Nad rajem hlasi oblacno az zatazeno 17

Bylo odpoledne a já se rozhodovala, co budu dělat. Procházela jsem uličkami a užívala si hřejivého sluníčka v zádech.

Kakashiho hledat nebudu, ten si mě najde kdyžtak najde sám. Stejně nevím, kde by mohl být.

„Co takhle najít někoho, kdo nám pomůže s tou naší tělesnou schránkou ?“ optala se.

„To není úplně špatnej nápad. Ale koho?A opovaž se navrhnout Gaie, protože to bysme taky nemuseli přežít!“

„Nikdy lepší tu na fyzičku není….“ upozornila mě a pak ji napadlo, „a co takhle Kakashi?“

„To určitě! To bysme toho udělali! Navíc, s tím už trénujeme, ale někde jinde, pamatuješ?“ uchechtla jsem se.

„To je taky fakt! Takovej trénink bych si nechala líbit celičký den…“ zavrněla.

„No jo, ale teď zpět k věci. Tak koho?“ nenechala jsem se strhnout.

„Co Neji? Slíbil, že ti pomůže, když budeš chtít a navíc může mít pod kontrolou tu naší modrou sílu. Mohl by nám taky poradit, jak ji udělat krapet stabilnější. “ navrhla.

„Výborně! Věděla jsem, že si po mě musela něco zdědit. Občas jsi i chytrá.“

„Tse! Nebýt mě, tak už jsi třikrát mrtvá!“ holedbala se.

„A nebýt mě, tak si ani nehlesneš!“ usadila jsem jí.

Začala jsem přemýšlet, že moje schizofrenie se tu začíná projevovat víc a víc. Jsem zvědavá, kdy se pokusim zabít sama sebe jenom kvůli tomu, aby ona držela pusu!

V jednom krámku jsem se poptala, kde sídlí Hyuuga klan a už jsem si to mířila rovnou k domečku. K domečku? Barák kam až oko dohlédne! Kam se hrabe náš panelákový 3+1! Nechala jsem si zavolat Nejiho a ten se za chvíli objevil ve dveřích s mírně překvapeným výrazem. Začínám si zvykat.

„Ahoj. Já vím, žiju a dýchám, ale je to na dlouhý povídání!“ řekla jsem rychle než stačil nějak reagovat.

„Ahoj,“ koukal na mě Neji a pak se usmál, „A máš čas?“ Neji se usmál a pokusil o vtip?!

„Ale jo,“ vrátila jsem mu úsměv, sedli jsme si na dřevěné schody a nechali se hřát slunečními paprsky. Vyložila jsem mu celé to spletité „dobrodružství“ s Akatsuki včetně toho, jak jsem ještě dneska pořídila u Tsunade. Celou dobu mě poslouchal ani nedutal.

„Proto jsem tě chtěla poprosit, jestli by ses mne nemohl ujmout. Myslela jsem, že budeš nejlepší učitel, protože zároveň můžeš mít kontrolu nad tím mým utrápeným problémem jménem chakra. Možná bys mi mohl i poradit jak ji regulovat a pořádně ovládat. Teda pokud máš čas.“

Neji se chvíli mračil a přemýšlel. Nakonec souhlasil.

„Máš štěstí. Teď jsem dostal pár dní volna a navíc jsem ti slíbil, že ti pomůžu, když budeš potřebovat. Pokusím se pro tebe vymyslet nějaký program a co by ti mohlo padnout. Kolik času na to máme?“

„To nevím, Jiraiya říkal pár dní, ale řekla bych, že tak maximálně týden.“

„To není moc, ale i to stačí,“ přemýšlel nahlas.

„Budu moc ráda, Neji,“ vděčně jsem se na něj usmála.

„Moc se nesměj, bude to dřina a já nejsem dvakrát trpělivý. K tomu všemu jsem zvyklý na Gaiovu výchovu, takže žádný ulejvání.“

„Děsíš mě, ale i tak budu ráda, když mi to pomůže. Vždycky jsem všem říkala, že Neji je dobrej kluk!“ vzala jsem ho kolem ramen a rozesmála jsem se, když jsem viděla, že moje počínání ho uvedlo do rozpaků.              

„Neji?! Ty máš rande?!“ zavřísknul někdo napravo od nás.

Naruto je prostě všude!

„Já?! Nikdy!“ začal se instinktivně bránit Neji.

Pak Naruto zahlídl i mě.

„Merenwen?!“ zíral na mne jako bych byla duch.

„Kliiid Naruto! Žiju stále a pořád!“ culila jsem se. To už se ale přiřítil, popadnul a tisknul mě k sobě.

