Look in the Mirror – I see You, anything else…

„Naruto, ty jseš totální idiot! Tohle se ani nedá nechápat!“ okřikl jsem to blonďaté pako, když jsem mu už asi po sté vysvětloval, jak se používá Both a Neither. Já opravdu nevím, jestli mi to dělá schválně, ale vypadá to, že ten kluk to vážně neví! A to mu to vysvětluju už asi hodinu… Pane Bože, proč? Proč já?
„Neurážej mi křečka! Nemůžu za to, že ten poslední se mi kvůli tobě zavařil a ten nový je na prd!“ Osopil se na mě s nafouklými tvářičkami. Já už si zvykl, že tenhle můj fórek si vzal za svůj a mile rád si dělá prdel i ze sebe. Ale házet všechno na křečka? *Že, Allecto? Ty už máš mozek, jemu si ho ukrad?:D*
„Já mu něco udělal, jo?“ hodil jsem nevěřícný pohled. Tohle už nemá cenu, dnes je s doučováním konec! Ale musím říct, že vydržel vnímat celkem dlouho.
„Jo, tak mi kup novýho, jestli chceš, abych se něco naučil,“ složil ruce na prsou a zdálo se, že to myslí vážně. On byl prostě dokonalý herec. V tomhle žánru dokonce lepší než já!
„Mně to může být někde, jestli se to naučíš. Mně posloužíš i bez křečka,“ pokrčil jsem rameny a odložil knihy do batohu. Dnes už jsou stejně k ničemu.
„Jasně, ty bys byl radši, kdybych neměl ani jeho, co?“
„Jistě, snadněji bych tě dostal do postele,“ potvrdil jsem mu jakoby nic. A ne, nespal jsem s ním, ještě ne. Ale tyhle vtípky doslova miluju!
„Jestli sis nevšiml, tak v tvojí posteli právě jsem,“ podotkl.
„Tak to abych využil, že jsi sem vlezl sám od sebe.“ V očích mi zajiskřilo. Hodil jsem po něm laškovní pohled a pomalu se k němu dostal blíž. Neměl kam utéct a i kdyby jo, proč by to dělal, že?
„A měl jsem na vybranou?“
„Jo, mohl si klidně zůstat sedět na zemi.“ Na to už neměl čas nic říct. Přitiskl jsem svoje rty na ty jeho a užíval si, že mi nebrání, že se nesnaží převzít nadvládu… Že je prostě můj malý uke!
„S-Sasuke, počkej,“ odstrčil mě od sebe, když jsem se dostal rukama pod jeho triko. Měl zrudlé tváře a těžce oddechoval. Já dobře věděl, že i on se nemůže dočkat naší první společné zkušenosti v tomhle oboru. Ale měl strach. Proto jsme se k tomu ještě nedostali. Popravdě, čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem si začal uvědomovat, jak po něm toužím. I on to chtěl, ale strach byl prostě větší. Možná je to tím, že mu bylo jasné, že on bude ten dole?
„Naruto…“ povzdechl jsem si. S nelibostí jsem se odsunul a uvelebil se o kousek dál.
„Promiň… j-já… vždyť víš,“ sklopil pohled a zapíchl ho do mého tmavomodrého povlečení s žlutými slunečnicemi.
„Naruto, už jsme spolu několik měsíců, pořád se bojíš?“ Nemyslete si, já mu nic nevyčítám. Jen mě mrzí, že mi nevěří, že mu neublížím. I když, já to Itachimu nevěřím doteď! I když si to, bohužel, pokaždé užívám. Bože, jak já se za tohle stydím!
„Sasuke, já…“ na chvíli se odmlčel, „promiň,“ hlesl nakonec a sklopil hlavu. Já se musel nad tím pohledem usmát. Byl tak roztomilý!
„Bojíš se, nebo se jenom stydíš?“
„Co když oboje?“ V jeho očích se odrážela nejistota nad vlastní odpovědí.
„Tak co kdybychom se nejdřív zbavili tvojí stydlivosti a až pak strachu? Pěkně postupně, hm?“ navrhl jsem. Podíval se na mě tázavým pohledem.
