Meli bychom se nechat jít

Byl vysoký. Statný, mladý s širokými rameny. Žena si jej po očku prohlížela; všimla si ho, už když vešel. Krátké hnědé vlasy, nedbale pročesané rukou, a chladné modré oči. Ach, ty oči! Jen ledově přejely přes ni i ostatní, když si lhostejně prohlížely neuspořádaný a špinavý vnitřek zaprášené hospody. Žena z výrazu neznámého poznala, že nemá ani cenu se snažit. Takoví jako on jen tak nezměknou před někým jako ona.
Ale škoda těch očí a ramen…

Strach se znovu nezúčastněně rozhlédl kolem. Jakási žena na něho celou dobu zírala, ale takových pohledů od žen sklízel každý den spoustu. Neměl zájem o žádnou z davu svého fanouškovského klubu.
Neznal větší otravy.
Pomalu se pokusil probít si cestu hloučkem mladých lidí k pultu. Všichni dnes slavili jakýsi svátek a chovali se jako stádo podnapilých slonů. Jejich veselí Strach upřímně nechápal. Nechtěl pochopit.
Nechtěl se zajímat.
Jedinou jeho pozornost budil dlouhý šedý plášť, který se mu zachytával o šťastné lidi a nutil ho často zastavovat. Už dávno si měl pořídit něco modernějšího.
Jenže Rozum trval na jejich pláštích jako nějakých potrhlých insigniích. K čertu s ním.
Znuděně si přejel rukou po látce pláště a znovu jej trochu urovnal. Hádat se s Rozumem byla příliš otravná a vysilující činnost, které se chtěl pokaždé obloukem vyhnout. Možná by ten plášť mohl nosit jen před ním a jinde ho sundávat.
A možná by to neměl riskovat, pomyslel si, jelikož v davu uviděl nezaměnitelný zlatý odlesk vlasů ženy v rudém.
„Tak tebe, Strachu, jsem tady vážně nečekala!“ vyjekla Láska nadšeně, když se k němu konečně procpala, a poplácala ho po rameni; nebo se o to alespoň pokusila. Její pokusy na něho dosáhnout ho pokaždé pobavily. Snad proto ji z té jejich sebranky dokázal trochu snášet. Láska byla prostě Láska. Živelná, nespoutaná, vtipná a hloupá.
Hlavně hloupá.
Jako jediná se mu nesnažila dokazovat, že na jeho myšlenkové pochody stačí.
„Nazdar, Lásko,“ odvětil suše a zaclonil si oči, aby na ni viděl. Ano, vůbec se nezměnila. Pořád ty živé modré oči v bílém obličeji, dlouhé zlatavé vlasy divoce roztančené po zádech a její špinavý červený háv.
Už je to dlouho. A ona je pořád stejná.
„Já myslela, že se touláš někde na severu a ty jsi tady v tomhle zapadákově,“ smála se na něho.
„Když je to takový zapadákov, co tu děláš ty?“ Ruku nechal pozvolna klesnout kolem těla. Ne, že by Lásku neměl rád. V podstatě však doopravdy neměl rád nikoho z Nich.
A zrovna Láska vždycky příliš překypovala elánem, což nevyhovovalo jemu pomalému stylu.
Ano. Nic se nesmělo uspěchat.
To ona nikdy nepochopila.
„Mám tady schůzku,“ odpověděla tajemně a zase se tak rozjařeně usmála.
„Hodně štěstí,“ zamumlal tiše.
„Štěstí jsem potkala před dvěma dny! Není to náhoda? Třeba se mi zase podaří dát někoho dohromady!“ nadchla se a tvář se jí rozzářila ještě mnohem víc.
„Bezva.“ Podle očekávání jí jeho ironická poznámka na úsměvu neubrala.
„Ale no tak, ty se tváříš jako sám Utrpení. A víš, že nesnáší, když mu někdo leze do zelí.“
„Idiot.“
„Hele, nemluv tak o něm!“ zamračila se na něho a poprvé jí ve tváři neviděl úsměv. V očích jí však hrál dál. „Já ho mám ráda. Víš, že to nemá moc lehký.“
„Hm.“
„Nechceš se mnou na jedno zajít? Že bychom oslavili shledání a tak,“ usmála se na něho znovu a on protočil oči. Nikdy se nevydržela dlouho nesmát.
