se zdál on.
„Na tohle tady čekáš, ne?“ podivil jsem se.
„Ježiši, Sasuke. Obleč se,“ protočil panenky. Já sice nechápal, ale natáhl jsem si zpátky kalhoty.
„Chtěl jsem si promluvit,“ prohlásil, když jsem se usadil na postel, už se zapnutýma kalhotama.
„My dva nemáme o čem.“ Odpálkoval jsem ho.
„Jestli ti šlo jen o tohle, padej.“
„Chci si promluvit a ty víš o čem. Takhle to dál nejde, Sasuke. Nechtěl jsem řešit to, co se stalo, ale jak vidím, je to zapotřebí…“
„Ne, není. Já se s tebou o tom dohadovat nebudu!“ přerušil jsem ho vztekle a doslova ho vyhodil z pokoje. Možná to byla chyba. Možná jsem si ho měl alespoň vyslechnout… Opřel jsem se o zavřené dveře. Když jsem si to všechno uvědomil, svezl jsem se podél nich a skončil na zemi. Chytl jsem si kolena a snažil se potlačit slzy. Nechtěl jsem… za celou dobu jsem nebrečel, ani jednou od toho incidentu. Ale teď jsem měl tak strašnou chuť se vybrečet! Až teď mi došlo, jak se to všechno podělalo. A že se ani nesmím snažit něco napravovat. Nebo se snad pokoušet začít znovu. Protože jakmile se o to pokusím, on to všechno zase posere, jen aby mě měl jen pro sebe. Aby mě nemohl mít nikdo jiný!
…

Šel den za dnem, týden za týdnem. Sasuke opět zaběhl do jistých kolejí. Ve škole mu to šlo. Byl chytrý a snažil se, to učitelé oceňovali. Neměl co jiného dělat, jenom se učil. Se spolužáky se nesbližoval víc než bylo nutné. Nikdo to nechápal, ale po čase přišli na to, že ho prostě mají nechat být. Dali mu pokoj. Komunikovali s ním jen když museli, nebo když se náhodou někdo pokusil pochopit, co je zač. Nedá se říct, že by je drze odpálkoval. Pokaždé s nimi mluvil vcelku mile, jen odměřeně. Každý to z něj cítil. Sasukemu vyhovovalo, že se o něj nestarali. A Itachi? I ten už nastoupil do školy. Celé dny se učil a učil. Sasukemu to bylo vcelku jedno. Alespoň neměl čas na něj. Popravdě, už spolu nespali přes měsíc. V tomhle novém bytě jen jednou. Nechápal jak to. Ale byl celkem rád. Mohl se tak soustředit jen na učení. A tak se z našeho Sasukeho Uchihy, velkého děvkaře, stal šprt první třídy.
…
Jen další nudný den. Byl začátek prosince a venku neskutečná zima! Do školy jsem musel v poslední době chodit pěšky, Itachi míval přednášky, nebo se do noci učil a ráno spal. Už to byl pátý měsíc, co jsem tady. Ve škole mi to šlo lehce. A musím říct, že co se týče jazyka, mnoho jsem se toho naučil a už jsem neměl problém rozumět učitelům skoro všechno. Dokonce i studentům, se kterými jsme mívali některé hodiny jako tělák, etiku nebo takový ty podřadný předměty jako výtvarku a hudebku. Někdy jsem si s nimi dokonce i povídal! Ne že bych se v tom vyžíval, ale jako zkušenost to bylo velmi přínosné.
Byl pátek. Takže jsem měl před sebou dva dny volna. Musel jsem sice dělat projekt na biologii a učit se na písemku z matiky, ale měl jsem to rozvržené tak, že to vše stíhám. Chtěl jsem si udělat trochu volnější víkend. A i navzdory tomu, že byla venku zima, chtěl jsem se jít projít. Nebyl jsem venku ani nepamatuju…
„Tady máš, nech si chutnat.“ Přistál přede mnou talíř s těstovinami. Pořád jsem nechápal, jak Itachi stíhal vařit, uklízet a učit se. Nebo se jen dělal, že se tolik učí? A možná využíval ten čas, který netrávil se mnou v posteli. Věřte nebo ne, nic nezkoušel… Celých skoro pět měsíců, co jsme tady!
