Nekonečná cesta..

Bloudila temnou uličkou obklopena stínem domů a sevřená v dlani temnoty.
 Hleděla na konec ulice, ale cesta se jí zdála věčná. Popichovaná bolestí, pociťující při každém kroku hnána dál, s úsměvem šílence na tváři jí z očí stékaly slzy.
Černé vlasy, na které dopadal déšť, poletovali okolo její zesmutnělé tváře. Smála se i přes tu všechnu bolest, plakala, její duše jako by se rozprášila na popel.
Nezůstala po ní jediná známka existence, víceméně na to, kým skutečně byla.
 Její tvář byla pomalu nerozeznatelná, srdce, které dříve bilo tajemnou písní, se uchýlilo v pavučinách temnoty vydávající tón pohřebního zvonu.

Úsměv na tváři, který dříve prozrazoval její pocity, nyní vyjasňuje pouhou lhostejnost.
Její oči připomínaly krvavou lázeň a smích připomínal broušení nože.
Pomalými a nejistými kroky se posunovala od stěny ke stěně, s myšlenkou, že po svém boku nemá nikoho, kdo by jí pomohl v téhle nekonečné cestě.
Temnota jí zahalovala více a více a šílenství pohlcovalo i její mysl.
Mladé děvče sotva dosahující středního věku se táhlo uličkou svého osudu. Zalitá utrpením se srdcem anděla, který ztratil svá křídla, s umírajícím tónem srdce, které zahltila pomsta.
Kráčející ve snaze dojít na konec temné uličky a vyhnout se vlastní záhubě, z posledních sil vykřikla, avšak ten připomínal šepot mladého anděla, který pomalu umíral.
Jejím posledním přáním bylo, snad mít po ruce někoho blízkého, někoho, jenž by jí podal pomocnou ruku a pomohl jí, aby nemusela kráčet sama.
Pozvedla hlavu, doufajíc v zázrak. Ve tmě se rozzářila pouliční lampa. Ve víře že je to její cesta z téhle temnoty udělala krok blíže.
Ve chvíli, kdy její pohled spatřil ten lákavý zářivý předmět, se děvče nešťastně zastavilo.
Světlo na konci ulice se zdálo delší a při každém zaváhaní se vzdalovalo. Část srdce, která se oddala temnotě, nyní nepociťovala žádnou bolest.
Sama v temné ulici se smála svému utrpení, své bolesti, své temnotě ve svém srdci. Slza kapající jí z oka, změnila svou barvu. Nyní připomínala rudou jako růže.
Přítomnost zmizela, fantasie vzala na sebe roly reality, měla jasnou hlavu, ale nedokázala přemýšlet. Chtěla se zvednout a utéct, nemyslet, nebýt, necítit, chtěla se rozplynout, splynout s okolím a být zapomenuta.
Najednou zahlédla to na co tak dlouho čekala..
V uličce stála postava, štíhlá ale děvče jí nedohlíželo do tváře.
Poloviční bolestné kroky se ozývaly, ale přesto okolní kolemjdoucí ničemu nepřihlížely.
Další bolestný šepot se roznesl po temné místnosti.
„Sestro?“ ozvalo se zoufalým tónem.