Nejsem liška!

Nejsem liška!

Itachi Uchiha/Naruto Uzumaki

Když jsem poprvé uviděl záblesk tvých očích, úšklebek, který zdobil tvou tvář, říkal jsem si, proč jsi odešel za tím mužem, Orochimarem, ale… v tom hotelu, když jsme se setkaly poprvé, jsi to nebyl ty! Sasuke. Byl to tvůj bratr. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že by jsi byl někým jiným.

Tvé oči, které byly skoro schovány za horním dílem tvého pláště, tvá ústa, která jsem prvně neviděl, tvá postava, která zakrýval plášť. Plášť Akatsuki.

V nitru sebe samého jsem se možná bál, ale nemohl jsem skrýt údiv nad tvou tváří. Kamennou jako mramor, bílou, jako kdybys nebyl nikdy na slunci. Jako kdyby si tu zářivou kouli nikdy neviděl, nepoznal ji.

Ptáš se nač nad tebou přemýšlím? Proč se mi vzpomínky vracejí k tobě a nechtějí mě opustit? Proč se já jich nedokážu zbavit? Nevím. Utkvěl jsi mi v mé mysli a… možná tě ani nechci pustit. Nechci, aby odešly mé myšlenky na tebe. Chci tě mít v sobě živého, i když i s tím kamenným výrazem. Miluji ho na tobě. Padne k tobě, jako když padne den a poté noc. Je to duo.

Snad si vzpomínáš na naši další – třetí – schůzku, která probíhala o samotě. Jen ty a já. Nikým nerušeni.
Bylo to tak krásné… tak neuvěřitelné…

Blonďatý chlapec seděl na malé mýtině. Nohy měl zkřížené, ruce za hlavou, pohled upřený do dály. Ze zadní části, z pod kalhot mu vyčuhoval zrzavý ocas. Tyčil se mu až nad hlavou. Mezi jeho blonďatými vlasy trčela dvě zrzavá ouška.

Ptáte se, kolik mu bylo? Snad patnáct let?
Ano, nejspíš ano…

Chlapcové rty bely zkrouceny do jemného úsměvu, když si vzpomněl na své přátelé.

Přemýšlel o nich často a rád.

„Naruto Uzumaki?“ ozval se hlas z temného kouta mezi stromy. Chlapec s sebou trhl, když uslyšel ledový hlas. Otočil hlavu ke zdroji zvuku.

„Kdo jste?“ vycenil své špičaté zuby. V jeho červených očích šel poznat strach.

„Ten, kdo tě předá smrti.“

Naruto se postavil. „Znám vás?“

„Jistě.“ Smích.

Naruto nahnul hlavu ke straně. Snažil se zaostřit, avšak nic neviděl. „Ukaž se,“ zavrčel chlapec.

Muž postoupil dopředu. Sluneční svit ozářil jeho tvář i jeho postavu. Černé sestříhané vlasy sepnuté do culíku. Černé, pichlavé oči. Rty zkrouceny do lhostejného úšklebku. Na sobě majíc černý hábit posetými červenými mraky, který sahal muži až ke kotníkům.

„Sasuke… ne. Itachi? Itachi Uchiha?“ zatvářil se překvapeně chlapec.

Muž se mírně poklonil. „Osobně.“

„Chcete mě zabít?“

„Chci tě jen předat.“

„Aby mě mohli zabít,“ poklonil hlavou chlapec.

Muž mlčel. Dívali se jeden druhému do očí a nic neříkali. Nepotřebovali to. Oba věděli, že ten silnější vyhraje. A v tuhle chvíli to byl on. Muž, který vyvraždil celý svůj klan.

„Tak do toho, vezměte si mě s sebou,“ rozpřáhl ruce chlapec. Itachi postoupil k chlapci. Když byl skoro u něj, tak napřáhl ruku a dlaní přejel po jeho zlatých vlasech. Narutova ouška zastříhala z jedné strany do té druhé. Chlapec s přivřenýma očima sledoval pohyby muže před sebou. „Nechcete mě?“

Muž mlčel. Opět. Jakoby mu vyřízli jazyk. Jen přejížděl po Narutovém obličeji. Občas mu dokonce vjel i do vlasů.

Muž v dlani sevřel hrst Narutových vlasů a trhl dozadu. Naruto sykl bolestí.

„Nemáš rád bolest, liško?“ zašeptal muž.

„Nejsem liška,“ zasyčel Naruto. Na Itachiho tváři se objevil úšklebek, který se začal roztahovat. Druhou rukou přejel po chlapcové hrudi a stiskl Narutovo oblečení v oblasti, kde měl srdce.

