Look in the Mirror – I see You and Me

„…vždy působí proti změně, která ho vyvolala. Tohle je jeden ze základních paradoxů. Když uzavřeme indukční tok, magnetické pole se zesílí. Avšak změna magnetického pole vyvolá změnu proudu, která působí proti změně, která ho vyvolala. Čili důsledek bude, že se proud zeslabí a žárovka zasvítí o něco slaběji. Když indukční tok opět přerušíme, magnetické pole se zmenší, touhle změnou však vznikne další proud, který má stejný směr jako původní, tím se proud zesílí a žárovka zasvítí silněji.“
Všichni jsme na profáka zírali s výrazem totálních debilů. Jakože, WTF? Tohle má být jako co? Já jsem měl vždy hlavu na tyhle věci, ale tohle teda nechápu.
„Tohle je jeden z nejdůležitějších objevů,“ přednášel dál a já koukal stejně jako ostatní na tabuli, ze které jsme se snažili pochopit, o co jde.
„Nesnaž se, tohle nerozluštíš…“ naklonil se ke mně jeden ze spolužáků, Naruto.
„Ehm, všiml jsem si,“ ani jsem na něj nekoukl, jen jsem čučel do blba a tvářil se, že ho poslouchám.
„Neboj, Hinata to bude určitě mít, pak to od ní skopčíme a nabiflíme se to,“ žďuchl do mě loktem a zasmál se. Za těch pár týdnů, vlatsně skoro dva měsíce, jsem si už zvykl na ten jeho pořád vysmátý obličej. Je jeden z mála lidí, které jsem kdy v životě potkal, kteří se dokáží skoro jen smát. Já ho snad ani neviděl vážného, smutného, ani naštvaného. Ostatní byli taky celkem v pohodě. Kluci mě vzali k sobě do party, několikrát jsme byli venku. Bylo jim fuk, že jsem balil každou druhou, která přešla kolem. Vlastně se tím i docela bavili, někteří dokonce dělali to samé. Nebyl jsem tady jedinej děvkař. A co se týče té holky? Už jsem přišel na to, proč odolávala tak dlouho! Je na holky! Potvora, dostala mě… Ale zjistil jsem taky to, že je celkem v pohodě. Na to, že mi přišla ze začátku trochu divná. (Hlavně to jméno) Avšak zjistil jsem, že je dcera nějakýho majitele jakési firmy, který je původem z Jižní Korey. Když jsem ji přestal balit, dokonce se se mnou začala normálně bavit. Byla chytrá, i když na to na první pohled nevypadala. Když jsem potřeboval pomoc, tak neměla problém mi hodit nějaké poznámky nebo tak. A tak jsem si pokračoval dál ve svým nudným životě, který byl plný: holek na jednu noc, občasných návštěv bratra v mé ložnici a kopy zírání do zrcadla.
„Crrrr…“ díkybohu! Na tohle jsem čekal od začátku hodiny!
„Přístě, když budem mít cvičení, připravte se, zkouším,“ ohlásil nám ještě. To mě ale moc nezajímalo, jelikož naší skupinu už zkoušel. Já nešel! Ha! Štěstí, že jsem Uchiha! Jednou jedinkrát jsem byl za to jméno rád!
„Konečně, já už myslel, že nikdy nedomluví,“ protáhl se Naruto, když už jsme byli v naší třídě. Holky teď měly tělák a my volnou hodinu. Naštěstí se nemám co učit, máme ještě matiku, literaturu, volnou a ájinu. Tou volnou myslím nějaký předmět, který jsem ještě na žádný škole neviděl. Stejně tam nic neděláme, čili volná hodina.
…

„Nemůžu uvěřit, že máš z tý ájiny zase za pět,“ poškleboval se Narutovi Gaara, když jsme opouštěli areál školy. Pokaždé jsem chodíval nějaký ten kousek s nimi až k zastávce, pak jsem pokračoval domů pěšky.
„A co s tím? Já to nějak zmáknu,“ zasmál se Naruto zvesela jako pokaždé. Pokaždé, i teď, mě udivovalo, jak si z toho dokázal nic nedělat. Nebo tak jen vypadal?
