… nedával pozor.

„Takže, tohle, se rovná tomuhle krát…“
On se mě dotýkal.
„… plus bé, děleno…“
Svými rty.
Učitel se otočil a sjel třídu pohledem.
Na mých rtech.
Pohledem zastavil u blonďáka, s náušnicí, který se dotýkal svých rtů a koukal do blba. „Ehm, ehm.“
Přímo tady.
I zbytek třídy se začal otáčet po blonďákovi.
A taky tady.
„Hej, brácha,“ šťouchal do Nikyho Vojta, „ to jak si přejíždíš prstem po tlamě vypadá dost úchylně.“
Vlastně jé! Tu taky.
„Pane Líbal?“
Jo. A pěkně voňéél.
„Vole,“ strčil Vojta do něho znovu loktem. A o dost silněji.
Po… Po… Po něčem strášně pěkném voněl.
„Nikolás,“ zavrčel Vojta a dal Nikymu řádnou šupu do žeber. Ten sebou šlehl ze židle na záda. Rychle se posadil a vrhl vražedný pohled na Vojtu, že ho vytrhl z jeho snění.
„Co děláš, vole?!“
Vojta se na vysvětlenou podíval na učitele a zase zpátky na Nikyho. Niky to pochopil a otočil se na učitele. „Co chcete?“
„Jak to se mnou mluvíte?! Žákovskou!“
„Ale…“
„Žádný ale! Fofrem,“ poslední slovo učitel vyslovil tak soustředěně, až poplival Niky.
„Ale fuj,“ otřel si obličej do trička, zvedl se, vzal žákovskou a mrskl ji na stůl. Potom si to rázoval do lavice. „Tos mi nemoh říct, že ten debil na mě mluví?“ otočil se nasupeně na Vojtu.
„He?“ nasadil Vojta nechápavý výraz. A o co jsem se tu celou dobu asi snažil?!
Konečně zazvonilo na přestávku. Niky ji hodlal prožít někde zapadnutý, aby mohl snít. To se mu ovšem nevyplnilo. Hned u dveří si ho odchytil Vojta.
„Takže,“ začal Vojta a celkem bezcitně ho držel za tričko, „ poslední dobou seš mírně mimo. A ty,“ výrazně zabodl prst druhé ruky so Nikyho hrudě, „ nesmíš být mimo. Proto to chce odreagování.“
„Přesně,“ přišoural se k nim Jakub, který celý rozhovor slyšel, „proto, se jde dneska večer na Stodolní!  A jdeš s námi, ať chce nebo ne, je pátek, takže můžeš.“ Niky se divil nad tou větou. Tak dlouhé souvětí od Jakuba nikdy neslyšel. Teda slyšel, ale to pojednávalo pouze a výstřihu holek.
„No ale já nevím,“ začal se kroutit Niky. Ten měl totiž o dnešním večeru úplně jinou představu. Plánoval si, že jak dorazí domu, ulehne do postele s nějakou knížkou a celý víkend nevyleze. Cítil, jak ho Vojta přitlačil víc ke zdi. „Nó, dobře, půjdu.“
„Spokojen,“ usmál se na něho Vojta a pustil ho, „ já pro tebe přijedu v osm, jo?“

„Ne.“
„Ale no tak, tatí…“
„Řekl jsem ne.“
„Ale když nepůjdu, tak kluci budou naštvaní, když budou naštvaní, tak mě vykopnou z party, když mě vykopnou z party, tak budu smutný a slabý, když budu smutný a slabý, tak se mi zhorší známky, když se mi zho,-“
„Ticho! Hele, vždyť ti je teprve šestnáct! Ty ještě nemáš chodit na Stodolní!“
„Kluci chodí na stodolní od čtrnácti, takže já jsem ještě hodný, tati.“
„Co myslíš, Dane?“
„JAK CO MYSLÍŠ, DANE?! To že tu bydlí, neznamená, že má právo mě vychovávat!“
„Souhlasím s Nikym, nevidím důvod, proč bych měl tvoje rozhodnutí ovlivnit já,“ věnoval Dan, Nikymu úsměv. Ten je tak… Slizkosexistický.