„Tam uvnitř jsi liška.“

Naruto nic neříkal. Dál snášel tu bolest, co mu muž způsoboval. Mlčel.

Po chvilce ho muž sevřel kolem pasu a silně sevřel jeho paži.

„Kam to jdeme?“ nechápal blonďáček.

„K Akatsuki.“

„Tak jste se konečně rozhoupal k činu? Trvalo vám to,“ utrousil chlapec. Muž svůj stisk zesílil.

„Nemusíte mi rozdrtit ruku. Půjdu s vámi tak i tak,“ podíval se na muže. Itachi zvolnil krok.

„Jste tu sám? Kde máte svého parťáka?“ rozhlížel se kolem Naruto, jestli neuvidí dalšího muže.

„Nemusí tě to zajímat.“ Jednoduchá odpověď.

„Chtěl jsem jen navázat kontakt. Taky jste se mohl snažit,“ zamračil se chlapec.

Muž mlčel. Nechtěl si přivodit žádné silnější pouto k tomuto chlapci. Nevěděl, co to je, ale začal k lišce, nebo spíše k chlapci, kde byla liška uvězněna, cítit jisté pouto. A nebyl to žádný odpor nebo lhostejnost.

Už se začalo stmívat. Slunce zapadalo a jeho paprsky postupně, ale jistě zhasínaly. Světle modré nebe se začalo měnit na tmavě modrou až na černou barvu. Na zem vykukovaly hvězdy, aby nás poctily svojí přítomností.

Tma se blížila rychlostí blesku. Za půl hodinky Naruto zakopával o kmeny stromu a nebo vrazil do stromu. Na sarkastickou poznámku, že je kočkovitá šelma a měl by v noci vidět, nic raději neřekl.

„Už nemůžu,“ svalil se chlapec do trávy, když zastavili. Itachi se po chlapci jen letmo koukl. S takovýmhle tempem se tam nedostanou ani zítra. Avšak si sedl pod strom
a hlídal liščího chlapce.

„Jak dlouho máme na odpočinek?“ pohlédl na muže.

„Pět minut.“
Na Narutův nevěřícný pohled řekl: „Deset minut.“

Chlapec zaklonil hlavu. Chtělo se mu spát. Byl unavený. Celé tělo ho bolelo a to ani nemluvě o jeho noze, která začala silně krvácet, když naboural do kmenu. Skrčil se a svoji bolavou nohu si přitáhl k tělu.

Jeho zrzavý ocas se obtočil kolem jeho těla. Zapřel se, aby pocítil teplo. Slastně zavrněl. Ani si nevšiml muže, který si sedl vedle něho.

„Bolí tě noha?“ sklouzl pohledem k Narutové noze, kterou si chlapec bolestně držel.

„Ne, jen…“

„Tě bolí,“ ušklíbl se muž. Jeho výraz ztvrdl. „Podívám se na ni.“

„Ne, to nemusíte,“ začal protestoval chlapec. Snažil se od muže odtáhnout, ale on ho chytil za pas a přitáhl si ho k sobě do náruče.

Naruto zmlkl. Nechal Itachiho, aby mu prohmatal nohu. Když se muž dotkl bolavého místa na jeho kotníku, tak řekl: „Máš ho vyvrknuté,“ konstatoval.

Naruto se zašklebil. „To bych nepoznal.“

„Chtěl jsem jen pomoc,“ rozepnul si svůj černý plášť. Naruto ho s rozšířenýma zorničkami pozoroval. „Proč -„

„Musím ti to zavázat, liško,“ roztrhl si své triko u lemu jeho kalhot. Narutovi se vyskytl pohled na jeho holé břicho. Hlasitě polknul.

Itachi se pousmál. Že by i jeho společník byl na tom stejně jako on?

Chytl Narutovu nohu do dlaní a silně ji sevřel, až Naruto zaskuhral. „To bolí.“

„Vím. Zkus to vydržet.“

„Máte to nechat být. Stejnak za chvíli půjdu pod drn, tak co,“ odfrkl si Naruto.

Itachi nic neříkal. Narutovi se zdálo, že ho snad znovu ignoruje. Nebo ho snad neposlouchá? Ten muž byl divný. Věděl, že je to vrah vlastní rodiny. Vlastního klanu, rodu. Věděl, že byl tajemný a nebezpečný.

V jistém slova smyslu se ho i bál. Ale na druhou stranu… proč ho neomráčil? Jistě by si ušetřil mnoho potíží. Nemusel by poslouchat jeho řeči a nemusel by se sním párat. Nevěděl o starším bratru Sasukeho nic!

