Mohylové oko

„Trochu jsme si hráli.“ Odvětila mu dotčeně Dena, hned nato se však dětinsky usmála.

„Deno, kdybys věděla, jak mě sereš!“ Řekl přísně mnich. „Jak se vám vůbec do prdele povedlo najít to brnění a tím probudit Firika!?“ Pokračoval v ostrém tónu.

„Nehoda.“ Odvětila s dětskou nevinností Dena.

„Deno, já tě asi zabiju, princezničko rozmazlená! Nehoda? Ty jsi tak neuvěřitelně drzá!“ Pomalu přišel k ní, ale minul ji a šel obhlídnout Radena s Erinem, oba již byli mimo.

„Monoku, Monočku, fakt to byla nehoda. A jak to, že mluvíš sprostě? Myslela jsem, že jsi mnich a ti sakra sprostě nemluví, ne?“

„Když jsem nasranej, tak mluvím sprostě!“ Došel až k Erinovi a lehce do něj kopnul, aby zjistil, zda je to vážnější. Erin však dál bezvládně ležel.

„Opatrně, sakra!“ Křikla na něj Dena.                         

„Co mi to sem pořád vodíš? To nemůžeš jednou přivést někoho, kdo bude aspoň vnímat, do prdele?!“

„Aby ses nepo.“ Řekla si Dena spíš tiše pro sebe.

„Princezny taky sprostě nemluví, ne?“ Křikl na ni Monok. „Co se jim vůbec stalo?“

„Tamten omdlel, buď protože má moc popálené ruce, nebo kvůli něčemu jinýmu. Furt omdlívá.“

„Popálený ruce, to vidím, ale od čeho?“

„Nó, možná od tý zbroje.“

„Tos jim poradila ty? Deno, ty jsi fakt- ne, to je zbytečný komentovat. Ještě žes jim neporadila, ať si to nasadí na sebe, to by už nerozdejchali.“

„No, ehm. To jsem jim poradila.“ Řekla trochu provinile, tentokrát vážněji Dena.

„Počkat, takže tu byl ještě jeden a toho to brnění spálilo na popel? A tamti dva se mu snažili pomoct, a proto vypadají tak jak vypadají. Kdybych nevěděl, že ti jsou životy všech úplně ukradené, musel bych na tebe být pěkně nasranej, ale jelikož tě znám, tak to, tak to skousnu.“ Pomalu si začal prohlížet Erina, vypadal podle něj zvláštně.

„Tak to nebylo.“ Odpověděla mu Dena stále vážně. „Nikdo tu neumřel. Ale ten, u kterého teď jsi, tak, tak měl tu zbroj na sobě. Věděla jsem, že používá magii ohně, tak jsem si myslela, že je to od Cherizy.“

„Ale ono ho to popálilo? Ale přežil? Magie ohně? V tom případě, v tom případě umí komunikovat s Inoas, není jiné vysvětlení. Každého jiného by to okamžitě zabilo. Když si ho tak prohlížím, ani není moc popálený, vlastně skoro vůbec. Inoas musí být skutečně výjimečná, když někdo, kdo využívá její magii, dokáže přežít nasazení Cheriziny zbroje. Ale myslel jsem, že jsi říkala, že neumí moc využívat magii, vlastně jsi říkala, skoro vůbec.“

„To je právě to. Už asi vím, proč byl jejich cílem Nedar.“

„Jejich prvním cílem. Doneslo se ke mně, že. No, uvidíme, to je vlastně důvod, proč jsi tu.“ Na Monokovi už je znát, že se uklidnil.

„Posloucháš mě vůbec? Chci ti říct, že vím, proč byl jejich cíl Nedar!“ Odvětí mu přísněji Dena.

„Je to jeden z mnoha cílů, není to důležité, ne?“

„Kdyby to nebylo důležitý, tak bych ti to asi neříkala! My jsme mu tu zbroj nesundali!“ Monok se při těch slovech zarazil.