„Hele, já se dnes projdu, stejně musím do potravin koupit si něco k obědu,“ zamával klukům, když nasedali na tramvaj. Pak pokračoval se mnou pěšky.
„Naruto, potraviny už jsme minuli,“ koukl jsem na něj podezřívavě, když jsme prošli už kolem druhého obchodu, kde si mohl něco koupit.
„Ehm… já vím,“ koukl do země a mě to hned přišlo divný. Já věděl, že tohle není jenom tak.
„Tak vyklopíš, o co jde, nebo to z tebe mám tahat?“ zastavil jsem na rohu jedný ulice. Chtěl jsem se mu dívat do tváře. I když, pravdou bylo, že jsem i věděl, co potřebuje.
„Ty jseš dobrej v ájině, že?“ poprvé jsem ho viděl v rozpacích. Byl to zvláštní pohled. Takhle jsem ho viděl opravdu poprvé. Ani když se mu kluci posmívali, že neměl holku, nebo že se mu líbí Hinata, nikdy jsem na něm tenhle obličej neviděl. Pak není divu, že jsem si to užíval. Tohle se nevidí každý den!
„Celkem jo,“ rozhodl jsem se ho natahovat. Proč taky ne? Tenhle výraz k němu pasuje taky. Sice jeho úsměvu se zřejmě žádná grimasa nevyrovná, ale stejně…
„Je to trapný, ale mohl bys mi s tím pomoct?“ koukl vedle a já si připadal, že mluvím s desetiletým kloučkem, který se mi snaží říct, že něco provedl. Skoro jako mladší bráška, kterýho jsem však nikdy neměl.
„Jako doučování? Co tak najednou?“ zeptal jsem se s uchechtnutím.
„Hele, jestli mi nechceš pomoct, řekni to rovnou!“ vyběhl na mě. Nemůžu říct, že jsem to nečekal.
„Klídek, klídek. Mluv a nevztekej se,“ dal jsem ruce v obranném gestu, následně je složil na prsou a vyčkával, co z něj vypadne. Po chvíli se zklidnil a pokračoval.
„Jde o to, že profák už je na prášky. Hrozí mi propadnutí, jestli si nezlepším známky. A já jsem na to fakt levej, jazyky mi nikdy nešly,“ vysvětlil. Povzdychl jsem si. Pořád mi nedocházela jedna věc.
„Proč ale žádáš o pomoc mě? Kluci taky umí ájinu dobře, ne-li líp než já a znáš je dýl.“ Hodil otrávený pohled a odfrkl si.
„Jde o to, že oni už mě znají jako toho, kterýmu je všechno fuk. Jestli bych požádal o pomoc s učením někoho z nich, roztroubili by to a to já nechci,“ vysvětlil s rukama složenýma na prsou a hlavou otočenou na bok s otráveným pohledem.
„A jak víš, že já to neřeknu?“ uchechtl jsem se nad jeho naivitou. Ne, že bych na něj chtěl něco prásknout, ale jak ví, že bych to neudělal?
„Doufám?“ koukl štěněcím pohledem a mě padla čelist. Obrazně řečeno, jistěže. Tenhle kluk umí i tohle?
„Uf,“ povzdychnu si, „tak jo. Pomůžu ti a nikomu to neřeknu,“ kývnu mu na to. Jako, tak rychlou změnu nálady jsem snad v životě neviděl! Ten kluk se rozzářil jak ty žárovky dnes na hodině fyziky! Co mě překvapilo stokrát víc, bylo, že ten kluk se mi hodil kolem krku a začal mě mačkat a děkovat. Já jen stál jako přimražený z té vřelé reakce. Tak tohle jsem nečekal! Když si uvědomil, co to vlastně dělá, rychle se ode mě odtáhl a začal se mi pro změnu omlouvat. Já se vzpamatoval a mávl nad tím rukou.
„Tak kdy?“
„Co kdy?“ nechápal. Protočil jsem panenky.
