Merciful Lies

Tony se zmateně rozhlížel kolem sebe, jakoby doufal, že mu okolí prozradí, co se právě stalo.Stáli sr39;Lokim uprostřed nějakého starého skladiště. Slyšel vzdálené volání racků, takže byli někde poblíž vody. Hádání mu dost usnadnilo několik beden, na kterých byl uveden New York – oddychlu si, protože na chvíli se bál, že ho Loki uklidil na druhý konec planety.

„Jak jsi to udělal?“ Otočil se na Lokiho, nechávajíc vědeckou část svého já zvítězit nad tou lidskou. Nechtěl přemýšlet nad tím, co bude dělat, měl Lokiho a to přece stačilo, ne? Zbytek se nějak vyřeší. Později.

„Půjčil jsem ti část svých vědomostí, tohle bys měl znát.“ Odpověděl klidně asgardský princ.

„Jo, znám techniku ale jak to funguje? Jak se můžeš někam prostě… teleportovat?“

„Anthony, máme naléhavější záležitosti kr39;vyřešení.“ Vrátil ho zase na zem.

„Nechci o tom přemýšlet, můžeme to vyřešit jindy?“ Zadíval se do zelených očí sr39;jistou nadějí.

„Obávám se, že to není možné. Oni nepočkají, Anthony.“ Loki zněl klidně a vyrovnaně ale vynakládal na to veškeré své úsilí.

„Prosím?“ Zkusil Tony takřka zoufale, netušíc, jakou bolest tím Lokimu působí. Ten beze slova přišel až kr39;němu a objal ho. Tak pevně, až si Tony na chvíli myslel, že se udusí. Celý jeho život, všechno kolem Anthonyho Starka, Stark Industries i Iron Mana leželo vr39;troskách u jeho nohou ale dokud se S.H.I.E.L.D. nepokusil vyrvat mu to jediné, co zbylo, tak mu to nevadilo. Dokud měl Lokiho, byl mu celý svět ukradený. Jenže teď se ten domeček zr39;karet hroutil. S.H.I.E.L.D. šel po Lokim, Thor taky, Thanos… a mezi tím vším byl Tony. Věděl, že pokud spolu zůstanou, bude je to oba stát život. Vr39;horším případě jen jednoho zr39;nich. Pokud by to odnesl Tony, Loki si nikdy neodpustí, že neodešel, vr39;druhém případě si bude Stark do konce života vyčítat, že ho nenechal jít. Byl si jistý, že Loki si to uvědomuje.
„Připadám si jako blbej teenager, ale nechci abys odešel.“ Řekl tiše.

„Pak neodejdu.“ Ujistil ho Loki a Tonymu to pomohlo, ačkoli věděl, že to asgardský mág řekl jen proto, že to Tony chtěl slyšet.



„Prosím tě, řekni mi, že tohle není tvůj způsob, jak dát někomu sbohem.“ Zeptal se sr39;obavou vr39;hlase, když ho Loki o hodinu později pomalu svlékal vr39;hotelovém apartmá.

„Ne.“ Odpověděl jednoduše, zatímco si hrál sr39;knoflíčky Starkovy košile.

„Tohle je můj způsob jak někomu říct, že mi na něm záleží. Velmi záleží.“ Rozvedl svou odpověď po několika vteřinách. Políbil Tonyho na rty a následně na krk, aniž by byť na okamžik sundal ruce zr39;polorozepnuté košile.

„Potřebuju tě…“ Přiznal Tony a proplétal prsty dlouhou černou hřívu.

„Já vím.“ Zašeptal Loki mezi polibky. Tony byl překvapený Lokiho přístupem. Po tom všem co viděl měl za to, že asgarďan není zrovna romantický a něžný typ. Ale Loki sr39;ním teď zacházel a dotýkal se ho tak opatrně… možná až příliš opatrně. Jakoby měl strach, že se mu Tony rozplyne pod rukama. Nebo že už ho nikdy neuvidí. Ale řekl přece, že tohle není rozlučka, řekl, že neodejde. Vr39;tomhle by mu nelhal, ne teď.

„Loki…“

„Shhhh, tiše.“ Tony poslechl, nechtěl to zkazit. Pravdou ale bylo, že Loki si nebyl jistý, jestli by další Starkova slova unesl. Když mu mladší muž řekl, že ho potřebuje, málem to změnilo jeho rozhodnutí.

Líbal Tonyho na břiše, jazykem občas pokoušel lem jeho kalhot a nemohl se nabažit i těch sebemenších zvuků, kterými ho Stark odměňoval. Po chvilce přestal, jen aby si mohl sundat svojí košili a přitisknout se kr39;Tonymu, který ho bez zaváhání objal a začal se rozkrokem otírat o Lokiho stehno. Nepřemýšlel vr39;tu chvíli nad ničím jiným, než jak se zbavit zbývajícího oblečení, a byl za to vděčný.