„Cože?“
„Prostě, jsi strašná stydlivka a při tom se nemáš vůbec za co stydět,“ naklonil jsem se k němu blíž a další větu jsem mu už šeptal do ouška: „Jsi krásný, víš ty to vůbec?“ políbil jsem ho a kousl do lalůčku. Pak jsem pokračoval níž kolem čelisti, až jsem to už nevydržel a přivlastnil si jeho rty. S nelibostí jsem se po chvíli odtáhl. Měl jsem na to však dobrý důvod. Přetáhl jsem si triko přes hlavu. Já se nikdy nestyděl za to, jak vypadám. Nikdy mi nevadilo, když na mě někdo koukal, když jsem byl třeba i úplně nahý.
„C-co to děláš?“ lekl se hned a instinktivně couvl.
„Neboj, jen mě napadlo, že bychom si mohli dát teplou koupel. Necháme zrelaxovat tvého křečka, možná to trochu pomůže. Co myslíš?“ Ani se nenadál a já už seděl u kraje postele a stahoval si kalhoty. Jen ve spodním prádle jsem se postavil a čekal, co udělá. Ale to pako na mě jen zíralo s vykulenýma očima. Celého si mě prohlížel a já si užíval toho jeho zkoumavého pohledu.
„Tak co, mám tě tam snad dotáhnout?“ Chvíli se ještě přemáhal, pak ale vstal a nechal se dovést až do koupelny, která byla hned vedle. Říkám, tohle je jako můj malý byt. V oné místnosti jsem ho pustil a jal se napustit vanu, která tady byla taky. Mám prostě kompletně zařízenou koupelnu. Sprcha i vana. To se mám, co? *Já chci sakra taky vanu! T-T*
Naruto zůstal stát u dveří, které jsem naštěstí zavřel. Jeho by to zřejmě nenapadlo. Vana se napouštěla sama, já pro efekt přidal pěnu do koupele. Hodil jsem po Narutovi zvědavý pohled. Vůbec mě nepřekvapilo, že tam jen tak stál a tvářil se, že tam vůbec není. Opřel jsem se o vanu a čekal. Pořád tam stál a přemýšlel. Nebo jen možná hledal křečka? Byl jsem nucen vypnout vodu, jelikož vana už byla dostatečně plná.
„Tak co? Jdeš?“
„Ehm… no, jasně, ale… nekoukej!“ upozornil mě. Já se ušklíbl.
„A co když se chci koukat?“
„Tak si trhni!“ osopil se na mě a já se rozesmál.
„Ale já tě chci zbavit té stydlivosti, to asi jinak nepůjde,“ nakrčil jsem nos a čekal.
„Tak jo, ale neřekneš ani slovo!“ vyštěkl na mě, já ale věděl, že je jen nervózní. Už jsem si všiml, jak reaguje v takových situacích. Vzteká se. Já radši přikývl. Naruto si pomalu, až mučivě pomalu, svlékl triko. Schválně se mi otočil zády. Já však viděl to vypracované bříško a svalnaté ruce. Tak rajcovní… (Na Itachiho ale ani zdaleka nemá!!!) Neříkal jsem nic, jen čekal. S ještě většími obtížemi si sundal i kalhoty. Otočil se na mě, jako by chtěl teď couvnout. Ale oba jsme věděli, že to neudělá. Že mu to nedovolím!
„Nekoukej!“ okřikl mě nervózně.
„Nic na tom není, koukej,“ rozhodl jsem se ho úplně dorazit a sundal jsem si spodní prádlo jako první. Naruto zrudl a skoro hned odvrátil pohled.
„Vidíš, nic na tom není. Ale jestli nechceš, tak se nebudu koukat, dobře? Vlezu si zatím do vany. Ale jestli se nesvlečeš a nenaklusáš sem do minuty, jdu si pro tebe sám,“ varoval ho pro jistotu. Ale nehodlal jsem ho velmi trápit. Vlezl jsem si do vany tak, abych na něj nemohl vidět, i když jsem tak moc chtěl! Ale bylo bezpečnější radeji hned zmizet z dohledu, než by se ten protiva o cosi níž probudil k životu! Ještě by se Naruto lekl! Určitě! Ach jo!
