Nadechnout se

Zdálo se jí o růžích. Voněly. Sladce, pronikavě. Chtěla si jich natrhat plnou náruč, ale něco ji zarazilo. Bála se trnů. 

Nadechla se. Jejich vůně ji přece jen lákala. Natáhla ruku, prst zavadil o špičatý výčnělek a k vůni růžových květů se připojila vůně krve. V dálce zaplakalo dítě. Ohlédla se. Mělo krátké, tmavě modré vlásky a v rukou svíralo květinu. Nebyla to růže. Jen prostá fialka bez trnů.

Vykročila k děvčátku. Mířila k němu voňavou zahradou, opatrně našlapovala po kamenité cestičce. 

V dálce zapískal vlak, překvapeně zamrkala. Kde by se v zahradě vzal vlak? Nebyla to zahrada. Nebyly tam růže. Děvčátko znovu zaplakalo, ale místo slz padaly k zemi perly. Natáhla k ní ruce, chtěla pomoci. Nebe rozčísl blesk. Růže zmizely. Viděla jen kamenné ruiny, staré rozpadlé zdi zarostlé plevelem. 

Pršelo. A hrom doprovodil hrůznou scenérii.

*

Trhla sebou. Ležela v posteli zachumlaná pod přikrývkou a za oknem hustě pršelo. Promnula si oči. Byl to jen sen. Jen hloupý a nepochopitelný sen. Jak by mohlo dítě plakat perly? Nesmysl.

Shodila ze sebe deku, nohou zašmátrala pod postelí, nazula se do objevených papučí a vstala. Po tmě nahmatala kliku dveří, které zavrzaly, když je otevřela. Sešla po schodech přidržujíc se dřevěného zábradlí a popaměti zamířila do kuchyně, kde sebejistě otevřela ledničku. Mihotavé světélko ozářilo její bledý obličej, špičatý nos a tmavou ofinu. 

„Neměla byste jíst tak pozdě, Hinato-sama,“ ozval se ze tmy káravý hlas. Ruka, která šmátrala v ledničce, vystřelila k dívčiným rtům, ale jen se přitiskla k druhé, která se tam usídlila okamžik před ní. 

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit,“ konejšil dívku mužský hlas a pomalu zkusil ruku odsunout s úmyslem ji tam vrátit, pokud by znovu začala křičet.

„Tohle mi nedělej!“ vypískla rozhořčeně. „Takhle si ve tmě hrát na strašidlo, mluvit na lidi,“ prskala a stěží popadala dech. „Jen tak se zezadu přikrást a pak mě málem udusit, styď se, Neji-kun!“

„Stydím,“ poslušně souhlasil Neji, ale zadržoval smích. Líbilo se mu, jak poposkočila, když na ni promluvil. To bylo poprvé. Předešlé noci jen stál ve tmě a pozoroval, jak vyjídá ledničku. Věděl, že nemůže spát. Budila se, slyšel její křik přes tenkou zeď. Přestěhovala se kvůli tomu do méně obydlené části domu, kde byl jen on. Možná ho brala za menší zlo.

„Měla byste spát a ne se tu cpát,“ domlouval jí tiše. Skousla si ret.

„Pusť mě, prosím, ať můžu ty dveře zavřít, táhne na mě,“ špitla už s menší kuráží. Vzdychl a uhnul z cesty. Zaklapla ledničku a kuchyň se ponořila do tmy. 

„A co tu pak děláš ty? Jak vidím, nemáme si co vyčítat. Jedině snad ten jahodový dort, schovala jsem si ho dozadu na poličku a už tam není. Nevíš o tom něco?“ ptala se ho podezřívavě. 

„Nějaký dort měla Hanabi, ale o to tu teď nejde. Vy vůbec -“

„Ta mrcha! Ta to schytá,“ vrčela. „Neboj se o mě, Neji-kun, půlnoční svačinka je čas od času dovolena. Dobrou noc,“ mávla rukou, což nemohl vidět, a vydala se do svého pokoje. Slyšel její šouravé kroky na schodech. Potichu se vydal za ní.