„A jak se tedy ocitla zpět na oltáři?“

„Jakoby se vypařila a potom se tam zase objevila. Já jsem byla spoutaná a toho, toho co omdlívá to tolik zhnulo na rukou, že s tím nic neudělal. Navíc neumí ovládat moc, takže by to stejně nikdy nezvládl.“

„Ty myslíš.?“

„Ano, myslím, že legendy o Třináctém a Čtrnáctém také nejsou jen legendy. A že tady ten hoch, Erin, je Třináctého svěřenec. Ten útok nemrtvých, to mohl být rozmar nějakého nekromanta, ale přítomnost Gorana. Erin musí být ten důvod, Nort si nemůže dovolil riskovat možnost, že se proti němu postaví někdo jako Erin, i když má kolem sebe Osmici a sám je silný jakkoliv. Jisté je, že Nort něco chystá a zbavuje se všech možných překážek.“

„Vysvětlovalo by to tu zbroj, i ten útok. A co chystá Nort? Jak jsem říkal, podle toho co se ke mně doneslo, se už něco děje. Musíme využít tamtu věc, ale na to budeme potřebovat ty hochy.“

„A co tamten, kterého jsem přinesla? Bylo to těsný, málem jsem to pod těch osm hodin nestihla. Přišla jsem včas?“ Z ničeho nic se pousmála. „To mi připomíná, že jsem jim nakecala, že to musím stihnout pod šestnáct minut. No, jelikož spí, asi je v tom nechám, aspoň o mně mají větší mínění.“

„Jsi hrozná, víš to?“ Zasmál se na ni. „Je v pořádku, nechal jsem ho ležet v jedné z komnat ve skalních chodbách, ale když Firik udělal tu díru do stěny, musel jsem okamžitě běžet sem. No, aspoň to nebudeme muset obcházet.“

                Monok si znovu nasadil svou kápi, opatrně vzal Erina na záda a Dena udělala to stejné s Radenem. Poté oba zamířili do obřího průchodu, který vytvořil Firik.

„Ještě to musím opravit.“ Řekl tiše Monok a odolžil Erina. Chvíli se soustředil, něco mumlal, ale poté se začalo vše vracet do normálu. Brnění zmizelo pod oltářem, vše co bylo rozbité, se během chvíle znovu opravilo a jako poslední se začala pomalu ledem pokrývat i díra, kterou teď prošli. Za chvíli měl Monok hotovo. Nyní se nacházeli v jedné větší místnosti.

„Ještě musím vyvolat Firika.“ Splácl obě ruce dohromady, jakoby se modlil. Hned na to se led za ním začal odlupovat do podoby velkého démona, tvaru, který měl předtím Firik, jenže tentokrát byl ledový. Za chvíli se z ledu dostal úplně a pohlédl na Denu. Ta mu pohled opětovala, ale okamžitě zmáčkla ruce tak, že jí z boxerů vyjely krátké nože. Firik zase sáhl pro svůj meč.

„Kurva, nedělejte si ze mě prdel, ani jeden na to nemyslete, teď jsem to doopravoval.“ Řekl přísně Monok. Oba dva se uklidnili, i když se navzájem neustále sledovali.

Dena s Monokem se vydali vstříc chodbám, které během chvíle už nebyly ani zdaleka tak široké, spíše naopak. Občas se museli i přikrčit, aby se jim, ani Erinovi s Radenem nic nestalo.

„Nebyl předtím ohnivej?“ Trochu si rýpla Dena. Monok se na ni jen přísně podíval.

„Ne, ale vážně, předtím byl chudáček Firíček ohnivej, ne? Jak to, že teď je ledovej? A taky jsi mi mohl říct něco o tom brnění a těchhle věcičkách, připadám si teď jako blbeček.“

„Teď je ledovej, příště bude zase jinej. Nikdo nikdy neví, jak bude příště vypadat. A já měl ohnivýho tak rád, i když se do tohohle chrámu moc nehodil.“

„Takže jsem ti vlastně udělala službu, ne? Ledovej se sem hodí mnohem víc.“ Provokovala Dena.

„Neser!“

„V Cherizině chrámu se takhle nemluví, mnichu Cherizův.“ Pokračovala v provokování.

