Malý alchymista

„Winry, zlato.. Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Je to skvělý nápad! Zpochybňuješ mé návrhy?“

„To vůbec ne. Ale jak víš, jsem teď dlouhodobě indisponován a -“

Světlovlasý muž bolestně zasyčel, když se mu pod úder kladívka připletl levý ukazováček. Byl krásný podzimní den, barevné listí stromů zahalilo celou vesničku Resembool do nachově červené barvy. Právě se pokoušel dokončit dvě dětské houpačky z voňavého dubového dřeva. Jeho manželka ho pobaveně pozorovala, jak se nemotorně potýká s hřebíčky.

„Alchymie není všechno. Úsměv na tvářích tvých dětí nevykouzlí. Tak se snaž,“ pobízela ho naoko přísným tónem. Popadla do ruky dvě dřevěná prkénka a začala je přeměřovat. Stýskalo se mu. Věděla to. Zaslechla, jak se jí za zády ozvalo tlesknutí. Další marný pokus o transmutaci.

Povzdechl si.

„Tak už mě netýrej, oba moc dobře víme, že na takovéhle věci jsi lepší ty než já.“

Jestli čekal útěchu, spletl se. Winry pocítila náhlé nutkání vzít metr a začít s ním manžela škrtit. Kde má svůj mechanický klíč, když ho zrovna potřebuje?

„To možná ano,“ uznala a panovačně si založila ruce v bok. „Ale jsi jejich otec a oni tě potřebují. Když už se tu jednou za půl roku ukážeš, mohl bys pro ně něco obětovat. Tak funguje rovnocenná výměna, ne?“

Měřil si ji pátravým pohledem. Slušelo jí to. I když měla vlasy plné třísek a na zástěře tři obrovské černé šmouhy. Uvědomil si, jak je pro něj vzácné ji vidět. Potutelně se usmál.

„Myslel jsem, že na nic takového nevěříš.

Zamračila se. Její krásná tvář se stáhla do grimasy vzteku. To sem teď netahej.

Ušklíbl se. Nechtěl, aby se zlobila. Sklonil hlavu a pustil se zpátky do práce. První hřebík, druhý hřebík, třetí hřebík..

„Au!“ Nadskočil leknutím mávaje ve vzduchu bolavou rukou. Kladivo zarachotilo o dřevěnou desku. Winry si dala záležet, aby neotočila oči v sloup. Jestli to takhle půjde dál, z prstů už mu nic nezbyde. Proč se zrovna ona musela zamilovat do takového trdla?

„Ukaž, ty alchymistický mozečku,“ slitovala se. Přiklekla si k němu do trávy a během chvíle zatloukla zbytek hřebíků. Edward ji přitom bedlivě pozoroval, jak zasazuje přesné rány do těch titerných hlaviček. Poté vstal a vzal do ruky kus lana na uvázání hopačky. Nechtěl být jako jeho otec. Ten, který si na něj ani na bratra jedenáct let nevzpomněl. I když teď už znal důvod jeho činů.

„Jsem vážně k ničemu, Win,“ hlesl při pohledu na stočený provaz. „Ale pokud jde o ně, udělám cokoli. Pokud jde o vás -“

„ – jsi ochotný i zřítit se ze stromu?“ uchechtla se zvesela.

„Ano. Horolezecká výbava bohužel došla,“ zamával do vzduchu pravou paží, která před mnoha lety bývala mechanická. „Počkáš tady dole na mě?“

„Počkám.“ Krátce si pohlédli navzájem do očí. Modré jako jarní obloha na jedné straně, zlatavé s liščí mazaností na druhé. Láska a oddanost. Proběhlo v nich vzájemné porozumění.

Muž se napřáhl a přehodil konec lana přes větev stromu. Pak se sám s nedbalou elegancí profesionálního bojovníka vyhoupl do koruny.

„Doufám, že uspějeme,“ podotkl, když dotahoval uzel.

„Neboj se,“ mrkla spiklenecky. „Nině se to bude moc líbit.“

•••

Spánek. Krásný spánek po tak náročném dni. Co existuje lepšího než zabořit hlavu do polštáře a propadnout se hluboko do propasti snů. Překrásných snů. Snů o své rodině. Ale někdy se sny rozplynou dříve, než se jich stačíme nabažit. Během pár vteřin všechny zmizí.

„Ede..“

Protestantně zamručel a zabořil nos do polštáře.

„Ede, probuď se,“ Na krku ho zašimral pramínek vlasů. Rozespale pootevřel oči.