Seděla na posteli a zírala z okna. Kvůli dešti nebyly vidět ani hvězdy, ozývalo se jen monotónní kapání vody, která nepřetržitě dopadala na střechu. Nevadilo jí, že není nic vidět. Neměla by se ani na co dívat. 

Po tváři jí sjela slza. Druhá. Třetí. Vzlykla. Zabořila tvář do polštáře ve snaze zabránit uniknout sebemenšímu zvuku. 

*

„Netvař se, jako by tě někdo trávil, Hinato, je to jen snídaně,“ prohodil ironicky Hiashi.

„Jo, nikdo ti do toho nic nenasypal. Teda myslím,“ ušklíbla se její sestra. „Slyšíš?“ šťouchla do ní. Hinatě ujel loket a konečně se probudila. 

„T-to je v pořádku, chutná mi to,“ vyhrkla a s vervou si ukousla rýžové kuličky. Když si jí znovu přestali všímat, její oči dostaly opět ten kalný lesk. Nejimu neušly temné kruhy, které pod nimi měla. Nespala. Moc dobře to věděl. Začínal se o ni bát.

„Hanabi, potřebuji, abys mi zašla do lékárny. Recept je položený v předsíni na skříňce. Žádné výmluvy,“ dodal Hiashi hned poté, co se jeho nejmladší dcera nadechla. Ta uraženě sklapla pusu, do ruky popadla poslední rýžovou kuličku a vyběhla z kuchyně.

„Rozmazlený spratek,“ ulevil si Hiashi, vstal a vyšel za ní. 

„Budete dnes chtít trénovat v dojo, Hinato-sama?“ ptal se Neji tiše. Neposlouchala ho. Zírala do svého talíře a hypnotizovala poslední kousek rýže. „Hinato-sama?!“ zvýšil hlas. Nadskočila.

„Ano, vynikající snídaně, škoda že už žádné nezbyly,“ pokývala hlavou a falešně se usmála. Vyděsil ho její křečovitý škleb.

„Měla byste se vyspat,“ konstatoval. 

„Já nechci spát, nepotřebuju spát. Nepotřebuju, aby mi každý říkal, co mám a nemám dělat! Jako kdybych byla dítě. Sekýrujte si Hanabi, ale mě už nechte na pokoji! Je to tak těžký?!“ začala na něho křičet. Vyskočila od stolu a přehnala se kolem něho jako velká voda. Chytil ji za ruku, ale vysmekla se mu. Nechtělo se mu ji pronásledovat až do jejího pokoje, kde jen bude slzami máčet další polštář. I když možná právě tohle zjištění ho donutilo vstát a jít za ní.

Nemýlil se. Po zaklepání a jejím huhlavém „Vypadni!“ ji našel schoulenou a plačící na posteli.

„Hinato…“

„Jdi pryč, nepotřebuju soucit,“ vyštěkla. Zamračil se. Takhle se chovala poslední dva měsíce. Tatam byla ostýchavá a plachá Hinata, jeho slabá sestřenice, kterou každý lehce srazil na kolena. Už se neusmívala jako kdysi. Netančila a nebroukala si při práci. Dávno neslyšel její smích a ty písně, co mu prozařovaly dny. Jen každou noc slyšel její pláč. Znovu a znovu. A nechápal, proč tomu tak je. Proč v noci nemůže spát a ve dne se jen na každého utrhuje. Tohle nebyla Hinata. 

„Potřebujete pomoct,“ opáčil klidně. Rukávem si pošmrdlala obličej a upřela na něho velké levandulové oči. 

„Není nikdo, kdo by mi pomohl. Kdo by mi mohl pomoct,“ zašeptala. Zavřel za sebou dveře a sedl si k ní na postel. 

„A co se jenom svěřit?“ nabídl jí klidně. Popotáhla. Vzdychl a vytáhl z kapsy kapesník. Když se hlasitě vysmrkala, opakoval svou nabídku. 

„Nechci tě tím otravovat,“ namítla. Chytil ji za bradu a donutil ji, aby se na něho podívala.