„Já myslel, že někoho čekáš.“
„Jasně, ale ona tu stejně ještě asi nebude. Říkala, že se zdrží. Tak pojď na jedno, kdo ví, kdy se zase uvidíme,“ popadla ho za ruku a táhla k baru.
„A koho vlastně čekáš?“ zeptal se otráveně a snažil se se jí vysmeknout ze sevření. Láska se ráda dotýkala všech. To byla vlastnost, kterou na ní naopak přímo nesnášel.
„No přece – Hele, támhle je! Tak ti to netrvalo tak dlouho!“ křikla Láska směrem k pultu, zuřivě zamávala oběma rukama nad hlavou a pak opětovně čapla Strach za ruku a probíjela mu cestu.
Vytrhl se jí, až když zastavila vedle malé ženské postavy. Ztrácela se vedle něho způsobem, že ji ani nechtěl brát na vědomí.
Ženy nebyly nic pro něho. Když potřeboval, vždycky se nějaká ochotná našla. Postupem času však zjistil, že vedle nich je ten pocit uvnitř ještě nesnesitelnější a přestal ženskou společnost vyhledávat. Cítit se sám a nespokojený zvládal i bez nich. Nemělo smyslu týrat se s nimi.
Toulat se a plnit svoji práci nebylo těžké.
Pokud se nesnažil přemýšlet, nebylo těžké nic.
Jenže čas od času se kolem něho prohnala Láska a jako jediná se nebála bodnout; popíchnout ho k nějaké akci. Vedle ní se všechny nepříjemné pocity a myšlenky znovu mísily a ožívaly.
Připlouvaly.
Strach už nechtěl plout spolu s nimi. Nechtěl se dál otravovat.
Jen kvůli malé náklonnosti k Lásce se nutil být lepší, mnohem méně arogantní než před ostatními. Proto sklopil pohled k té maličké osůbce vedle něho a rozhodl se chovat alespoň trochu slušně.
„Já to zvládla dřív,“ usmála se rozpačitě dívka vedle Lásky a pak opatrně přesunula pozornost na Strach.
Ten pomalu otevřel ústa a zase je zavřel, aniž by cokoliv řekl. Jako by mu docela zhasl mozek.
Krev přestala obíhat.
Srdce přestalo tlouct.
Nesnesitelný hovor okolních lidí a jejich veselí ustoupilo do stínu.
A svět, smrsklý na Jí jedinou, poprvé začal dávat smysl.
Vždycky Lásce vyčítal, že na věci spěchá.

Krásná.
To byla první kloudná myšlenka, kterou dokázal vypáčit ze svého ztuhlého mozku.
„Bezvadný, že ses mohla utrhnout dřív,“ zašvitořila Láska radostně a pak se obrátila k muži. „Jo, Strachu, tohle je Bolest, asi si na ni moc nepamatuješ, viděls ji, myslím, když byla malá. Bolesti, tohle je Strach, můj starej známej, náhodou jsem na něho tady narazila, tak jsem ho ukecala na jedno. Nebude ti to vadit, že ne? Já už ho hrozně dlouho neviděla, tak bych -“
Žvaní, letělo Strachu hlavou. Už zase neskutečně žvaní.
Takže Bolest. Dcera Života. A Smrti samozřejmě. Měla její oválnou tvář a stejné zelené oči, jen se na něho dívaly úplně jinak než ty Smrtiny. Její matka je měla plné pohrdání, nezájmu a posměšků. Tyhle plavaly ruku v ruce s rozpačitostí, když mu klouzaly po tváři, jako by neměly práva. Věděl, že vypadá znuděně, možná až arogantně; tedy věděl, že tak vypadá normálně. Ani v nejmenším neměl představu, jak vypadá před ní.
„Že jo?“ zakončila Láska svůj monolog a tázavě se obrátila na Strach.
Teď bude chtít odpověď. A on neměl ponětí, o čem celou dobu kvákala.
„Hm,“ zabrumlal neutrálně a doufal, že to bude jako odpověď stačit. Stačila. Láska se zase otočila k Bolesti a zářivě se na ni usmála.