„Říkám ti neser mě. Jsme už mimo chrám a já tohle stejně dodržovat nikdy nebudu! A abys věděla, Cheriza taky není žádnej svatoušek.“

„O svých bozích se nemluví, je to jedna z prvních věcí, co ti řeknou, když se svolí, aby ti propůjčovali svou moc. Tohle bys opravdu neměl porušovat.“ Odsekne Dena vážně.

„Máš pravdu.“ Přikývne. „Nikdo nesmí o svých bozích mluvit, kreslit je, dělat jejich sochy, nic. Proto nikdo neví, jak vypadají ostatní, krom toho svého. Proto žádné sochy Cherizy co vídám, nejsou přesné. A já sám je dělat nemohu, protože by mě ihned zabila. Slyšel jsem, že jeden mág chtěl kdysi namalovat Cherizu, svého boha. Jakmile portrét dokončil, okamžitě ho zapálila a to stejné provedla i tomu mágovi.“

„To je stará povídačka. Ale je to hlavně důvod, proč se nedá věřit legendám. Jediné co známe od ostatních bohů, jsou jména. Všechny náznaky schopností, které propůjčují, mohou být falešné, protože o nich jejich praví nositelé nesmí mluvit. V podstatě žijeme ve světě, kde vše co je magické, se v podstatě okamžitě stává legendou, u které není jisté, zda jí lze věřit. Ani nevím, zda-li mi před strachem z Cherizy nelžeš a zda ty schopnosti co máš, nepropůjčuje nějaký jiný bůh. A navíc, je jich dvanáct? Je jich čtrnáct? Co když jich je víc? Asi se nikdy nedozvíme pravdu.“ Skončila dlouhý rozhovor Dena, když už se dostávali k chodbám, ze kterých šlo přejít do různých pokojů.

              „Tady tento.“ Ukázal Monok na jedny ledové dveře a pomalu se k nim rozešel. Když je otevřel, Elya tam seděl na posteli a četl si knihu. Jakmile je však spatřil, okamžitě ji odložil a rozešel se k nim.

 „Co se jim stalo?“ Dena s Monokem mu neodpovídali a položili dva zraněné na postele.

„No tak sakra, co se jim stalo?!“ Zněl nyní až výhružně.

„Uklidni se, hošánku. Tady Monok jim dá medicínu a budou v pořádku.“ Kontrovala mu Dena.

„Nemuselas mu říkat moje jméno, docela dobře jsem je před ním tajil, už to začínala být zábava.“ Dodal Monok trochu otráveně a pohlédl na Elyu. „Ještě si sedni, jed z tvého těla doposud nezmizel úplně.“ Elyovo rameno bylo skutečně ještě lehce modré v místě, kam dostal zásah šípem. Při jeho slovech pocítil strach o sebe samotného a radši se vydal směrem k posteli.

„To doufám, že jim pomůže, protože jinak budete mít co dočinění se mnou!“ Řekl skoro až odvážně. Monok se na něj znuděně pohlédl a odpověděl mu.

„Už teď se bojím dne, kdy mě budeš chtít zabít.“ Jakmile to dopověděl, začal se smát. „Ale teď nás omluv a zatím tu jen v klidu lež, můžeš se starat o své kamarády, já jim pak přijdu pomoct, ale teď máme tady s Denou důležitější práci.“ Významně na Denu pohlédl a ta se jen pousmála. Společně vyšli z komnaty.

                „Teď to vypadá, jako bychom spolu něco měli.“ Postěžovala si Dena.

„Ale no tak, co se ti na tom nezdá? Byli bychom skvělý pár.“ Začal se smát Monok.

„No, to určitě, nejsprostější vyznavač bohů na celém světě se zhrzenou princeznou, vyhnanou vlastním otcem z království, protože využívala magii. Opravdu dokonalý pár.“ Dokončila ironii a konečně se dostali chodbami do větší místnosti, ve které byl na zemi velký kámen. Byl podobný tomu, který označoval hranici Meanvilské rokliny. Strop a horní část místnosti byla obklopena ledem tak čirým, že vypadal jako dokonale vyleštěná zrcadla. Na zadní stěně za nimi byla velká mapa, která představovala celou jim známou zem. Na mapě bylo krom významných lokací vyobrazeno i několik nic neříkajících bodů, zobrazených sytě červenou barvou.