„Dík…“ Usedl naproti mně a já veděl, že mu musím říct o mých plánech, jestli jsem chtěl mít vůbec šanci se někam dostat.
„Itachi?“
„Hm?“ vzhlédl překvapeně. Už si zvykl, že na něj moc nemluvím, když nemusím.
„Zítra bych se chtěl jít někam projít. Potřebuju na čerstvý vzduch,“ prohlásil jsem a s napětím očekával odpověď. Nechápal.
„A proč mi to říkáš?“
„No, abys o tom věděl.“
„Aha, dobře. Jen mi řekni, kam asi půjdeš a měj u sebe mobil a hlavně ho zvedni, kdybych volal.“ Rozdal pár starostlivých rozkazů. Trochu mě zarazilo, že se ani nezeptal, s kým chci jít, nebo něco v tom smyslu. Že by pochytil můj syndrom nezájmu?
„Ok,“ přikývl jsem a dojedl.
Další den jsem se vydal ven pěkně navlečený. Foukal studený vítr a nebylo moc teplo. Odešel jsem z domu tak kolem čtvrté odpoledne. Procházel jsem se po městě. Ulice nebyly moc přeplněné. Jen pár lidí. Zašel jsem se kouknout na některé ty památky. Popravdě jsem si je ještě pořádně neprohlédl. Kolem desáté jsem se vzpamatoval. To už byla tma. Čekal jsem, že mi bude Itachi volat a tím mi vlastně dojde, že bych měl jít už zpátky. Ale ono nic. Koukl jsem na mobil, žádný zmeškaný hovor ani SMS-ka. Rozhodl jsem se vydat radši domů. Městskou dopravou jsem se dostal blíž k našemu bytu a zbytek došel pěšky. Když jsem odemkl dveře, mohlo být tak půl jedenácté. Překvapilo mě, že nebylo rozsvíceno. Všude bylo zhasnuto, kromě Itachiho pokoje. Proplížil jsem se tiše do svého pokoje a shodil ze sebe bundu i mikinu.
„Asi bych mu měl jít říct, že jsem doma…“ napadlo mě. Ne, že by mě zajímalo, co dělá, ale asi bylo vhodné jít se ohlásit. S velkou nechutí jít do jeho pokoje jsem se rozhodl, že tam přeci jen půjdu. Pozdě.
„Víš, že je pozdě?“ ozvalo se ode dveří.
„Itachi,“ otočil jsem se polekaně.
„Bál jsem se o tebe,“ prohlásil vážným tónem.
„Měl jsi zavolat.“ Pokrčil jsem rameny.
„Nechtěl jsem tě rušit, ale opravdu jsem se bál, že se ti něco stalo. Mohl jsi alespoň napsat, že se tak zdržíš!“ Zavřel za sebou dveře a popošel blíž ke mně.
„Nešil, nic mi není,“ protočil jsem panenky a chtěl se převlíct. Pak mě ale trklo, že před ním to nebude nejlepší nápad… Po tak dlouhém půstu…
„Promluvme si,“ zahlásil. Zamrkal jsem.
„Ježiši, Itachi, ven skoro nechodím a jednou jdu a přijdu pozdě a ty už chceš něco řešit!“ vyletím na něj.
„O tohle mi nejde, Sasuke. Ty víš, o čem chci mluvit,“ povzdechl si. Já na chvíli zastavil a zapřemýšlel, než mi bliklo. Zúžil jsem oči v naštvaném nekompromisném pohledu.
„Já o tom s tebou mluvit nehodlám,“ řekl jsem rázně.
„A s kým jo? Měli bychom si to vyřešit. Říct si pár slov.“
„Měli bychom si to vyřešit? A proč jako? Proč teď? Když už je dávno po tom? Znásilnil jsi mě! Ošukal jsi mě jako poslední děvku z ulice! Co na tom chceš řešit?“ A BUM. Praskly mi nervy. Doteď jsem se snažil to nějak přejít. To všechno… Snažil jsem se vtloukat si do hlavy, že jsem si za to mohl sám. Chvíli jsem tomu i věřil…
„Neměl jsi na to právo! Ať si myslíš, co chceš…“ nahmátl jsem první, co mi přišlo pod ruku, a hodil to po něm. Kniha biologie by mu přistála rovnou na hlavě, kdyby se nevyhnul.