„Otravujete mě tím, že vás každou noc slyším brečet. To se člověk taky zrovna růžově nevyspí. Každou noc se budíte s hrozným křikem. Chci to vědět, Hinato.“

Popotáhla. Sklopila oči, ale pak je do něho náhle zabodla. Tvrdě. „Nechal mě.“

„Naruto?“

„Ale houby Naruto, ten mě bere jen jako kamarádku,“ vyškubla se mu a přešla k vysokému oknu. „Kiba. Našel si nějakou holku z Písečné. Je moc hezká. Blonďatá, štíhlá… můj přesný opak. Vtipná, pohotová. Hlasitá, dožadující se pozornosti. Taková, jaká já nejsem. Proto jsem špatná,“ vzlykla. Vstal a zezadu ji objal. Vzlykla ještě víc, obrátila se k němu a zabořila mu hlavu do hrudi. Chtěl ji utěšit, ale slova „Bude to dobrý“ mu nepřipadala jako nejlepší lék.  

„Je to idiot, vždycky jsem to tvrdil,“ konejšil ji. Trhaně se zasmála.

„Ne, já jsem idiot. Myslela jsem si, že bych mohla někoho zajímat. Bláhová, naivní… Kdo by mě chtěl. Slepý a hluchý, který by byl vděčný za to, že se o něho někdo stará. Nikdo jiný o mě stát nebude,“ huhňala do jeho košile.

„Vsadím se, že jich jsou zástupy. Jen je nevidíte,“ pohladil ji po vlasech. 

Znovu se neupřímně zasmála. „Nemůžu je vidět, když nejsou. Zapomeň na to, Neji, tohle není tvoje starost.“

*

Sázela v zahradě nové odrůdy zeleniny, když se kolem plotu prohnal sotva desetiletý kluk a řval na celou vesnici. „Už se perou, už se perou!“ ječel jako by ho na nože brali a utíkal dál. Hinata potřásla hlavou a vrátila se k rozrytému záhonu. Nezajímalo ji, že se někde zřejmě perou malé děti a večer bude někde z oken slyšet křik nadávajících rodičů.

„Hyuuga rozbil Inuzukovi hubu!“ prolétla tou samou cestou jako předtím klučík stejně stará holčička, která si se  svým vyjadřováním nedělala těžkou hlavu. „Hyuuga rozbil Inuzukovi hubu!“ ozývalo se, i když už se dávno ztratila za rohem domu. Hinata nejdřív význam jejích slov nepobrala, ale pak už jen třeskla motyčka o dlážděný chodníček, jak ji pustila, a vyběhla ze zahrady směrem, odkud obě děti vyrazily.  

„Ty parchante, jak si vůbec dovoluješ -“

„O co ti, sakra, jde? Nech mě bejt, jinak -“

Dva mladíci se váleli v prachu cesty a zřejmě jim bylo jedno, že dělají divadlo všem přítomným, kteří se dobře bavili. Ačkoliv oba bojující byli ninjové, veškeré zásady boje tady byly zapomenuty a vládla tu jen nečestná pravidla pouličních šarvátek, hospodských vřav, silných pěstí a zákeřných kopanců.

„Zlomil jsi jí srdce!“ řval na Kibu Neji a ohýbal mu ruku.

„Neblbni, vole, vždyť ty mi ji zlomíš!“ sápal se po něm Kiba.

„Zasloužil by sis to! Vždyť každou noc brečí jenom kvůli tobě!“ uštědřil mu dobře mířený políček Neji.

„Já za to nemůžu, že se s tím nedokáže smířit! Vysvětloval jsem jí to mírně – pusť mi tu ruku!“ 

„Srabe,“ div si neuplivnul mladý Hyuuga. „Bojuj aspoň jako chlap!“

„Nechte toho oba dva!“ zakřičel odněkud ženský hlas. Lidi protáhli obličeje, protože tušili, že jim show právě skončila.

„Děláte tady jenom ostudu! Jak jsi mohl, Neji?!“ obrátila se k němu plačky. Pustil Kibovu ruku a natáhl se po ní. Uskočila. 

„Správně, Hinato, hlavně se ho nezastávej -“ Hinata se otočila a vlepila mladému Inuzukovi facku. 

„Běž si za tou svou blonďatou nánou a nás nech být,“ zavrčela výhružně, popadla Nejiho za ruku a táhla ho pryč. Nechtěla, aby Kiba viděl její slzy.