„Myslíš, že je to nutné? Děje se opravdu něco?“ Zvážněla Dena.

„Podle informací to nutné je, musíme alespoň zjistit, co se doopravdy děje.“ Společně přistoupili k velkému kameni a oba na něj položili ruku. Zavřeli oči a začali se soustředit.

„Kde začneme?“ Zeptal se Monok.

„Na úplném jihu, hranice království.“

„Chceš zkontrolovat, jak se daří otci?“ Pousmál se, ale dál už žádná slova nepadla, oba se začali soustředit. Nad jejich hlavami se začal zobrazit obraz. Nejdříve byl dost zrnitý, nejasný, ale postupně se obrázky na něm začínaly zostřovat.

„Nikde tam nic není!“ Řekl důrazně Monok.

„Počkej, musíme se podívat na všechny strany.“ Dodala Dena. Jejich obraz se začal otáčet jako kdyby se tam rozhlíželi. Obrázek zatím celou dobu vypadal v pořádku, nikde nic podezřelého. Ale postupně se jim, stejně jak se otáčeli, začalo odkrývat něco, co nečekali. Při otáčení se jim v dálce směrem ke království naskytl pohled na armádu rytířů na koních, kteří byli doprovázeni ještě větší skupinou pěších válečníků ve zbroji.

„To vypadá jako velká část královské armády!“ Řekla Dena přísně, Monok jen přitakal. „Musíme se podívat, čemu mají v plánu čelit, musíme se podívat jinam!“

„Podle toho co jsem slyšel, tak TO, čemu mají čelit, na ně jde z východu.“

„Myslíš, že Nort opravdu začal jednat?“

„Pokud existuje a je to jeho práce, tak pravděpodobně ano. Ale musíme se tam podívat.“  Chvíli se nic nedělo, jakoby přemýšleli, poté však Monok vyřekl podle něj další dobrý cíl na kontrolu..

„Podívejme se na kámen u Thorienu.“ Nad jejich hlavami se nyní objevil obraz tmy.

„Tma?“ podivila se Dena. „Dej do toho všechno, ať i slyšíme, co se tam děje! Ale v tenhle čas by tam snad mělo být světlo, ne?“ Chvíli se oba soustředili, ale potom celou místnost naplnil ohlušující zvuk, křik, řev. Na obrazu se postupně začaly promítat siluety. Siluety lidí, kteří před něčím prchají. Poté se objevily další siluety, podivně se pohybujících lidí. Už i zvuk se vyjasnil lépe. Deně i Monokovi to bylo jasné, nemrtví stíhají místní obyvatele. Poté se však na obrazu objevilo něco dalšího. Něco, co podle obrysu vypadalo lidsky. Drželo to zbraně a postupně toho přibývalo. Za chvíli to byla armáda zřejmě lidských bytostí se zbraněmi, kteří zakládali ohně, které začaly na jejich obrazu plápolat. Vypalovali vesnici. Armáda byla skoro stejně tak velká jako ta, kterou spatřili předtím. V tom jim přímo do jejich obrazu skočila obrovská kočka, připomínající tygra. Měla na sobě jakousi postavu, která vypadala spíše žensky. Oči postavy zazářily sytě zelenou barvou Obraz jim v ten moment vypadl. Dena se toho náhlého skoku před jejich obraz poměrně dost lekla a zacouvala o pár kroků dozadu.

