Městečko stínů…

Dnes ti chci vyprávět o Městečku Stínů. Jak dostalo své jméno, to je zajímavý a strašidelný příběh. Nevím, zda-li máš dostatečně pevné nervy na to si jej poslechnout. Cože? Ne, beposmívám se ti. Já jen, že je to vážně děsivé. Že se nebojíš? Tak si tedy sedni a poslouchej o Městečku Stínů…

Není to tak dávno, co báje byly skutečnými zápisky z kronik a po Světě se toulali mágové a kouzelnící, v lesích žily dryjády, v potocích najády a vzduchu vládli popudliví draci. Dědeček dědečka mého dědečkabyl tehdy potulným malířem, který se svým plátněm procestoval svět. Miloval tulácký způsob života, každý dům pro něj byl vězením, každá světnička celou. Zato spaní pod širákem bylo odpočinkem v královské komnatě a les o půlnoci se dal přirovnat k…cože? Že nechceš slyšet o udatnosti mého předka? Nu dobrá tedy. Jen jsem ti chtěla představit klíčovou postavu našeho příběhu… Tedy můj předek, když byl ještě malé dítě, žil v onom Městečku. Tehdy neslo ještě jméno, na něž se dávno zapomenulo, byla to jedna ze stovek a stovek „Lhotek“, co jich jen pod Sluncem najdeš, jako v zemi žížal. Vesnička to bylaspanilá- zrána zrovna tak růžová, jako líčka Zlatovlásky, která svými vlasy prozařila oblohu. Stavení vypadala jako čerstvě umytí a vymydlení školáčci napjatě očekávající Vánoční stromeček. Ale dříve než Ježíšek přišla válka. A ne jen tak ledajaká, v níž pistole kžičí „Pif-paf-puf,“ ale…jiná, takovou ještě nikdo nikdy nezažil! Nevím již, jak se to stalo, ale ze dne na den lidé vyhlásili válku svým stínům. Snad jim vadilo, že svými již tak utrpením a prací naplněnými životy musí vláčet něco tak temného, jako je stín, který se lepí na paty. Chtěli je tedy zničit. Nebo to snad bylo jinak…to už ti dnes nikdo nepoví. V každém případě musím říct, že to byla chyba. Sehnali tehdy mocného mága, kterému zaplatili za to, že oddělí lidi od stínů. Mág souhlasil, ale hned, jak bylo kouzlo provedeno, uprchl. Tak, jsi si jistý, že chceš dále poslouchat? Ano? No, já tě varovala…
Stíny nebylo možné nijak zabít. Lidé, tvorové natolik vynalézaví, prostě nedokázali najít způsob. Naopak stíny…ty vraždit dokázaly. Ze vzteku. Zer zármutku. A v neposlední řadě…z chuti po pomstě. Vesnice podnikala nová a nová opatření. Pokoušeli se nakoupit svíce, zapálit ohně, ale každé světlo vrhalo stín…a ten…darmo mluvit. Nakonec přišli vesničané na to, že když rozsvítí dostatek svící, stín se téměř nevytvoří a pokud ano, nebude mít téměř žádnou sílu, ale…tohle nebyl konec. Můj předek, tehdy osmileté dítě, si brzo zvykl, usínat při stovce svící. jednoho večera, když ho jejich záře zase obklopovala, zdál se mu sen, v němž všechny ty plamínky jeden po druhém zhasli. Vesnice se prý zahalila do pláště křiku a bolesti…masakr stíny? Asi ano. To už ve snu nebylo. Když se ráno probudil, vládlo všude mrtvolné ticho. Svíce byly převrácené a vosk zasychal na zemi . tehdy mého předka polilo horko, zatřásla s ním zima, Bál se. Pomalu vykročil do ložnice rodičů. Nebudu ti popisovat, co tam viděl, to není pro tvé uši. Každopádně to stačilo na to, aby si sbalil důležité věci a co nejrychleji odtamtud vypadl. Poslední věc, kterou udělal, bylo přibytí nové cedule se jménem „Městečko stínů“ na začátek vesnice. Že mi nevěříš? Ale můžeš se tam jít klidně podívat. No vážně! Leží někde na konci světa…