„Winry, lásko, je brzo. Děje se něco?“

Opatrně se posadila k němu na kraj postele. Musela být vzhůru jen chvíli, ještě se ani nestačila převléknout. Hedvábné vlasy s vůní borůvčí jí nezbedně padaly do očí. V pokoji vládla tma, jen ve vedlejší místnosti poblikávala lampa, takže manželce pořádně neviděl do obličeje. Ale z jejího rozechvělého hlasu rozpoznal, že něco není v pořádku.

„Já vím, promiň mi to,“ špitla a sklopila pohled do země. Okamžitě byl probuzený.

„Win?!“

„Nic mi není!“ ohradila se rychle. „Máš v kuchyni telefon. Volá Al.“ Řekla to tak přiškrceně, že to nevypadalo na přátelské přání neteři k narozeninám. Bratříček měl problémy. A zřejmě ne malé.

Ve vteřině ze sebe shodil přikrývku, přehodil nohy přes okraj postele a odchvátal pryč.

Winry Elricová zůstala v pokoji sama, společnost jí dělal jen noční zpěv cvrčků, co sem doléhal skrze pootevřené okno. Zápolila s únavou, ale nemohla jít spát. Teď ne. S povzdechnutím upřela oči na rodinnou fotografii na nočním stolku. Dveřmi k ní dolehl Edwardův znepokojený hlas. Zaryla prsty do prostěradla.

Sotva se vrátil z cest a už jí ho zase vyhánějí. Byla zvyklá na jeho časté výpravy za hranice. Nevadily jí. Dokud neměla děti. To jim celé léto slibovala, že až se tatínek vrátí, uspořádají si na louce za domem velký piknik. A on jim bude vyprávět příběhy ze svých dobrodružství. Milovala je. Je všechny. Jenomže v těhle situacích nemohla nic moc dělat.

Ozvalo se tlumené klapnutí, jak Ed položil telefonní sluchátko. Mlčky se vrátil do ložnice, přičemž jako první zamířil ke starému dřevěnému šatníku a začal z něj na postel vyhazovat oblečení. Kalhoty, košili, sako, cestovní plášť..

„Odjíždíš?“ zašeptala úzkostně. „Tak brzy?“

Neodpověděl. V rychlosti si přetáhl přes hlavu košili, notnou chvíli zápolil s páskem u kalhot. Vlasy si ledabyle stáhl dozadu. S těžkým srdcem ho pozorovala.

„Alovi s May se to vymyká z rukou, že?“ Alphonsovi bylo podobné, že jí nic neřekl přímo. Nechtěl ji vyděsit.

Ed dopnul poslední knoflík u pláště. Pečlivě vážil slova, aby neřekl něco, co nemusí vědět.

„Na hranicích Xingu dochází k nějakým nepokojům. Mustang s Lingem už na tom dělají, není to nic vážného,“ ujišťoval ji. Měl ale zlé tušení, že po všech těch historkách, co své ženě navyprávěl, mu zrovna moc nevěří.

„Mimochodem,“ otočil se, „slyšel jsem, že Lingovi se narodil další následovník. Už třetí v pořadí, jestli správně počítám.“

Bingo! Na moment se v její tváři mihnul úsměv.

„To je skvělé. Popřej mu za mne, až ho uvidíš.“ A zase posmutněla.

Udělal krok vpřed.

„Omlouvám se. Slíbil jsem, že zůstanu na oslavu Niny. Ale -“

„Bratr tě potřebuje,“ přikývla. Zvedla se, přešla místnost až k němu a upravila mu límeček. „Chápu to.“

Věděl, jak ji to ničí. Věděl, že je kvůli němu smutná. Nenáviděl se za to. Pevně ji sevřel v náručí, aby mu už nikam neutekla, zabořil prsty levé ruky do jejích vlasů a dlouze ji políbil.

„Vrať se nám brzy domů,“ špitla mu do ucha. Zhluboka nasál do plic její vůni, snažil si vštípit tenhle okamžit do paměti, aby si ho mohl v následujících dnech přehrávat stále dokola.

„Vrátím, to slibuju. Miluju tě. Nenechám vás tu dlouho samotné.“

Vzal za poutko cestovní kufr a vyšel na chodbu. Winry tiše hleděla do prázdna, děsila se toho, kdy ho zase uvidí. Jestli ho ještě vůbec uvidí. Hodila přes sebe zástěru a rozběhla se. Zastihla ho s dlaní na klice.

