Návrat

Unaveně jsem vklopýtala do vesnice. Sotva jsem se držela na nohou, už jsem ani nemyslela na to, že bych je mohla porazit. Jen jsem chtěla dojít pro posily, pro záchranu. A kam jinam bych se mohla obrátit, než sem? Při každém kroku na mě doléhala bolest vycházející z pravého stehna. Z celého kunaie koukala jen půlka rukojeti. Naštěstí jsem ale dále vyvázla jen s několika dalšími, menšími ranami. Musela jsem ale i tak vypadat dosti zbídačeně, protože ještě předtím, než jsem vkročila hlavní branou do Konohy, mě zachytila dvojice silných paží. I když nevěděly, jestli jsem přítel, nebo nepřítel, neváhaly a odnesly mě do vesnice. Vůbec bych se nedivila, kdybychom mířili přímo do nemocnice. Opravdu jsem chtěla otevřít oči a podívat se na svého zachránce. Nedostatek síly mi v tom ale bránil, a tak jsem pouze doufala, že se opravdu jedná o někoho, kdo mi chce pomoct.

Neznámý si celou cestu dával pozor, aby mnou moc netřásl. Za to jsem mu byla vděčná. Chtěla jsem mu poděkovat, zahrnout ho vděčností. Díky tomu jsem se celou cestu držela, abych neupadla do bezvědomí. Jakmile jsem ale cítila nezaměnitelnou vůni nemocnice, věděla jsem jistě, že jsem v bezpečí. Už jsem se dále neudržela, nemohla jsem zabránit tomu, aby mě konečně pohltila temnota.

***

„Vypadá to, že bude v pořádku.“ Ženský hlas. Zdálo se mi, že jsem ho už někdy slyšela.

„To je dobře. Když přišla, vypadala, že je v posledním tažení.“ Tentokrát mluvil muž, tím jsem si byla jistá. „Víte ale, co je zač, Godaime-sama? Nejspíš by nebylo moc bezpečné jí tu nechat.“ Muž teď zněl ustaraně. Očividně mě nechtěl nechat jít, ale nechtěl mě ani nechat tady. Žena se ale zasmála.

„Nemusíš se vůbec bát. S touhle jsem si byla velmi blízká. Neublíží ti, ty starej srabe.“ Najednou jsem si vzpomněla. Ten smích, ten hlas, všechno se mi to povede přiřadit k jedné osobě. Nevěřila bych, že jí tu potkám, jak jsem slyšela, tak z Listové odešla. Ona je ale nenapodobitelná. Rychle jsem otevřela oči a hlavou trhla směrem, ze kterého ženský hlas vycházel. Ano, je to ona. Je to ona!

,,Tsunade!“ Vyhrkla jsem. Tak dlouho jsem jí neviděla!

„Á, koukám, že ses už probrala. Můžeš mi říct, co jsi dělala, že jsi takhle skončila, Arisu-chan?“ Ignorovala jsem, že za mé jméno připojila chan. Došlo mi totiž, že muž jí oslovil Godaime.

„Tsunade… Ty jsi Hokage? No páni, už jsem myslela, že ani jeden z vás toho titulu nedosáhne.“

„No tak, tlachání může počkat.“ Nedokázala ale skrýt úsměv. „Co kdybys raději poděkovala Izumovi?“ Nechápavě jsem se zamračila, ale pak mi svitlo. Izumo, to musel být ten, který se s Tsunade bavil a donesl mě sem. Přetočím hlavu na druhou stranu a můj pohled se střetl se jeho.  Uvidím chápavý výraz, který se mu usadil ve tváři, když si všiml mých očí. Kdo jiný než Hyuuga by měl Byakugan? Kdybych byla uprchlík, už bych dávno nežila, všechny vesnice touží po mém Kekkei Genkai.  

Zdálo se mi, že mě snad nikdy nepřestane pozorovat. Jeho pohled se do mě zabodával jako spousta jehel. Ani já se od něj nedokázala odtrhnout. Světlýma očima jsem si ho přeměřovala, dokud to nepřetrhla Tsunade. Jak jsem jí v tu chvíli nenáviděla!

„Pojď,“ zavelela. „Necháme Arisu, ať se zotaví.“ S těmi slovy chytla ninju za předloktí a táhla ho k východu z jednolůžkového pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, opět mě přemohla únava a já upadla do říše snů.