„Už jsi vybrala místo?“
„V rohu,“ mávla Bolest rukou kamsi za sebe.
„Výborně, tak jdem. No nazdar, co to s sebou táhneš?“ otočila se Láska k Bolesti, když si uvědomila, že zdvihá těžké zavazadlo.
„Po cestě jsem narazila na jedno květinářství a víš, jak má táta rád exotické kytky. Jednu mu vezu,“ odpověděla Bolest a narovnala se.
„Vezmu to,“ vyhrkl Strach a natáhl ruku k uchům tašky. Čekal, že se možná zarazí. Rozhodně nečekal, že se v půli pohybu zastaví Láska.
„Děkuju,“ usmála se Bolest a vyrazila směrem ke stolu. Láska se s sebou škubla.
„Je ti něco?“ zeptal se znepokojeně Strach a přehodil si tašku do druhé ruky. Celkem se pronesla.
„Že ne,“ pronesla tiše a podívala se na něho. Jinak než měla ve zvyku, uvědomil si. Ty modré oči najednou vůbec nejiskřily veselými plamínky, ale pálily podivně bílým světlem.
„Co?“
„Že ne,“ zopakovala.
A jemu to najednou celé došlo. Nebyla jenom potrhlá, uječená a nadšená – Láska.
„Nech to být,“ odvětil.
„Ne, to ji nech být ty,“ zdůraznila poslední slovo.
„Nic jsem neudělal.“
„Ale udělal. Myslíš, že jsem slepá? ‚Vezmu to‘,“ zopakovala posměšně. „To bylo jako co? Odkdy jsi pozorný?“
„Nenechám ji přece vláčet těžkou tašku,“ odsekl.
„Jasně, to ti tak věřím! Kdybych to byla já nebo kdokoliv jiný, byl bys schopný nám do ní ještě něco přihodit!“ Začínala se dostávat do varu. To snad bylo poprvé, co ji viděl rozzlobenou. Začínala mluvit skoro spisovně.
„Přeháníš.“
„Já přeháním? Vždyť je to pravda! Poplácal bys mě po zádech a popřál mi šťastnou cestu! Nemysli, že tě neznám.“
„Neznáš,“ sykl podrážděně. Neměl rád její citové výlevy, zvlášť pokud se týkaly jeho. „A možná bychom měli jít za ní, nebo se bude divit, kde jsme.“
„Zapomeň! Jestli se hodláš o něco pokusit, tak tě za ní já určitě nepovedu! Ta maličká toho má za sebou dost a rozhodně bys jí ty se svým laškováním moc nepřidal.“
„Nechci s ní laškovat, proboha!“
„Tak o co ti jde? Trofej? Pomsta Smrti? Dokázání si, že na to máš? Co to ksakru je?“
Strach se jí vpil do očí. Ne, opravdu ji nikdy neviděl v takovém stavu. Láska se vztekala. Láska přímo vybuchovala vzteky a oči jí zvláštně planuly.
Jenže tentokrát nechtěl ničeho využívat. Možná vážně měla pravdu.
„Říkalas, že jsi potkala Štěstí,“ vydechl tiše.
Láska ztuhla v pohybu. „To na mě nezkoušej,“ zavrčela výhružně.
„Nic nezkouším.“
„Neříkej mi, že ty, otřelý, světácký, arogantní Strach, se zamiloval do naší maličké, nebohé Bolesti? Nic o ní nevíš!“
„Tak mi o ní řekni, když jsi ten její samozvanej ochránce,“ vyjel Strach vztekle.
Z jejích úst to opravdu znělo výsměšně. On se nemohl zamilovat. On jenom chodil po světě, budil touhu a strach svými pohledy a zase tiše odcházel. Láska nepřipadala v úvahu. Jenže když se před ním objevila ta maličká, měl pocit, jako kdyby najednou někdo vyhodil kotvu z té jeho osamělé lodi za něj a ona se zabodla hluboko.
Proklatě hluboko.
„Ublížíš jí a já pro tebe stvořím vlastní soukromé peklo. Rozumíš?“
„Nehodlám ji ubližovat.“
„Ovšem! Jenže ty ji vůbec neznáš. Ona se bojí, že dělá něco špatně a zklamává všechny kolem, jen kvůli té její pitomé matce, která ji opustila. Myslí, že za všechno může ona. Narušíš tu její skořápku, kterou si pracně vybudovala a sesype se.“
„Samozřejmě že ji naruším,“ zareagoval klidně.