„Ale opravdu, nekoukej!“ okřikl mě pro jistotu ještě jednou. Já poslušně přikývl a čekal. Za malou chviličku mi na hlavě přistál ručník a zamezil mi tak výhled. Když jsem se však vzpamatoval, Naruto už byl nasáčkovaný vedle mě ve vaně. Takže jsem nic neviděl!
„To byl fofr,“ zasmál jsem se na něj. Růže v jeho obličeji se nedala přehlédnout.
„Ty by ses i tak koukl!“ obvinil mě a to jsem ještě ani nic neudělal!
„A to je hřích?“
„Jo, shořel bys v pekle!“ No neříkej! *Já už hořela za ten yaoináš v kostele 😀 Horečka 38! Na mě je i tohle moc!*
„Ale? Vážně?“ nenápadně jsem se posouval blíž a blíž. Moje tajné plány však byly brzo odhaleny!
„Co si myslíš, že děláš?“
„Jdu se pokusit utopit ti křečka.“ Než stihl nějak reagovat, chytil jsem ho za pas a přitiskl ho k sobě. Chvíli se bránil, než uznal, že mu nic nehrozí. Leželi jsme tam jen tak, povídali si, mazlili se… Já se cítil tak neskutečně příjemně. Naruto se po chvíli uvolnil a všechno bylo lepší. Neprotestoval, ani když jsem pod vodou šmátral po jeho těle. Jeho křeček si asi taky užíval v lázních a kašlal na něj. *Já vím, já s tím křečkem nedám pokoj!*
„A víš, že tohle je celkem příjemný?“ prohlásil, když jsme dobrých patnáct minut neříkali vůbec nic.
„A to jsi měl takový strach.“ Pohladil jsem po ho od ramene až k loktu, k zápěstí a vzal jeho dlaň do své. Nevím proč, ale vždy jsem měl nutkání hrát si s jeho prsty. Jeho dlaň byla o cosi menší než moje. Bavilo mě si s nimi hrát a ohýbat si je. Mám zvláštní choutky, co?
…
Domem se rozlehlo polohlasné bouchnutí dveří. Opět to byly mohutné dveře zadního vchodu. Pro někoho už hlavního vchodu… Mladý dlouhovlasý muž se zastavil v chodbě a zul si boty. Vzal menší kufr a odnesl si ho do svého pokoje v patře. Tam se svalil na postel. Nehodlal tam však zůstat dlouho. Vstal a vyšel z pokoje. Už u dveří si všiml cizího páru laciných bot. Tušil, kdo že je u nich na návštěvě a hodlal jim pokazit „doučování“. Když však vešel do pokoje svého bratra, nenašel v něm nikoho. Jen dva batohy u postele, na které bylo pomačkané povlečení. Muž se zaposlouchal. I když ani nemusel, smích, vycházející z koupelny se ozýval prázdným pokojem. Tmavovlasý muž se zamračil. Přistoupil blíž ke dveřím a zaposlouchal se.
„Sasuke, ne! Nech toho! Co to děláš?“ zazněl jemu jen málo známý hlas.
„Topím ti křečka!“ ozval se další, který znal líp než svůj vlastní. Při tónu, který zpoza dveří slyšel, mu na čele vyskočila žíla a prudce stiskl ruce v pěst. Zúžil oči do tenkých škvírek a jeden koutek úst nadzvedl v pohrdavém úšklebku. Opustil pokoj a vydal se do svého, ze kterého právě přišel.
Itachi dobře věděl, že ten malý blonďatý spratek bude problém, ale že až takový, to opravdu nepředpokládal. Zdálo se, že si Sasuke užíval, když byl pryč.
„Sasuke zapomněl na pravidla…“ mrmlal si pod vousy, když otevíral šatní skříň. A ne, tušíte správně, nešel si vybalit. Z jedné přihrádky vyndal kopu oblečení. Za ní měl totiž schovanou středně velkou krabici. Neobtěžoval se po jejím vyndání vrátit oblečení zpět. To pak, možná. Položil si krabici na postel a otevřel ji.