„Sasuke, uklidni se!“ křikl polohlasně. On měl ještě trpělivost, já už ne!
„A proč bych měl? To ty za všechno můžeš! Tys to všechno posral!“ Křičel jsem, co mě napadlo a nehodlal nad tím ani přemýšlet.
„Já to vím!“ řekl tišeji, takže jsem ho skoro neslyšel.
„Jo, tak ty víš? A co já z toho mám? Já byl na chvíli šťastný! A tys to musel posrat! Proč, kurva, proč?! Tos nesnesl, že jsem si našel někoho, s kým jsem byl šťastný? Kdo mě měl rád?“ křičel jsem na něj jak smyslů zbavený a házel po něm další knihy a sešity. Vstal a pomalým krokem šel ke mně, vyhýbajíc se létajícím knihám.
„Promiň,“ pronesl asi půl metru ode mě. Já měl takovou chuť mu vrazit! A jelikož jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám, ruka vyletěla a jemu přistála na tváři facka. Zapotácel se, ale zůstal stát. Po plesknutí bylo ticho.
„Ty myslíš, že promiň mi stačí? Za to všechno? Já jen chtěl být šťastný… Já jen chtěl, aby mě někdo měl rád! Aby mě někdo miloval…“ pravil jsem tiše a se slzami v očích se opřel o stůl. Přišlo mi z toho všeho na nic. Přišlo mi na nic z něj. Proč to nedokázal pochopit? Já jen chtěl to, co snad každý… Trochu lásky a něhy… Jen trošičku štěstí!
„To jsem nevěděl…“ sklopil zrak. Pak bylo ticho… Já jen občas popotáhl a trhavě se nadechl.
„Sasuke, nenávidíš mě?“ Nehnul jsem ani brvou, když se mě zeptal. Nenávidím ho? Nevím…
„A co když řeknu, že jo?“
„A co když já řeknu, že tě mám rád? Co na to povíš?“ Koukl se na mě i já na něj. Snažil jsem se zjistit, o co mu jde. Ale v jeho očích byla jen… bolest?
„Nevěřím ti!“ křikl jsem, ale hlas se mi zasekl.
„Co když řeknu, že mě bolelo, když jsem tě viděl s jinými? Co když jsem byl prostě jen sobecký a majetnický. Chtěl tě jen pro sebe? Že to, co jsem ti udělal, mě bolelo víc než tebe? A co když ti povím, že mě to všechno teď sžírá?“ zvedl ruku. Čekal jsem, že mě chytí a donutí mě se na něj dívat nebo ho políbit. Ale on nic z toho neudělal. On mě… jen pohladil po tváři a pak ruku stáhl. Nechápal jsem…
„Proč bych ti měl věřit? Proč bych měl uvěřit, že najednou ke mně něco cítíš? Vždy jsi se ke mně choval jako ke kusu hadru. Byl jsem jen tvoje osobní kurva. A po tom, co se stalo tehdy…? Proč bych měl?“
Sklopil pohled.