„Přeci to doučování.“
„Jo, jasně, promiň. Tak, jestli můžeš, tak já bych byl nejradši už dnes. Zítra máme taky hodinu. Musím alespoň něco umět…“
„Klidně,“ kývl jsem hlavou a rozešel se směr náš dům. Naruto mě po chvilce doběhl a došlo mu, kam jdeme. Když jsme došli do vilové čtvrti, jen tak koukl kolem, nezeptal se však. Šli jsme mlčky.
„Tady,“ zastavil jsem ho slovy, jelikož by byl schopný jít dál. Poukázal jsem na jeden z velikých domů v téhle ulici a vydal se cestou k němu.
„Tady bydlíš?“ Naruto na to jen civěl s otevřenou pusou.
„Zavři pusu, nalítaj ti tam mouchy,“ zasmál jsem se nad jeho výrazem a pokračoval k bráně, kde mi otevřel vrátník. Naruta jsem zavedl do domu. Opět jsem šel, i s ním, zadním vchodem.
„Tady si zuj boty,“ řekl jsem mu tiše, doufajíc, že se tady neobjeví Itachi. Nemám zapotřebí mu vysvětlovat, co tady Naruto dělá, nebo kdo to vůbec je. Smůla! Krucinál!
„Nějak pozdě, Sasuke,“ Itachii se objevil v chodbě a já myslel, že mě šlehne!
„Co ti vadí? Jseš moje matka?“ prohodím otráveně. Nemohl jsem si nevšimnout, jak hleděl na Naruta. Takovým podezřívavým pohledem.
„Přivedl jsi návštěvu?“ optal se bezbarvým hlasem.
„Spolužák, jdem se učit. A teď mi dej pokoj,“ popadl jsem zmateného Naruta za paži a odtáhl ho do patra do svého pokoje.
„Kdo to byl?“ zeptal se pak, když se usadil na mou postel a jen těkal očima všude možně.
„Brácha, promiň, je to pruďas,“ shodil jsem batoh někam do kouta a usedl na židli u stolu.
„Nemáš hlad nebo žízeň?“ napadlo mě hned. Naruto jen zakroutil hlavou.
„Stejně nám donesu něco k pití. Určitě budem mít žízeň,“ konstatoval jsem a vešel do vedlejší místnosti. Taková malá kuchyňka. Jelikož můj pokoj je spíš takový můj malý byt. Z lednice jsem vzal pomerančový džus a nalil do dvou sklenek. Abych pak zbytečně nechodil sem a tam, vzal jsem rovnou i krabici s onou tekutinou a odnesl to do pokoje.
„Tady,“ položil jsem sklenky na stůl a sedl si na postel k Narutovi. Ten se ještě pořád obracel a koukal všude, kde jen dohlédl.
„Našel jsi něco zajímavého?“ řekl jsem pobaveně po několika minutách, když ho to přestalo bavit.
„Ne, jen jsem se chtěl ujistit, že jsem se pod vlivem těch pokusů na chemii nebo fyzice nezmenšil. Je to tady obrovské!“ řekl ohromeně.
„Někdy až příliš velké,“ povzdechl jsem si otráveně. Já opravdu nechtěl tenhle pokoj!
„Příliš? Víš, co bych dal za takovýhle pokoj? Vždyť je to tady větší, než celý náš byt!“ koukal na mě vykulenýma očima.
„Nech toho, prosím. Chtěl jsi pomoct s učením, nebo ne?“ nahodil jsem radši jiné téma. Naruto jen přikývl a já vyndal z batohu učebnici a sešit.
Asi hodinu a půl jsem mu vysvětloval, proč tady použít tenhle čas a proč jinde zase ne. Víte vy vůbec, jak těžké to bylo?! S tímhle klukem bude ještě hodně práce… Jestli se chce zlepšit, tak musí zabrat.
„Vzdávám to! Zavařil se mi mozek!“ zahučel po další hodině. Držíc se za hlavu sebou šlehl o postel a zůstal ležet.
„Jseš si jistej? Nebyl jen tvůj křeček moc dlouho na sluníčku?“ rejpl jsem si, ale knihy jsem radši odložil. Tedy, shodil jsem je z postele na zem.
