Nemožný úkol

   Nic nenasvědčovalo tomu, že by se ještě ten den mělo stát něco mimořádného. Na velitelství panovala obvyklá ospalá nálada. Jean Havoc se líně protáhl, odložil poslední papír, který právě vyplnil, a zvedl se ze židle. Hodlal si dát ještě jedno kafe a jít domů, koneckonců už bylo pět…a došly mu cigarety, hrom aby do toho. Prošel kolem Fueryho, dloubl do zad Bredu, který usnul s hlavou zabořenou do své hromady papírování, a vyšel na chodbu. 
   Právě zavíral dveře, když do něj něco vrazilo a téměř ho přimělo se rozplácnout na zem. V poslední chvíli se stihl sehnout, než místem, kde ještě před zlomkem vteřiny byla jeho hlava, proletěl stříbrný předmět a s ohlušivým řinčením se odkutálel pryč.

   Zvedl oči, aby zjistil, kdo ho to (doslova) vyvedl z rovnováhy.  Přibližně o půl hlavy menší postava od něj couvala a držela se za hrudník, pravděpodobně si téměř tou srážkou s ním vyrazila dech. Když zahlédl rozcuchané hnědé vlasy, překvapeně zamrkal. „Slečno Templeman?“ vyhrkl.    

   „P-promiňte, poručíku!“ zasípala a opřela se o zeď. „Nevšimla jsem si vás. Jste v pořádku?“

   „Bez problému, jen jste mě trochu překvapila,“ pousmál se a přistoupil k ní, pomohl jí se narovnat. „To se ale moc nedá říct o vás a vašem…“ otočil se na předmět, co mu téměř srazil hlavu. „…hrnci? Proč lítáte po velitelství s hrncem?“ vytřeštil oči. Odpovědí mu byl jen záchvat kašle. „Nechcete si na chvíli sednout k nám do kanceláře, abyste se dala trochu dohromady?“

   „Děkuji vám za nabídku, pane Havocu, ale nemám čas, mám totiž…no…“ Konečně se přestala dusit, teď jen stála na místě a přemýšlela, jak formulovat větu. „…byl mi zadán absolutně nemožný úkol,“ dodala s povzdychnutím a sebrala ze země hrnec.

   „Nemožný…?“ Až teď si všiml, jak vypadá ztrhaně.

   Přikývla. „Plukovnice Nightrose mi rozkázala, abych…“ Polkla a zatvářila se, jako kdyby viděla něco extrémně nechutného. „…abych jí a plukovníkovi Mustangovi uvařila večeři.“

 Havoc překvapeně zamrkal. „Cože vám rozkázala?!“

 „Slyšel jste správně…do šesti to mám mít hotové.“

„Odkdy někdo s hodností poručíka zastupuje kuchaře?“

 Pokrčila rameny. „Co já vím, ale je to rozkaz.“ Napřímila se, sevřela hrnec pevně v rukou a kývla na něj. „Ještě jednou se vám omlouvám, že jsem vás takhle srazila, poručíku. Omluvte mě, musím ještě nakoupit suroviny, najít kuchyni, kde se dá vařit, sehnat kuchařku…a pak se modlit, aby se to dalo jíst.“ S tím vyrazila rychlým krokem po chodbě.

   Havoc se za ní díval a v ten moment mu v mozku něco přeskočilo. „Poručíku,“ zavolal za ní, „nechcete s tím pomoct?“

 —

  Plukovnice Isabella Nightrose mezitím posedávala ve své kanceláři a občas hodila svůdným pohledem po Mustangovi, který se flákal u vedlejšího stolu. Hromada papírů vedle její pravé ruky zůstávala – jak jinak – nedotčená.    

   Vzdychla a protáhla se – život byl fajn, pokud se o práci staral někdo jiný.

—

   O půl hodiny později stáli oba udýchaní poručíci v malé kuchyňce někde na velitelství. Templeman se zaduněním umístila na stůl hromadu kuchařek, které posháněla od všech vojáků, kteří se jí připletli do cesty, Havoc s podobným zvukem odložil dvě tašky s nákupem. To zabralo téměř všechno místo, které místnůstka nabízela – už předtím se v ní tísnili, teď se ale téměř nemohli vyhnout. Narovnali se a prohlédli si tu hromadu věcí.