„Fajn, takže ne.“
„Tatíí! Chceš, abych měl špatný známky?“
„Seš po mně, takže není šance, že bys měl špatné známky.“ Ješitnej jak svině.
„Fajn,“ otočil se Niky patě, odpochodoval do pokoje a dupal tak, že by nebylo překvapení, kdyby po něm zbyly jen díry v zemi.
Jezusi! Jak je naštvaný a ten ohrnutý ret! Vypadá jak malá naštvaná holčička, které někdo vzal panenku, rozplýval se Dan a pomyslně mu tekla krev z nosu.
Niky nahoře v pokoji vztekem kopal do všeho možného a nějakým zázrakem nakopl i bednu od počítače. Ta se zapnula. Sedl si k počítači s plánem, že si zahraje nějakou střílečku a u nepřátelů si bude představovat, že to jsou Dan a jeho otec. Dřív si ale zašel na facebook. Helé, Vojta je online.
Niky: Fotr mi zakázal jít. -_-“
Vojta: Si děláš prdel, ne?
Niky: Vypadám na to?
Vojta: Nějakej plán?
Niky: Ne, ty?
Vojta: Tak zdrhni oknem!
Niky: Jebe ti?
Vojta: A nebo já příjdu k vám s tím, že u mě dneska spíš.
Niky: To by šlo.
Vojta: Fajn v 8.
Niky se odhlásil a opět nakopnul bednu, tentokrát se ovšem počítač vypnul. Sešel dolů a postavil se za gauč, na které seděli Dan a Nikyho otec. Nečekaně zase hráli hry.
„To trucování ti moc dlouho nevydrželo.“
„Dneska spím u Vojty.“
„Co tam?“
„SPÍM tam.“
„Jo, aha.“
„…“
„Ještě něco?“
„Jo, příjde pro mě v osm.“
„Fajn.“
Niky zase zaplul do svého pokoje a začal se oblíkat. Rifle, polobotky, košile. Všechny holky mi budou ležet u nohou. Hahaha. Ale lepší by bylo, kdyby kluci.
Někdo zazvonil u dveří. No konečně, šklebil se Niky v duchu, hodil rozečtenou knížku na postel a běžel dolů. Jeho otec ho předběhl. „Co tu chceš?“ čertil se Nikův otec na Vojtu.
„Vyzvedávám vašeho syna, pane.“
„Co s ním chceš dělat?“
„No já s ním zrovna nic, ovšem jsou tu adepti, kteří by s ním něco dělat chtěli…“
„PROSÍM?!“
„Ale nic, pane, Niky jde ke mně spát. On vám to nesdělil?“ Teď se tam objevil už i Niky.
„Bože, tati, vždyť to je Vojta, čau Vojto,“ otočil se na pobaveného mladíka ve dveřích a ten ho kývnutím hlavy taky pozdravil, „ říkal jsem ti přece, že pro mě příjde.“
„Jo, aha. Fajn, ty,“ ukázal na Vojtu, „ dej na Nikyho pozor. A ty,“ ukázal na Nikyho, „ dej na sebe pozor.“
„Jó, márja,“obrátil Niky oči vsloup.
„No, tak my bychom měli už jít, nebo nám ujede trolejbus,“ usmíval se pořád Vojta.
„Jo, přesně, ahoj!“
„Dobrou noc, Niky a pěkně se vyspi!“ zatrylkoval někdo z obýváku. Niky měl barvu cherry rajčete.
„Jdeme,“ chytil Niky, Vojtu za předloktí a táhl ho za sebou.
„Co se děje, že je tvůj fotr, tak nervózní?“ smál se po cestě Vojta.
„Vsázím celý kapesný na to, že to je tím, že mu už dlouho žádná nedala,“ smál se škodolibě Niky.