„Dělej si prdel! Ale já se nikdy moc neučil!“ osopil se na mě.
„A jak to proboha zvládáš na gymplu, řekneš mi?“ sedl jsem si pohodlněji tak, že jsem si nohy vyložil na postel.
„Chceš pravdu? Nemám zdání,“ povzdechl si, složil ruce za hlavou a pohodlně ulehl.
„Víš, že máš pohodlnou postel?“ řekl po asi pěti minutách ticha. Já se jen ušklíbl.
„Fakt?“
„Jo, ale víš, co nechápu?“ otočil se na mě.
„Mám si vybrat? Myslím, že bude z čeho…“ hraně jsem se zamyslel. Naruto se na mě škaredě podíval pleskl mě po stehně, které jsem měl jen kousek od něj.
„To jsem fakt nemyslel. Jen… Nechápu, na co tady máš to zrcadlo…“ koukl se zpět nahoru. Já se zarazil. Na co ho tady vlastně mám? Á, jo! Abych viděl, jaká jsem zrůda! Nebo… abych se trestal? Nebo snad jen tak? Abych týral sám sebe? Na co vlastně? Itachi…?
„Sasuke?“ probral mě až Narutův zmatený hlas. Až pak mi došlo, že jsem se asi trochu zasekl.
„Jsi v pohodě?“ koukl na mě starostlivě.
„Jo, jo, jasně. Ehm… Jen… jen jsem se zamyslel…“ musel jsem si odkašlat.
„Taky ti skapal křeček?“ po tomhle se začal smát a já se musel po chvíli taky přidat.
„Nekraď mi moje vtipy!“ osopil jsem se na něj.
„Tak pardóón!“ dal ruce v obranném gestu a pak se opět položil na mou postel.
„Můžu mít otázku?“ zeptal se po chvíli, když jsem se složil vedle něj.
„Jistě.“
„Je o tobě známo, že jsi děvkař. Ale… už ses do nějaké zamiloval?“ Zajímavá otázka…
„Proč se ptáš? Chceš vědet, jaké to je, zamilovat se?“
„Možná?“
„Nemám zdání. Až se jednou zamiluju a ještě tě budu znát, řeknu ti.“
„Proč vlastně tak často střídáš holky?“ následovala další otázka a mě bylo jasný, že jich ještě pár bude.
„A víš, že ani nevím? A proč tys ještě neměl žádnou?“ zeptal jsem se na oplátku.
„Hele, nemusíš si ze mě dělat prdel!“ osopil se na mě a rozhodl se, že toho má dost. Ten kluk se na mě normálně vrhl a začal mě lechtat!
„Co si… haha… jako… hihi… myslíš… že… hahaha… děláš?“ Ten kluk je blázen! Tak tohle ne! Tohle mu neprojde! *Jak tohle asi dopadne, nevíte? XD* A tak to skončilo tím, že jsme se oba navzájem lechtali. Až to došlo do fáze, kdy jsem ho držel za ruce a on už mě neměl čím lechtat. Avšak to jsem nečekal, že udělá to, co udělal… Ten zmetek použil neočekávaný a neprozkoumaný chvat!
„Prohrál’s!“ prohlásil jsem hrdě. On se však neočekávaně vysmekl a povalil mě na postel.
„Ne tak rychle,“ zasmál se a co se nestalo. Ten trouba mě v zápalu dalšího lechtání políbil! Byla to jen letmá pusa… Když mu došlo, co to vlastně provedl, rychle se odtáhl a chytl se za pusu.
„Pro-promiň… j-já…“ koktal a já mu skoro nerozuměl, přes tu ruku na puse. Já na něj chvíli beze slova civěl. Cos to provedl? …
„Tohle… jsi asi dělat… neměl…“ prohlásil jsem, i když můj hlas zněl nějak moc chraptivě. Nekoukl na mě, ale já viděl, jak se v jeho očích mihl strach. To ještě ani nevěděl, čeho se bát má!
Já se asi zbláznil… Opakuju: Cos to provedl???