„Nikdy jsem si nemylsel, že budu za tohle Madarovi vděčný,“ odfrkl si. Obsah krabice vysypal na postel a začal se ve věcech přehrabovat. V hlavě se mu rodil plán, jak svého bratříčka potrestat za jeho chování. Několik vybraných věcí si dal stranou. Ostatní hodil zpět do krabice, kterou ale neodložil zpět do skříně. Sešoupl se z postele a krabici ukryl pod ní. Možná si z ní ještě cosi vybere, jestli bude Sasuke moc zlý… Madara ani netušil, že by to mohl použít na Sasukeho, když mu to s tím jeho úchylným úšklebkem před rokem dával jako dárek k narozeninám.
„Jen počkej, Sasuke…“ Na Itachiho tváři se rozlil hrozivý škleb. Rychle ho však hodil do kouta a opustil pokoj. Ještě před tím schoval několik předmětů do nočního stolku. On si pro ně pak přijde. Vydal se do vzdálenější části domu, kde přebývali jeho rodiče. Musel oznámit matce, že už je doma, a uvítat se s ní a otci zase zreferovat, jak to tam probíhalo. A právě teď… měl ještě o důvod víc.
*Co z toho plyne? Neserte Itachiho, nebo skončíte špatně, nebo na Aliašce!*
…
„Už bych měl jít, máma chtěla dnes pomoct s večeří,“ usmál se na mě Naruto, když už jsme stáli u dveří mého pokoje.
„Jasně,“ lípnul jsem mu pusu a z ruky mu vzal batoh.
„Já ti to vezmu,“ usmál jsem se na něj a vydal se do chodby, kde jsem si nazul boty a čekal na Naruta. Tomu to chvíli trvalo. Něco tady nehraje… Mám zvláštní pocit.
Než jsem nad tím však stihl víc přemýšlet, Naruto už mě tahal za paži ven. Doprovodil jsem ho skoro až domů. Nikdy nechtěl, abych šel až k nim. Nevím, možná se styděl, že já bydlím ve vile a on v obyčejném paneláku. Nebo jen nechtěl, aby mě viděli jeho rodiče? Kdo ví…
Domů se mi nechtělo, ale venku bylo jaksi chladno. Na to, že je konec května, tak fouká pěkně chladný vítr. Tím je i pocitová teplota nižší. V konečném důsledku je mi strašná zima! Protože jsem idiot a nevzal jsem si bundu!
Tak jsem si radši pospíšil a rychle se vrátil domů.
„Našel sis kamaráda, Sasuke?“ ozval se za mnou chladný hlas, když jsem byl už skoro ve svém pokoji. Přejel mi mráz po zádech.
„Co ti je do toho?“ otočil jsem se na svého bratra a pokusil se o naštvaný pohled. Nechtěl jsem dát najevo, že ten zmetek mě překvapil.
„Ani se nezeptáš, kdy jsem přijel? Nebo jak jsem se měl?“
„A když mě to nezajímá?“
„Tak to by mělo,“ hlesl zamyšleně. Cítil jsem z něho chlad. Nebezpečný chlad… vyvolával ve mně vlny strachu, které prostupovaly celým mým tělem.
„Dej mi pokoj, Itachi! Nemám na tebe náladu!“ odstrčil jsem ho, i když nestál vůbec v nějak příliš nebezpečné blízkosti. Možná jsem se jen bál, že by si snad něco zkusil. Ale neudělal to, neudělal nic. Já se radši rychle zdekoval a zapadl do svého pokoje.
Neměl jsem ani tušení, že přijel, nebo že vůbec dnes přijet měl! O to víc jsem se lekl, když jsem slyšel jeho hlas… V jeho chování bylo cosi nebezpečného… Moc nebezpečného…
Otřásl jsem se a rozhodl se dát si ještě sprchu. Sice jsem byl rozmočený až až z té koupele s Narutem, ale tohle prostě potřebovalo sprchu! Pro jistotu jsem za sebou zamkl dveře. Itachi je všehoschopný! *A zamkl jsi si i pokoj? :P*
…
Jaké překvapení se zračilo v Sasukeho očích, když uslyšel hlas svého vlastního bratra… Itachi se musel šklebit celou cestu do svého pokoje. Vše bylo nachystané, už se jen šel přesvědčit, jestli uslyší tekoucí vodu. Měl Sasukeho dokonale přečteného. Věděl, že si hned půjde dát sprchu, studenou sprchu. Snad doufal, že ze sebe smyje ten nepříjemný pocit napětí?