Nikdy moc nedával na řeči okolních lidí. Měl s tím zkušenosti po celý svůj život. Takže… měli lidé pravdu? Věděli jistě, že tenhle muž, který mu zrovna obvazuje kotník svým síťovaným trikem, je tak špatný? Třeba to z něj udělal život. Třeba byl jen donucen udělat to, co udělal. Poté jen nebyla cesta zpět a on musel opustit svoji vesnici. Jelikož byl i schopný, tak mohl vstoupit do organizace zvaná Akatsuki. Avšak… mohly to být jen sny. Všechno mohlo být jinak. Třeba svůj rod zabil, proto, aby vyzkoušel svoji sílu. Aby vyzkoušel jestli je schopen něčeho velkého. Jestli je schopen se postavit celé rodině. Sám.

Naruto zatřepal hlavou, aby vyhnal vlezlé myšlenky. Nechtěl nad tím už dál přemýšlet. Je to na nic. Sám Itachi mu nic neřekne a on se na to nehodlal ptát. Věděl, že by mu to neřekl, nebo by ho znovu ignoroval.

Tak jen potichu seděl a nechal si ošetřovat kotník. Když mu ho muž zavázal, tak si přes svoji nahou hruď přehodil svůj plášť. Naruto jen letmo pohlédl na jeho tělo. Doopravdy se neměl za co stydět. Itachi jistě poctivě cvičil, a tak jeho tělo bylo vytrénované. Povzdechl si. Také by chtěl být tak silný jako on. Jenže… on se spoléhal jen na sílu Kyuubiho a ne na tu svoji.

„Jestli se ti chce spát, tak do toho!“ zašeptal tiše Itachi.

Naruto překvapeně vzhlédl. Myslel si, že už na něj nepromluví. „Jak dlouho mohu,“ zašklebil se.

Znovu ticho. Jen občasné cvrlikání Naruta upozornilo, že je venku. Sám s nebezpečným chlapem, o kterým nic neví. Povzdechl si. Itachi snad nikdy neřekl dvě věty po sobě. Už ho to mlčení štvalo. Skoro až užíralo. Nikdy tak dlouho nemlčel a nehodlal s tím začínat ani teď, když mu hrozí za okamžik smrt.

Pohodlně si lehl do trávy. Ruce si dal podél těla. Oči zavřel a nechal se ukolébat ke spánku.

Nádech. Výdech. Naruto nejasně cítil, jak pluje éterickou trhlinou mezi vědomím a hlubokým spánkem. Snad už spí? Nemohl říct. Jeho dech se zrychlil, když se dotkl hebkého pláště. Jeho obrazce se začali zhmotňovat. Tohle byl sen. Tohle musel být sen!

Nejasně cítil, jak z muže sundává plášť. Pár škubnutí a trhavých nádechů doplňovalo slovo: „Probuď se, liško! Nevíš, co děláš!“

Nedbal na hlas a jal se vyhrnout i triko. Před ním se objevila tvář muže, který zabil celou svoji rodinu. Prudce se nadechl, když mu muž vjel do vlasů. Narutův zrzavý ocas se obtočil kolem Itachiho těla a přitisklo ho k chlapci.

Naruto zasténal, když mu muž vtiskl mezi nohy své stehno. Hlasitě vykřikl, když ucítil na svém krku žhavý polibek. Nechal se Itachim přitisknout ještě blíže k jeho rozpálené hrudi. Svými dlouhými prsty si rozepnul oranžovou bundu.

Jeho rozepínání znovu přerušil hlas jeho snového muže: „Budeš toho litovat, liško!“

Naruto se málem zakuckal, když ho muž políbil i na jeho, teď už, nahou hruď. Itachi sjel jazykem k lemu jeho kalhot. Dvěma prsty mu vjel za kalhoty a pomalu je sundával dolů. Kalhoty se zašustěním sklouzávaly.

Chlapec zasténal, když ho Itachi políbil. Takhle žhavý sen nikdy neměl. Nikdy! Tohle bylo po prvé a… k čertu! Velice rajcovní!

Naruto zabořil prsty do nahé kůže Itachiho. Muž zasténal. Prohnul se pod návalem vášně.

Naruto znovu zalapal po dechu a úplně se probudil. Jediné, na co se Naruto zmohl, bylo sledovat vytřeštěnýma očima Itachiho Uchihu, který se nad ním tyčil se stejně vytřeštěným výrazem. U všech svatých, nezdálo se mu to! Miloval se s Itachim doopravdy.