„Cože?“
„Samozřejmě že jí tu skořápku naruším. Vlastně ji bude moct celou odhodit.“
Láska mu bez varování vyťala políček. Několik lidí kolem nich se na ně pohoršeně podívalo a trochu poodešlo stranou. Strach si nevzrušeně začal třít bolavou tvář.
To bylo poprvé, co na něho bez problému dosáhla.
„Strachu, já tě varuju -“
„Zůstanu s ní.“
„Ne.“ Láska znovu sevřela ruce v pěst. Proč, ksakru, zrovna on? Chtěla své oblíbené chráněnce najít někoho silného, dospělého, hodného a odpovědného. Chápavého, to hlavně. Jistě, chápavého.
„Ale ano, zůstanu.“
„Víš vůbec, co to znamená?“
„Jo, vím,“ přivřel oči. „Věčnost. Znamená to věčnost.“

„Už jsem si říkala, kde jste se zasekli,“ zasmála se Bolest a zvědavě se podívala na Lásku. Tázaná se netvářila právě radostně, spíš jaksi konsternovaně hleděla kamsi za Bolestino rameno.
„Láska zjistila, že má v okolí víc známých, než tušila, že?“ šťouchl Strach do Lásky, aby ji donutil vrátit se do přítomnosti. „Samozřejmě se s ním musela pozdravit.“
Chtěl nějak osvětlit jejich dlouhou nepřítomnost, ale zároveň mu udělalo velmi dobře, že se k němu Bolest otočila. Všiml si, že se jinak snaží pohledu na něho vyhnout.
„Ah,“ cukl jí pravý koutek.
„Možná bychom si konečně už mohli sednout, ne?“ zahleděl se na Lásku, která se neměla ke slovu, natož k pohybu.
„Omluvte mě, potřebuju panáka,“ vyhrkla najednou a ztratila se v davu.
„Co se jí stalo?“ Bolest k němu směřovala svoji otázku jen velice nerada. Strach si uvědomil, že je to snad poprvé, co v nějaké žena bez jakéhokoliv přičinění budí strach.
„Ten starý známý ji hodně překvapil,“ vysoukal ze sebe napjatě a posadil se na volnou židli.
Bolest beze slova pokývala hlavou a začala si prsty pohrávat s okrajem sklenice.
Po dvou minutách bylo ticho k nesnesení. Bolest nešťastně těkala očima po dřevěném stole a Strach stále nevěděl, jak začít.
Tenhle pocit beznaděje neznal.
„Jsi vážně krásná,“ vyklouzlo mu. Bolesti sjela ruka po sklenici a ta se rozlila po stole.
„J-já se moc omlouvám,“ vykoktala a hrábla do stojánku s ubrousky.
„Ne, za to můžu já,“ vytrhl jí ubrousky z rukou a sám začal vysoušet kaluži vody na stole. „Vlastně jsme s Láskou mluvili o tobě,“ odhodlal se pokračovat. S očima přitisknutými na stůl to šlo snadněji.
„O mně?“ vypískla.
„Jo,“ zahodil ubrousky na stůl a rukama se zapřel o desku. Ta maličká bude jeho. Ještě nevěděl jak, ale bude a on už nikdy nikoho nenechá, aby jí ublížil.
„Proč jste mluvili o mně?“
Zhluboka se nadechl. „Víš, že Láska před dvěma dny potkala Štěstí?“ Rozhodl se vzít to z jiného konce.
„Opravdu? To musela být ráda, ona -“ rozhovořila se Bolest, ale pak se znovu zarazila. „A jakou to má souvislost?“
„Prý prorokuje šťastnou budoucnost nějakému páru.“
„To ona dělá ráda, vždycky pak tak krásně září.“
„Jo.“ Strach pochyboval, že tentokrát Láska září; spíš do sebe lije jednu whisky za druhou a snaží se vymyslet řešení. Bolesti zatím jeho slova nedocházela. Možná to tak bylo lepší.