Jakmile se Itachi přesvědčil, že nic nezapomněl, odešel do Sasukeho pokoje. Jak si myslel, nezamkl. Tak naivní. Jelikož to neudělal jeho bratříček, udělal to sám. On přece nezapomene na tak důležitou věc, že ne? Šumění vody se ozývalo z vedlejší místnosti. Itachi ještě zběžně prohléhl celý pokoj, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Z nočního stolku si vzal malý předmět, který si tam odložil. Kus látky dlouhý ani ne metr. Zaujal místo hned u dveří od koupelny. Už jenom čekat. Tohle Sasukemu neprojde. Tohle rozhodně ne…
Najednou šumění ustalo. Už je to tady… Itachi uslyšel kroky. Nemusel dlouho čekat, cvakl zámek a dveře od koupelny se otevřely. O několik vteřin později už Itachi držel Sasukeho pevně za paže, které provizorně svázal kusem látky. Opravdu jen provizorní opatření. Chytl ho kolem pasu a hrubě sevřel jeho boky.
„Tak co, doufám, že sis užíval, když jsem tady nebyl,“ zašeptal mu nebezpečně do ucha a hrubě ho skousl.
…
„Co to…“ nechápal jsem, když jsem ucítil, jak mě kdosi zezadu hrubě sevřel. Můj mozek na chvíli stávkoval, než se rozhodl opět zapnout. To už bylo pozdě. Cítil jsem bolest na zápěstí. Rychle mi došlo, že je mám svázané za zády. A nebylo moc možností, kdo by to tak mohl být.
„Itachi, ty zmetku!“ křikl jsem. Jen on tohle mohl udělat.
„Tak co, doufám, že sis užíval, když jsem tady nebyl.“ Tón, kterým mi to zašeptal, se mi ani přinejmenším nelíbil. Pokoušel jsem se ignorovat fakt, že ví o mém citlivém místě a rozhodně s ním citlivě nezacházel.
„O čem to sakra mluvíš?“
„O tom blonďákovi. Myslíš, že jsem slepý? Já ti řekl, šukej si koho chceš, ale jediný kluk, kterého můžeš mít, jsem já.“ Tlačil mě k posteli a já věděl, že tohle neskončí dobře.
„Pokud vím, tak jsi řekl, že si můžu šukat koho chci, ale mě můžeš šukat jenom ty… A pro tvou informaci, já s ním nespal,“ zkusil jsem odpor, ale on byl silnější než já. Neměl jsem šanci. Možná jsem se mohl pokusit křičet, ale k čemu by mi to bylo? Tohle bylo příliš ponižující. A ještě by se o tom někdo dozvěděl!
„To ti mám věřit po tom, co jsem vás slyšel dnes z koupelny? A i kdyby, tak jsi mohl. Jestli sis to ještě neuvědomil, já se nehodlám dělit.“ Po téhle větě mě hodil na postel. Jelikož jsem měl ruce svázané za zády, padl jsem na ni po hlavě. Nedokázal jsem se zvednout. To ale můj bratříček vyřešil za mě. Chytl mě za svázaně ruce, nadzvedl mě a šoupl o cosi výš. Ležel jsem na břiše. Obkročmo si na mě sedl. Chvíli šmátral někde po posteli, než mi ruce rozvázal. Chtěl jsem to využít, ale nic moc jsem neudělal, jen ho ještě víc naštval, jak se zdálo podle nadávek, které vypouštěl z úst. Doteď jsem byl ještě jakž takž v klidu, ale když jsem uslyšel cinkání kovu o kov, to byla panika! Rozvázal mi ruce, přesunul mi je nad hlavu a spoutal. Jediné štěstí bylo, že to nebyla klasická pouta, ale potáhnutá nějakou látkou. Trochu se nadzvedl a přetočil mě na záda. Pohled v jeho očích byl doslova šílený! A mě v tu chvíli došlo, že tohle bude bolet… Zmocnila se mě panika a začal jsem sebou házet. Chtěl jsem křičet, ale zacpal mi pusu polštářem, skoro jako by mě chtěl udusit. Po chvíli ho oddálil.
