Mrazivý dotyk

Danielova záda se prohýbala, vyvstávala mu husí kůže a zároveň kapičky potu. Jak se přede mnou svíjel a škubal prostěradlo, napadlo mě, že jsem udělal dobře, když jsem předtím pustil hudbu. Aspoň trochu tlumila všechno to pleskání, čvachtání a Danovy hysterické steny. Přeháněl. Vřískal jako placená děvka a já nevěděl, jestli je to jeho běžný projev nebo to dělá, aby se mi zavděčil, a taky jsem se neuměl rozhodnout, která z těch dvou možností by mi byla příjemnější. Asi žádná. Držel jsem ho za boky a vrážel do něj plnou silou, hněv dodával mým pohybům na důrazu, třebaže jediný, komu jsem měl co vyčítat, jsem byl já sám. A Ethan. Ale jemu jsem se nikdy nedokázal vzepřít a on to moc dobře věděl. Jen kvůli němu tu šukám Daniela jako zvíře a ani kurva nevím proč. Vylívat si vztek na slabších, to mi šlo vždycky nejlíp.
A Daniel je rád, že se tu s ním vůbec párám.
Bože, tak strašně moc si přeju, aby zítra bolestí vůbec nevstal.
Chci mu co nejvíc natrhnout prdel, protože si představuju, že to není Daniel, ale Ethan, že ramena, na která mám výhled, jsou užší a kůže více bledá, více v kontrastu s tou mou, hrubou a snědou. Že zmuchlané povlečení nedrásají pečlivě upravené ruce, ale prsty s do krve ohlodanými nehty. Ethane.
Řekl bych, že pokud v něčem nemám hranice, je to ubohost.
A že se Ethan pohrdavě směje, protože dělám přesně to, co chtěl.
Unikl mi zmučený sten. Zrychlil jsem. Se stupňující se zuřivostí přírazů nabyly na intezitě i Danielovy vzrušené výskřeky. Popadl jsem ho za vlasy a tvrdě mu zatlačil obličej do matrace, abych ho trochu ztlumil. Daniel se nevzpouzel, dělal všechno proto, aby co nejvíc vyhověl mému rozmaru. Na kyčlích a ramenou, kde jsem ho drtil, možná zítra bude mít modřiny a možná taky ne, bůhví, jestli jsou produkty posilovny nějak výrazněji odolné vůči mačkání. Na Ethana bych nikdy takhle tvrdě nesáhl. Ne, pokud by si to on sám vysloveně nepřál.
Daniel skučel jako mrouskající se kočka a vycházel mi zadkem vstříc a já radši přivíral oči, abych se na něj nemusel koukat. Z otevřených úst mi ukápl provazec slin. Daniel měl tu smůlu, že jsem se udělal dřív než on, vyklouzl jsem z něj a odstrčil ho stranou. Vyhrabal se z vlhkého, pomačkaného polštáře a zklamaně se na mě podíval, ale byl to jen mžik. Ne, on mi nebude nic vyčítat, to moc dobře věděl. Jestli měl v plánu mě požádat, abych ho dodělal, pro vlastní dobro si to rozmyslel včas.
„Jayne,“ vydechl poblouzněně a mé jméno znělo z jeho úst jako urážka. Odkdy si my dva tykáme? Natáhl ruku a pohladil mě po rameni. Zjevně ještě úplně nevěřil tomu, že šukal se mnou, s chlápkem, po kterém jede už pěkně dlouho. Že mě konečně dostal do postele, i když sám dobře věděl, že jsem to nedělal kvůli němu. Bylo mi blbě ze sebe i z něho.
„Zavři hubu.“
Daniel neodpověděl, jen se ke mně pokusil přitulit, romatik zkurvenej. Odstrčil jsem ho jako nakaženého leprou. Rád bych se obrátil obličejem ke zdi, ale zády se k němu neotočím, to teda rozhodně ne. Jeho ublížený výraz jsem nemohl vydržet.
„Kde máš koupelnu? Chci se umejt.“
Nedokázal jsem zahnat rouhavou myšlenku, že po milování s Ethanem jsem se nikdy sprchovat nechodil. Prostě mi nevadilo být ulepenej od jeho potu, spermatu, slin, krve a slz, Ethan se vždycky přitulil a já ho držel jako panenku, jako křehkého motýla, vážku, na kterou musí být člověk opatrný, aby jí nezlomil křídla. Danielovy tělesné tekutiny se mi hnusily. Že se mi díky němu podařilo myslet na něco jiného, že bych mu měl děkovat za těch pár orgasmických vteřin, kdy mě do hlavy a do slabin řezaly záblesky slasti a ne nabroušená Ethanova slova „promiň, ale budu teď nějakou dobu se svou dívkou a nepřeju si, abys mi chodil na oči“, za to všechno bych měl být Danielovi vděčný. Ale stejně se mi ten buzerant hnusil.
Kde je tvoje hrdost, Danieli?
A když už jsme u toho, kde je ta moje?
Vyhrabal jsem se z pelechu a vrávoravým krokem zamířil ke koupelně. Byl to malej kamrlík s velkým zrcadlem, žádnou vanou a prostorným sprchovacím koutem. Pustil jsem na sebe proud teplé vody a nechal se unášet pocitem, že ze sebe třeba smyju všechnu špínu. Hm, to těžko. Tu nesmyju. Stál jsem pod sprchou se zavřenýma očima a horký proud mi přinášel aspoň chabou úlevu. Dveře sprchového koutku se odsunuly a zase zasunuly. Už jsem tu nebyl sám. Danielovy dotyky mě zašimraly na hrudi, pevně se ke mně přivinul. Stál jsem jako socha, nedal jsem nijak najevo, že s jeho přítomností souhlasím, ale on se odbýt nenechal. Jak se jeho ruce rozběhly po mém těle, proběhl mnou záchvěv vzrušení. A hněvu.
Čím to, že mě kluk, který mi nic neudělal, tak šíleně sral.
Asi jsem jenom potřeboval cítit, že mám nad někým navrch.
Hrubě jsem ho chytil za uši a srazil na kolena. Slyšel jsem to křísnutí, jak dopadl na kachličky, ale koho to zajímá. Vyrazil jsem mu pánví proti ústům a Daniel se chopil své práce s pečlivou důsledností. Kouřit uměl bezvadně, to se musí nechat. Sklonil jsem hlavu a díval se na jeho světlovlasé temeno, činil se, co mu síly stačily. Snaživě lízal a sál, divže se chudáček neudávil. Bylo mi ho líto a zároveň jsem mu chtěl strašně ublížit. Popadl jsem ho za vlasy a přinutil ho zrychlit, nebral jsem ohledy na to, jestli se udusí nebo ne. Kdyby tak chcípnul… Po chvíli jsem ho zvedl na nohy a přirazil tváří ke kachličkám na zdi. Daniel neprotestoval.
Cožpak se nemůže aspoň trochu bránit?
Bezcitně jsem s ním třískal o stěnu a proud vody, který nás skrápěl, mu úlevu určitě nepřinášel.
Daniel potěšeně křičel a já řval potichu, uvnitř sebe.
Proč mi sakra někdo nerozbije držku.