„Omlouvám se, ale pořád tak nějak nevím, kam -“
„Už ten pár našla.“ Zabodl do ní oči. „Už ten pár našla, Bolesti.“
„Bezvad – Ne.“ Vytřeštila oči, pochopila. „Ona by přece -“
„Souhlasila.“ Po ostré rozmluvě a další ráně, která se ho měla pokusit naposledy usměrnit, nakonec souhlasila. Strach netušil, že Láska dokáže být tak bojovná.
„Ale… My se vůbec neznáme! Já tě neznám. Ty nevíš, jaká jsem…“
„Já vím, jaká jsi,“ přerušil ji klidně.
„Tohle nejde.“
„Proč by ne?“
„Vždyť… je to hloupost. Známe se sotva půl hodiny a ty -“
„Nabízím ti zkusit to se mnou.“
„Já nic zkoušet nechci!“ vyštěkla popuzeně a v zelených očích se jí blýsklo. Připomněla mu její matku.
„To je dobře. Já to taky nechci jen na zkoušku.“
„Jsi blázen.“
„Ne, jsem Strach a prachsprostě se bojím, že přijdu o něco, co jsem nikdy nedoufal najít.“
Bolest se zachvěla a bezděčně stiskla ruku v pěst, až jí zbělaly klouby.
Strach vypadal vážně. Zatím na jeho obličeji pozorovala jen tři výrazy. Lhostejný, to ho viděla poprvé. Nevěřícný, když se podíval on na ni.
A rozhodný; od doby, co přišel ke stolu.
Poslední pohled ji děsil do morku kostí. Najednou se nemohla vůbec nadechnout.

Přeplněnou hospodou se k nim pomalu blížila Láska, svírající v každé ruce dvojitou dávku whisky. Špinavý rudý plášť jí povlával kolem vyhublého těla. Bolest okamžitě vyskočila ze svého místa.
„Ah, vidím, že už ti všechno řekl,“ pronesla konsternovaně příchozí a kopla do sebe půlku obsahu jedné ze sklenic. Bolest se zoufale chytila za hlavu.
„Myslela jsem, že už takovéhle blázniviny neděláš!“ obvinila plačky Lásku.
Ta jen zkroušeně pokývala hlavou. „Jo, to já taky.“
Strach pomalu vstal. „Hele, víš, možná by bylo lepší, kdybys nás nechala si to všechno o samotě -“
„Ne!“ Bolest se na něho obrátila. „Ne. J-já půjdu. Vy můžete popít sami. Stejně musím jít. Mám pro otce ty kytky a…“ Jako by nemohla nalézt slova, nedostávalo se jí kyslíku a jen bezmocně těkala svýma očima sem a tam.
Strach k ní natáhl ruku a ona odskočila. „P-půjdu!“ Chvatně popadla těžkou tašku a začala se prodírat davem ven.
Láska si znovu přihnula ze svých sklenic.
„To ti moc nevyšlo, co?“ podotkla nevzrušeně.
Strach se vztekle kousl do rtu. „Hele, zrovna ty bys-“
„Jasně, zrovna já bych mohla mít pochopení, že? Tak na to zapomeň, holenku. Ona má sakra právo odsud utýct přesně tak vyděšeně, jak to dokážeš u ostatních udělat jenom ty.“
„Musím jít za ní.“
„Spíš bys měl vychladnout. Říkám, nech ji bejt.“
Nešlo to. Nešlo jen tak koukat na úplně sešlou Lásku, cynickou Lásku, a necítit Bolest. Vztekle napřáhl ruku a srazil veškeré její skleničky ze stolu.
Nadskočila.
„Co to sakra -“
„Tak podívej se. Tenhle rozhovor už jsme jednou vedli. Já si ji vzít nenechám; i kdybych ji měl uštvat! Chápeš? Tvoje svolení je bonus, ne nutná položka.“
Strachovy oči mrazily. Láska už měla tu čest vidět jeho arogantnost v akci. Nikdy se však netýkala jí samotné. Těžce povzdechla. Pokud šlo o Strach, nedokázala si představit jeho polovičku. Ženu, která by byla tak silná, aby zvládla jeho nálady a pochopila jeho netečnost.
Její Bolest silná nebyla. Sladká, něžná, povolná, pasivní ano. Silná nikdy.