„Protože tě mám rád, Sasuke. A měl jsem už tehdy. Před tím, než přišel ten blonďák… Byl náš vztah jiný než pak. Ty to víš… Byl založený na důvěře i na citech, které si ale ani jeden z nás neuvědomil. Já pak jo. Ale já nevěděl, že ty chceš někoho, kdo by tě miloval… Já to nevěděl. Myslel jsem, že i pro tebe to bylo jen o sexu… Ale když jsi si našel jeho, zranilo mě to. A pochopil jsem, že pro mě to není jen o tom, co děláme v posteli…“ Po jeho monologu bylo ticho. Ticho, které sloužilo na uvědomění si vlastních myšlenek. Vlastních pocitů a vnitřních hlasů. A já nemohl nic… jen začít brečet… Chtěl jsem projít dál, pryč z dosahu těch myšlenek. Podlomila se mi kolena a já se skácel na zem asi půl metru od stolu, o který jsem se doteď opíral. Itachi si ke mně hned přiklekl a objal mě. Silně a opatrovnicky. A já si uvědomil, že tohle ještě nikdy neudělal. A že tohle bylo to, co jsem vlastně potřeboval. Celou tu dobu. A já mu uvěřil…
„Mám tě rád, Sasuke, věř mi… Alespoň to zkus. Když chceš někoho, kdo by tě miloval… Proč to nezkusit se mnou? Prosím…“ Jeho slova… Proč tohle nemohl říct před tím? Proč nemohl… Já-já chci! Chtěl bych. A možná jsem chtěl i před tím, jen jsem si to neuvědomil. O něm jsem přemýšlel jen jako o tom, s kým jsem spával. Nikdy nic jiného.
„Proč… Proč mi tohle, krucinál, říkáš až teď?“ rozvzlykal jsem se, i když to bylo hodně pod mou úroveň. Ale teď už to bylo všechno jedno… Moje hrdost čichá kytičky zespoda.
„Protože jsem debil. Totální debil, idiot, kretén a nevím co ještě… Dáš mi šanci to napravit?“ Hladil mě ve vlasech i po zádech a já se cítil bezpečně. Bylo to opravdu tak těžký? Mě prostě obejmout bez jakékoliv záminky? Bez myšlenky na sex? Jenom tak? Víš, kolik by se toho změnilo?
„To, co se stalo, se vrátit nedá…“ zvedl jsem ruce a ještě chvíli váhal, ale pak jsem se odhodlal a také ho objal.
„Ale minulost se dá nechat minulostí.“ Chtěl jsem vědět, jak vážně to myslí. Trochu jsem se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. Hledal jsem v nich pochyby, ale ony tam nebyly… A tak jsem ho políbil. Otřel jsem se svými rty o ty jeho a vynutil si polibek. K mému údivu byl něžný. Stejně něžný, jaký jsem věnovával Narutovi. Ale v tomhle bylo víc, než v těch mých. Byl zkušenější, víc přesycený city. A úplně jiný, než na jaký jsem si u Itachiho zvykl. Chytl mě za pas a přitáhl si mě do náruče. Nepřestávajíc mě líbat. Myslel jsem, že to nejde. Ale šlo… Byl to opravdu Itachi, který mě líbal tak, jak jsem před tím žádal od každého, ale nikdo mi to nikdy nesplnil? Obtočil jsem ruce kolem jeho krku a natiskl se na něj. Snad jako by mi měl utéct? Nebo se rozplynout? Nebyl to jenom sen, že ne?
Itachi mě zvedl do náruče a přenesl na postel, kde mě opatrně položil. Na chvíli se odpoutal od mých rtů a zahleděl se mi do očí. Pohladil mě po tváři a hypnotizovaně si ji prohlížel.
„Děkuju…“ usmál se a opět mě políbil. Ani nevím, jak dlouho mě líbal, než jsem si sám neřekl, že by to chtělo něco víc. S nikým jsem nebyl dobrých pár měsíců a ta blízkost mi chyběla. Přejížděl jsem po jeho zádech v krouživých pohybech, než jsem narazil na lem trička na spaní. Vyhrnul jsem ho výš a zkoumal nově objevenou pokožku. Nikdy jsem si to takhle neužíval. Jeho doteky… ani ty mé! Když cítil, že jsem udělal další krok, odtrhl se od mých rtů. Snad aby se přesvědčil, že může taky? Já využil situace a přetáhl mu triko přes hlavu. To bylo pro něj jasnou odpovědí. Vrhl se na mé tělo o cosi dravěji a vášnivěji. Pořád byla ale v jeho dotecích cítit jemnost. Nebyly tvrdé ani hrubé. Jemné jako lechtání pírka nebo motýlých křídel. Pomalu mi vyhrnul tričko až ke krku a vydal se na pouť po mé hrudi. Motýlými polibky obdařil každé místečko, které našel. Pak mi přetáhl triko přes hlavu a natiskl se na mě, tělo na tělo. Cítil jsem tu rozpálenou kůži na své. Opět mě políbil. Hladil mě ve vlasech, já jeho po zádech a bocích. Tak úžasný pocit… Nikdy jsem nemyslel, že tohle můžu zažít s ním. Ale jak se zdá… možné to bylo. Když zase opustil moje rty, vydal se rovnou níž. Rozepl mi pásek, knoflík, zip… Pomalu mi svlékl kalhoty. Před tím, než pokračoval dál, udělal to samé s mojí pomocí i se svými tepláky.
