Memento mori

Oliver upřeně hleděl na krajinu za oknem, která mu nastavovala svou zářivě rudou tvář. Nebe bylo purpurové, nikde ani jediná skvrnka. Připomínalo mu to její vlasy. Jak se leskly, když se k němu otáčela, když pohnula hlavou… dokonce i když někdo v místnosti rožnul světla, její vlasy jako by zářily dříve než žárovky. Jak je miloval. Jak jen miloval ji. Ale to bylo dávno pryč.

Tehdy ještě nebe nebylo tak krásné a slunce představovalo jen malou žlutou skvrnu. Nyní? Nyní žhnulo silnou září a propalovalo se až ke kostem. Hřálo.

Unaveně zívl a odvrátil svůj pohled k místnosti plné lidí – dětí. Seděly tam a krčily se nad bílými papíry zatím povětšinou jen velmi málo poznamenanými inkoustem. Musel se hořce pousmát, když hnědovlasý mladík něco sykl k blonďaté dívce, která seděla před ním. Poslal jí nějaký papírek. Dívka si jej přečetla, zachechtala se, ale zaťukala si na čelo a ukázala klukovi vztyčený prostředníček.

„Jsi snad magor?!“ zavrčela a vrátila se zpět ke svému testu.

Tohle je naše budoucnost, pomyslel si Oliver. Nikdo z nich, jak tam seděli, nezažil časy před Osvětlem a jejich představy světa a života byly dost omezené.

„Zbraně,“ odpověděli mu jednohlasem jeho milovaní žáčci, když se jich zeptal, jak by se podle nich měly řešit problémy se škůdci v drahách metra, „měli bychom je odtamtud vystřílet.“ Pokračovali, ale on jim to nemohl vyčítat. Když se díval do jejich tváří plných dětské upřímnosti, nemohl než přikývnout a zapsat si u těch nejaktivnějších malé plusy. Jak mu to rvalo srdce na kusy, když viděl řady černých křížků u některých jmen. Body za aktivitu? Privilegia pro budoucí život? Hřbitov v jeho sešitě. Malá tmavá značka za každou padlou dětskou duši.

Zajímalo jej, co bude dál. Už tu s nimi byl půl hodiny a většina z nich stále jen tupě zírala do papíru. Napadlo ho, zda nezadal příliš těžké zadání pro jejich práci. Jeho pohled přelétl po třídě, až zakotvil na tabuli.

Na bílé ploše bylo několik černých a modrých skvrn, kde zaschlo učivo, které se jim snažil narvat do hlav. Služba si věčně stěžovala, že to nejde smazat a on se na ně jen smutně díval, jak se snaží odstranit fixou psané poznámky o národní historii. Viděl, jak pod houbou mizí slova, která se stejně rychle vypařovala z jejich hlav. Slova hovořící o jednotě, míru a hrdosti. A bylo mu z toho do pláče.

Když jim prozradil, že za revoluce, v době, kdy nebyl jistý výsledek povstání, se vláda snažila s odpadlickými skupinami smlouvat a pozměnit zákony ve prospěch společnosti jako celku, koukali na něj očima nechápajících.

„Proč?“ to byla jediná otázka ještě několikrát zopakovaná za dobu výuky: když jim oznámil, že na náměstí byl vztyčen pomník pro padlé z obou stran; když jim řekl, že by jim rád předčítal ze zápisků zkonfiskovaných deníků rodin odpadlických vojáků…

Snad kvůli těmto otázkám si u svých kolegů vyprosil, aby mu nechali celý den výuky… to kvůli té práci, jejíž téma rozmáchlým písmem napsal na tabuli. Chvíli na zadání slohové práce nechápavě hleděli. Nerozuměli podstatě toho, co po nich chtěl.

„Za co a proč stále bojují vzbouřenci okupující dráhy metra?“

Oliver Smith, sedmdesátiletý muž, který se však ani vinou věku nikdy před nikým poraženecky nepoklonil a chodil hrdě s hlavou vztyčenou, byl předem smířen s tím, že jej práce jeho studentů zklamou. Nevěřil jim. Nevěřil tomu, čemu věřili oni a bylo mu z toho smutno.

Tesknil po doteku ohnivých kadeří, které plápolajíce více než-li světlo svíce, navždy zmizely v temnotách podzemních drah.

Pro tu vzpomínku na dívku, o níž věděl, že ji nikdy neuvidí, už ve chvíli, kdy utekla s ostatními vzbouřenci, se mu chtělo křičet, když mu po hodině první z jeho žáků, Matthews, odevzdal popsaný papír a se zamumlaným ‚nashledanou‘ zmizel na chodbě.

<<Vzbouřenci, kteří kdysi jako krysi zaběhli do kanálů a drah metra, které zničili, nyní prakticky nemají pro co bojovat, ale dál tvrdohlavě setrvávají ve stavu rebelistickém, kdy podkopávají morálku společnosti a radují se ze zabitých bojovníků za svobodu, vojáků našeho národa. >> Oliver se kousl do rtu, aby nahlas nezaklel. To si mysleli jeho žáci..? S pocitem marnosti opravil pravopisnou chybu ve slově krysa. Co mohl víc? Mohl Mattovi říct, že jeho práce postrádá hloubku a je příliš strohá, odsuzující a jednostranná? Jistě ne. Jeho text byl přesný. Popisoval obraz vzbouřenců, jaký byl podáván společnosti. Oliver neměl jiné pravomoci, než škrtnout měkké i ve slově krysa. Ruka s propiskou se mu třásla, když ten tah vykonal. Šach mat. Král padl. Bezpochyby mrtev. Společně s ním se k zemi snášely i jeho zástavy s nevinností třímající v ruce korunu.