„Jako malá děcka,“ hudrovala. „Nemohl jsi ho nechat být, že? Neprosila jsem se! Chtěla jsem jen vyslechnout, ne se mstít!“ křičela na něho vzteky bez sebe. 

Ublíženě sklonil hlavu a sykl, když si promnul zápěstí.

„Dobře ti tak!“ usadila ho škodolibě.

*

Seděla na posteli ve svém pokoji a snažila se cosi číst. Slzy jí však vydatně bránily. Zaklapla knihu a bez zájmu ji zastrčila zpět do poličky v knihovničce. Nevěděla, co má dělat. Mrzelo ji, že Nejiho odpoledne tak usadila. Zároveň ji štvalo, že si dovolil provést něco takového za jejími zády. Pral se za ni. I když to nedopadlo nejlépe. Neměla na něho tak vyjet. Chtěl jí pomoct. Na jednu stranu se mu to povedlo. Uklidnila své srdce tou dobře mířenou fackou. Na druhou stranu tím shodila samu sebe. Neovládla se. A tak moc chtěla.

Natáhla ruku a zhasla lampičku. Pokoj se zahalil do tmy. Nahmatala poslepu svůj oblíbený fialkový župan, zabalila se do něho a tiše vyšla z pokoje. Jak čekala, v domě už zřejmě všichni spali. Skoro všichni. V jeho pokoji se svítilo, slyšela jeho ustavičné mumlání. Jinak by tam ani nešla.

Zaklepala na dveře a vklouzla dovnitř. Nikdy nezamykal. Přitiskla se ke dveřím zády, jako by dělala něco zakázaného. Seděl na posteli, košili přehozenou přes opěrku židle, čelenku obvykle halící zakázanou pečeť hozenou na nočním stolku. Nevzhlédl, když vešla.

„Neměla jste sem chodit. Myslím, že jsem pochopil vaši nechuť k tomu, co jsem odpoledne udělal a tím je to vyřešeno.“ Vstal a přešel k oknu, kterému už dávno zatáhl závěsy.

Ohromila ji jeho formálnost. Proslov, který si připravila, najednou zapomněla.

„Chtěla jsem se omluvit,“ rozhodla se to zkrátit. 

„Omluvit? Já myslel, že se spíš čeká omluva ode mě,“ otočil se k ní překvapeně. 

„Bránil jsi mě. Jsem ti za to vděčná, Neji,“ zašeptala. „Byla jsem hloupá, že jsem tak vyjela. Byl jsi jediný, kdo se mě snažil vyslechnout, kdo si všiml, že se mnou něco je a já ti to takhle oplatila. Promiň.“ Zvedla hlavu, když k ní přišel. 

„Byla to normální reakce. Přítel pomůže příteli. Navíc jsem se chtěl konečně vyspat,“ usmál se a kývl hlavou směrem ke zdi. 

Zčervenala. „Děkuju,“ vrátila mu úsměv. Po dlouhé době ho spatřil. Nepatrný, bojácný, jako ptáče při prvním roztáhnutí křídel, ale bez falše a trpkosti. První úsměv. Pro něho.

„Dobrou noc,“ popřála mu tiše a jako myška vyklouzla z pokoje, než stačil zareagovat.

*

Zdálo se jí o růžích. Voněly. Voněly tak sladce, tak pronikavě. Chtěla si jich natrhat plnou náruč, ale něco ji zarazilo. Bála se trnů. Bez trnů růže nerostou. 

Nadechla se. Jejich vůně ji lákala. Natáhla ruku, prst zavadil o špičatý výčnělek, ale vůně krve se nedostavila. V dálce zaplakalo dítě. Ohlédla se. Mělo krátké, tmavě modré vlásky a v rukou svíralo květinu. Nebyla to růže. Jen prostá fialka, květina bez trnů.

Vykročila k děvčátku. Mířila k němu voňavou zahradou, opatrně našlapovala po kamenité cestičce. 

V dálce zapískal vlak. Děvčátko znovu zaplakalo, ale místo slz padaly k zemi perly. Natáhla k ní ruce, chtěla pomoci. Nebe rozčísl blesk. Růže zmizely. Viděla jen kamenné ruiny, staré rozpadlé zdi zarostlé plevelem. 