„Ublížíš jí způsobem, o jakém se ti ani nezdá,“ vydechla tiše.
„Neublížím. Měj se.“ Strach se začal prodírat davem, stejně jako Bolest před ním. „A promiň za to pití.“

Slunce venku po zakouřené hospodě oslepovalo. Strach zneklidněl. Pokud je Bolest v utíkání tak dobrá jako její matka, nebude snadné ji chytit. Když však uviděl povědomou malou postavičku šplhat do nejbližšího kopce, dech se mu opět zklidnil.
On ji dostane. O tom vůbec nepochyboval.
Bez váhání se vydal za ní.

Bolest pomalu stoupala do kopce a snažila se vyjít s dechem. Nikdy jí dlouhé procházky po horách nijak zvlášť nevyhovovaly, teď však pochybovala, že za její kyslíkový deficit může jen chůze do strmého svahu.
Myslí jí pořád zněla jeho slova. Krásná, krásná. Jistě, krásná ona je. Krásná a prázdná. Nešťastná. Jak dlouho by se na ni jeho modré oči dívaly, aniž by vytušily, co je pod povrchem?
Ještě se na ni muž nedíval tak, až by jí z toho znejistěly nohy. Krásná byla pro všechny. Pro něho by chtěla jiným způsobem.
Jenže netoužila po zklamání v hluboké modři, až by zjistil, že je hloupá prázdná tichá prázdná nudná prázdná.
Zhluboka se nadechla a vykročila mnohem jistěji. Později netušila, co ji ještě donutilo se naposledy otočit.
Spěchal za ní. Klopýtal mezi kameny dole pod kopcem a mířil k ní nahoru. Bolesti se sevřelo hrdlo.
Žádný ji zatím nepronásledoval, když řekla ne.
Znovu vykročila na cestu a ještě víc přidala do kroku.

„Počkej! Tak sakra počkej!“ Jeho výkřiky k ní létaly jen útržkovitě. Ještě nebyl moc blízko.
Ještě by snad mohla utéct.
„No tak počkej!“ Strach se snažil. V životě za nikým neběžel, natož za nějakou ženou; vždycky běhávaly ony za ním. Tenhle pocit byl pro něho absolutně novým a nečekaným. Pocit čirého zoufalství, když se její záda od něho vzdalovala.
„Bolesti!“
„Jdi pryč.“ Ten tichý rozkaz se k němu donesl jen jako sotva slyšitelný.
S jejím odmítnutím počítal od začátku. Tohle přece nic není.
„Bolesti, no tak! Zastav!“ zakřičel.
Trhla hlavou na stranu a mírně zpomalila. „Běž pryč!“
„Nikam nejdu!“
„Nech mě být!“
Její vzdor ho bavil alespoň ze začátku. Sto metrů běhu do prudkého kopce nepatřilo mezi jeho koníčky.
„Vrať se a nech mě být!“ Konečně se vyhoupla nahoru na plošinu a mohla jít rychleji. Městečko s hospodou se jí ztrácelo za zády. Před ní byly už jen samé kopce a hory.
„Ne!“ Jeho hlas se však stále blížil. Bolest se snažila zrychlit víc.
„Nechoď za mnou!“
Tentokrát se neozval. Bolest si roztřeseně uvědomila, že pocit osamění se jí vůbec nelíbí. Ale on vážně musel poslechnout… Váhavě se otočila a ztuhla. Byl asi dvacet metrů od ní a pořád se přibližoval. Už ani nemluvil, jen ztěžka dýchal a zpocené vlasy se mu lepily na vlhké čelo.
Z modrých očí šlehal vztek.

Strach nečekal, až se znovu Bolest otočí a vydá na cestu. Jak se k ní blížil, nezpomaloval. Cítil její nejistotu. Pouhý metr od něho s sebou cukla a zřejmě chtěla utéct, ale on k ní natáhl ruku a pevně ji chytil za paži. Zelené oči se vyděsily.
„Když říkám stůj, tak stůj,“ vykašlal a pustil ji. Bolest zůstala stát. Sehnul se pro tašku v její pravici a vypáčil ji z Bolestiných ztuhlých prstů. „Nemůžeš sama vláčet něco tak těžkého.“
„Řekla jsem ti, abys mě nechal být,“ utrhla se na něho, ale hned pod jeho pohledem znovu znejistěla.