***

Ethan nezavolal ani druhý den ani třetí. Ani následující dva týdny. Chodil jsem po městě jako lev v kleci a užíral se představama, že možná právě teď šoustá svoji sladkou přítelkyni. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že je to jen pubescentní zmetek, který si nezaslouží, abych se kvůli němu nervoval. Ve volných chvílích jsem ojebával Daniela, který jen málokdy stihl vyvrcholit dřív než já, ale to mu nebránilo, aby se tvářil, jako že je v sedmém nebi. Kolikrát z něj i crčela krev, z našich setkání odcházel s modřinami a škrábanci, ale chamtivý úsměv, že mě konečně dostal, mu z tváře nezmizel. Tak rád bych mu ho smazal. A snažil jsem se. A nedařilo se mi.
Někdy jsem přemýšlel nad tím, proč jsem na Ethanovi tak závislý. Ten kluk nebyl na první pohled ničím zvláštní. Průměrná výška, nic moc vzhled, příliš hubený, pocházel z nižší střední vrstvy. Chodil na průmyslovku a příští rok měl maturovat. Jenže jeho zelené oči vždycky věděly víc. Zelené oči, falešné, plné života, oči, co čekají jen na to, až mě zradí, až mě zničí. Když se na mě dívaly, ztrácel jsem půdu pod nohama. Pak už jen stačilo, aby se úzké, hebké rty ironicky pousmály. Plazil bych se před ním na kolenou, kdyby si o to řekl.
Zabil bych pro něj.
Chtěl jsem zabít jeho.
Nikdy bych to nedokázal.
Vzpomínal jsem, jaké to bývalo, když mi milosrdně dovolil se s ním milovat. Tehdy jsem mu šeptal do ucha ty nejnádhernější slůvka, která mě napadla a on se samolibě usmíval. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, ale po mně žádal, abych mu to říkal pořád dokola. A já to opakoval nesmírně rád. Hladil jsem jeho hebkou kůži, přisál jsem se k němu rty i nosem a sjížděl nahoru a dolů jako vysavač. Líbal jsem ho na krk, ramena i slabiny. Zbožňoval jsem jeho spokojený výraz, mohl jsem se přetrhnout, abych ho uspokojil. Nebylo pro mě větší odměny než pohledu na jeho přivřená, slastně se chvějící víčka a dlouhé řasy. Potom stačívalo, aby lehkým náznakem rozevřel kolena…
Nikdy nekřičel, jen jemně sténal, vrněl a tiše si broukal.
Daniel oproti němu vřeštěl jako pavián. A já? Nenávidím Daniela. A stejně mu vždycky zavolám. Daniel pokaždé ochotně přileze a úslužně roztáhne půlky. Nechci ani pomyslet na to, že pro něj znamenám to, co Ethan znamená pro mě, ale asi je to pravda.
Jednu hanebnou část mého já to nehorázně těší.