Pršelo. A hrom doprovodil hrůznou scenérii.

Vykřikla a posadila se na posteli. Venku byla tma, nepršelo. Slyšela cvrkot nějakého hmyzu, Shino by věděl, co jí vyhrává pod okny. Ale Shino byl teď daleko. Příliš daleko.

Zhluboka dýchala, nádech, výdech. Nechtěla na to myslet. Na svůj podivný sen, kde malá holčička nemohla plakat jako ostatní lidé. To si určitě nezasloužila. A ona jí nemohla pomoci. Vždycky zaslechla ten protivný vlak a pak se vše změnilo. Nechápala to. Ta holčička jí připomínala osobu, kterou kdysi znala. Ale už na ni zapomněla a nechtěla si vzpomenout. Ať ji nenutí vzpomínat!

Lehla si a otočila se na druhý bok. Tolik toužila po klidné noci. Nedostávalo se jí ji ode dne, kdy ji on opustil. Ode dne, kdy ho necítila vedle sebe. Sama. Stále si nezvykla.

*

„Dobré ráno,“ pozdravila rozespale a sedla si na první volnou židli. Odpovědí na její pozdrav bylo jakési zabručení. „Špatná noc, Hanabi?“ zeptala se ironicky a sáhla po čerstvých koláčcích.

„Otec mě načapal s Kaorim,“ zašeptala ublíženě její sestra a třískla s konvicí s čajem.

„Jsi ještě moc mladá,“ namítla Hinata, aniž by zvedla oči od jídla.

„A ty jsi nebyla moc mladá, když jsi začala chodit s Kibou?“ zasyčela Hanabi. Hinatě vypadl koláček z rukou.

„Myslím, že tohle téma ke snídani nepatří, sestřenko,“ konstatoval klidně Neji stojící dosud u dveří a sedl si vedle Hinaty. 

„Všichni se proti mně spikli!“ vřískla nejmladší Hyuugová. 

„Nikdo se nespikl,“ snažila se ji uklidnit Hinata.

„Spikl! Ty ses mohla válet s Kibou, ale já nemůžu nikam! Taková jsou privilegia starších? Kašlu vám na celej tenhle pitomej klan! K čertu s váma!“ křičela Hanabi. Hinatě se roztřásla brada.

„Být vámi, tak bych se uklidnil, Hanabi-sama,“ varoval ji Neji.

„Já se nechci klidnit! Všichni jsou tady tak klidní, jen já musím vyčuhovat, jen mě tady musí každej sekýrovat! Do horoucích pekel s váma už! Ty jsi kluka mít mohla, mohla sis ho vodit až do pokoje a já nesmím nic?! Tůdle!“ zařvala Hanabi na celou kuchyň a rozrazila dveře. Hinata seděla jako opařená.

„Ona to pochopí. Časem. Uvidíte,“ chlácholil ji Neji. „Sice to neomlouvá to, co teď řekla, ale -“

„Nerozváděj to, prosím. Myslím, že jsem už slyšela dost,“ zarazila ho Hinata. Uchopila koláček, který jí vypadl a snažila se ignorovat třes ruky. Neji už neřekl ani slovo. 

Ani si neuvědomila, že dojedla, ani že tak dlouho zírá do prázdného talíře. Ucítila jen, jak ji pod stolem vzal za ruku a ochranitelsky ji stiskl. Zamrazilo ji, ale po chvíli stisk opětovala. Když přišel na snídani Hiashi, nevšiml si, že jeho nejstarší ratolest má prsty propleté s jeho synovcem. 

*

Nemohla zapomenout na to, co jí Hanabi u snídaně vmetla do tváře, ale mohla se snažit to ignorovat. Pracovala na zahradě tak, jak byla zvyklá dřív. Starala se o úklid domu, o vaření a prádlo. Být Hyuuga znamenalo být z vyšších kruhů, ale taky to znamenalo si to náležitě odpracovat. Na služebnictvo se hrálo jen při významných návštěvách.