„A já tobě, že nenechám.“
Bolest odvrátila hlavu. Bylo by tak krásné opřít se a padat s někým, ale dlouho by její tempo nevydržel.
Odchodů milých už bylo dost.
„Nechci mít s tebou nic společného,“ odsekla.
„Jasně. Čeho se tak bojíš?“
„Bojím?“ vyhrkla a nervózně se zasmála. „Slyšíš se? Prý bojím,“ potřásla hlavou a znovu se otočila k odchodu. Exotické květiny bude muset její otec oželet.
Strach ji však pevně chytil za ruku.
„Jo, bojíš. Kdybych věděl, že se ti příčím, neřekl bych ani slovo. Nikdy bych za tebou nešel. Ale ty moc dobře víš, jak to je. Vidím to v tobě. A Láska nám to zpečetila. Takže mi laskavě vysvětli, proč tak utíkáš.“
„Já nikam neutíkám,“ vyštěkla. „Prostě jdu domů.“ Trhla rukou, ale nepovolil.
„To je tak těžký přiznat mi, čeho se bojíš?“ zeptal se naléhavě.
Neodpověděla, jen znovu trhla rukou, kterou jí svíral.
Nepovolil.
„Je to kvůli tvým rodičům?“
„Ty do toho netahej,“ sykla. „Vždyť se na to podívej – Bolest a Strach, copak to jde dohromady? Budou se nám smát. Tobě se budou všichni smát; a to já nechci.“
„Nikdo se mi smát nebude,“ pronesl rozhodně. Stejně rozhodně, jako když jí u stolu oznámil svoje plány.
Bolesti se tenhle tón nelíbil; znamenal rozhodování o ní bez ní.
„Možná ne do očí,“ odpověděla váhavě.
„Ani jinak. I kdyby, tak je mi to jedno, slyšíš? Nezáleží mi na tom.“ Ano, tím si byl Strach jistý. Nezáleželo, co ostatní řeknou. Co si říct dovolí.
„Teď. Potom by začalo,“ zamumlala.
„Nikdy.“
„Nelži. Začalo by ti to vadit, chodil bys pryč, čím dál víc se nevracel.“ Hlas se jí zlomil.
„Já nejsem jako tvoje bezcitná matka.“ Nechtěl na ni vyrukovat s její milovanou matinkou, ale nedávala mu šanci.
„Ona není bezcitná!“ Jen vztek jí dovoloval dívat se mu do očí. Proč musí být tak, tak… jiný. A neoblomný. Přála by si to zkusit. Přála. V jiném těle, v jiném čase, v jiném světě.
Jinak. Takhle ne.
„Ne? Tak mi vysvětli, proč tě nechala samotnou, proč opustila tvého otce a prostě si odešla za svým? Tohle matky nedělají,“ zatřásl s ní.
„Dusila se,“ zašeptala Bolest. Musela svoji matku bránit. I po těch letech.
„Dusila? Tak měla povolit ventil, podívat se na možnosti a něco začít řešit, ne zdrhat jako by jí za patama hořelo.“ Nerad řešil Smrt a její machinace. Byla příliš sebevědomá i na něho, příliš sebejistá a příliš svobodná. To jen Život sem tam dokázal svoji milovanou ženu zkrotit.
Spousta z Nich už zapomněla, že jsou vůbec manželé. Strach na tuhle drobnost nezapomínal, snad i proto k Životu cítil jistý respekt. Ke Smrti necítil nic, tedy alespoň do doby, než potkal její dceru. Teď k ní cítil hluboké opovržení.
„Vůbec tomu nerozumíš!“
Bolestina snaha o očištění matky by byla dojemná, pokud by se dokázal oprostit od chování Smrti. Jenže to nikdy nedokázal; nedokázal pochopit, proč se vůbec snažila založit domov, když o něho očividně nestála. Jedinou věcí, které si Smrt vážila, byla svoboda. A to jí dcera s manželem neumožňovali.