„Ještě chceš křičet?“ zasmál se skoro šíleně. Vytřeštil jsem oči, když mi došlo, co to drží v ruce. Kulička, z obou stran s koženými řemínky.
„Hezký, že?“ chvíli si onu věc prohlížel a já měl tu možnost taky. Nebyla to kulička. Byla to malá, asi pěticentimetrová napodobenina penisu, jen z jedné strany vypadala jako kulička.
„Tohle nemyslíš vážne! Ita- um… meh-to-ho…“ neměl jsem šanci, nacpal mi tu věc do úst a už nebylo pochyb o tom, že to myslí naprosto vážně. Zmohl jsem se jen na zírání na něj. Nikdy jsem si nemyslel, že by byl něčeho takového schopný. Omyl! Nad tím, kde to všechno vzal, jsem radši ani nepřemýšlel.
„Tak co? Takhle se ti to líbí víc?“ olízl mi jazykem tvář a rukou šmátral po mém těle.
„Doufám, že si to dnes užiješ. A že tě to naučí poslouchat.“ To šílenství z jeho očí zmizelo. Bylo tam jen na malou chvíli, teď tam byl vztek mísený s touhou. Snažil jsem se vykroutit, ale nešlo to. Itachi ze mě slezl a zpod mé postele vytáhl nějakou krabici. Já nechápal, jak se tam vzala, ale mě už dnes asi nic nepřekvapí. Všechno si připravil, to je jasný. Panika mě ale rozhodně neopouštěla! Začal se v krabici přehrabovat a postupně vyndával kopu věcí, které odhazoval za sebe vždy se slovy, že tohle je na nic nebo tohle na tebe nepoužiju, nejsem sadomasochista. Několik věcí však nechal na posteli.
„Hezký, tak zjistíme, na co to je… hm..hm..hmhm…. to by šlo, dnes se asi neuděláš,“ prohlásil a já sebou začal házet zběsileji, když mi sáhl pod ručník. Už jsem jen cítil cosi chladného na svém kamarádovi. Ani jsem nechtěl hádat, co to mohlo být.
„A abys už nikdy neměl tak hloupé nápady, tak to bys asi měl dostat pár na zadek, že jo?“ naklonil hlavu na bok a z krabice vyndal kožený bič. Když viděl, že se nenechám jen tak zbičovat, přetočil mě zpět na břicho a spoutané ruce mi připevnil k pelesti postele. Stáhl ze mě ručník. Pohladil mě po pozadí. Ten jemný dotek však předznamenal špatné. Plácl mě přes zádech. Pak vzal bič a to vám byla bolest!
„Užíváš si to? Dobře. Tvůj trest zní, pětadvacet na holou!“ já se zděsil, že chce tohle opravdu udělat tolikrát!
„Tak začnem počítat. 1,“ šlehl mě přes záda, „A pardon, já se netrefil, takže znovu. 1,“ tentokrát se trefil. Já měl záda (zadek) celý v ohni. Po desáté ráně toho na chvíli nechal. Pálilo to a když mě přes zadek ještě pleskl dlaní, skučel jsem a v duchu nadával a prosil všechny svaté, ať někdo přijde a zachrání mě, ať už to bude jakkoliv ponižující!
„Takže jsme skončili u desítky? Fajn… Dalších 10. S malým bonusem.“ Bonus? To slovo pronesl tak nebezpečným způsobem, že mi po zádech přejel mráz. Neviděl jsem na něj, takže jsem neměl ani tušení, co chystal. A možná to bylo i lepší… Já to radši vědět nechtěl. Ucítil jsem na rozpálené kůži cosi chladivého, až jsem se lekl.
„Co tak negativně? Já ti chtěl ulevit,“ zasmál se a za mou reakci jsem dostal další „jemné“ poplácání. Po hodně dlouhé době mi došlo, že ten chladivý dotek způsobuje lubrikant. Když jsem si to uvědomil, to už do mě Itachi vrazil dva prsty a začal s nimi bez milosti pohybovat. Když zjistil, že je to trochu nepohodlné, jelikož mám pořád nohy u sebe, hned to napravil a i přes moje protesty mi je roztáhl. Cítil jsem chladnou tekutinu po celém svém pozadí, dokonce i na stehnech a zádech. Popravdě to příjemně chladilo, hlavně když mě právě tyto partie bolely jak čert!