Itachi se k chlapci sklonil. „Erotický sen? Pochopil bych, kdyby to bylo o nějaké slečně, ale o muži?“

Naruto jen sledoval jeho obličej, který se z vytřeštěného změnil na kamenný. Ani si neuvědomil, že muž řekl dvě věty. Stále na něj koukal, jako by ho viděl poprvé.

Až po chvilce se probral s transu. Sklopil pohled na jejich těla, která byla do půl těla svlečená.

„Mohl byste mne pustit?“ ošil se chlapec.

„Ne?“ nadhodil pobaveně muž. „Když už vím, o čem se ti zdá. A jak živě,“ pousmál se muž.

„Máte ze mě legraci? Poslyšte! J-já… omlouvám se. Nechtěl jsem vás nějak… znásilnit…“

„Myslím, že bych se ani nenechal,“ zasmál se krátce muž.

„No ano, jistě,“ zčervenal chlapec. „Chtěl jsem říct, že se omlouvám. Byl to jen sen a já…“

Itachi se odtáhl. Svým pohledem sklouzl ke svému plášti, který měl roztrhnut. „Tohle už zašit nepůjde,“ vzdychl si Itachi. Naruto se zapřel, aby se mohl podívat, co muže tolik zaměstnalo.

„Ehm… kdo vám to udělal?“ poškrábal se zmateně na hlavě chlapec.
Itachi na něj jen letmo pohlédl. „Kdo myslíš? Ten, komu se zdál perverzní sen.“

Naruto zrudnul. Těkal očima z Itachiho tváře na jeho roztržený plášť. „Gomen, já… asi -„

„Dovedu to pochopit, když někdo potlačuje své emoce,“ mávl rukou muž.

„Já nic nepotlačuji,“ ohradil se chlapec. Itachi se rozesmál. Naklonil se nad Naruta, až málem spadl. Díval se do jeho modrých hloubek. „Potlačuješ. Přiznej si to, liško. Toužíš po mně. Toužíš po mě tak, až se ti o mě zdají erotický sny.“

„To není…“

„Pravda? Víš, co by se stalo, kdyby ses neprobudil? Já bych to asi těžko zastavil!“ zasmál se Itachi temně.

Naruto polknul. Jistě, že to věděl. Milovali by se. Strávil by noc s vrahem a… vadilo by mu to? Ne, snad ne… možná.

Snad byl i trošku naštvaný, že se vzbudil. Kdyby byl stále ve svým snu, tak by to měli už za sebou. Vázalo by je alespoň nějaké pouto. Třeba by se Itachi vrátil do jeho vesnice. Třeba by mu Tsunade odpustila. Možná by Itachi byl pod stálým hlídáním, ale byl by s ním. Byli by spolu. Ale co když on o to nestojí. Možná je rád, že se vzbudil. Třeba by si to vyčítal.

Naruto si povzdechl. „Vím, co by se stalo. Milovali bychom se,“ řekl nakonec chlapec. „A nevadilo by mi to. Miloval bych se s mužem, kterého… kterého miluji.“

Bylo to venku. Naruto očekával výbuch smíchu od jeho společníka. Nebo alespoň křik, ale mlčení? Chlapec se podíval na muže.

„Možná by si spal s mužem, kterého miluješ, ale který je také vrah. To by ti nevadilo?“ zvedl obočí.

Naruto sklopil pohled. „Ne.“

„Ne?“ překvapeně.

„Vím, že jsi svoji rodinu nezabil úmyslně.“

„Takže jsem byl pod nějakým vlivem? Třeba alkoholu?“ sarkasticky.

„Ne, to si nemyslím. Prostě… nevěřím tomu, že bys ty sám chtěl zabit svoji rodinu. Třeba ti to někdo přikázal,“ zamračil se chlapec.

Itachi odvrátil hlavu stranou. Nohy dal do tureckého sedu a díval se do dály. Už neodpověděl na Narutův úsudek. Chlapec nafoukl své tváře. Vypadal teď komicky.

„Fajn, jak chceš! Nemusíš mi to říkat,“ zavrčel zuřivě Naruto.

„Děkuji,“ pronesl sarkasticky muž.

Chlapec si lehl do trávy. Neležel ani patnáct minut a jeho společník se zvedl. „Vstávej, odcházíme.“

Naruto se vyškrábal na nohy. Chytil se kmenu stromu, aby nespadl. Syknul, když zapomněl na svoji bolavou nohu a došlápl na ni.
Itachi ihned zareagoval. Chytnul chlapce za pas a přitáhl si ho do své náruče.

