Medvídci

,,To snad ne, makat i o Vánocích…“ rozčiloval se Naoko a pokusil se urovnat si uši. Každé mu stálo na jinou stranu a tahle nesymetrie ho značně vyváděla z míry.

,,Chtěl jsi hodiny navíc? Chtěl, tak si teď nestěžuj.“ ozval se Naoki. Obě dvojčata stála na prahu obchodu s cukrovinkami v kostýmech medvěda ledního a medvěda hnědého. Každý držel v ruce několik balónků nafouknutých heliem. Jejich vánoční šichta, rozdávání balónků, právě začínala. Na zimní Kyoto pomaličku padala tma, nebe bylo sametově temné, z nadýchaných mraků se zlehýnka snášely první vločky.

,,To je sice pravda, ale zhatilo mi to všechny plány.“ Mudrcoval dál Naoko a pokusil se volnou rukou poškrábat na zádech. V kožichu to šlo ale těžko. Normálně si rukou dosáhne do poloviny lopatky a teď měl co dělat, aby tu ruku za ta záda vůbec dal.

,,Neboj, naši budou pryč celý týden.“ Zasmál se Naoki a pomohl bráškovi urovnat kostým, který ho kousal. Dvojče ho už před nějakým časem zmínil, že by chtěl Vánoce strávit doma, s ním, jen sami dva, ale pak přišel šéf s nabídkou o tříhodinové brigádě a o jejich společných plánech už nepadlo ani slovo. Naoko si povzdechnul.

,,Je to jen na pár hodin, přestaň už fňukat.“ Zapnul mu zips až nahoru, aby mu dovnitř nefoukalo, až budou chodit ulicemi. Nerad by totiž, aby se zrovna na svátky bez rodičů Naoko nastudil. A když se nikdo nedíval, ani Aiko u pultu, plácnul ho po zadku.

,,Bacha na ruce.“ Zasyčel, načež Aiko zbystřila. Přesně na takovéhle věci slyšela. Měla je ráda, Naoka o něco víc, proto pokaždé, když se k sobě dvojčata měla, zasáhla. Občas trávila dvojčata každou směnu zvlášť, takže se za celý den nepotkala ani jednou a když už, stihli si dát jen letmou pusu ve dveřích, protože slídivé Aičino oko bylo všude a oni mu nemohli utéct.

,,Naoki? Co děláš?“ Zvedla oči od papírování a podívala se významně ke dveřím. Prameny, co jí utekly zpoza ucha, spoutala gumičkou do culíku a pak pokračovala.

,,Takže… Naoki půjde do levé části města a Naoko do pravé. Přeji vám pěkný zbytek dne.“ Usmála se, ale její oči se rozhodně nesmály. Bratři vytušili, že je čas urychleně odejít, než se Aiko začne zase rozčilovat a to je pak teprve to pravé peklo.

Chtě nechtě se rozešli každý na svou stranu. Naoko si to štrádoval lenošivým krokem po poloprázdné ulici. Osvětlené výlohy, vyzdobené barevnými řetězy, plné vánočních dárků značnou chvíli zlákaly jeho pozornost. Zvědavě okukoval všemožná udělátka s takovým zaujetím, že úplně zapomněl na svojí práci. Ze snění ho probral podivný závan chladu. Začínalo přituhovat, lehký večerní mrazík se kradl po každém švu a ohybu a i přes huňatý kožíšek začínala být Naokovi zima. V žaludku mu začínalo kručet hlady, sice ne nahlas, ale cítil, jak se mu tam mlelo prázdno.

,,Tak děcka!“ Volal značně mrzutě na malý hlouček dětí, který se kupil opodál.

,,Tak děcka! Pojďte si pro balónky!“ přestávalo ho to pomaličku bavit, neměl děti rád a trpělivosti také neměl zrovna na rozdávání. Děti sice vyjukaně koukaly, ale k ničemu se neměly. Utíraly si červené nosy a očima se domlouvaly, kdo si vezme první.

,,Jsou s heliem!“ ozvalo se za Naokem. Zpoza hnědého kožichu vykoukla bílá koule, v ruce posledních pár balónků.

,,Naoki! Co tu děláš?“ zvolal vesele Naoko.

,,Zachraňuju tě.“ Mrknul na něj a zezadu ho objal.

,,Před čím?“ nechápal, kam tím míří. Kdyby ho chtěl opravdu zachránit, tak ho už před týdnem proplesknul, aby si tu práci nebral.

,,Od zimy.“ pousmál se. Jakmile děti uviděly druhého méďu, jak se k tomu prvnímu tulí, začaly radostně vískat. Poskakovaly na místě jako natahovací panáčci na pružince, tahaly se za rukávy a ukazovaly prstíky zabalenými v rukavicích nebo rukávech na mladíky před sebou.

,,Jé, podívejte, jak ho objímá!“ Pronesl někdo z hloučku capartů. Všechny pohledy se upnuly na Naokiho paži, která pevně svírala Naoka kolem pasu. Pokynul dětem, aby se nestyděly, a když se mu ruka od těch pár balónků uvolnila, nenápadně jí položil Naokovi na pozadí. Ten ji i přes tlustou látku kostýmu dost dobře cítil, ale dál se věnoval s falešným úsměvem na rtech rozdávání balónků. Když však Naokiho ruka nepatrně sjela po jeho levé půlce dolů, Naoko už to nevydržel a hlasitě zaprotestoval.

,,Co to děláš, nech toho…“ obořil se na něj, ale moc přesvědčivě to neznělo. Otočil se se záměrem, že ho odstrčí, ale nepochodil. Naoki ho k sobě vášnivě přitisknul a aby toho nebylo málo, položil mu na zadek ruce obě. Díky bohu byly dětičky už pryč, na ulici nebyla pomalu ani noha, protože pár vloček se změnilo v chumelenici a tma se tak stala ještě neprůstupnější a neprůhlednější, než byla před pár minutami. Naoko pod náporem těch krásných doteků brzy povolil a nechal se vést zasněženou ulicí v rytmu loudavé vánoční písničky…

,,Kde jste tak dlouho?“ uslyšeli místo pozdravu od Aiko, když se o pár hodin později vrátili.

,,Taky tě zdravíme,“ zakřenil se Naoko, tisknouc pevněji Naokimu ruku. Stáli tak, aby si toho Aiko všimla, aby jí to přímo praštilo do očí a samozřejmě, že jí takové provokativní gesto neuteklo. Opomněla ho však okomentovat, sundala si brýle a obličej s výrazem zoufalství si položila do dlaní.

,,Dneska už máte padla, jděte se převléct.‘‘ Ukázala na zadní dveře a promnula si znovu oči, které měla po pár hodinách koukání do účetní knihy celé rudé. Kluci čekali, že je postihne nějaký trest, ale Aiko je zřejmě ušetřila galejí, protože jsou Vánoce. Nechtěli však vidět co se stane, až se po prázdninách vrátí do práce…