„Dost milosrdnosti,“ zahlásil můj milovaný bratříček a bičem mě šlehl nejdřív po levém, pak po pravém stehně. Nebo naopak? Krucinál, to je jedno, prostě to zkurveně bolí! Když jsem ucítil kůži biče, jak přechází kolem mých intimních partií, zkameněl jsem. Ne, prosím… prosím, tam ne! Jen tam ne! Ten zmetek snad vycítil, na co myslím. Třásl jsem se strachem.
„To by byl hodně veliký trest, že? Budu tak zlý bráška?“ Jednou rukou mi roztáhl půlky a tou zatracenou věcí kroužil kolem mého konečníku, pak níž… Pohyboval jím tak, aby kousky kůže narážely na mé intimní partie. Když to dělal pořád, strach, že by udělal tak zákeřnou věc, mě pomalu opouštěl. Chyba. Koleny mi roztáhl nohy ještě víc a šlehl mě přímo mezi ně! Je úplně jedno, že ne tak silně, jako před tím… tohle byla ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažil. Snažil jsem se ječet, ale přes tu zatracenou věc v mé puse to nešlo. Tak jsem se do ní alespoň zahryzl. Z očí se mi vydraly slzy bolesti. A snad i potupy?
„Tohle tě snad naučí,“ cítil jsem, jak se na mě nalepil. Až teď jsem mohl cítit, že je nahý. Alespoň od pasu nahoru určitě. Já se snažil rozdýchat tu bolest, která se tak intenzivně ozývala z mých intimních partií.
„Doufám, že mě už nikdy nepřinutíš ti tohle udělat, ani nevíš, jak mě to bolí.“ Tak tebe to bolí? Ty zmetku! Kurva, víš ty, jak neskutečně to bolí mě?
Odtáhl se a já opět ucítil chladný dotek jeho dlaně. Snad se snažil utišit bolest? Jen snažil…
„Bohužel, trest zněl pětadvacet na holou. Zatím to bylo jen deset. Dalších patnáct tě ještě čeká.“ V jeho hlase byla jasná touha po hře. Užíval si to. A já si nadával do pitomců, že jsem nedával větší pozor. I když by to bylo zřejmě i tak zbytečné. Byl majetnický a já to věděl. Jen jsem to podcenil… Nečekal jsem, že by byl schopný nečeho takového. Měl to rád tvrdě, to ano, někdy si přinesl i nějakou hračku, ale tohle bych nečekal… A já už neměl důvod se držet. Prostě jsem brečel.
Když jsem ucítil u svého otvoru cosi, co bylo rozhodně větší, než jeho náčiní, už jsem se ani nesnažil bránit. Bylo to zbytečné… Prohrál jsem. Pokoušel jsem se být na chvíli šťastný. A chvilinku jsem i byl. A tohle je můj trest. Já patřím jemu… Vlastní mě… A já nebyl hodný…
Cítil jsem tu velkou věc, kterou do mě doslova narval. Způsobovala bolest, ale to už bylo jedno. Já si to zasloužil… Já neposlouchal.
„*plesk*Jedenáct *plesk* dvanáct *plesk* *plesk* *plesk* *plesk**plesk* *plesk**plesk*devatenáct … a… *plesk* dvacet.“ Odpočítával kažkou ránu, kterou mi dal. Skončil na dvaceti a já věděl, že ještě pět mě čeká. Ještě u toho s nadšením pohyboval vibrátorem, který do mě narval. Ta zatracená věc mi způsobovala bolest a nesnesitelné pálení. Ten zmetek věděl, že je to příliš velké, ale bylo mu to jedno. Nešetřil mě. A já jsem si vědom toho, že jsem si schovívavost ani nezasloužil… Dalších pět ran nepřicházelo. Místo toho ze mě vyndal tu zpropadenou věc a poplácal mě po pozadí. Chvíli jsem jen tak bez pohybu ležel a prostě brečel. Pak mě ale otočil na záda. Neskutečně to bolelo, když jsem musel ležet na zbičované prdeli, to vám teda povím.