„Já myslel, že jsi…! To je dobře! Jak to, že žiješ? Už jsem myslel, že moje divná kamarádka z divnýho světa natáhla bačkory! Už to ví Kakashi???“ jeho slovní,  tentokrát průjem, byl docela milý až na to, že mě celou dobu skoro dusil. Konečně mě pustil a já se mohla volně nadýchnout.

„Kakashi to věděl jako první, neboj. A podařilo se mi z toho dostat a vrátit se, víc vědět asi zatím nepotřebuješ, si myslim!“ zkrátila jsem vysvětlování. „A tobě se po mně stýskalo? To je hezký. Taky tě mám ráda,“ dodala jsem a vlepila mu pusu na tvář.

Zrůžověl jako Sakuřin přeliv.

„Tak já jdu teda něco vymyslet,“ začal se zvedat Neji, „začneme tedy zítra a sejdem se ráno v osm u pomníku?“

„Rozkaz, šéfe!“ zazubila jsem se.

S Narutem jsme se sebrali a zašli na ramen. Chudák musel platit, ale prý mě teda pozve, když jsem teda živá. Musím se pochlubit, s hůlkama už mi to docela jde. Po jídle jsme šli už na večerní procházku. Pusa se mu nezastavila jak mu to už skoro jde a zahrnul mě nesmyslnými výrazy o tom, jak jich bylo tisíc a pak jenom tři, ale byl roztomilej při svém nadšení a tak jsem ho nechala. Pak ale zvážněl a vystrašeně se po mně podíval.

„Víš, já ti musim něco říct…“ začal. Nasadil provinilý výraz a to se mi přestávalo líbit.

„Naruto?! Cos proved?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

Začal něco blekotat, když se za námi ozvalo : „Ahoj, vy dva!“

„Kakashi!“ usmála jsem se, když jsme se otočili, ale to už mi zrak spočinul na jeho pravé obvázané ruce.

„Cos dělal?“ zhrozila jsem se.

„Aaale! Byl jsem pomoct Narutovi a Yamatovi s tréninkem a Naruto se trochu zlepšil a neovládnul…“ odpověděl Kakashi s úsměvem jako by se nic nestalo.

„NARUTO?!“ zavrčela jsem výhružně na místo, kde ještě před chvílí stál a kde teď už zůstal jenom obláček prachu. Ten zmetek! Kakashiho můžu zraňovat jenom já !!!

„…a taky se ti to daří!“ vysmála se mi Ta druhá.

„Nech ho! To k tréninku prostě občas patří,“ řekl, když ke mě došel, „ale je hezký, že mě tak bráníš.“

„To je teda ohromný! Děsně ráda se o tebe bojim!“ ošila jsem se.

„Co kdybysme se šli projít ?“ obrátil list tak najednou.

„Tak můžeme, už mám vše zařízeno,“ nenamítala jsem.

 Zavedl mne na místo na stráni, odkud bylo vidět na celou Konohu. Slunce už ukazovalo jen cípek své ohromné velikosti na obzoru a stíny se protahovaly do stále většího šera.

Stál za mnou, držel mne kolem ramen a dívali jsme se, jak se pod námi pomalu rozsvěcují světla jednotlivých domů a ulic. Přivřela jsem oči a snažila si tuto chvíli zapamatovat.

„Budu muset odejít…“ řekla jsme najednou oba naráz.

Otočila jsem se na něj.

„Co?!“ řekli jsme zase oba.

„Takhle to asi nepůjde…“ otočila Ta druhá oči v sloup.

„Ty první,“ začal Kakashi.

„Tak to teda ne! Kam se chystáš ? Já se nesnažím umřít tady na každým rohu!“ odvětila jsem.

„Nebudeš to chtít vědět…“ zkusil.

Mlčky jsem čekala.

„No…víš…Sarutobi Asuma byl zabit a jeho tým teď potřebuje na jednu misi velitele…“

Ale to už mi bylo jasný, kam míří. To snad nemyslí vážně?!

„Nesnažíš se mi tu teď říct, že se jdeš zase pokusit přemoct Hidana s Kakuzem, že ne?!“

„Pochop, oni mě tam potřebují a samotné je Tsunade nepustí…“ zkoušel se bránit.

„Co se tak divíš?! Vždyť víš, že tam půjde. Co je psáno, to je dáno,“ oznámila mi Ta druhá.

„To ale nemění nic na tom, že pořád nevíš, jak je zabít!“

„Ale můžu na to přijít jedině až při boji s nimi, protože ty mi to asi neřekneš. Oni jsou hrozba po celou vesnici, nemůžu je nechat jen tak běhat kolem.“

„Mohla bys mu to říct. Víme, jak to skončí…“ namítla Ta druhá.