Opět se přiblížil k mým intimním partiím a já se instinktivně zachvěl, když mi stáhl trenky. Pocítil jsem pohlazení, několik letmých polibků. Vzal moji chloubu do ruky a já očekával, co udělá. Chvíli si s ní jenom hrál. Hladil, stahoval předkožku, občas políbil naběhlý žalud. Já měl pevně semknutá oční víčka. Nechtěl jsem se koukat. Jen cítit… Vzal mě do úst a prsty při tom kroužil kolem mého otvůrku. Roztáhl jsem nohy a nechal ho, ať si dělá, co chce. Nechal jsem se unášet těmi příjemnými pocity. Skoro jsem si nevšiml, když do mě pronikl prsty. Připravoval mě déle než kdykoliv předtím. Mnohem pedantněji. Sténal jsem nahlas a svíjel se pod jeho doteky. Byly tak… jiné! A tak dokonalé! Nikdy jsem si tohle ani nepředstavoval. Určitě ne s ním… A teď je to tady… Tohle není sex… Tohle je něco víc. Zpět z oblaků jsem se vrátil, až když mě vypustil z úst. Roztáhl mi nohy. Ani nevím, kdy si stáhl spodní prádlo. Naklonil se nade mě, ale zatím nic nedělal. Jen mě políbil a pohladil ve vlasech. Já ho objal kolem ramen a přitáhl si ho blíž. Měl jsem v sobě takovou touhu ho cítit u sebe. Cítit někoho u sebe…
„Nemám lubrikant…“ pronesl tiše, „můžu?“ zeptal se a já myslel, že se mi to zdá. Měl starostlivý hlas i v jeho očích byla starost. Kdybych řekl ne, přestane? Vypadalo to, že ano. Ale já se nebál. Byl jsem uvolněný. Přikývl jsem. Pomalu nasměroval svůj úd k mému otvoru. Zatlačil a já nemohl říct, že to šlo úplně bezbolestně, ale snažil jsem se uvolnit co nejvíc. Když do mě vnikl až po kořen, zastavil se a ani se nepokoušel hýbat. Setrval v klidu, dokud jsem sám neřekl, že může. Tohle bylo to nejúžasnější spojení, jaké jsem zažil… s ním… Milovali jsme se dlouho. Neustále se líbali a hladili. V každém polibku byl cit, v každém doteku touha… Na vrcholu blaha jsem otevřel oči. Tentokrát jsem to chtěl vidět. Vidět jeho… a možná… sebe? Vyvrcholili jsme najednou. Oba jsme na samém vrcholu vykřikli jméno toho druhého. A já se celou dobu díval… Itachi se svalil vedle mě, přikryl nás a spokojeně si mě přitáhl.
„Už to bude jenom takové. Slibuju,“ políbil mě na čelo a pohladil. A já uvěřil. Ještě dlouho potom, co bráška usnul, jsem se díval nahoru. Jako pokaždé před tím. Ale dnes tady bylo víc rozdílů. Za prvé, byl tady se mnou, pořád. Ležel u mě a držel mě v objetí a já ho mohl hladit v dlouhých vlasech. Za druhé, můj pohled byl plný života, emocí, a snad i špetky lásky. A rty zvlněné v lehkém úsměvu. A konečně za třetí… tentokrát jsem viděl v zrcadle cosi jiné. Víte, co jsem tam vidět? Co tam vidím? Vidím tebe a sebe…vidím NÁS!