Nadeje umira posledni 14

Stále jsem zůstávala v temné místnosti, ale s tím rozdílem, že každý den Itachi přišel, sundal mi řetězy a ruce mi svázal dopředu provazem, abych se mohla najíst sama. Bolest vystřídala otupělost a začala jsem si zvykat na monotónní běh mého zbytku života.

Jednou přišel dřív než jindy.

Hodil mi černý plášť se slovy : „Oblékni si to. Musíme jít.“

Beze slova jsem udělala, co po mně můj věznitel chtěl a už mě táhnul z místnosti ven za provaz, který přivázal k mým poutům.

„Co se děje?“ zeptala jsem se poplašeně, když jsem procházeli tmavou chodbou.

„Máme problémy a jde po nás jedna skrytá vesnice. Musíme se stěhovat a tebe jako zajatce bereme s sebou,“ řekl spěšně.

Vešli jsme to ozářené místnosti a já musela zavřít před náhlým prudkým světlem oči.

„To je ona?“ zeptal se někdo řezavým hlasem. Když se mé oči přivykli světlu, rozpoznala jsem před sebou Kisameho.

„Jo, bereme ji s sebou. Pohni, Kisame, ať doženeme ostatní!“ odpověděl Itachi.

Vyšli jsme z hlavních dveří velkého sídla do noční přírody a pak jsme se všichni mlčky rozeběhli.

Nohy mě bolely už po několikastech metrech. Asi jsem ležela hodně dlouho.

Klopýtala jsem za nimi a chvíli jsem měla pocit, že za Itachim na provaze už jenom vlaju.

„Zdržuje nás, Itachi!“ zavrčel Kisame. „Nebudeme tam včas!“

Ten na něj chvíli koukal.

„Dobrá. Jdi napřed, Kisame. Postarám se o ní, už nám stejně k ničemu nebude,“ řekl tím nejledovějším tónem, co jsem kdy slyšela.

Položralok se odporně zachechtal a odběhnul do noci.

Stáli jsme naproti sobě a když sáhnul pod svůj plášť, odevzdaně jsem zavřela oči. Hlavně ať je to rychle!

„Otevři oči. Neublížím ti!“ řekl konejšivě.

Stejně to bylo jako kdyby mi vrazil pohlavek.

Podívala jsem se na něj a on držel v ruce malý raneček, který mi podával.

„Je v tom jídlo na tři dny. Když počkáš do rána a dáš se po cestě, která je asi 200 metrů nalevo od nás, dostaneš se za čas do Země ohně a tam už se poptáš, kudy do Konohy.“

Zírala jsem na něj vyděšená a nemohoucí pochopit, že mi teď dává svobodu.

„Proč?“ tiše jsem se zeptala.

„Kvůli tvým vzpomínkám. Dala jsi mi naději a to je víc než kdybys mi tisíckrát zachránila život. Oplácím ti tvoji laskavost.“

Do očí mi vyhrkly slzy. „Ale jáá…já si to ….“

„Ale zasloužíš. Nemůžeš za to, co se stalo Kakashimu. Muselo se to stát. Byl to osud. Teď bych ti ale naději chtěl dát já. Je tu přece možnost, že když najdeš cestu domů, v našem světě se mu nestane nic jiného než to, co je napsáno, nemyslíš?“

To už jsem bezmocně vzlykala se sklopenou hlavou. Má pravdu! Mohlo by to tak být. Vrátil mi mou naději…

Narovnala jsem hlavu a rychle ho objala. „Děkuju,“ zašeptala jsem a cítila, že mi stisk opětuje. Pak mne od sebe  odtáhnul.

„Ale pamatuj si. Musíš se vrátit domů, protože jestli se znovu opět setkáme, musím tě zabít, protože naše světy se jinak těžce míjejí.“

Utřela jsem si slzy a kývla. Naposledy jsme se na sebe podívali, pak zmizel a nechal mne samotnou v tichém lese.

Nemýlila jsem se. Uchiha Itachi není chladnokrevný zabiják bez srdce.

Počkala jsem v houští do rána, jak mi radil a s prvními ranními paprsky jsem se vydala na cestu. Na pěšinu jsem narazila za chvíli a vydala jsem se za sluncem. Druhý den jsem se dostala za hranice Země ohně a od kočovných kupců jsem se dověděla, kudy se  mám vydat do Konohy.

„Co jim řekneš?“ po dlouhé době se ozvala Ta druhá.

„Nevím, musím s pravdou ven ať se děje cokoliv,“ opáčila jsem.

„A ty si myslíš, že ti to budou věřit?“

„Budou muset a když ne, stejně nevím, kde bych sehnala potřebné věci na cestu zpátky.“

„Budeme muset na hřbitov, víš to? Pro svíčku…“ zajíkla se Ta druhá.

Ano, obě víme, že se tam musíme potkat s jeho náhrobkem.

„Beru to jako svůj trest,“ řekla jsem už nahlas s nádechem odhodlání a Ta druhá už do mě radši nešila.

Na konci třetího dne jsem dorazila k branám Konohy. Stráž mne nechala projít bez povšimnutí a já se vydala unaveným krokem k místu posledního odpočinku. Zaslechla jsem zdálky zvuk umíráčku a srdce se mi sevřelo ještě víc. Proti mně proudili davy lidí tiše se bavící a vracející se z pohřbu, ale nikdo mne díkybohu nepoznal kvůli plášti a kapuci stažené do obličeje. Slunce pomalu zacházelo a celé prostranství halilo oranžové světlo, když jsem se zastavila u hrobu s nejčerstvějšími květinami. Pořád neumím číst jejich písmo, proto jsem jen doufala, že stojím u toho pravého.

Klekla jsem si na  kolena a jemně pohladila mramorovou desku.

„No tak Meri, neblbni. Koukej se zvedat. Vždyť jsi jak prase, takhle by tě do tý rakve ani nechtěli dát.“

 „Kakashi, ty víš, jak potěšit ženu,“ ironicky jsem se zmohla na odpověď. 

– proběhlo mi hlavou.

To už ale moje první slza skápla na náhrobek.

„Omlouvám se!“ zašeptala jsem mezi slzami.