Můj příběh

Slunce k zemi sesílalo své zlatavé paprsky a snažilo se rozehřát prokřehlou zem. Schylovalo se ke konci září, škola už se rozjela na své obvyklé obrátky a mě stáhla sebou. Seděla jsem v parku pod starou lípou a nasávala energii vířící kolem mě. Zamyšleně jsem otáčela stránky učebnice ekonomiky a snažila se zapamatovat si její obsah. Nedařilo se. Myšlenky se rozutíkaly kam se jim zachtělo a oči se živily nádherou, která panovala všude kolem mě. Ať už šlo o viniční altán na kopci, botič tiše proudící kolem cesty nebo vilu, která právě nedávno prošla rekonstrukcí… Všechno bylo zahaleno v podzimním kabátě. Listí se tiše snášelo k zemi, kde se chystalo ke spánku. Mraky si líně pluly oblohou a ticho narušovalo jen občasné zaštěkání psa. Milovala jsem tenhle park. Klid, který mi přinášel. Ale dneska, to čtvrteční odpoledne, bylo něco jinak. Očima jsem kmitala ze strany na stranu, abych objevila toho, kdo mi nedopřával klidu. Po chvíli jsem viníka objevila. Seděl na lavičce naproti přes cestu, v ruce držel knihu, ale hned mi bylo jasné, že více pozornosti věnuje mě. Zvedla jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. Naše oči se setkaly a on, jako by to nečekal, sklopil pohled zpět ke knize. Jak nenápadné. Pomyslela jsem si a otočila další stránku v učebnici, ačkoliv jsem si byla jistá, že z předchozí si vůbec nic nepamatuji. S každým novým řádkem jsem pohledem bezděčně zavítala k neznámému narušiteli. Nikdy jsem ho tady dřív neviděla. Určitě bych si ho pamatovala, chodím sem přece často. Uvažovala jsem a přitom jsem si prohlížela jeho kaštanově zbarvené vlasy, které mu nezbedně padaly do očí. Z vlasů jsem pohledem sklouzla na jeho pokožku připomínající med. Jen ochutnat. Neznámý měl ostře řezané rysy tváře a od pohledu šťavnaté rty. Černý svetr, tmavé džíny a kecky kontrastovaly s jeho pokožkou. Na co to myslíš? V hlavě jsem si jednu pleskla a plánovala si vrátit se k učení. Jenže něco mě k němu přitahovalo. Jako by byl opačný pól a já k němu za každou cenu musela. Učebnice mi bezvládně ležela v klíně a já ho stejně nenápadně jako předtím on pozorovala. Přála jsem si, aby se naše oči opět střetly, ale jakmile se naskytla možnost, uhnula jsem pohledem jinam. Konečky zlatavých vlasů se mi pohupovaly u boků, tváře mi halila červeň. Těžko říct zda z větru, který se okolo mě mihotal nebo z nervozity, kterou mi způsoboval pohled na neznámého. Naštvaně jsem semkla rty chutnající díky lesku po malinách a zaklapla učebnici. Strčila jí do tašky a zvedla se. Můj poslední pohled patřil opět onomu muži. Tašku jsem si přehodila přes rameno a s povzdechem se vydala cestou k bráně parku. Jenže po pár krocích mě někdo chytil za paži. Instinktivně jsem se po dotyčném ohnala a div mu jednu nevrazila.

„Promiňte.“ Vyhrknul dotyčný. Dotyčný? Byl to ten samý muž, s kterým jsme se před chvílí okukovali. Sjela jsem ho pohledem a všimla se, že v ruce drží trs klíčů. Moje klíče?!

„Omlouvám se! Já…“ Zarazila jsem se. Ani jsem nevěděla, co jsem chtěla říct. Překvapeně jsem se na něj dívala. Stále ještě ve své ruce svíral mojí paži a díval se mi do očí. Měly stejnou barvu jako ty moje. Blankytná modř, tatáž barva jako měly mraky vznášející se nad námi.

„Chtěl jsem vám jen vrátit klíče. Nejspíš vám vypadly.“ Pravil klidně a nepřestával zkoumat můj překvapený obličej. Skoro jsem zapomněla dýchat.

„Dáte mi je tedy?“ Zareagovala jsem po úctyhodně dlouhé chvíli. Trhnul hlavou jako by ho štípla vosa a omluvně se usmál. Natáhl ke mně ruku s klíči a čekal, až si je vezmu. Vzala jsem si je a neodolala jsem, abych se mu znovu nezadívala do tváře. Mohl být maximálně o pět let starší než já. S díky jsem odtrhla oči od jeho tváře a chtěla odejít, když mě znovu zastavily jeho ruce.

„Ehm… Promiňte.“ Vyhrknul znovu, jako by najednou ztratil veškerou kuráž. Sklonil pohled k zemi a knihu, kterou doteď svíral v levé ruce, zastrčil do brašny, kterou měl přes rameno.

„Co jste to četl za knihu?“ Zeptala jsem se zvědavě, když jsem se všimla, jak byla kniha elegantně vázaná.

„Ocelové město.“ Odvětil a naše oči se opět střetly. Projel mnou elektrizující záchvěv.

„Ta je má neoblíbenější.“ Špitla jsem tiše a cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Překvapeně se na mě zadíval. Asi nečekal, že by sedmnáctiletá dívka znala tento titul nebo ho dokonce četla. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme společně seděli na lavičce a probírali vše, co nám přišlo na mysl. Měly jsme si toho tolik co říct. Z rozhovoru mě vytrhlo až zavibrování telefonu, který dával jasně najevo, že se po mě někdo shání. Koukla jsem na čas a strnula.

„Budu muset jít, je skoro devět.“ Hlesla jsem a omluvně se usmála.

„Už? Netušil jsem, že už je tolik.“ Pousmál se a vstal. Napodobila jsem ho a posbírala si své věci. Teď jsem si teprve uvědomila, že se skoro setmělo. A najednou, poprvé za celou dobu, jsem nenacházela ta správná slova, kterými se s ním rozloučit. Vyřešil to za mě.

„Uvidím tě ještě?“ Šeptl a jemně vzal mou ruku do své. Mlčky jsem přikývla a snažila se, odtrhnou pohled od jeho tváře.

„A prozradíš mi kdy?“ Naléhal.

„Když budeš chtít, najdeš mě tu zítra v tutéž dobu.“ Odvětila jsem a vymanila svou dlaň z jeho sevření. Naposledy jsem se pokochala pohledem do jeho očí a pak rychlými kroky zmizela za bránou parku.

……….

Skoro to vypadalo jako by byl ten samý den jako včera. Stejné počasí, stejná doba… Jen pár maličkostí se lišilo, když jsem se opět vracela do parku. Myšlenky se mi upínaly jen k jedné otázce. Bude tam? Na odpověď jsem dlouho nečekala. Už z dálky jsem zahlédla, že sedí opřený o strom, u kterého vždycky sedávám já. Zastavila jsem se a do plic vdechla vůni podzimu.

„Možná je to začátek nového příběhu.“ Špitla jsem sama pro sebe a vyrovnaným krokem zamířila za ním. Vítr mi čechral vlasy a paprsky sluníčka mě něžně hladily po tváři, když jsem si sedala vedle něj a proplétala si prsty ruky s těmi jeho.