Návštěva

Sluneční paprsky prosvítaly oknem a ozařovaly celou místnost. Mladík na posteli se jen nepříjemně zavrtěl, když dolehly i na jeho tvář. Pomalu ale jistě ho budily z jeho poklidného spánku. Chtěl ještě spát, ještě chvíli zůstat v tom krásném nevnímání…

„Héj, Sasuke, jsi tam?“ ozval se velice známý hlas a hlasité bouchání k tomu. Tak to už se určitě neprospí…

Prvně se snažil ty zvuky ignorovat. Převaloval se, ale k ničemu to nebylo. Nakonec líně vstal a jal se otevřít dveře, aby konečně umlčel toho otravného narušitele. Zlehka zatáhl za kliku a pohled mu přistál na už značně naštvaném Narutovi. V tu chvíli si Naruto se Sasukem vyměnili otrávené pohledy.

„Že ti to teda trvalo. Dattebayo. “ Napomenul jej Naruto.

„Co sakra chceš?“ 

„Bydlet tady.“ Odvětil naprosto normálním tónem, jako by se nechumelilo.

Sasuke napřed nevěděl, co má odpovědět. Slyšel dobře? Bydlet?!

„To sotva, usuratonkachi.“

„Ah, Sasukee! No táák! Pusť mě aspoň dovnitř. Všechno ti vysvětlím. Dattebayo!“ Zaúpěl Naruto. Ta ošemetná situace se mu zrovna před dveřmi vysvětlovat nechtěla.

„Achjo, tak pojď.“ Povzdychl si Sasuke, zatímco ustoupil, aby mohl Naruto vejít.  Ten jen tak letmo pokukával po bytě. Vlastně to nebylo nic extra. Skoro stejný jako ten jeho. Koupelna vedoucí do ložnice, něco čemu by se dalo říkat menší obývák s předsíní a kuchyň. Právě tam zakotvili. Sasuke se okamžitě svezl na jednu židli u stolu a bylo na něm značně vidět, že nebýt Narutovi ‚milé‘ návštěvy, určitě by spal ještě teď.

„Tak co se stalo?“ začal trochu otráveně Uchiha.

„No, jak to jen říct. Hmmmmm, hmmm… No, prostě jsem měl v noci noční můry. Zdálo se mi, že proti mně bojuje taková hnusná oplzlá příšera, co vypadá jak Orochimaru! Tak jsem udělal nějaký klony a začal do toho pálit jeden rasengan za druhým“ vykládal Naruto fascinovaně sám sebou „A když jsem se ráno vzbudil…“ „Měl jsi z bytu kulničku na dříví…“ doplnil jej Sasuke.

„Hehe…“ Pousmál se nejistě blonďáček a podrbal se ve vlasech. „Takže tady můžu bydlet?“ vyzvídal s nadějí v hlase.

„Ne.“

„Ale Sasuke, no ták!“

„Ne je ne, ubožáku.“

„Sasuke! Bude to jen na chvilku, než se to dá do pořádku, slibuju, -ttebayo!“

„Proč nejdeš za někým jiným?“

„Sakura-chan by mě zmlátila, jen bych jí to řekl. Kakashiho nemůžu najít a k tomu perverzákovi Jirayovi mě ani nehne!“ vysvětlil prostě.

„Tak to máš smůlu. Tady bydlet nebudeš.“ Sdělil mu nekompromisně chladným tónem Uchiha, nevšímajíc si Naruta, zatímco dělal pár pečetí.

Sasukeho i Narutovo okolí náhle zahalil obláček mlhy. Z něj se vynořila dívka s dlouhými blonďatými vlasy v culíkách, jejíž tělo zakrývaly jen zbytky mráčků.

„Prosím, Sasuke-kun…“  vzdychla dívka ctižádostivě a blížila se k němu.

V dotyčném hrklo. Snažil se potlačovat malinké ruměnce, ale drobné kapičky krve z nosu už potlačit nedokázal.

„Dobře, dobře! Nechám tě tady bydlet, ale už to nikdy nedělej!“ povolil nakonec neoblomný Uchiha a Naruto již v normální podobně skákal radostí.