   „Takže…co teď?“ zeptal se Jean a poškrábal se ve vlasech.

   Emily ztěžka polkla. „Vybalíme nákup.“

   A jak řekla, tak bylo učiněno. Většinu linky zabraly potraviny všech možných druhů (proč Havoc koupil jablka, když se shodli, že udělají špagety, to jí unikalo) a obličej poručice získal lehce nazelenalý nádech. Jak ona, tak Jean si sundali svršek uniformy, takže na sobě měli jen černá pracovní trička. I tak jim ale připadalo, že je v budově přílišné vedro. Čím víc se blížil samotný proces vaření, tím víc vzduch v místnosti těžkl. Na čele jim vyrazil ledový pot.

   Konečně vybalili poslední balíček (Skořice? Na co?!) a zadívali se na hromadu potravin.

   „A teď?“ ozval se znovu Havoc.

   „…najdeme recept.“

   Jakmile ho našli…

   „…a…ehm…teď?“

   „Teď…teď…JÁ NEVÍÍÍÍÍM!“ zasténala Templeman a klesla na linku. „Neumím vařit, nikdy jsem neudělala nic lepšího, než řízek, který jsem byla schopná sníst jenom já! Pokud tu večeři zvořu, pravděpodobně skončím uškrcená nějakou rostlinou! Proč není nějaká válka?! Hned bych šla na frontu!“ Vypadalo to, že si každou chvíli začne rvát vlasy.

   Havoc na ni němě zíral a nevěděl, jak reagovat. Musel uznat, že pokud by byl pod výhružkou usmažení zaživa nucen provádět kuchyňské experimenty, asi by měl podobně sebevražedné přání, jako jeho spolupracovnice. Došel k ní a neobratně ji poplácal po zádech. „No tak…to půjde. Podle receptu určitě,“ dodal a usmál se.

   Podívala se na něj pohledem člověka, který už nemá co ztratit. „Ehm…samozřejmě. Promiňte.“ Narovnala se a uhladila si vlasy, které se jí hrůzou z nadcházející akce zježily. „To byla jen přechodná fáze…tak jo, špagety, špagety…“ začala prohrabávat hromadu potravin. Jean ji chvíli s lehkým úsměvem pozoroval, pak se poškrábal na tváři a jal se pomáhat.

— 

   Mustang se opřel o Isabellin stůl a usmál se na ni. „Myslíš, že to ta tvoje poručice zvládne? Podle toho, cos říkala, nevypadala moc nadšeně.“

   Opětovala úsměv. „No…i kdyby nadšená nebyla, má více než dobrý důvod se snažit.“ Významně si poklepala na místo, kde měla vytetovaný transmutační kruh. 

   Hodiny ukazovaly půl šesté.

—

   „Proč se to ještě nevaří?“ Emily se otočila na Havoca, který s nedůvěrou pozoroval plotnu. Voda v hrnci žádné známky zvýšení teploty nejevila. Poručík bezradně zíral na spínače – vše fungovalo, jak mělo. 

   Přešla k plotně a protáhla se s obtížemi kolem Jeana. „Proč? Protože je ten hrnec na špatné plotýnce…“ S hrůzou se podívala na hodiny. Zbývalo už jen pětadvacet minut. Rychle vlítla zpět ke dveřím a začala studovat návod na těstovinách. Vařit v osolené vodě s trochou oleje. To neznělo nijak těžce…kdyby se ta voda vařila, samozřejmě.

   Havoc přesunul nádobu na správné místo, po chvíli skutečně tekutina začala spokojeně pobublávat. S úlevným oddychnutím do ní nasypal špagety, sůl a olej. Templeman mezitím válčila s masem a rajčatovým protlakem, snažila se z nich na vedlejší plotně utvořit jakous takous omáčku.

   „Sůl…chce to sůl…“ mumlal si pro sebe a natáhl se pro ni. Bohužel si ve svém kuchařském zápalu nedával pozor, takže jak se nahnul pro kýženou surovinu, nevšiml si, že Emily zrovna hledá v šuplíku vařečku. Uvědomil si to až v moment, kdy hlavou narazil do té její. Templeman se úlekem napřímila a praštila hlavou do skříňky nad sebou.