„Ty víš, že sis to zasloužil, chlapečku,“ říkal to pomalu, jeho černé oči, tak podobné těm mým, mě při tom hypnotizovaly. Jeho ruka přejížděla po mé hrudi sem a tam. A já jen brečel. Už nevím, jestli bolestí, studem nebo odporem sám k sobě. Já tohle začal… Já si tehdy poprvé začal a dodnes toho lituju. Nevím, co mě to napadlo, nevím to. A bojím se to zjistit. Proto je tady… Kouknu nahoru. Ano, proto je tady. Zrcadlo. Dal jsem ho sem proto, abych mučením sebe sama snad zapomněl na tu chybu, kterou jsem udělal. Byl jsem malý nerozvážný spratek, který neměl zábrany. Potřeboval jsem bič, pevnou ruku. Někoho, kdo by mě zkrotil. A Itachi se zhostil tohohle úkolu. Nevím proč, nevím jak to, že mě tehdy nezastavil, když viděl, co to na něj zkouším. Ale takhle to dopadlo. Jsem pro něj jen majetkem, hračkou, mazlíčkem. A teď mě trestá za to, že jsem byl špatný, že jsem nebyl věrný. Že jsem si užíval chvilky štěstí a snad i lásky. Ale Itachi, víš ty, že já se už kvůli tobě nedokážu zamilovat? Víš ty to vůbec? A po dnešku… to už snad ani nebudu chtít. Já už nechci vědět, jaké to je zamilovat se, protože vím, že to bolí… Bolí to kvůli tobě…
„Ještě pět ran, Sasuke. Ještě posledních pět…“ zakroužil tou věcí ve vzduchu a křečovitě ji sevřel v ruce. V jednu chvíli si s ní hrál a v další už se skláněl nade mnou opět s tím šíleným pohledem.
„Víš ty vůbec, jak jsem se cítil, když sis sem toho spratka dovedl? Víš ty, jak ponížený jsem byl? To jsem ti nestačil, že sis musel najít dalšího?“ Chytl mě pod krkem. Nestiskl ho silně, myslím, že to mělo být jen pro efekt. On nechtěl mojí odpověď, on chtěl, abych se cítil provinile. Chtěl abych si ubližoval sám. Abych se týral tak, jako doteď…
„Koukni se nahoru,“ přikázal. Já nechtěl… „Tak se tam koukni!“ křikl hlasitěji. A já se radši podíval. Další rány bičem bych už nepřežil.
„Jen se tam dívej. Oba víme, proč tam to zrcadlo je. Víme to. Ty i já. Jen se tam koukej a přemýšlej nad tím, co tam vidíš. Jen přemýšlej, možná na to jednou přijdeš. Co vidíš, Sasuke? Nebo lepší otázka. Co tam nevidíš?“ A já se díval. Celou dobu jsem se díval do vlastních očí, které brečely. Jen okrajově jsem vnímal, že do mě vnikl a divoce mě šukal. Že těch posledních pět ran bičem bylo snad silnějších, než těch dvacet před nimi dohromady. Že trefil ta nejcitlivější místa. Že to udělal schválně. To v nich byl všechen vztek. A kdo ví co ještě. A já jen brečel a čekal… Trvalo to možná ještě pár hodin, hrál si. Dlouho a krutě. Ale já už ani nevnímal, co všechno mi dělal. Čím vším mě mučil a šukal. Tohle už nebyl trest pro mě, nýbrž pro něj. Mým trestem bylo zrcadlo, které jsem si tam sám dal. Díval jsem se na to, jak mi ubližoval. A čím dál víc jsem si uvědomoval, že jsem zrůda. A že vlastně nejsem nic… Jen schránka. Něco mi chybí. A to něco byla láska, něha a péče, kterou jsem sám zahodil. Mohlo to být vše jinak. Chvilku jsem byl šťastný. S tebou, Naruto. Ale to bylo jen chvilkové štěstíčko, které je nenávratně pryč. Teď to můžu říct s jistotou. Nezbylo mi nic. Jen tvůj odraz v zrcadle. Nic víc.