„Hehé, neboj Sasuke, nebudeš toho litovat! Dattebayo!“

„Už se stalo…“

Po ranním zážitku probíhal celý den téměř normálně jako vždy. Odpoledne měli tentokrát v celku tvrdý trénink a k večeru se pomalu uchylovaly do svých domovů nasbírat nové síly. Tedy téměř všichni, protože Naruto byl nyní Sasukeho příživník. Hned po tréninku se jal sbalit pár věcí, co po jeho nočním dobrodružství ještě zbyly. Moc jich nebylo, ale něco přece jen… Hned jak byl hotov, dohonil Sasukeho k jeho bytu. To aby měl jistotu, že ho nakonec pustí. Celou cestu k němu domů panovalo dusivé ticho. Dokonce když už stanuli před dveřmi bytu, oba mlčeli. Pár cinknutí klíčů a dveře se otevřely. Černovlasý mladík prvně vyrazil do kuchyně pro něco k pití. Zatímco hyperaktivní blonďák zmizel neznámo kam. Ale Uchiha po tom ani nijak zvlášť nepátral. Měl ho za celý den plné zuby. Nemluvě o jeho ranní návštěvě. Jediné po čem teď Sasuke toužil nejvíc byl spánek. Ten sladký spánek, kde není Naruto, ani růžovovlasá stíhačka. Odložil nyní již prázdnou sklenici na linku a štrádoval si to do ložnice. Jak moc se tam těšil… Jeho milovaná postel, měkké peřiny a blonďatá koule zachumlaná v jeho peři- počkat, COŽE?!

Jak to Sasuke zpozoroval, lehce mu zacukalo obočí.

„Usuratonkachi… Co si ksakru myslíš, že tady děláš?!“ Zavrčel nevrle. Kdo by taky byl nadšený, když se zdroj vašeho vyčerpání válí ve vaší posteli.

„Hn?“ zareagoval Naruto v polospánku. Evidentně nebyl jediný, kdo toho měl za celý den dost.

„Co sakra děláš v mí posteli?“

„Spím, co jinýho?“

„Tak spi jinde!“

„Jako kde?!“ zvedl hlavu z polštářů, přičemž hodil po Sasukem nabroušený pohled.

„To není moje starost.“ Pravil již svým chladným Uchihovským tónem Sasuke.

„Přesně tak! Takže to, že budu spát tady tě vůbec nemusí zajímat.“ Ušklíbl se na něj blonďáček. Uchiha už však zůstával v klidu. Nakonec ho stejně donutí, aby vypadl. Z menší skříně vyhrábl nějaké trenky a bílé tílko na spaní. Zalezl do koupelny, odkud se zanedlouho začal ozývat proud sprchy. Mezitím se Naruto jen líně zbavil svršků a zůstal ve svém žabičkovském spodním prádle. Po několika minutách vyšel ze sprchy druhý mladík, už oblečen v trenýrkách a tílku. Na posteli zpozoroval tu blonďatou kouli zachumlanou v peřinách na kraji postele, jak spokojeně oddychuje. Když na něj tak koukal, musel se pousmát. Jeho poklidná tvář vypadala tak nevinně a přitom to byl takovej… ďáblík? Možná, za to roztomilý ďáblík.

„Kterej se mi teďka válí v posteli.“ Dodal pro sebe Sasuke. S malým povzdechnutím se vydal směr postel. Zalehl do ní a neúprosně z Naruta serval peřinu, přičemž ji sám přetáhl přes sebe. Blonďáčka to ale neprobudilo. Jen se nepříjemně zavrtěl na známku protestu a nic víc. Sasuke v duchu doufal, že kvůli tomu nebude mít zase noční můry. Přece jen být uprostřed noci vzbuzen několika Narutama, jak bez přemýšlení bortí jeho byt rasenganem… Už jen při té představě se musel Sasuke znovu pousmát. „Ubožáku…“ šeptl do nočního ticha a pomalu upadal do říše snů. Jen doufejme, že se mu nebude zdát něco podobného, jako Narutovi.