„To je to, co nemůžu! Jednou jsme se nedrželi dějové linie a jak to dopadlo. Ty dva nás málem zabili. Když mu to řeknu, můžu tím ovlivnit jeho myšlení a boj pak proběhne s jiným a špatným výsledkem. Kdoví, jestli jsem ho už neovlivnila. Proto se bojím ho tam pustit. A navíc…chceš chlapovi říct, že nemůže nic dělat a počkat až ho přijde zachránit patnáctiletej kluk?!“ umlátila jsem ji argumenty.

„Tak dělej, jak myslíš.“

„Nechci abys tam šel!“ řekla jsem, ale o něco málo bojovně. Oba víme, že půjde i když budu stokrát proti.

„Já vím, ale nejde to jinak,“ zkoušel mě konejšit, „jsem Jounin téhle vesnice a mým úkolem je chránit Konohu a její obyvatele za cenu vlastního života.“

Blbá fráze! To mohl vymyslet jenom sadista a ještě tomu říká ohňová vůle!

„Takže mi nedáváš na výběr. Asi jsem trochu nepostřehla oznamovací tón,“ řekla jsem ironicky.

„Ty jsi se taky dvakrát neptala! A kam se chceš teda vydat ty?“ vrátil mi ránu.

„Nikam. Jenom do Země vody pro ruční papír s Jiraiyou,“ řekla jsem jakoby nic.

„S Jiraiyou?!“ vyjevil se Kakashi.

„No jo, co je na tom? Dostala jsem ho jako dozor od Tsunade, tak co jsem asi měla dělat, když tam musím, abych se vrátila zpátky tam, kam patřim?!“ oponovala jsem.

„To mi do toho teda něco je. To nemohla říct mě? Já bych tam šel s tebou a nemusel tam jít tenhle … tenhle … zvrhlík!“ nenacházel slov.

„Tak pokud vim, tak je to legendární Sennin! A Tsunade sama řekla, že ty už mě na povel mít nebudeš, protože jsem prý až moc nebezpečná, takže sorry!“ začínala jsem se dostávat do varu. Jak bych za to mohla nebo co?!

„A to tak moc chvátáš pryč ode mě, abys nemohla počkat až jí přemluvím? Já tě nechci pustit samotnou. Ukoušu se tady strachy, kdy se zase neovládneš a skončíš zase na márách!“ už byl rozčílený i Kakashi.

„Tak za prvé! Nechvátam, ale musim, už to jinak nejde! Jednou mi ta tvoje Hokage dala rozkaz a musim ho splnit, takže smůla. Za druhé! Než odejdu, našla jsem si Nejiho na to, aby mě to všechno naučil ovládat, takže buď v klidu, zase tak bezbranná nebudu! A za třetí! Když jsem se naposled neovládla, tak ti to zachránilo tvůj velectěný krk!“ už jsem zuřila, jak to nedokáže pochopit.

„Nejiho? A tos nemohla říct mě?! ozval se dotčeně.

„Ne, nemohla. Moc dobře víš, jak by náš trénink dopadnul a biologii spojenou s francouzštinou už mam docela najetý! A navíc nemáš Byakugan, kterej mi pomůže víc než to tvoje červený oko!“

„Za co mě máš?! Za nějakýho nadržence a neschopnýho blba, co se neumí držet nebo co?!“ zvyšoval hlas.

„Překrucuješ to! Nicméně, je to stejně jedno. Mám jenom pár dní a někdo se tu rozhodl nechat si jít nakopat zadek od Akatsuki!“ řekla jsem už vážně naštvaně.

 „Já tě tam prostě nepustím!“ řekl odhodlaně.

„Dobrá tedy! Já nikam nepůjdu, ale ty nepůjdeš k Akatsuki!“ vrátila jsem mu rozkaz.

„Já tam ale půjdu a ty s tím nic neuděláš!“ hodil na mě výhružný pohled.

„Výborně! Máme stejný názor! Já taky jdu a smůla!“ a dívala jsem se na něj úplně stejně.

„Faaaajn!“ odsekl.

„Faaaaaajn!“ protáhla jsem á ještě víc, otočila jsem se na podpatku a spěšně jsem odcházela pryč.

„Merenwen! Ještě jsem nedomluvil!“ řval na mě už z dálky.

„Ale já už ano!“ odvětila jsem dostatečně nahlas tak, aby mně slyšel.

Tomu teda říkám romantický večer!!!