Dny pomalu plynuly a byly jí dlouhé svou jednotvárností. Mise už nedostávala. Jejich tým se rozpadl. Někteří založili rodinu. Byli mladí, ale nastal čas mladší generace. Tak jako oni nahradili, když byli mladší, tehdejší mladou generaci. Život; neustálý koloběh.

Slyšela, že Kibova blondýnka se přestěhovala do Listové. Nezáleželo jí na tom. Po tom, co zjistila pravdu a otevřela oči díky krutým slovům své sestry, jí to bylo jedno. Smířila se, že ač sice vážená postavením, krásou zrovna nevyniká. A možná to tak bylo dobře.

Jediným rozptýlením jí byl Neji, ale i ten se musel věnovat svým věcem. Jako byla třeba Tenten. Nechtěla ho nějak omezovat. Vždycky mu říkala, ať ji pozdravuje, a doma pak brečela nebo jen bloumala po tichých chodbách a hledala útěchu v prázdných zdech. Nechtěla mu být břemenem. Už toho pro ni udělal dost. Když sama neví, co se svým životem, bude chyba v ní, ne v něm.

Poněkolikáté vytáhla z kapsy malý čtvereček tvrdého papíru a četla pozvánku. Dlouho nebyla ve společnosti. Udivilo ji, že si na ni Ino vzpomněla. Váhala, jestli jít, nebo odmítnout. Když půjde, bude jen ostatním připomínat ty chmurné časy, na které už všichni chtěli zapomenout. A možná potká i jeho. Když nepůjde, bude se celý večer litovat, pak vyjí ledničku a nakonec to všechno zase jen vyzvrací. Ani nemá co na sebe.

Otřela si ruce do zástěry a rozevřela šatní skříň. Z jejích hlubin se na ni usmívaly jednoduše střižené černé šaty s úzkým pasem a volnější sukní. Sáhla by i po pytli, kdyby neměla na vybranou. Půjde, aby na chvíli vypadla z toho velkého a, bez sestry, příliš tichého domu.

Neměla koho do páru, ale Ino ji ujišťovala, že může přijít i sama, hlavně jen když přijde. Nezdálo se jí, že by blondýnka tolik toužila po její společnosti, ale rozhodla se po tom nepídit. Otce nezajímalo, kam jde. Starostlivost, péči a dozor přenesl na Hanabi, což Hinatě naprosto vyhovovalo a Hanabi se to naprosto příčilo.

Když se setmělo, vklouzla do černých šatů, vlasy si ledabyle pročísla a položila ruku na kliku. Pak si to uvědomila. Co když tam bude on? Vrátila se ke stolku a podívala se na sebe do zrcadla. Určitě tam bude on. Mávla rukou. Proč by měla snažit. Když ze sebe bude dělat něco, co není, nebude spokojená. A tady jde nejvíc o klid její vlastní duše. Uchopila pevně studenou kliku a zavřela za sebou skřípající dveře.

*

První, co jí prolétlo hlavou, byla myšlenka, že rozhodně chodit neměla. Buď by zvracela doma, nebo tady a doma by k tomu přece jen měla větší komfort. Hlasitá hudba vřískala po celém domě, v zahradě bylo navěšeno snad tisíce lampiónků a stoly se prohýbaly pod množstvím jídla. 

„Hinato! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi přišla,“ uvítala ji Ino a táhla dovnitř do domu. Nebylo úniku.

„Ino,“ pokusila se o chabý úsměv. „Skvělý večírek,“ pípla. Blondýnka se zářivě usmála.

„Pojď, seznámím tě s Leiko a Sachiko. A Nobu určitě taky neznáš. Máš nádherný šaty, kde jsi je koupila? A jak to, že jsi tak dlouho nezašla do květinářství? Schovala jsem ti tam nové sazeničky a přišla úplně skvostná semínka!“ švitořila Ino vesele. Hinata se nevzmohla na slovo.

„Ou,“ zarazila se náhle a donutila tak Hinatu podívat se stejným směrem. „No, nevadí, tak to vezmeme tudy,“ brblala. „Hinato?“ zatřásla s ní jemně. „Hinato, nedívej se tam,“ zašeptala náhle. „Je to debil, teď už to ví každej. Pojď,“ uchopila ji za ruku a odvedla do jiného pokoje. 