Oba se vydali na cestu. Společnost jim dělala jen tma a občasné cvrlikání cvrčků.

„Ehm… kam to jdeme?“ díval se na všechny strany Naruto. „Tahle cesta přeci vede zpět do Konohy.“

„Zřejmě.“

Naruto se nadechnul. „Myslím, že mám právo vědět, kam to jdeme!“ utrousil Naruto.

„Zpět do Konohy.“

„A proč?“ obrátil oči v sloup. ,Leze to z něj jako z chlupaté deky´ pomyslel si Naruto.

Muž nic neřekl. Naruto zaskřípal zuby. „Štvete mě!“

„Já vím. Omlouvám se, ale nejsem zrovna výřečný člověk.“

„Toho jsem si všimnul. Proč mě nepředáte Akatsuki?“

Na Narutovu otázku už nebylo odpovězeno. Znovu bylo ticho.

* * *

Oba dva, Naruto i Itachi, zastavili před brány Konohy. Naruto jen znuděně koukal do vesnice. Za to jeho společník si jeho vesnici zvědavě prohlížel. Naruto mohl v jeho očích spatřit údiv a možná i… radost?

„Vůbec se nezměnila,“ zašeptal muž.

„Jistě. Jsme staromódní. Pár ninjů chtělo změny, ale Tsunade to rázně zamítla. Říkala, že chce Kononu nechat tak, jak je. Ani se jí nedivím,“ vzdychl chlapec.

Itachi kývnul. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme, liško.“

„Nejsem liška!“ křikl chlapec. Itachi přiskočil k Narutovi a svojí dlaní mu zacpal ústa, aby chlapec nemohl mluvit. „Nekřič,“ šeptal Itachi. „Přeci nechce, aby nás tu objevili.“

Když chlapec zakroutil hlavou, tak pokrčoval. „Jak jsem řekl, doufám, že se ještě uvidíme, liško.„

Naruto přimhouřil oči.

„Teď půjdeš zpět, do své vesnice a nikomu neřekneš o našem setkání, ano?“ pozvedl obočí.

Naruto kývnul. Muž se pousmál a sundal svoji ruku z Narutových úst. Nahnul hlavu k té Narutové
a svá ústa přitiskl k těm jeho. Chlapec ztuhnul na místě. Když se muž probojoval svým jazykem až do Narutových úst, tak chlapec zasténal.

Nechal se dál líbat od muže. V jeho náručí mu úplně ochabl. Když se muž odtrhl, tak se na něj mírně pousmál.

„Uvidíme se tedy?“

Itachi pokrčil rameny. „Myslím, že ano. Musíme přeci dokončit to, co jsme začaly,“ na jeho tváři se objevil úsměv, který se začal rozšiřovat.

Naruto mu úsměv oplatil. „Chtěl bych se ještě jednou omluvit,“ sklopil pohled k zemi.

„Mě to nevadí. Nejsi jediný komu se zdají erotické sny,“ pobaveně odpověděl Itachi. Načež se hned ztratil v obláčku kouře. Naruto se jako v transu díval ještě na místo, kde předtím stál Itachi.

„Nejsi jediný komu se zdají erotické sny,“ ozval se v Narutové mysli jeho hlas. Takže… Itachimu se zdají také sny o… něm? Vyložil si to správně? Prudce se nadechl. Tak tohle… bylo divné. Otočil se na podpatku a vydal se směrem ke Konoze.

„Nejsi jediný komu se zdají erotické sny,“ Naruto zatřepal hlavou. Přijde? Říkal, že musí dokončit to, co začali. Takže přijde. Na chlapcové tváři se objevil úsměv. Už se těšil na jejich další setkání. Netušil kdy a kde to bude, ale jistě věděl, že to bude brzy.

Kdo by také dlouho vydržel jen se svým snem. Chtělo by to zrealizovat.

„Doufám, že se ještě uvidíme, liško.“

Naruto zúžil oči.

„Nejsem liška!“ vykřikl popuzeně.

Mnozí lidé si myslí, že láska je největší dar na světě. I já v to věřím. I já věřím v tebe, Itachi. Věřím, že přijdeš a jak jsi slíbil, dokončíme to, co jsme začaly.

Kdo přeci vydržel jen se snem? Já ne. A věřím, že i ty se s tímhle imaginárním Narutem nespokojíš.

Budu na tebe čekat. Vím,
tuším, že jsi už na cestě sem. Kolem sebe cítím tvoji vůni. Tvé pichlavé oči mě pronásledují všude, kam se pohnu. Míříš sem. A já si na tebe počkám.