   „Ježiš…p-pardon!“ Havoc začal mumlat omluvy a mnul si čelo. Se starostí ji sledoval. „Jak jste na tom? Co vaše hlava?“

   I přes ruku, kterou si tiskla naražené temeno, bylo vidět, že se směje. „Tam není co poškodit, věřte mi, pane Havocu…v pohodě, alespoň jsme si kvit.“

   „Cože?“

   „Já vás sejmula na chodbě a téměř vám urazila hlavu hrncem,“ připomněla mu.

   Překvapeně zamrkal a pak se rozesmál. „Skoro bych už zapomněl.“

—

   Ve tři čtvrtě na šest odložila plukovnice Nightrose pero. Prohlédla si tak centimetr vysokou hromádku papírů, kterou dnes vyplnila. O zbytek se jí postará ten podplukovník z vedlejší kanceláře. Zívla a zakryla si rukou ústa. 

   „Kam jdeš?“ zeptala se udiveně, když viděla, že Roy vstává ze židle a míří ke dveřím.

   Pousmál se, přitáhl si její ruku a políbil ji na konečky prstů. „Za dobrodružstvím. Nebo spíš…zkontrolovat svoje podřízené. Na večeři budu zpátky. Pokud bude.“

   Isabella se ušklíbla, když si vzpomněla na výraz poručice, když jí zadávala ten nemožný úkol. Zvlášť v moment, kdy jí řekla, jak by to dopadlo, kdyby se večeře nedala jíst. „Neboj se, bude. Je to i v jejím zájmu.“

— 

   Sedm minut před šestou byla omáčka hotová, Havoc právě cedil špagety. Emily rychle přinášela příbory a talíře. Oba poručíci měli téměř euforický pocit – zvládli to! Nálada v místnosti se znatelně zvedla, Jean si začal pobrukovat nějakou melodii a jeho spolukuchařka se usmívala, když rovnala na tác vše potřebné.

   „Vidím, že vás to oba úplně pohltilo,“ ozval se  ode dveří pobavený hlas. Templeman úlekem pustila na zem talíř, který se tím nárazem rozpůlil. Jean ztuhl s otevřenými ústy. Celá scéna působila jako vystřižená z němého filmu.

   Havoc konečně našel ztracenou řeč. „Š-šéfe?“ vykoktal nakonec. „Proč…co tu…?“

   Černovlasý muž se opřel o rám dveří a pozoroval zmatenou dvojici s neskrývaným zlomyslným potěšením. „Neměl bych se spíš ptát já? Co tu děláš ty, Havocu? Ptal jsem se Falmana, kam jsi šel, ale ani on mi neuměl vysvětlit, proč ses ze své přestávky na kafe nevrátil po víc než hodinu.“ Pak přelétl pohledem k Templeman, která ještě nespustila ruku, ve které předtím držela talíř. „Teď už to ovšem chápu. Alespoň, že se můj podřízený chová jako džentlmen. No, nenechte se rušit, jen pokračujte…mám už docela hlad.“

   Hodil po nich ještě jeden pobavený pohled a vydal se zpět do své kanceláře. Jak tak tiše bloumal chodbou, doufal ve dvě věci. První – že to, co Havoc s Templeman vařili, bude jedlé. Druhá – že to jeho smolařský poručík tentokrát nezkoní. Pokud ano, pomyslel si s úšklebkem, bude až do konce měsíce běhat po službě na cvičišti kolečka. 

—

   V moment, kdy Mustangovou myslí proplouvaly podobné myšlenky, se Templeman skláněla nad rozbitým talířem. Neměla čas sehnat náhradní a myšlenka servírování na jednom talíři nepřicházela v úvahu.

   Zbývala jen jedna možnost.

   Otočila se k Havocovi. „Nemáte něco na psaní?“

   Jean si chvíli prohledával kapsy, načež jí podal obyčejnou tužku. Děkovně na něj kývla a zhluboka se nadechla. Vzpomeň si, není to tak těžké, dopadne to dobře… Popaměti začala malovat na podlahu jednoduchý alchymistický kruh. Čert vem nervozitu. Tohle byla otázka života a smrti.

   Když ho dokončila, podívala se na Havoca. „Jste věřící, pane Havocu? Pokud ano, tak se začněte modlit.“

   Položila oba kusy talíře na kruh a přitiskla k němu ruce. 