Tony si připadal jako ve snu. Na chvíli, na malý okamžik neexistovalo nic jiného než on a Loki. Jen jeho překrásný tmavovlasý bůh. Nechtěl se probudit, i kdyby to znamenalo, že už se neprobudí nikdy. Sr39;každým dotykem se nořil hlouběji a sám si nebyl jistý, co je ještě skutečné. Lokiho tělo, stále lehce chladnější, než by být mělo, jeho zelené oči, ve kterých utopil své vlastní problémy. Ani nevyhnutelná bolest vycházející zr39;nezkušenosti Tonyho vlastního těla ho nemohla vytrhnout ze zvláštního transu, vr39;jakém se nacházel.

Zarýval nehty do bledé kůže, jakoby na tom závisel jeho život, kdyby o tom vr39;tu chvíli přemýšlel, možná by zjistil, že tomu skutečně věří. Lokiho pohyby byly mučivě pomalé, Tonyho prosby zcela ignoroval, jen když se dočkal zasténání tak na chvilku zrychlil, jen aby se kr39;Tonyho frustraci vrátil kr39;původnímu tempu. Když konečně prosby vyslyšel a přidal na tempu i hloubce přírazů, Tony měl co dělat, aby nevykřikl. Prohnul se vr39;zádech, čímž přitiskl svou erekci na Lokiho břicho.

„Ach… bože… nepřestávej…“ Zašeptal a Loki se pousmál.

„Nepřestanu…“ Odpověděl a přidal pár slov vr39;jazyce, kterému Tony nerozuměl – ne, že by ho to vr39;danou chvíli trápilo. Když Loki ještě zrychlil, byl Tony podstatně méně tichý než doposud. Vzdychal a pokaždé, když Loki změnil úhel nebo zrychlil, vykřikl jeho jméno.

Oba si přáli, aby to nikdy neskončilo ale díky nakumulovanému stresu a panující nejistotě byl brzký konec oné krátké a vzácné chvíle blízkosti nevyhnutelný. Nevyvrcholili společně, na to byl Loki příliš jiný, ale než se sám oddal slastnému zakončení, postaral se o to, aby Stark na to svoje jen tak nezapomněl.

Leželi vedle sebe, tak blízko, že se na pár místech jejich těla dotýkala ale ani jeden z nich se nepokusil být ještě blíž. To co je spojovalo nebyla fyzická blízkost ani běžné představy a názory. Ne, to co je spojovalo byly stejně nestandardní názory. Tony se nemusel celou noc dusit v Lokiho objetí aby věděl, že je zelenooký muž nablízku a že mu na Tonym záleží, stejně to platilo i pro Lokiho.


Venku byla už dávno tma – tedy, jak jen v New Yorku být tma mohla – Tony byl ponořen do hlubokého spánku a Loki pozoroval strop. Vybavoval si, že už něco podobného jednou zažil ale v důsledku to nemohlo být více rozdílné. Při minulé příležitosti věnoval Tonymu ochranné znamení. Přísahal sám sobě, že bude s ním, že ho ochrání. A teď ho mohl ochránit jen tak, že s ním nebude. Nemělo smysl mu to vysvětlovat, nevěřil by a pokud by náhodou věřil, stejně by odmítl. Loki si až bolestně uvědomoval, že moc, kterou nad ním smrtelník má je dost velká na to, aby ho přesvědčil. Odejde bez rozloučení, bez vysvětlení, bez slibu, že se vrátí. A Nepochyboval ani v nejmenším, že Tony přisoudí jeho náhlý odchod Thorovým slovům. Anthony měl svůj čas ve světě živých žalostně omezený, Loki prakticky nesmrtelný. Uvědomoval si to každým coulem své bytosti a bolestivá pravda ho bodala každý zatracený den, nepotřeboval, aby mu Thor připomínal zrovna tohle. Přesto se ho nechtěl vzdát.

