Miluji tě

Těžké dešťové kapky se s prvním dotykem jemně rozplývaly na čeřící se vodní hladině. Černé mraky dnes cestovaly ospale a nízko a bránily tak jasnému oku luny shlédnout do hlubin rychle proudící řeky pod ním. Noční ticho vyplňovalo sotva slyšitelné šumění nebeských slz, které svým studeným pohlazením smývaly veškeré stopy pláče v její tváři. Pokud tam nějaké byly…

Litovala, ano, litovala. Litovala, že se musela kdy zamilovat, litovala, že se musela narodit do chudé rodiny, litovala, že se nedokázala přenést přes jediné možné rozhodnutí svých rodičů.

‚Selhala jsem. Jako dcera, jako manželka, jako lidská bytost…

…Selhala jsem jako MATKA…‘

Její selhání jí bodlo do prsou jako ostrá čepel nože ve chvíli, kdy se malý uzlíček pevně ovinutých přikrývek, zatížený mohutným kamenem, snášel vstříc ubíhající černé vodě, a ona ve zlomku vteřiny pohlédla do průzračných modrých očí zkalených strachem a…zklamáním? V ten okamžik pocítila něco, s čím do konce svého života více nepočítala.

Teď už nebylo pochyb. Plakala. V křečovité náruči vzlyků klesla na kolena, prokřehlými prsty si zajela hluboko do mokrých vlasů. Dlouhá, krajkami zdobená sukně se ztrácela v mazlavé špíně zabláceného mostu, zbavena posledních zbytků svého přepychového vzhledu a důstojnosti. Se vzpomínkou na neupřímnou ukolébavku, zpívanou pouze za účelem utišení nesnesitelného dětského křiku, se snažila vybavit si alespoň zlomek své nedávné lhostejnosti.

‚Lhostejnosti? Já ho přece nenáviděla!‘

Jako mávnutím proutku se začala nahlas smát. Vždyť tohle je tak ironické…Ano, nenáviděla ho už ve chvíli, co před několika dny poprvé spatřil světlo světa. Nenáviděla ho už ve chvíli, kdy cítila, jak v ní roste a ožívá. Nenáviděla ho už od chvíle, kdy si uvědomila, že v sobě bude nosit dítě toho člověka, který byl příčinou jejího neštěstí a nenaplněné lásky. Tak proč teď tolik trpí?

„No řekni, synu. Proč to tak bolí?“

Na rtech jí spolu s otázkou ulpíval už jen lehký úsměv. Jak se tak pohledem topila ve vlnách, které jeho čistou duši vynesly až k nebeským výšinám, uvědomila si, že nedostane druhou šanci.

‚Protože mě stáhnou do nejhlubších jam pekelných.‘

Že neuvidí jeho usměvavou tvář a neuslyší jeho andělský smích, které ve vteřině zahanbí do jednoho všechny boží posly a odvanou popel z jejich sluncem spálených křídel. Už nikdy…
‚…se ti nebudu moci omluvit za to, že ve mně plamínek mateřské lásky zahořel příliš pozdě.‘

A té noci řeka podruhé otevřela svůj chřtán k nakrmení nekonečně hladové věčnosti.