„Počkej. Ani se s nimi nerozloučíš?“

Přivřel oči. Bál se téhle otázky. Už ji jednou slyšel z úst své matky. Bál se vzpomínek.

„Jsem špatný otec, Winry. Nedokážu to. Nechci, aby si o mně mysleli to samé, co já kdysi o Hohenheimovi.“

„Ale ty přece nejsi -“

Přerušil ji: „Dej jim za mě pusu.“

„To víš, že dám.“

Na odpočívadle náhle zavrzala podlaha. V obýváku odbily hodiny. Oba sebou zděšeně trhli a pátrali očima ve tmě po původci toho rámusu. Po pár minutách se z postranních dveří vynořily dvě siluety. Malý chlapec v bílohnědém pyžamku si mnul rozespale tvář, za ruku držel svou o dva roky mladší sestřičku.

Winry ožila. „Dobré ráno. Copak, že jste vzhůru tak brzy?“

„Nina měla žízeň,“ zívl klučík. Jeho sestra si blaženě cumlala palec.

Matka mu věnovala hřejivý úsměv. „A tys jí dal sklenici vody? Jsi hodný bráška, Reyi.“

Malý Rey se zlatými vlasy zamžoural a zaujatě upřel pohled na tmavou postavu u dveří.

Ed zkameněl. Na malou chvíli spatřil ve svém synovi sám sebe, zmateného a vyděšeného, kam to otec odchází. Ne. Takhle nemohl odejít.

„Táta!“ vypískla Nina, když postavu bezpečně identifikovala a jakmile se přiblížil, padla mu kolem pasu. Bratr zůstal stát bez hnutí, ve tváři dětský nechápavý výraz. Edward lehce políbil dcerku do vlasů a přidřepl si k nim.

„Kam jdeš, tati? Zůstaň tu s námi,“ zaprosil Rey. Nina popotáhla.

„Neboj se, Reyi. Táta si to jenom dojde za strýčkem Alem vyřídit s jednou partou neřádů a hned se vrátí. Slibuju ti to.“

„Strýček Alphonse?“ Chlapec se rozzářil. „A budeš mi o tom vyprávět?“

Přikývl. Položil synovi ruce na ramena. „Pohlídej mi tady maminku se sestrou, ano? Zvládneš to?“

Rey zvážněl.

„Jasně.“

„Tatí,“ zafňukala Nina, zabořila mu hlavu do kabátu.

„Mám tě rád, moje malá statečná princezno. Buď silná jako tvoje máma.“

Vykulila na něj svá velká modrá kukadla. Nechápala, co tím chce otec říct. V jeho hlase ale slyšela zvláštní známý podtón, hlas, kterým ji utěšoval, když se za dlouhých srpnových večerů bála bouřky. Zatvářila se umíněně. Chtěla dokázat, že ona se přece ničeho nebojí.

Edward je oba naposledy objal a vykročil ke dveřím, tentokrát naprosto smířený s tím, co musí udělat. Cestou si všiml Winřina obličeje, všiml si, jak jí po tváři stéká slza. Neměl rád, když plakala. Natáhl ruku a zachytil ji.

„Proč brečíš? Za chvíli jsem přece zpátky.“

Usmála se. Zářivě, radostně, jak se už dlouho neusmívala.

„Blázne..“

Zazubil se na ni a konečně stiskl kliku se slovy: „Můžu tě poprosit o jablečný koláč? Počítám, že až se vrátím, budu mít šílený hlad.“

•••

„Reyi!“

Zlatovlasý chlapec zahanbeně šoupal nohama o podlahu, předstírajíc přehnaný zájem o své boty. Matka stála nad ním ve dveřích, ruce založené na prsou. Už zase ho přistihla při činu.

„Zlato, víš přece jak se tatínek zlobí, když mu někdo rozhází pracovnu.“

„Já vím,“ pípl.

Povzdechla si. Sebrala ze země několik svitků papíru a uklidila je do psacího stolu. Rey se často tajně vloupal do otcovy knihovny a udělal v ní pěkný nepořádek. Měla na něj podezření už delší dobu.

„Ukaž, pomůžu ti to tu uklidit. Nepovím mu to.“

Vděčně na ni pohlédl. Sehnul se k blízké hromádce knih, aby je mohl zařadit do poličky k ostatním.

„Mami?“ zeptal se po chvíli.

„Copak?“

Syn jí věnoval nevinný andělský úsměv, nachlup stejný jako ten otcův. Držel před sebou tlustou zaprášenou knihu se stříbrným nápisem: Základy alchymie.

„Mami? Co je tohle?“