Otočil se ke spícímu muži čelem, položil mu dlaň na spánek a zašeptal pár slov. Tony se ani nepohnul ale Lokimu přesto neušlo, že se lehce uvolnil. Lokiho vzpomínky které mu neúmyslně propůjčil musely mladšího muže zatěžovat víc, než si bůh myslel. Teď už ho to trápit nebude, ani vzpomínky, ani znalosti.
V tu samou chvíli ho napadlo ještě něco. Musel dát nějak do pořádku Tonyho život. Mohl by mu vzít vzpomínky na celou dobu od chvíle, kdy se s ním setkal v té zapadlé uličce. Ne je nenávratně vymazat, něco takového by neudělal, jen je přesunout a uzamknout. Schovat. Ráno by byl zmatený ale nebyla by žádná bolest, žádný vztek, nikdo by ho nevinil z paktování se s nepřítelem. Všechno by byla Lokiho vina, Lokiho manipulace. A jediný kdo utrpí bude… zase jen Loki. Hořce se nad tou myšlenkou pousmál.

„Omlouvám se, nemáš tušení, jak mě to mrzí.“ Zašeptal do ticha pokoje těsně před tím, než zmizel v portálu.


Tonyho probudily nemilosrdné paprsky vycházejícího slunce. Ospale se rozhlížel kolem sebe a marně se snažil si vybavit předchozí noc.

„To musel bejt mejdan…“ Zahučel a schoval bolavou hlavu pod polštář. Bolest se ještě znásobila, když někdo zabouchal na dveře.

„Jestli nejde o konec světa, tak laskavě táhněte.“ Prohodil směrem ke dveřím, které se v příští minutě otevřely. V nich stála Černá vdova osobně.

„Kde je Loki?!“ Zavrčela výhružně a Tony jí věnoval náležitě zmatený pohled.

„V Asgardu…?“ Zkusil nadhodit a udělal si v hlavě poznámku, aby zkontroloval, jestli není 1. dubna. Natasha vypadala zvláštně klidně, jakoby takovou odpověď čekala.

„Fajn, jdeme za Furym.“ A to bylo všechno, co řekla. Tonymu připadala divnost situace neúnosná a asi právě díky tomu se dokázal obléknout a dát do pořádku za rekordně krátkou dobu.


Ve chvíli, kdy ho personál S.H.I.E.L.D.u připojoval k detektoru lži, mu začalo svítat.

„Začneme pár otázkami pro kalibraci. Odpovídejte na všechny otázky stručně. Vaše jméno?“

„Anthony Edward Stark.“

„Jste občanem Spojených Států Amerických?“

„Ano.“

„Vlastníte vysoce technicky pokročilé brnění známého jako Iron Man?“

„Já jsem Iron Man.“

„Dobrá, tak začneme. Je vám znám válečný zločinec Loki?“

„Ano.“

„Můžete popsat vaše první setkání s ním?“

„Ve Stuttgartu vyhrožoval skupině lidí, s Rogersem jsme ho zadrželi.“

„Kdy jste viděl Lokiho naposledy?“

„Když se s Thorem teleportovali do Asgardu.“ Chlapík přikývl a pokračoval.

„Kdy to bylo?“

„Uhm… tak před třemi měsíci?“

„Můžete popsat, co jste dělal včera?“ Tony se zamyslel.

„Uh… asi jsem byl doma…“

„Asi?“

„Nevím, nevzpomínám si, večer to muselo bejt divoký…“ Podrbal se na hlavě. Do místnosti vstoupil sám jednoočko.

„To stačí, myslím že máme, co jsme potřebovali. Pane Starku, pojďte prosím se mnou.“ Tony poslechl.

„Tak co se to tu děje?“

„Loki se vrátil. Nevíme detaily ale byl jste kompromitován.“

„Já? Proč by to dělal? Teda… nezabil jsem nikoho, že ne?“ Zeptal se s obavou v hlase, když si vybavil Bartonův případ.

„Ne, nevíme proč, nevíme jak dlouho jste byl… mimo.“

„Bartonovi ale vzpomínky nechal, vyždímal z něj informace, nechal ho zabíjet a paměť mu nevymazal.“ Něco na tom nesedělo.

„Já vím. Je tu možnost, že cokoliv se dozvěděl, plánuje využit a tudíž nechce, abychom my věděli, kolik informací má.“

„Jak se sem vůbec dostal? Nemá bejt někde v asgardskejch kobkách nebo tak něco?“

„Jediný, kdo do téhle situace může vnést nějaké světlo je Thor a ten prohlásil, že teď proti Lokimu nepůjde.“ Definitivně něco nesedělo. Loki byl pološílený hajzl ale v tom, co mu Fury řekl, bylo příliš mnoho děr, nemluvě o tom divném tísnivém pocitu, který od rána měl. Nikdy nebyl klaustrofobik – to by se s Iron Manem vážně neslučovalo, ale teď se ve stísněných prostorách velitelství S.H.I.E.L.D.u prostě necítil dobře. Přisoudil to vedlejším účinkům vymazané paměti, co jiného by to mohlo být. Tak či onak, musel mluvit s Thorem.