Mé železné já

Člověk by řekl, že během života se měnit nebude. Věří tomu. Věří, že pořád zůstane tím, čím chtěl být, že si půjde za svými sny. Je těžké říci, zda je to správně. Možná bychom měli očekávat, že se něco změní, aby nás to pak tak nepřekvapovalo. Však pro lidi je snadnější myslet na to, že všechno zůstane ve svých kolejích. Neposkvrněno.

Když jsem byla menší, také jsem tomu věřila. Věřila jsem, že všechno se vždy bude odehrávat tak, jak bych si představovala. Že je svět ideální, všichni jsou šťastní a nic nás nemůže rozhodit. Věřila jsem, že pro každého je zde naděje. S gymnáziem to přešlo. Možná nás tu naučili pochopit pravou podstatu světa. Nebo to bylo právě ono, co nám ukázalo, že ne všechno je tak snadno získatelné. Pochopila jsem však jednu zásadní věc – měníme se.

Každá maličkost, o které v našem životě rozhodneme, nám může osud posunout do milionu možných cest, které ovlivňují celý náš život. Nejhrozivější na tom je, že to nikdy nemůžeme vzít zpátky. Pravda, je zbytečné se zabývat špatnými rozhodnutími, ale člověk je uzpůsoben k přemýšlení a nedá mu to. Ne vždy se dá vše jen přejít mávnutím ruky.

Jak jsem řekla, gymnáziem jsem začala všechno chápat. Tedy, možná ne správně, ale dle svého úsudku to tak beru. Naučila jsem se důležitým věcem, které ostatní přátelé ze základní školy ani v životě neslyšeli. Nejde však o to, že by byli méně vzdělaní nebo dokonce hloupí. Podstatou je, že my jsme s gymnáziem vyspěli. Najednou mi svět nepřipadal tak dokonalý, jak vypadal pod slupkou dětské nevinnosti. Právě teď na světě umírají tisíce, ba statisíce lidí, a já si to uvědomuji. Zní to děsivě, že? Tomu já říkám přechod na prestižní gymnázium.

Největším zlomovým bodem však bylo letošní jaro.  Zdálo by se, že běh není nějak náročný sport na zranění, ale pokud běžíte kolem autobusu u sbíhajícího se chodníku, člověk se může i zabít. A já se tomu nebezpečně přiblížila. Myslím, že fibrilace srdce je dostatečné popsání toho, co se stalo. I když… Možná ne. Já sama doteď nevím, co se stalo, stejně jako doktoři. Jediné, co vím, je, že jsem měla fibrilaci, masivně zaplněné plíce krví a 5% na přežití.

Víte, v tu chvíli člověk začne nad vším přemýšlet. Měsíc v nemocnici je přece jen dost času na to, abych se nad vším zamyslela. Nad podstatou celého života. Nad tím, co bylo, co je a co teprve přijde. Je to až hrozivé, když si člověk uvědomí, že je to zrovna on, komu se něco takového stalo. Vždyť mi je 16! A já skoro zemřela. Najednou se ze mě stala dospělá osoba, plně vědoma svého rozhodování a rozmýšlení.

Doktoři nevěděli, co se mnou. Nikdo nevěděl, zda jsem spadla a kvůli tomu měla fibrilaci nebo přesně naopak. Snažili se mi ji vyvolat všemožnými bolestnými zákroky, ale nikdy se jim to nepodařilo. Nakonec došli k nejjednoduššímu závěru – dát mi kardiostimulátor. Vyřešilo by se tím vše. Nemuseli by se dále zabývat příčinou, jen mi to dají jako pojistku proti případným opakováním, aby se o nic nemuseli starat. O to přeci v dnešní době jde, ne? Všechno vyřešit snadno a rychle a pak „to“ vyhodit jako odpad společnosti. 

Když jsem odcházela z nemocnice, cítila jsem se jako někdo jiný. Částečně to bylo i způsobeno přísunem čerstvého vzduchu po měsíci zavření v pokoji, ale základ to mělo stále stejný. Měla jsem v sobě „přátelské“ těleso, zabírající mi skoro celý levý prsní sval. To se nedalo přehlédnout. Navíc, lékaři mi ani nedali žádné informace, jak se k tomu chovat, kam můžu chodit, co můžu dělat; jediné, co mi poskytli, bylo, že když vejdu do elektromagnetického pole, dostanu elektrickou ránu. Měla jsem strach, bála jsem se, co by se mohlo stát, jak budu dohánět školu, jak s tím budu žít… Ale, zvládla jsem to. Přežila jsem svou smrt, které mě avšak silně poznamenala.

Prvních pár dnů bylo nejděsivějších. Nedokázala jsem se přiblížit k žádnému přístroji, měla jsem obavy vůbec vyjít ven z domu. Je hrozný pocit, když nevíte, co máte dělat, co se stane, jak se to stane… Dočista vás to pohltí a nepustí ze svých spárů. Z těch se musíte vybojovat.

Za celou tuhle hrůzostrašnou událost jsem se změnila asi nejvíce za svůj život. Stal se ze mě jiný člověk, s jiným uvažováním. Časem mě dostihlo, jak uvažuji nad lidmi, kteří to mohli přežít také. Ale nepřežili. To já byla jednou z dvaceti.

Existence života pro mě nabyla nového významu. Konečně jsem pochopila, proč si lidé mají vážit života. Proč si ho mají užívat. Nikdy nemůžeme odhadnout, co se nám v příští minutě, ba i sekundě, přihodí. A byla by škoda přijít o všechny ty úžasné momenty. 

Zároveň jsem si však uvědomovala ta omezení, která mi to dává. Nemůžu skoro plavat, nemůžu zvedat těžší věci… To poslední se možná nezní tak hrozivě, ale když si do budoucna představím, že ani nebudu schopna zvednout vlastní dítě, zdá se to trochu zoufalé. Asi je brzo přemýšlet nad takovými věcmi, ale pokud se vám stane něco takového, něčemu se přiučíte. Není občas na škodu zapřemýšlet do budoucnosti, pouvažovat nad možnostmi a usměrnit si to v hlavě.

Co jsem si z toho všeho tedy vzala? Hlavně změnu sebe a svého postoje. Pochopila jsem mnoho věcí, které jsou pravděpodobně ostatním uschovány. Není totiž zrovna snadné probudit se v nemocnici obmotaná desítkami hadiček, když ani nevíte, co se vám stalo. Vím, že jsem jiná než ostatní, i když to možná navenek není poznat. Dalo by se říci, že mám psychický deficit. Ale to je jedna z věcí, s kterými se člověk musí naučit počítat. Ne vždy totiž všechno dopadne tak, jak si to představujeme…