„To je v pořádku, Ino,“ zakoktala se Hinata. „Mně to nevadí,“ špitla. 

Blondýnka se na ni pochybovačně zadívala. „Musím jít uvítat další hosty, ale kdyby něco, tak jen řekni a já mu půjdu nakopat zadek, stejně po tom toužím už léta. Jasný?“ Hinata přesvědčivě zakývala hlavou. „Dobře. Hlavně to v sobě nedus. Neboj, nejsi jediná. Mě taky nechal kluk. Smířila jsem se s tím a našla si novýho. A je ještě lepší,“ usmála se na ni. „Kdyby ses chtěla svěřit, víš, kde mě najdeš. Nejsem taková drbna, jak se povídá.“ Mávla na ni a nechala ji tam stát. 

*

„Hinato! S tebou jsem si ještě nezatancoval!“

„Naruto-kun, nepřebral jsi trochu náhodou?“

„Pche, bereš tu veselost jako opilost? Copak mě vůbec neznáš?!“ blýskl zuby a Hinata to vzdala. Střihla si jeden taneček s mírně podnapilým budoucím vůdcem vesnice a pak se rychle vypařila. 

Courala se méně osvětlenou částí zahrady v klamném domnění, že se tu nikdo vyskytovat nebude, ale sotva zatočila za další stromy, uslyšela hlasitý dialog hádajících se lidí. 

„Proč to děláš? Já si myslela, že jsme vcelku spokojení!“ slova byla doprovozena vzdorným dupnutím.

„Prostě jsem došel k názoru, že se k sobě nehodíme,“ odpověděl mužský hlas, který byl Hinatě nápadně známý.

„Došel k názoru! Koho máš?!“

„Nikoho, Tenten, ber to, prosím tě, trochu racionálně.“

„Racionálně! Jak se jmenuje?“

„Nikoho nemám. A zřejmě nemám ani nervy, když to s tebou končím. Nemíním o tom dál diskutovat. Sbohem.“

Hinata se přitiskla ke kmenu stromu, aby ji její bratranec neviděl. Za chvíli se kolem ní přehnala jako divoká voda Tenten. 

Došla k názoru, že toho za dnešní noc viděla až příliš, proto šla najít Ino, aby se omluvila za dřívější odchod. Už z dálky viděla, jak se blondýnka snaží zdržet Nejiho, který se zřejmě rozhodl také opustit večírek. 

„Vždyť jsi tu byl jen takovou chvilku -“

„Ino, promiň, ale už na to dneska nemám nervy. Snad někdy příště,“ odpověděl jí netrpělivě.

„Neříkej mi, že ty taky jdeš!“ otočila se Ino na Hinatu, která se pod jejím pohledem přikrčila.

„Já -“

„Výborně, aspoň nepůjdu sám. Dobrou noc, Ino, byl to vážně skvělý večírek,“ skočil Hinatě do řeči Neji, popadl ji za ruku a surově ji táhl za sebou. Když za nimi zmizela osvětlená zahrada, dívka se mu vyškubla.

„Umím jít sama,“ zavrčela a mnula si zápěstí. 

„Promiň,“ zamumlal a vrazil si ruce do kapes. „Už je toho dneska jen nějak moc.“

„Nevěděla jsem, že tam taky jdeš,“ pokusila se navázat v rámci možností normální a klidnou konverzaci.

„Tenten tam chtěla,“ odpověděl nepřítomně. 

„Jenže Tenten vypadala dost nerudně, když vyběhla z těch keříčků,“ uklouzlo Hinatě. Bleskově se k ní otočil.

„Co jsi slyšela?“ Vypadal jako smyslů zbavený. „Mluv!“ přitiskl ji zády k dřevěnému plotu.

„Rozešel ses s ní,“ zašeptala. „Proč? Myslela jsem, že jste spolu šťastní.“

Vydechl a pustil ji. „Štěstí není vždycky tam, kde to na něj vypadá. Lidi jsou herci. Někteří míň, někteří víc, ale jsou.“

„Ty jsi hrál?“ podívala se mu do očí.