                „Je to jasné, Nort, nebo ať je to kdokoliv, něco chystá. Něco velkého. Nashromáždil si svou vlastní  armádu, se kterou teď postupně vypaluje vše, co mu stojí v cestě. Šíří se jako mor.“

„Ne, mor se nešíří tak ničivě. Ale tvůj otec vypadá, že je na to připravený, může si dokonce dovolit armádu, se kterou hlídá hranice a nepochybuji, že větší část má ve své pevnosti.“

„Pokud jsi viděl to co já, Monoku, tak moc dobře víš, že to co se proti nim žene není obyčejná armáda. To, co se proti nim žene obsahuje mrtvé, je to celé přikryto magií a vypadalo to, že se k nim dokonce přidali i nějací lidé. A ta postava na konci, nepochybuji o tom, že to byl někdo z osmi Nortových miláčků. Jen samotná osmice těchto lidí by zřejmě dokázala Pryu dobýt.. Ta armáda není připravena ani vycvičena na souboj s nemrtvými, na souboj s kouzly! Nejhorší problém co kdy řešili bylo, když se dva čerstvě mrtví náhodou dostali ze špatně zakopaného hrobu, i tak s tím měli problém.“

„Ale pokud jde Nort po Erinovi, proč by začínal s Jižním královstvím? Určitě ví, že je Erin tady na severu, Goran mu to bezpochyby sdělil.“

„O tom možná něco vím, ale nejdříve se musíme ujistit, že jde opravdu na jih. A také by bylo dobré se podívat do srdce Nortovy říše, jestli tak můžeme současný východ nazývat..“
„Mimochodem, neříkala jsi mi, že je Prya nedobytná?“

„Ne, dobyla bych ji sama.“ Odpálila ho Dena ostře a znovu se začali soustředit.

                „Takže nejprve další  bod mezi jihem a východem?“

„Jo, teď se podíváme do Khelasu.“ Obraz nad nimi se znovu začal zaostřovat. Postupně byl již ostrý. Otočili svůj pohled směrem na východ a tam spatřili pohybující se tmavý mrak. Ale nebyl to obyčejný mrak, sahal až na zem, takže způsoboval v celém svém rozsahu tmu.

„Měli jsme pravdu, opravdu míří na Jižní království.“  Potvrdil Monok. V mraku šly občas zahlédnout nějaké plameny, ale nic konkrétního to nebylo, byl přeci jen ještě opravdu daleko. Z toho mraku však začal vystupovat nějaký objekt. Byl to šíp, který letěl přímo proti jejich výhledu.

„Jak?! Vždyť je tolik kilometrů daleko!“ Křikla Dena naštvaně poté, co šíp narazil do kamene a jejich obraz se znovu přerušil. Bylo na ní vidět, že jí to vytočilo.

„Tak teď mě nasrali, tohle nám dělat nebudou!“ Odhodil Monok opět svou mnišskou masku a začala se v něm vařit krev. „Teď se podíváme rovnou do Klas Rochu, centra východní říše!“

„Souhlas!“ Křikla mu nazpět Dena a znovu místností zavládla ta jejich koncentrace.

                Snažili se, ale nějak jim to nešlo.

„Musíme do toho dát vše, asi tam jsou nějaké bariéry!“ Křikla Dena a ještě více se snažila, aby její magická energie proudila skrz ten velký kámen. „Už cítím, že to bude!“

V  momentě, jakmile to dořekla, ozvala se celou místností velká rána. Denu i Monoka to odhodilo od kamene a dopadli tvrdě na záda. Nad jejich hlavami se jen na moment objevila spálená země, ale nic víc, nic konkrétního. Stálo je to tolik sil a nic z toho nezískali. Po chvíli se z té rány jakž takž dostali. První se postavil Monok. Pomalu došel k Deně a pomohl jí na nohy.

„Taková síla. Nemáme šanci takhle nic zjistit.“ Zašeptala ještě otřesená Dena.

„Ale pár věcí víme jistě. Směřují k Jižnímu království a cestují v tom černém mraku, ve kterém je tma. Využívají mrtvé i živé a jsou doprovázení silnými kouzelníky. Jejich hlavní sídlo, vlastně, jeho hranice, je střežena silnou magií. Když jsme nebyli schopni se podívat na hranici Klas Rochu, nechci vědět, co by to s námi udělalo v jeho centru. A, proč tedy vlastně Deno jdou do království? Proč je Prya jejich cíl?“

„To ti řeknu jistě, až se tam podívám. Zatím si nejsem jistá.“ Oba se postupně sebrali a vydali se zpět vstříc pokoji, ve kterém byla celá trojice chlapců, Erin, Raden i Elya.