„Proč?“ zamumlal potichu. Půvabná brunetka v druhé lavici se škodolibě zašklebila.

„Matt napsal krysy s měkkým, že jo? Že jo, pane profesore?“ smála se. Oliver neměl na víc, než na krátké přikývnutí.

„Pište, slečno Brownová.“ Požádal ji tiše a dál hltal slova, z nichž čišela nenávist a opovržení. Starý muž si stále připomínal, že to dítě za to nemůže. Děti byly nepopsanými tabulkami, to masmédia určovala jejich obsah. A všichni v televizi o vzbouřencích mluvili jako o zplodinách společnosti. Tak kde by se naučili respektu k odvrácené straně? Na jeho hodinách? Musel by být příliš naivní, kdyby si myslel, že přejmou jeho názory.

Jane Brownová se zvedla, popadla tašku a s úsměvem mu odevzdala práci. Kývl hlavou na znamení díků, ale neměl vůbec chuť číst ta slova, která budou dozajista hovořit ve stejné tónině.

Když shlédl do papíru, zjistil, že se nemýlil, ačkoli ze začátku dívčina práce vypadala slibně. Nejspíš jej čekala další jednička, další dětský úsměv plný hrdosti. A nabubřelý pocit, že pravda je obsažena v tom kladně hodnoceném textu.

<<Solitéři, tak nazýváme skupiny jedinců, kteří se oddělili od spokojeně žijící společnosti a začali převracet myšlenky většiny ve svůj vlastní prospěch. Chtěli uloupit vládě pravomoci a vydat absolutní moc zločincům, buřičům a kriminálníkům. >> Jane dokonce psala bez chyb. Zapamatovala si i pojmenování skupin. Který profesor by na ni nebyl hrdý?

Oliver jí udělil malou jedničku i za perfektní pravopis. Systematicky pročítal text. Nevnímal ho. Slova mu hučela v hlavě a on je s úspěchem ignoroval. Hrdlo se mu stahovalo, ale před jeho očima se stále smála ta dívka, která se o sekundu později otočila a vběhla do tmy, která se jemu vpila do hrudi. Za tu chvíli zaváhání by se nyní, když četl práce třináctiletých dětí, nejraději zabil. Byl však příliš starý na nějakou změnu. Marnost nad marnost.

Slunce pomalu putovalo po nebi a jemu své práce odevzdávali další a další studenti. Vše jako by však bylo přetaženo přes kopírák. Vrazi, ničemníci, boj o moc, atentáty, sabotáže…

A Oliver Smith tam seděl u stolu plného papírů, ze kterých mu bylo do pláče. Seděl v opuštěné třídě jako poslední zbytečná existence, s obličejem skrytým v dlaních a snažil se pochopit, co že si jeho žáci skutečně myslí. Jejich práce mu je představily jako tlupu křišťálových dítek zabarvených podle předem stanovených norem. Ve všem měli jasno, věděli, kdo byl ten špatný a kdo zase ten osvoboditel.

„Proč?“ zeptali se ho tehdy, když jim řekl, že zpočátku chovala vláda k zajatým odbojářům velký respekt.

„Proč?!“ měl chuť na ně řvát, když souhlasně kývali při četbě o rozsudku smrti vyneseném nad skupinou sabotérů, kteří přerušili tratě ve všech hlavních linkách metra.

Zůstal tam tehdy stát, hleděl na ně, bylo to jako úder kladivem, když zjistil, že na jejich jednoduchou otázku nedokáže odpovědět. A oni čekali a doufali, že jim to vysvětlí. Řekl, že vláda dávala nespokojeným poslední dar. Možnost, jak dokázat svou loajalitu. Že byli vlastně velkodušní a ti zlotřilí Solitéři ji odhodili.

Proč jim to tehdy řekl, když tomu sám nevěřil, to mu jasné nebylo. Ta odpověď mu zajišťovala jednodušší život.

„Vybíráš si jednoduché cesty,“ obvinila jej jednoho dne smutně jeho kráska, když spolu seděli v jeho bytě a popíjeli čaj. Toho dne, později k večeru odešla. Nešel za ní. Vybral si tu snadnější budoucnost. Nechápal, proč jej opustila a vydala se do nejistoty a nepohody.

Když nad tím přemýšlel, došlo mu, proč zadal svým studentům tu práci. To on hledal odpověď. To on byl ta ovce zatoulaná od stáda. Potřeboval pastýře. Potřeboval vědět, proč lidé v podzemí stále ještě bojují a proč by měl i on vytrvat a snažit se učit své žáky něčemu jinému, než co mu udávaly osnovy.

Když zazvonilo, shrnul práce na hromadu a promnul si obličej. Po chvíli vstal a otočil se k odchodu, ale málem přitom narazil na mladou dívku. Poznal ji. Sedávala v poslední lavici, tichá, zamyšlená, s nikým se příliš nebavila. Stála před ním a podávala mu papír. Mlčky si jej od ní vzal a nechal ji vyjít ze třídy, než se na její práci zaměřil.

Překvapilo jej, že na papíře jsou rozmáchlým rukopisem napsaná pouze dvě slova. Dvě slova, díky kterým do sebe vše rázem zapadlo.

Memento mori.

Pamatuj na smrt.