„Tohle si vážne… asi… dělat neměl…“ mluvil jsem pomalu, posouvajíc se k němu. Viděl jsem na něm, jakej měl strach, že ho snad jdu zmlátit. Jaké to pro něj bylo překvapení, když jsem mu odtáhl ruce a políbil ho tak, jak se má! Jak pak třeštil oči, když mu došlo, co se právě děje! Po chvíli, když jeho křeček opět šlápl na kolečko, se zapojil taky. Jenom se mi to zdá, nebo je opravdu tak nesmělý? Z toho polibku to však bylo na míle jasný… Líbal se poprvé… Jen nesměle odpovídal na můj polibek, neodvážil se udělat něco sám. Já ho povalil zpět do peřin a pak se od něj odtáhl.
„Ale jestli jenom cekneš, nepřej si mě,“ po těchto slovech jsem ho opět políbil. Byl to zvláštní pocit. Teď jsem byl já ten dominantní. Líbilo se mi, že mě nechal dělat, co se mi zlíbilo. Ne, že bych chtěl zajít někam dál… Ještě ne… A možná nikdy. Nevím… Ale bylo to tak jiné. A mě se to rozhodně zamlouvá…
„Sasuke…“ vydechl omámeně, když jsem se od něj odtáhl a položil se vedle něj. Podepřel jsem si hlavu a koukal na něj, jak si dává dvě a dvě dohromady. Byl to vtipný pohled. Ale líbil se mi… Ty jeho rudé tváře… byly… roztomilé…
„Netvař se tak… Nebo tě políbim zas,“ varoval jsem ho. On na mě jen koukal překvapeným pohledem.
„Co to… já… co.. to.. vždyť…“ nakonec vzdal jakékoliv snažení ze sebe něco dostat a řekl jen: „Nechápu.“ Já se nesnažil něco vysvětlovat. Ani já nechápal. Jediné, co jsem dokázal vnímat, byl ten hřejivý pocit tam někde uvnitř… Proč jsem se cítil dobře? U holek to takhle nikdy nebylo, a u Itachiho? Tak u něj jsem se cítil pokaždé jen mizerně. Tohle bylo nějak jiné… Tohle blonďaté stvoření bylo jako nevinný andílek… A já ho nechtěl zkazit… A z části možná chtěl. Možná jsem toužil po jeho počestnosti a nevinnosti… Možná jsem toužil být jako on… A možná to byl jen chvilkový zkrat. Můj křeček si skočil na záchod. *Ehm… Allecto, tohle je tvoje práce!*
„Nesnaž se pochopit. Jen mlč,“ líbl jsem ho na rty a nehodlal nic vysvětlovat. Ještě nejméně půl hodiny jsme jen tak leželi. On zírajíc do zrcadla a já zase na něj. Bál jsem se… kouknout nahoru. Bůh ví, co bych tam viděl…
Když odcházel, koukal na mě takovým zvláštním pohledem. Když jsem však v chodbě uviděl Itachiho, rozhodl jsem se, že rozhovor s ním trochu oddálím.
„Půjdu tě kousek odkopnout, ještě se tady ztratíš,“ s těmito slovy jsem si nazul boty a Naruta doslova vyšoupl ze dveří. Celou vilovou čtvrť jsme přešli tiše, až pak se rozhodl, že bude mluvit.
„Co to mělo být?“ promluvil, ale podívat se na mě neodvážil.
„Ty sis začal. Já říkal, že si to radši dělat neměl,“ pronesl jsem klidně. On rozhodně klidný nebyl!
„To byla nehoda! Vážně!“ bránil se.
„A když ses pak zapojil, to byla taky nehoda?“ ušklíbl jsem se, ale nemyslel jsem to nijak špatně.
„No… to… Ale to si udělal ty! Proč?“ vychrlil.
„Nevím. Možná jsem prostě chtěl. Je to důležité?“
„Jo!“ řekl až příliš zhurta. Nemyslel jsem, že ho až takhle vynervuju. Akorát jsme procházeli menším parkem, který je nedaleko naší školy a tudíž po cestě k Narutovi. Alespoň pokud nás vedl opravdu k němu domů…
„Klid, Naruto… klid,“ otočil jsem se na něj a chytl ho za ramena.