„Tos zabil,“ žduchl Vojta do Nikyho. Ten se jen usmíval dál.
Během další půlhodiny nastoupili do trolejbusu, který je zavezl do centra Ostravy, a tam přesedli na tramvajku, aby se pár zastávek svezli. Když došli ke klubu, uviděli, že je tam již čeká zbytek party.
„Trvalo vám to,“ vyčetl jim jen rychle Michael a už se hrnul dovnitř za ženštinami.
Niky ještě nikdy na Stodolní nebyl.  Za prvé, jak jste viděli, tak mu to jeho otec ani nedovolil a za druhé nikdy neměl nějakou potřebu tam jít. Teď mu to ovšem bylo líto, že už to tu nenavštívil dřív. Uprostřed klubu byl obrovský parket, kde už tančilo spoustu lidí. Naproti vchodu byl bar se spoustou alkoholu, za barem byla chodbička, se značkou wc a nějaké schody. Kolem parketu byly rozestavěné stolečky se židlema, u kterých se ovšem moc lidí nezdržovalo.
„Zkus zavřít pusu, vole,“ šklebil se vedle Nikyho Vojta. Ten se rychle vzpamatoval a zavřel ji.
„Co teď?“ začal se houpat na patách. Nevěděl totiž moc, co se na párty dělá
„Třeba… tančit?“ usmíval se Jakub a už se zdravil asi se třicátým člověkem, od té doby co sem vešel.
„Balit ženy,“ ozval se Michael a mrkl na skupinku holek, které ho sledovaly a pištěly u toho.
„Já bych se šel najíst,“ zíval Lukáš.
„Si děláš prdel, ne?“ vykřikli Michael i Jakub najednou. Začali ho tlačit na parket.
„Ale hoši, já…“ neměl šanci cokoliv říct, tančící dav už ho vtáhl mezi sebe.
„Měli bychom jít i my ne?“ zeptal se Vojta.
„No já nevím…“ ošíval se Niky.
„Jakej, je zas problém?“ otočil se Vojta na Nikyho.
„Já neumím tančit,“ zrudl Niky. Vojta na něho pouze hodil pohled ARE YOU FUCKING KIDDING ME?
„No a že tu všichni budou pozorovat pana Líbala, jak se tu nakrucuje,“ šklebil se ironicky Vojta.
„Pojď simtě,“ chytil do za předloktí a vtáhl ho do davu.
„Ale…!“
Následující hodiny ubíhaly velice rychle. Tančení, chlast, tančení, tančení, chlast. Nikymu ale bylo příjemně. Komu taky ne s dvojkou v krvi. Holky se po něm vyloženě plazily, dokonce si i s některýma zatančil. Potom, něco po půlnoci, si parta konečně sedla. Niky se pořád jenom smál, Vojta zvrhle pokukoval po holkách, Michael ještě zvrhleji, Jakub prudil, aby šli zase tančit a Lukáš nečekaně požíral tyčinky.
„Jdu objednat nějakej chlast, chcete někdo?“ vyskočil najednou na nohy Niky.
„Jo já si taky dám, jdu s tebou,“ zvedl se i Vojta a už si ležérně vykračoval k pultu.
Když došli k baru, začali objednávat. „Já si dám toto, s tou třešní,“ ukazoval Vojta barmanovi.
„A já toto,“ ukazoval Niky na nějaký jedovatě zelený nápoj.
„Minutku,“ opáčil barman a už začal pracovat. Po chvíli to už měl a podal to klukům.

„Děkujem,“ usmál se Niky na barmana, otočil se na barové židličce, opřel se o pult a pozoroval parket. Vojta to samé. Jen tak tam seděli, popíjeli a smáli se. Když v tom najednou Niky zbledl a vykulil oči.
„Co je?“ zeptal se zmateně Vojta. Niky prstem ukázal ke dveřím. Vojta se tam otočil a vyděšením mu vypadla třešně z pusy zpátky do skleničky.