„Ale rozumím. Smrt se bála něčeho tak přízemního jako je rodina a domov, bála se, že ta její originalita klesá, a tak radši vzala krovky. Jenže si neuvědomila, že nejvíc tím vytrestá tebe a ty se pak budeš bát ostatních pout.“
„Ničeho se nebojím. Jen nechci být s tebou, nechápeš to snad? Nech už mě být.“
„Nelži. Když se nebojíš, tak se mnou zůstaň. Láska stejně jako já ví, co chceš. Věř mi a zůstaň se mnou.“
„To nejde.“ Její oči prosily.
Strach se snažil obrnit. „Jde.“
„Utečeš mi! A já už si nechci znovu zvykat na samotu.“ Význam slov jí došel až po jejich vyznění. Zděšeně si přitiskla dlaň na ústa a zavřela oči. Teď je tu blázen ona, ne on.
Strach pochopil. A po letech se od srdce usmál. „Nikdy neodejdu.“
Jeho slova byla jako balzám na duši. Kdyby ji matka nezocelila, začala by plakat, a později by ji to mrzelo. Tak jen potřásla hlavou a snažila se vyhnat slzy z očí. „J-já… tomu nevěřím. Promiň.“
Právě protože věří. Neunesla by, kdyby ji opustil.
„Tak to budu muset dokázat. Prostě se mě nezbavíš. Budu za tebou chodit jako stín,“ pokrčil rameny.
„To nemůžeš,“ vyjekla.
„Nepodceňuj mě,“ ušklíbl se.
Nevěděla, jak odpovědět. Byl úplně jiný než Hněv, za kterým se spolu s Cudností jako malé otáčely a hihňaly se. Strach v sobě měl jakousi neochvějnou jistotu, pevnou skálu, se kterou se nemohlo hnout, a všechny překážky se o ni tříštily. Teď se chystal roztříštit její pochyby.
A ona se bála hodně.
„Proč…“ Netušila, že to bude tak těžké vyslovit. Musela se znovu nadechnout. „Proč chceš zrovna mě? Je kupa jiných -“
„Právě protože je kupa jiných. A ty jsi jenom jedna,“ přerušil ji klidně. Znovu jí sebral veškerý vítr z plachet.
Nemohl by přece chtít jenom ji. Omrzela by ho. Je omezená, nemá takový rozhled jako on. Neběhá po světě s očima dokořán jako Láska nebo Krása, spíš se jen těžce táhne krajinou a snaží se nevnímat, nevzpomínat, nemyslet. Snaží se ztratit sama před sebou. Něco takového určitě nehledá. Spíš ho jen trochu navnadila, že tolik odmítá; ale kdyby zjistil, co všechno je pod tou slupkou, o kterou se tak pěkně postarala tetička Krása, okamžitě by ztratil zájem. Copak může zaujmout světáka jako je on? Slyšela o něm dost od Pravdy a Lži.
„Nic o mně nevíš.“
„Ale vím.“ Strachu pomalu docházela trpělivost. I kdyby ta malá však měla sebevětší obranu, byl připravený ji zlomit. Obejít, podkopat, přelézt, cokoliv. Za pocit žití a ne jen prázdné chození po světě mu to stojí. Stejně nemá kam spěchat.
Vedle ní má pocit, že se může nadechnout. Nenechá ji jít.
Možná že stejný pocit má Život vedle Smrti, pomyslel si mimoděk. A proto se jí snaží pořád tolik držet.
„Bojíš se sama sebe a tak tady přede mnou vytahuješ otřepané fráze o tom, proč spolu nemůžeme být a podobně. Jsou to jenom prázdné kecy. Teď mi řekni jediný pádný argument, aby ses teda zachránila, nebo konečně přestaň mlít ty nesmysly o vlastní zbytečnosti. Moc dobře vím, co se ti honí v hlavě.“
Bolest v obranu nahrbila ramena. Jediný pádný argument. Vždyť jich na něho vypálila už stovky, a byť jen jeden odmítl vzít v úvahu. Co mu má říct?
Jeho oči nedovolovaly útěk.
Odhodlaně se nadechla. „Neumím vařit.“
Skrz jeho sevření cítila, jak ztuhl. To opravdu zabrala taková pitomost? Pak viděla, jak mu zacukaly koutky.
„Tak to máš dobrý, miláčku. Já vařím moc rád,“ rozesmál se.