— 

   Plukovnice Nightrose už seděla u stolu uprostřed místnosti a netrpělivě poklepávala prsty. Když Mustang vešel do místnosti, ukázala mu na křeslo naproti svému. „Za pět minut to bude na stole,“ prohlásila sebejistě.

— 

   Havoc se naklonil k Emily a pozoroval výsledek její transmutace. Dívala se na podlahu téměř šokovaně, pak se začala vehementně červenat. „Proboha, co jsem to…“

   Zasmál se a poklepal jí na rameno. „Je to talíř? Je. Jdeme servírovat.“

   A hodiny tikaly dál. 

—

   Způsob, jakým Isabella sledovala hodiny, se dal přirovnat možná jen k tomu, když kočka loví myš. Byla minuta před šestou a  vteřinová ručička se neodvratně blížila ke dvanáctce.

   Deset…

   Devět…

   Osm…

   Sedm…

   Šest…

   Náhle se ozvalo ostré zaklepání. Po obličeji se jí rozlil spokojený úsměv. Takže to stihla. „Dále!“

   K jejímu překvapení vešla nejen poručice, ale také Havoc. Tázavě se podívala na Roye, který jí věnoval poťouchlý úšklebek, načež se začal soustředit na tác, který rozcuchaná žena přinášela. „Tak co jste nám nakonec uvařili?“ zeptal se vesele. 

   „Ať už je to cokoliv, určitě to bude lepší, než…vždyť víš.“ Nightrose ani Mustang nikdy nezapomněli na svůj neslavný pokus si uvařit večeři. 

    Mustang viditelně zbledl. Pak se otočil k Havocovi. „Pokud se otrávím, považuji tě za hlavního viníka, jasné?“ Tiché zasyknutí Templeman ignoroval.

   Brzy bylo prostřeno. Jean a Emily stáli vedle sebe a čekali na rozsudek. Bylo to téměř jako zpomalený záběr. Oba plukovníci si natočili trochu špaget na vidličku, přesunuli ji do úst a začali žvýkat.

   Nastalo ticho.

   První se ozval Mustang. „Je to…docela dobré,“ usmál se na dvojici poručíků.

   „Ano, dá se to,“ pokývala hlavou Nightrose a nabírala si další sousto.

   Najednou se v kanceláři dalo zase dýchat. Bylo to, jako kdyby se topili a někdo jim v poslední chvíli hodil záchranný kruh. Euforie jim absolutně otupila smysly a než se nadáli, objímali se samou radostí tak silně, že se Emiliiny špičky klátily ve vzduchu. NEUMŘEME!

   Když záchvat štěstí pominul, Emily si pomalu začala uvědomovat, co se děje. Rozhlédla se – spokojeně se tvářící Mustang, Nightrose, která ztuhla s vidličkou napůl k ústům, rozzářený Jean a její ruce, které byly pevně ovinuté kolem jeho krku…začala se jí hrnout krev do obličeje. Úplně ji probralo až Havocovo vyděšené zamrkání. Rychle ji postavil na zem, v obličeji byl úplně rudý, a drmolil omluvy.

   Vyděšeně se podívali se na své nadřízené.

   Nightrose mezi nimi přejížděla pohledem, načež si povzdychla. „Dobře, úkol jste splnili…můžete jít.“ Poněkud zaskočená dvojice zasalutovala a rychle se vydala ke dveřím. Zamyšleně přežvykovala další sousto. „Mimochodem…poručice?“

   Templeman strnula s rukou na klice. Otočila se ke své nadřízené. „Ano?“

   „Vážně to není až tak hrozné. Můžete očekávat tenhle druh rozkazů častěji,“ informovala ji konverzačním tónem, zatímco Emily zápasila se záchvatem paniky.

   „To je vynikající nápad!“ přispěchal Mustang se svou troškou do mlýna. „A Havoc vám může pomáhat, abyste se necítila osaměle.“

   Isabella se pořád přátelsky usmívala, když je odmávla. Pak její pozornost upoutala jistá zvláštnost. „A ještě něco…“

    Emily už byla na pokraji svých sil, Jean na tom nebyl o nic lépe. „…ano, plukovnice?“ zachraptěla s hrůzou, co to bude teď.

   Nightrose si podepřela hlavu a ukázala na svou večeři. „Proč je u všech všudy ten talíř hranatý?“

Konec