Návštěva

Ritsuka pomalu otevřel oči a zadíval se na měsíc zářící do temné noci. Vstal z lavičky a pomalým krokem se vydal domů. Přemýšlel o svých citech a o tom, proč se každá myšlenka stáčí hned k Soubimu. Asi…ne asi, ale určitě mu za těch pět let přirostl hodně k srdci. Vlastně se tomu ani nedivil, vždyť nejvíc času trávil s ním. Když byl nemocný, Soubi ho chodil navštěvovat a zůstával u něj přes noc. Když měl problémy, byl to Soubi komu brečel na rameni, Soubi, který ho uklidňoval a kolébal ke spánku. Za těch pět let vybojovali desítky bitev, při kterých oba utrpěli nemálo zranění. Soubi ošetřoval Ritsuku a on jeho. Ty letmé dotyky, pohledy, starost o toho druhého, to bylo víc než přátelství. Alespoň z Ritsukovi strany. Nikdy nepoznal jak je na tom Soubi, protože věděl, že chránit ho a milovat, bylo poslední přání a zároveň rozkaz od Seimeie. Pokaždé když mu Soubi ty dvě slova řekl, jediné co cítil, byla bolest. Místo toho, aby slova hřála, bolela. Pokaždé ho za to taky pěkně seřval, ať si z něj nedělá srandu, že ty slova už slyšet nechce. Za každý polibek, který mu Soubi dal, mu vynadal. Později si na to už zvykl. Soubi některé jeho rozkazy ignoroval. Nejspíš podle něj nebyly moc důležité. Především ignoroval, když mu Ritsuka řekl, aby ho už nelíbal a přestal říkat „Miluji tě“. Marné. Soubi to říkal pořád.

Sakra, proč na něj pořád myslím?, zamyslel se a uvědomil si, že stojí před svým domem. Z kapsy vyndal klíče a odemkl si. Jeho matka naštěstí spala, takže se potichu vyzul z bot a šel do prvního patra k sobě do pokoje. Kabát hodil na židli a natáhl se na postel. Oči ale nezavřel. Pohled mu totiž každou chvíli sjížděl na otevřené dveře na terasu. Čekal, že se každou chvíli ukáže osoba, po které toužil. Soubiho neviděl, ani neslyšel už týden. Mobil mu nezvedal, Kio taky nevěděl kde je, jako by se po něm slehla zem. Kdykoliv ho volal, nepřišel. Smutně si povzdychl a otočil se zády k terase. Z kapsy kalhot vytáhl mobil a začal si číst smsky, které mu Soubi posílal. I k tomu mobilu ho vázala vzpomínka.

„Na, tohle je pro tebe. Kdykoliv budeš potřebovat, zavolej mi.“

Přesně tohle říkal Soubi, když mu dával menší dárek. Ritsuka zavřel oči a po chvíli usnul. Nevzbudily ho ani kroky příchozí osoby. Nevešla dál. Zůstala stát mezi dveřmi a pozorovala spícího mladíka, na kterého měla skvělý výhled. Měsíční svit byl tak jasný, že osoba mohla vidět, jak Ritsuka leží na zádech a na tváři se mu třpytí cestička ze slz. Ritsuku vzbudil náhlý chlad. Otevřel oči a mezi dveřmi na terasu uviděl vysokou osobu, jíž osvětlovala měsíční zář, a s jejími světlými vlasy si pohrával vítr. Ritsuka párkrát zamrkal a pak si uvědomil, na koho se dívá…

„Soubi,“ zašeptal téměř neslyšně a posadil se. Nemohl z něj spustit oči. Tak dlouho ho chtěl vidět, dotknout se ho. Vstal z postele a přešel k Soubimu. Natáhl ruku, aby se dotknul jeho tváře, ale Soubi uhnul.

„Ne, nedotýkej se mě,“ zachroptěl a o krok couvnul. Ritsuka si teď uvědomil, že mu vlastně nevidí pořádně do tváře, protože přední část těla skrýval stín. Podíval se na zem a uviděl několik kapek krve.

„Soubi,“ zašeptal a kývl na osloveného, aby vešel k němu do pokoje. Soubi se však k ničemu neměl.

„Soubi, pojď dovnitř. To je rozkaz,“ řekl Ritsuka hlasem, který Soubiho zarazil. Neměl to potěšení slyšet ho často. Radši ho poslechl a kulhavým krokem se vydal dovnitř. Ritsuka za ním zavřel dveře a zatáhl závěs.