***

Ethan se prochází kolem jezírka a hází kachnám drobečky chleba. Hodily by se k němu spíš labutě, ale Ethan má rád i kačeny. Usmívá se jako dítě, které si našlo novou hračku. Chodí tam a zpátky a kachny za ním oddaně plují a natahují krky a on je ovládá a to ho baví. Má na sobě neforemnou péřovou zimní bundu, co vyšla z módy asi před patnácti lety, ale to ho vůbec nezajímá. Sluší mu. Nikoho by nenapadlo se na něj křivě podívat, i když někdy vypadá, jako by si pro oblečení chodil do Armády Spásy. Ethan většinou chodí v tom, co podědil po rodičích, sousedech a známých. V drahém černém kabátě jsem se k němu vůbec nehodil.
Je nádherný.
Nemůžu z něho odtrhnout oči.
Málem jsem se vzrušením poblil, když jsem na vyzvánějícím mobilu uviděl jeho jméno. Ethan mi suchým tónem oznámil, že se se mnou chce sejít – za půl hodiny u jezírka. Jeho hlas nepřipouštěl námitky. V tom fofru jsem si ukopl palec o práh a v předsíni porazil věšák, ale nezdržoval jsem se tím. Za nic na světě bych nepřišel pozdě.
Ethan už na mě čekal s širokým úsměvem, od kterého jsem netušil, co si můžu slibovat. Loudali jsme se po břehu a moc jsme nemluvili. Zeptal se mě, jak jsem se měl a co jsem dělal a já přes knedlík v krku potil nervózní odpovědi a krev. Ať mi proboha řekne, proč volal. Ledové jezírko představovalo jistou úlevu – pokud mi dá kopačky nadobro, můžu se rovnou utopit. Předpokládám, že by klidně stál na břehu a díval se.
„Hups!“
Vystartoval jsem jako raketa a chňapl ho za předloktí, když mu noha podklouzla na jediné zamrzlé kaluži v okruhu dvou kilometrů. Byl by chytil rovnováhu i sám a šibalsky se na mě podíval. Pořád jsem ho držel a čekal, až mě odstrčí. Neudělal to, naopak, usmál se a vydal se dál, nechal se držet.
„A… ehm… tvoje přítelkyně? Jak to s ní jde?“ vykoktal jsem otázku, která mě pálila ze všeho nejvíc.
„Abych se přiznal, rozešel jsem se s ní.“
…
„Proto jsem ti volal. Docela rád bych byl zase s tebou. Pokud ti to nevadí…“ Na tvářích mu vystoupil ruměnec a stydlivě sklopil oči. Hrál to moc pěkně. Až příliš…
„Nevadí.“
A já jsem ho chtěl zvednout do náruče, roztočit se s ním a výskat radostí, ale neudělal jsem to, protože Ethan by to jistě neschválil.
„To je dobře,“ řekl, postavil se špičky a políbil mě.
Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že omdlí štěstím. Jsem zase jeho. Aspoň na nějakou dobu…