„Ke konci,“ přiznal po chvíli. „Ale nedokázal jsem jí tak dlouho lhát. Víš, herci jsou i lháři. A ne všichni s tím dokáží žít.“

„Ty ne,“ konstatovala tiše.

„Já ne,“ souhlasil. 

„Máš rád jinou? Nechtěl jsi jí to přiznat, ale proč bys to pak jinak -“

„Jednou bych ji chtěl vzít takhle za ruku,“ skočil jí do řeči a uchopil za ruku. Propletli si prsty.  „Dívat se s ní na hvězdy, držet ji v náruči a nestydět se, nemuset se bát, že mi ji někdo vezme. Jenže je to jenom sen. Sen, který si můžu nechat zdát po nocích. Ona má ráda jiného. A i když se trápí, já jí pomoct nemůžu. Pomohl jsem jen trochu sobě. Už nemusím Tenten lhát. Ale před ní jsem pořád stejný lhář. Snad je lepší, že o tom neví.“

„Nechceš jí to říct?“ 

„Já jí to hlavně nesmím říct, Hinato,“ zabodl do ní oči. „Neměl jsem to říkat ani tobě. Zapomeň na to,“ potřásl hlavou, vypletl svoje prsty z jejích a rozeběhl se. Neváhala a vydala se za ním.

„Vždyť to není hřích, když ji máš rád, ne?“ křičela. „Není snad, ne?“ zaváhala najednou. Neodpovídal. Když doběhla k domu, v jeho okně už se svítilo.

„Mezek tvrdohlavej,“ supěla do schodů. Ani se nenamáhala ztlumit hlas, do této části domu nikdo jiný nechodil. On měl rád klid a ona nechtěla jiné rušit svým křikem v noci. Navzájem se snést museli. 

Okázale ignorovala dveře svého pokoje a rovnou zamířila k těm jeho. Neklepala, prostě vpadla do pokoje, zavřela za sebou dveře a namířila si to k němu.

„Pravidlo jedna; když s tebou dáma mluví, tak se neutíká! Pravidlo dvě; pokud má dáma otázku, muž na ni má odpovědět a pravidlo tři -“ 

„Bude určitě stejně nudné jako to předchozí,“ doplnil ji. 

Vztekle zafuněla. „Děláš si z toho jen legraci, Neji.“

„Bereš to moc vážně, Hinato,“ nezaváhal s pohotovou odpovědí.

„A kdo by nebral? Vždyť jsi se zrovna rozešel s Tenten a mně jsi řekl, že -“

„To, co jsem řekl, jsem říkat neměl. A ty jsi to vůbec neměla slyšet. Takže tě prosím, zapomeň na to. Hinato, zapomeň na to. Večírek se vydařil a pak jsme šli domů, hm?“ Nejimu se zamýšlený úsměv přilíš nepovedl.

„Ale -“

„Prosím.“

„Neji! To, cos tam řekl přece jen tak nejde zmačkat do kuličky jak papír a vyhodit to pryč.“

„Prosím,“ chytil ji za ramena. 

Hinata pomalu vydechla. „Dobře. Pro dnešek to nechám.“

„Nejen pro dnešek,“ zavrtěl Neji hlavou.

„Už tak jsi mě donutil,“ strhla si jeho ruce z ramen. „Pro dnešek,“ zopakovala vzdorně a opustila pokoj. Neji se díval, jak za sebou opatrně přivírá dveře.

„Nejen pro dnešek.“

*

Zdálo se jí o růžích. Voněly. Voněly tak sladce, tak pronikavě. Chtěla si jich natrhat plnou náruč, ale něco ji zarazilo. Bála se trnů. 

Nadechla se. Jejich vůně ji lákala. Natáhla ruku, prst zavadil o špičatý výčnělek a v dálce zaplakalo dítě. Ohlédla se. Mělo krátké, tmavě modré vlásky; v rukou svíralo květinu. Nebyla to růže. Jen prostá fialka bez trnů. Vykročila k děvčátku, teď už se na ni usmívalo. Mířila k němu voňavou zahradou, opatrně našlapovala po kamenité cestičce. 

Ještě pořád nezačalo pršet.

Nadechla se.