„Nebudu klidný, dokud mi neřekneš, co to mělo být!“ vyjel na mě. Já opravdu nečekal tak přehnanou reakci.
„Co chceš slyšet? Já nepřemýšlel, proč to dělám…“ Tenhle rozhovor… Proč se bojím, že ten příjemný pocit zmizí?
„Co myslíš, že chci slyšet? Jak si mám tohleto vyložit?“ Jeho nervozita rostla a mě až teď bliklo…
„Líbal ses poprvé, že?“ Asi teď prostě jen neví, co dělat. Možná se bojí, že někomu něco řeknu… Třeba že neumí líbat nebo podobný bláboly… Při mých slovech na chvíli ztuhl. Pak se probral a vytrhl se mi se slovy: „Do toho ti nic není, ty idiote!“ Víte vy, proč mě to přišlo tak roztomilé? Neodolal jsem, chytl jsem ho za pas a přitáhl si ho blíž. Jen se mi to zdá, nebo jsem se vážně zbláznil? Takový jsem nebýval…
„Co to-?“ nestihl ani domluvit a já opět uvěznil jeho rty. Prostě jsem je chtěl zase ochutnat. Byly tak hříšně nevinné… Jsem si tím jistý… Před tím se ještě s nikým nelíbal.
„Sasuke, nech toho!“ odtáhl se a pokusil se mi vysmeknout.
„Naruto, přestaň. Jestli jde jen o to, že ses líbal poprvý, tak klid, jo?“ přestal se bránit. Sklopil hlavu a povzdechl si.
„Poznal’s to?“
„Jo, ale opravdu si z toho nic nedělej,“ pohladil jsem ho po blonďatých vlasech. Nevím, čím to je… Nějak mám chuť ho držet, hladit, líbat… Co je ale divný, nemám vůbec nutkání ho přehnout přes koleno a ošukat…
„Nejde jen o tohle… Já to prostě jen nechápu.“
„Věř mi, já taky ne.“ Byla chvíle ticha a já nedokázal nic říct. A on taky ne. Byla to příjemná chvíle… Nebylo to to trapné ticho, nebylo tíživé. Bylo prostě příjemné. Možná jsme mluvit prostě nechtěli.
„Tak co, už nebudeš šílet, když tě pustím?“ Zakroutil hlavou, tak jsem se rozhodl, že už tady takhle stojíme dlouho. Pustil jsem ho a zadíval se na něj.
„Chovej se normálně před ostatními, jo?“ Přikývl.
„A jak to jako bude teď? To na to zapomenem?“ Pokusil se o vážný tón a pevný hlas. Celkem se mu to i povedlo.
„Jak budeš chtít, Naruto. To je jen na tobě.“ Zdálo se, že přemýšlí.
„Dobře. Já si to všechno v hlavě srovnám.“
„Jasně, sežeň si novýho křečka.“ To jsem asi říkat neměl, schytal jsem za to totiž pěknou ránu do žeber!
„Auč! Tohle jsem si nezasloužil!“ kníkl jsem, držíc se za bok.
„Ale zasloužil!“ hodil hraně naštvaný pohled a já věděl, že je už zase všechno v pohodě. Zase to byl ten usměvavý bláznivý Naruto.
„Tak jo, tak zasloužil. Jdem, nebo se domů nedostane ani jeden z nás!“ popohnal jsem ho. Doprovodil jsem ho až domů a tak jsme se rozloučili. Následující cesta domů byla snad delší, než kdykoliv jindy. A s tím, že Naruto nebydlel pěšky nejblíž, to nemělo nic společného. Prostě se mi nechtělo domů. Věděl jsem totiž, co mě čeká. Itachi bude chtít vysvětlení a zřejmě i cosi navíc… Jenže po tomhle… Jak se s ním můžu po tomhle vyspat? I když… Jak jsem s ním dokázal spát až doteď, to taky nechápu, ale to je teď vedlejší.
