Motýl a housenka

Bylo krásné jarní ráno. Sluníčko právě vycházelo a svými dosud studenými paprsky se jemně lesklo ve zbylém sněhu. V Karakuře i Seireitei většina obyvatel stále ještě spala. Kromě několika výjimek, které v brzkých ranních hodinách cvičí v parku yógu, dokud je tam mrtvo. Ano, dívám se na tebe, Uryuu. Ale vraťme se zpět k ději. 

V konferenční místnosti Las Noches sedělo sedm členů Espady. Pohledy většiny naznačovaly, že 6 hodin ráno určitě není doba, kdy by je měl šéf tahat z postelí.  Starrkův pohled mluvil za všechny. Bradou se opíral o ruku, v polospánku a tupě zíral do prázdna. Pro něj byla jakákoliv denní doba nevhodná pro skupinový meeting. Po rtu mu pomalu, ale jistě, stékala slina. Myslel na svoji pillow horu, na ty měkoučké, pohodlné čtverečky vyplněné pěnou, do kterých se teď tolik toužil ponořit. 

Jediný Ulquiorra vypadal, že nikdy nespí. Na tváři jeho obvyklý pohled kotěte, které se z dálky sice zdá nevinné a slabé, ale jakmile se přiblížíte blíž, svými drobnými drápky vám vyškrábe oči a přinutí je zhltnout. 

Grimmjow s Nnoitrou se hádali.  Nejdříve to začalo s tím, kdo je víc unavený, přešlo to přes agresivní diskuzi kdo komu víc nakopal a skončilo to u porovnávání velikosti a schopností zanpakutō. Od sebe je odtrhla Hallibel, která se zdála velmi podrážděná. V noci příliš nevyspala, neboť nějaká létající myš od vedle se o půl jedné rozhodla, že by byla skvělá doba na přesun všeho nábytku. 

Aaro seděl na svém místě a nikdo by si jej ani nevšimnul, nebýt jeho tichého mumlání s Nierou, které se ozývalo zpod jeho masky. 

Szayel se pokoušel zjistit, kdopak to sedí naproti. Někam založil své brýle a nemohl je v tom spěchu najít. Je zázrak, že se dostal až sem, aniž by zabloudil či poctil několik osamělých stěn svým vřelým obětím. 

Otevřely se dveře a celá místnost ztichla. Dovnitř vešel bývalý kapitán 5.divize Sousuke Aizen, následován svými společníky – bývalým kapitánem 3.divize Ichimaru Ginem a bývalým kapitánem 9.divize Tousenem Kanamem, který navíc něco držel v rukou. Aizen se posadil do svého křesla a jeho společníci se postavili z obou stran vedle něj.

“Omlouvám se, že jsem vás svolal takhle brzy, ale situace si to žádá. S Ichimarem a Kanamem musíme na nějakou dobu odejít.”

Ticho sálu, kde většina teprve začala přemýšlet, zda vlastně nejsou celou tu dobu v pyžamu či proč se vůbec převlékání, když se brzy vrátí zpet, přerušila Hallibel.

“Aizen – sama, nechci být nezdvořilá, ale to jste nás sem zavolal jen aby jste nám řekl tohle? Copak jste to po někom nemohl vzkázat?”

Kaname podal Aizenovi balíček, který držel. Aizen jej opatrně přijal a láskyplně se na něj zadíval. Jeho oči naznačovaly, že by kvůli tomuto byl schopen i do ohně skočit. Usmál se na něj, což by sice nebylo nic zvláštního, Aizen se přece usmívá téměř pořád, avšak způsob jakým to udělal nebyl naším Arrancarům známý. S tímto druhem úsměvu by dokázal i to nejtvrdší srdce jako je Ulquiorrovo, pokud tedy předpokládáme že nějaké má, změnit na pytel štěňátek. Odvrátil pohled zpět k sedícím. 

“Kvůli něčemu takovému bych vás přece neobtěžoval. Něco od vás potřebuji.”

Sálem se rozezněl dětský pláč, který spustil ševelení mezi sedícími. Aizen začal konejšivě houpat s balíčkem ve svém náručí. Zašeptal. Zvuk jeho hlasu v této konkrétní situaci vyvolal v Grimmjowovi falešnou vzpomínku, jak jej máma utěšovala, když si rozbil koleno. Tu myšlenku však okamžitě zavrhl jako naprosto nevhodnou nejen k situaci a šeptající osobě, ale také mu takovéto myšlenky naprosto ničí jeho image drsného chapa. 

“Ššššš…” na chvíli se odmlčel, “Potřebuju, aby jste mi, za tu dobu co tady nebudu, pohlídali moji Suki.”

Sálem to zaševelilo ještě víc a v zadní části stolu se spustila konspirační diskuze mezi Aaronierem a Szayelem. Jeden tvrdil, že je to štěně. Ten druhý se stále pokoušel konverzaci převést na diskuzi ohledně dnešního obědu, což si první mylně vyložil jako metaforu a měl tedy pocit, že s ním druhý ve všem souhlasí. 

“Tady -” Aizen ukázal na Gina, který zpoza zad vytáhl tabuli s roztomilými kresbami přítomných Espádů a obkroužil ji ukazovátkem, kdyby to náhodou někomu ještě nedošlo, “- máte rozpis služeb.”

Položil Suki na stůl a rozloučil se s ní. 

„Neboj se, zlato. Tatínek se brzy vrátí. Teď se o tebe postarají strýčkové a teta. „

Přejel jí po tvářích palcem a odešel. Jakmile se dostal do bezpečné vzdálenosti, tedy co nejdál to jen jde, obklopili malou všichni přítomní. Ode dveří se ještě ozvalo: “Jestli jí zkřivíte byť jen jediný vlásek, tak si mě nepřejte.” Dveře se s rachotem zabouchly a v sále se opět rozlehlo ticho. Nikdo nic neříkal, nikdo se téměř ani nehýbal. Ticho prolomil Grimmjow. 

„Tak jestli je to všecko, rád bych si teď dal siestu. O to děcko se můžete postarat sami. „

Otočil se na patě, ruce strčil do kapes a vydal se ke dveřím. Nnoitra se usmál úsměvem, při kterém by zkyslo mléko. 

“ Ne tak rychle, či či. “ zavrněl jak nejněžněji uměl ale dal si dobrý pozor, aby v jeho hlase byla slyšet provokace,“ Seš totiž první na řadě. „

Grimmjow se zastavil. Pomalu se otočil ke stolu a zahleděl se tmavovlasému do oka. 

“ Co?“

Nnoitrův úsměv se změnil na úšklebek.