Memory dream

Memory dream

Zase někam zmizel. To dělá vždycky, když ho potřebuju. Měl bych někoho poslat, aby ho našel. Ale koho? Všichni jsou tak nespolehliví! Najdu si ho radši sám.

(o pár hodin později) 

Jsem celý zpocený. Ani v jednom pokoji není. Co budu dělat? Nejprve se musím uklidnit a popřemýšlet. Kde by mohl být? Ve své komnatě není, v trůnním sále taky ne, u žádného hosta se taky nenachází. Zbývá tedy poslední možnost…ZAHRADA!

Ufff…konečně v zahradě. A teď ho jen najít…u fontány ne, v parku taky ne…ha támhle na hřišti.

„Heika!“ křičím na něj už z dálky. Buď se mi to zdá, nebo tomu nevěnuje pozornost (už zase). Asi je plně zabraný do právě probíhajícího tréninku… a nebo mě prostě ignoruje. Byl bych radši, kdyby to bylo to první.

„Heika!“ že by mě zaregistroval? No hurá!

„Günthere, co se zase děje? Vidíš, že nemám čas. Chci Wolframovi dokázat, že v šermu nejsem taková nula,“ už mě zase napomíná.

„Víš, že si na tebe vždycky udělám čas, ale teď to prostě nejde. Opravdu rád bych si s tebou popovídal, ale já musím trénovat.“ Jak dlouho tohle bude trvat?!

„Ale, Heika…“ Ani jsem nedomluvil, a už mě zase přerušuje: „Žádné ale. Později.“

„…máme problém!“ vyhrknu rychle, než mě zase přeruší.

Yuuri se pomalu otáčí: „Ano? A co se děje?“ to je zvláštní…v jeho očích se objevilo něco, co tam nikdy předtím nebylo. Ale…co to je? Starost? Nebo spíš zloba?

„Heika! Sousední král na nás vytáhl se svým vojskem! Jako Maou musíte něco udělat!“ začínám z toho být nervózní.

„Ale vždyť sousední král je kamarád! No, a jestli není, tak na něj udělám bububu a bude pokoj.“ zdá se mi, že to Yuuri bere na lehkou váhu…

***

(na bojišti v Yuuriho stanu)

„Tak, jaká je strategie?“

„To je na tobě.“

„Hmm…dobře. Takže bych to viděl takhle: na krále a jeho vojsko udělám velké bububu a oni se vzdají.“

„Bububu? Yuuri tohle je válka, ne souboj s Wolframem.“

„Konrade, no tak. Nech to na mně.“

„No, jak myslíš…“

Takhle nějak se to muselo stát. Nevím to přesně, protože v té době jsem byl ve svém stanu, ale tak nějak se to určitě stalo. Viděl jsem Yuuriho vstupovat na bojiště. Nakráčel tam tak sebevědomě. Pak uvolnil tu svou sílu, ale až moc rychle a až moc lehce na to, abych nepoznal, že se něco děje. A pak to začalo…Vojsko protivníka padlo do posledního muže. Chvíli ještě panovala vřava.

            Všechno pak náhle utichlo a Yuuri se kácel k zemi. Nevím jak, ani proč, ale viděl jsem to zpomaleně. Běžel jsem tam, navzdory varováním, která na mě křičeli. Přišlo mi to jako věčnost, než jsem tam doběhl. Ale když jsem k němu přiběhl, klekl si za ním na zem a vzal ho do náruče. Byl naprosto vyčerpaný. Sice zachránil říši, ale dal v sázku příliš mnoho. Za to to nestálo.

„Musím zavolat lékaře. Jste příliš vyčerpaný. Mohlo by Vás to stát život,“ snažil jsem si zachovat chladnou hlavu.

„Ne, prosím, Günthere, nikoho nevolej. Stejně zemřu. Teď už by mi nepomohli ani ti nejlepší,“ mluvil s vypětím všech sil a přitom vykašlával krev. Umíral.

To už jsem nedokázal zůstat klidný, propukl jsem v zoufalý pláč.

„Nebreč, nehodí se to k tobě,“ on tu umírá a stejně si udržuje ten svůj humor. Musel jsem se skrz slzy usmát. „Nemluvte, vysiluje Vás to.“ Znova plno krve.

„Za prvé: teď mi můžeš tykat a za druhé…“ dýchá ztěžka.

„A ne, tohle ti musím říct. Lituju toho, že jsem ti to neřekl už dřív a pak bych litoval, že jsem ti to neřekl vůbec.“ Už zase vykašlává krev.