Domů jsem došel kolem desíti. Jak jsem čekal, Itachi stepoval před dveřma. Smůla, že tentokrát jsem šel předními. Čert však nikdy nespí. Rozhovoru jsem se vyhnout neměl. Když zjistil, že jsem už doma, napochodoval do mého pokoje.
„Kdo to byl a kdes byl tak dlouho?“ ani neklepal, nepozdravil, rovnou se ptal.
„Jak jsem řekl, spolužák. Šel jsem ho doprovodit, jelikož by odtud cestu nenašel. A cestou zpátky jsem se ztratil já. To je celý,“ vysvětlil jsem bezbarvým tónem. Ten mám nacvičený výlučně pro mého bratříčka.
„Takže spolužák, jo? A co si mám myslet o tom, co odtud bylo slyšet?“
„Mysli si, co chceš, je prostě trochu trhlej,“ pokrčil jsem rameny a opět se zahloubal do knížky, kterou jsem si přichystal, že ji budu naoko číst. Cítil jsem ten jeho zkoumavý pohled, kterým si mě měřil.
„Jak myslíš, budu si hrát na blbečka. Ale už ho tady nechci vidět,“ řekl pevným hlasem.
„To asi nepůjde, potřebuje doučování a já už mu to slíbil. Ale jestli ho nechceš tady, tak klidně. Místa dost.“ Opět jsem lhostejně pokrčil rameny. Bráchu to už zřejmě přestalo bavit. Vyšvihl se ke mně na postel, zahodil knížku, kterou jsem měl v ruce a tváří se přiblížil k té mé.
„Nezahrávej si Sasuke, nebo tě to přijde draze. Víš, co se může stát. Ani na tebe nešáhne, když jo…“ schválně nechal větu nedokončenou a dravě mě políbil. Já ho od sebe odtrhl.
„Nech toho, musím tu knihu do zítra přečíst, povinná četba.“
„Jak myslíš,“ řekl jen a dal se na odchod. Ještě u dveří mi však řekl: „Doufám, že tu knihu nebudeš číst vzhůru nohama jako do teď, nebo to nebudeš mít ani do Vánoc.“
FUUUUUUUUUUUUUU! Kurva! Tak to jsem podělal… Ale co, to je jedno. Teď mi nikdo náladu nepokazí. Už jen čekat, co Naruto udělá…
…
Dny šly dál a dál a já si připadal jako v začarovaném kruhu. Tentokrát však v kladném slova smyslu. Většinou. Uběhl asi měsíc. Já a Naruto jsme se scházeli častěji. Doučoval jsem ho, i když… Nebylo to doučování jako doučování. Vydržel jsem být vážný asi tak hodinku nebo dvě, a pak jsem ho prostě musel políbit! Nebo líp! Několikrát se odhodlal a udělal to sám. Časem jeho pokusů přibývalo. Začal si i víc dovolovat. A to mělo jednu výhodu. Já si mohl taky dovolit víc! Ne však až příliš… Nevím proč, ale já se s ním vyspat nechtěl. A co se týče mého sexuálního života? Holky z něho vypadly úplně a Itachi? Tohle se obezdilo na opravdové minimum. To jsem změnit nemohl. Ale co bylo úplně dokonalé, Itachi tady většinu času nebyl. Kvůli otci a škole musel odjet do Anglie. Takže bylo všechno snazší…
A já? Já se změnil… Nemyslel jsem si, že by to bylo někdy možný, ale stalo se. To blonďaté pako mě úplně změnilo. A já to pocítil… Já to cítil a cítím to pořád. Každou chvíli, když se zamyslím, dochází mi, jak moc se vše změnilo. Jak moc jsem teď šťastný. Jak moc si užívám těch chvil, jelikož ani Bůh, ani Lucifer neví, kdy skončí… a bohužel ani já…
A co se ještě změnilo? Miluju, když můžu vylihovat ve své postýlce. Naruto měl pravdu, je vážně pohodlná. Ale víte vy, co ještě dělám s radostí? Dívám se do toho prokletého zrcadla a víte vy co? Já tam vidím… Tebe Naruto! … A taky… sebe…