Mám halušky ? Tajemná postava mě sleduje

   <p> </p> <p>Ztemnělým bytem ozářeným pouze monitorem, se ozývá ťukání do klávesnice. Malá ručička na hodinách nad mým počítačem se blíží ke dvanácté hodině večerní. I když se mi chce tak hrozně spát, musím se konečně dokopat dopsat slibovanou povídku. Jenže mě ne a ne napadnout žádný námět. Pro tentokrát to moje snažení chci utnout a podívat se alespoň na jeden díl anime. 

„Nani? Tahle?“ Trhnu sebou, protože se mi zdálo, že jsem něco zaslechla. Nikoho nevidím a vrátím se zpět ke své předchozí činnosti. Jistě to byla mamka spící vedle v ložnici.

Z jednoho zhlédnutého dílu se staly dva. Venku je už černočerná tma a mě se klíží zrak. Na to, že zítra mám vstávat do školy je pozdě a už bych opravdu měla jít spát. V co nejbližším čase se tedy uchýlím ke každodenní očistě a hoplajdá do postele. Usínám s pocitem čirého neklidu. Jako by mě někdo sledoval. Mám velmi rozvinutý šestý smysl a po tom incidentu na duchy věřím – měla jsem tu čest jednoho potkat, když jsem byla hodně malá. Otřesný zážitek, ze kterého jsem se vzpamatovávala další rok. Naše stará bytovka je pro tyto paranormální bytosti přímo stvořená. Už jsem si na ně docela i zvykla. Určitě to je zase nějaký podobný otrapa, co mě nenechá spát a chce navázat kontakt. Někdy své schopnosti opravdu nenávidím. Zachumlám se proto raději o něco hloub do peřiny i s hlavou.

Ráno mě nebudí, jako obvykle, nehorázně nepříjemným zvukem můj radiobudík, nýbrž něco, co se snad ani racionálně vysvětlit nedá. Jak už jsem se předtím zmiňovala, mám odmala ehm… „jisté schopnosti“, které mě občas děsí a nerada se s nimi chlubím…. Ani tentokrát mě můj instinkt nezklamal. Když jsem se uráčila otevřít oči, s infarktem jsem zahlédla postavu, která spí naproti mé posteli, částečně zakryta horou plyšáků. Opatrně a s výrazem totálního debila si prohlížím toho opovážlivce. Jediná maličkost k dokonalému obrazu, která mi chybí, jsou brýle. Á, konečně lepší obraz a už-už se nadechuji, že tomu neznámému něco nepěkného řeknu, co si o těch přepadovkách myslím – počkat sklapne mi a následně se má čelist spustí až na podlahu – ta osoba m-m-má ki-ki-ki-mo-no a-a-a ha-ka-mu!?!

„Mě už vážně hrabe z toho anime.“ Nicméně rychle se vzpamatuju:
„Tohle už hraničí se vším! Tyhle blbý vtípky si nechte pro jinýho chudáka, kterej vás vidí! Vypadněte všichni nebo to tady nechám vysvětit a vy máte utrum!!! Kdo to má s vámi věčně snášet ?!!!“ začnu hystericky řvát na vyděšenou postavu, která se tím ne zrovna šetrně probrala ze spánku. Vypadá to,že má zřejmě ještě největší šok z nás dvou. Tedy vlastně něj. Je to chlap a —- a je hezkej. Vážně musím vypadat jako schizofrenička a dement in one pack (což ostatně taky jsem :D), když se rozpravuju sama se sebou a tvářím se při tom jak totální vyjebanec. Než mohu své teorie o své nemožnosti dokončit, ona Záhadná postava zmizela v setině vteřiny.

„Páni, že by byly moje prosby konečně vyslyšeny? Kdyby to takhle rychle brali i ti ostatní.“ potutelný škleb i když stále se známkami šoku se mi rozlévá po tváři. Mamka se zanedlouho přiřítí s tím, proč tak řvu a ať si uvědomím, kolik je hodin, že lidi chtějí ještě spát.

Po snídani se vydávám na již každodenní trasu – do školy. Je začátek října a ráno poměrně ještě teplo. Nesnáším podzim. Takový moc dušičkový, já ráda teplo. Projdu kolem košatého keře, za kterým se krčí člověk.
„Hai, so desu. Souřadnice 3012; 1278; 9437.“ Než se naděju, stojím na nádraží, ale tím se nenechám rozptýlit z mého zamyšlení. Jdu stále dál.
„Mayumi!“ zavolala na mě moje nejlepší kámoška Kuruka-chan.
„Jé, ahojky všichni. Jsem se nějak zamyslela. Pardon, pardon.“ Postupně jsem pozdravila celou naši skupinku intelektuálních gymplařů. Ve vlaku vždy zabereme celou čtyřku sedadel a někdy i osmičku. Prodebatujeme celou cestu do HK. Na dotaz, jestli s naší partou jedu MHDéčkem jen zavrtím hlavu.

„Mám to do školy blízko a času hromadu. Já se chci projít. Ahojky odpoledne!“ Já jediná z naší party chodím na jinou školu, než zbytek. Jdu pěšky taky i proto, že je MHD vždy děsně přecpaný, ale hlavně proto, že si chci promyslet to, co se stalo ráno.

Jistě každý měl již nějakou podobnou vlastní zkušenost například s deja-vu a podobnými jevy. Nejen že tohle je u mě na denním pořádku, dokážu občas vidět budoucnost jako vize. Ale to se málokdy stane, to bych se napřed musela v tom cvičit. Děda mi proto koupil velice drahou a tlustou bichli s touto tématikou. Když jsem byla malá, vyznala jsem se v bylinkářství, okultismu, různých kultech, vyznala se v drahokamech a polodrahokamech a jejich ukrytých silách. Taky jsem znala černou magii. A částečně ovládala telekinezi. (Té jsem se opravdu bála.) Lidé s podobným nadáním se dají určit podle data početí a taky porodu – celé datum. Já už měla dávno předurčeno, že budu holka a vysoce inteligentní (o čemž se dá dost polemizovat), se sklony k teologii – tedy lépe řečeno magii a vše s tím spojené. A posledních pár let ještě ke všemu vidět duchy. Ani si neumíte představit, co to je. Je pravda, že málokdy je vidím, prý k tomu ještě nejsem připravena. Spíše se slyším a cítím jejich přítomnost. Když jsem byla malá, často jsem bývala sama, stranila jsem se lidí. Neměla žádné kamarády. Trávila jsem čas čtením v té knížce, zkoušela se postupně zdokonalovat. Dobrou přítelkyní mi byla na první pohled nezainteresovaného člověka imaginární postava malého děcka. Jenže ona nebyla vymyšlená. Byla vlastně skutečná, ale …. Lidé si o mě mysleli a myslí i do teď, že jsem divná. Okultismem se už pár let nezabývám, nicméně deja-vu mám prakticky několikrát týdně a duchy cítím skoro pořád. Jo a taky jsem se zapomněla zmínit ve výčtu mých unikátních dovedností taky to, že dokážu částečně ovlivňovat počasí a lidskou mysl empatií. S tím žijte normální a poklidný život. Hotová utopie, že?
Myslíte si, že horší už to být nemůže? Že vždy může být ještě hůř? Hmmm… To máte pravdu, ono to bude ještě horší, to co má čekat zanedlouho mou budoucností otřese do základů.