Měl by se o něj postarat nějaký doktor, ale nemůžu neuposlechnout jeho přání a rozkazu. Tak co mám dělat?! Ještě pořád brečím.

„Dobře poslouchej, protože ode mě už to asi nikdy neuslyšíš,“ usmívá se.

„Vždycky mě štvalo, jak si mi svým chováním, svými výlevy dával najevo, že mě obdivuješ, že mě miluješ. Jenže pak jsem se nad tím zamyslel…“ čím dál víc krve. Bože, víc už ne!

„…a zjistil jsem, že to cítím stejně.“

Cože?! Co to říká?! Musí mít vysokou horečku a blábolí nesmysly.

„Ne, já nemám horečku. Věř mi, aspoň ty, aspoň teď,“ jakoby mi četl myšlenky, další krev. „Ano, Günthere, já jsem se do tebe zamiloval.“ další krev, další slzy.

Zamiloval? To je šílené, vždyť pokaždé, když jsem mu to dával okatě najevo, řekl mi, ať neblázním. Podíval jsem se na něj nechápavě. On jen mlčky přikývl.

            Pak jsem ho poprvé a naposledy políbil na jeho stále chladnoucí, ale přesto pořád rudé rty. Chutnaly po krvi, ale i přesto jsem si ten okamžik užíval. Ale nemohl jsem to moc protahovat, čas kvapil. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě. Ten okamžik mi přišel jako celá věčnost. On sám pak ten polibek přerušil. Usmál se na mě a v jeho očích jsem na chvíli zahlédl skutečnou radost, štěstí a lásku – pravé nefalšované city ke mně. Moje i jeho oči se nádherně rozzářily, ale ty jeho jinak než obvykle. Zdálo se mi, že teď je opravdu šťastný. Ale potom zavřel své temné hlubiny navěky. Rozbrečel jsem se ještě víc. Svíral jsem jeho bezvládné tělo čím dál pevněji a láskyplněji, ale jeho život mu to stejně nevrátilo.

„NE!!!“ křičím z plných plic k nebesům. A i ta nebesa nad jeho údělem zaplakala, na zem se náhle začaly snášet kapky smutného deště.

V tu chvíli se kolem nás začali shlukovat lidé.

„Co se stalo?! Proč se nehýbe a nedýchá?!“ tolik otázek…

„O-on-on-on ze-zemřel. J-já-já a-ani ne-nevím, ja-jak se to sta-stalo,“ vzlykal jsem. Ale ještě mnohem víc než předtím.

            Najednou jsem se s trhnutím probudil. Lil ze mě pot a hlava mě neskutečně bolela. Zmateně jsem se rozhlédl po pokoji, ale nikde jsem neobjevil nic podezřelého. Podíval jsem se na osobu ležící na mé obnažené hrudi. Poklidně oddechoval a ze spánku se sladce usmíval. Byl to Yuuri. Ze srdce mi spadl obrovský kámen a já se musel taky usmát. Objal jsem ho kolem pasu a přivinul ho k sobě o něco blíž. Jemně, abych ho nevzbudil, jsem mu vtiskl motýlí polibek do vlasů. Trochu se ošil a otevřel své temné onyxy. Vypadal tak nevinně, když se probouzel. Zadíval se na mě očima plnýma lásky, jen jsem se usmíval.

„Ty nespíš?“ zeptal se sotva slyšitelně.

„Měl jsem jen zlý sen,“ rozšířil jsem svůj úsměv.

„Doufám, že nebyl moc zlý. Mohl bys mít problém usnout.“ On má o mne starost, to je hezké.

„Dokud tu budeš se mnou, nebojím se, že bych neusnul.“ Na to se ještě víc usmál. Pak sám Yuuri přitiskl své rudé rty na ty moje. Tentokrát nechutnaly po krvi jako ve snu, ale po jahodách, ani nevím proč. Já jsem mu ten polibek s chutí opětoval. Yuuri potom ten polibek prohloubil, byl mnohem vášnivější než kterýkoliv jiný. Odtáhli jsme se teprve tehdy, až nám oběma došel dech.

„Miluju tě, Günthere,“ splývalo z jeho sladkých rtů.

„Já tebe taky, Yuuri.“ Jako důkaz našich slov jsme si dali ještě jeden polibek na dobrou noc a pak už jsme oba upadli v těsném objetí do kouzelné říše krásných snů.

THE END