Nenávidím tě za to, že tě nedokážu přestat milovat!

Dva chlapci se k sobě tiskli v potemnělé uličce Konohy. Blonďáček se zády opíral o zeď s oprýskanou omítkou, zatímco černovlasý chlapce stál naproti němu. Vlastně byl na blonďáčka přitisknutý svým tělem, nohu vnořenou mezi ty jeho a dlaněmi se mu opíral o hruď.

„Vážně tam musíš?“ Zeptal se Sasuke a vrhnul na Naruta psí oči, ten se jen pousmál a pohladil ho po tváři.

„Musím. Je to rozkaz Hokage…“ opáčil Naruto, stále hladíc černovláska po tváři. Skoro se rozednívalo. Do srazu Narutovy zbývala asi čtvrt hodinka.

„Měl bych pomalu jít“ Hlesl a zadíval se černovláskovy do očí.

„Slib mi to!“ Naléhal Sasuke a Naruto se na něj tázavě zadíval.

„Co chceš, abych ti slíbil? Otázal se.

„Slib mi, že se vrátíš. Že za týden budeš stát před branou. Budu na tebe čekat“ Hlesl Sasuke. Naruto si přitáhl jeho obličej a spojil jejich rty. Jemně mu po nich přejížděl jazykem, občas zlehka skousnul. Přesto to byly jemné, spíše hravé polibky. Stačili jim. Po včerejší promilované noci, kdy oba do ticha a tmy křičeli vzájemně svá jména… Prostě jim teď ty neukvapené polibky stačili.

„Slibuju ti to“ Šeptal mu Naruto stále dokola mezi polibky, dokud ho čas nedonutil přestat. S posledním rozloučením se vydal na tolik obávanou misi. Sasuke se vrátil do jejich společného bytu a celý týden žil jako mimo realitu. Nic nevnímal, nic nedělal, nemohl se na nic soustředit. Týden se táhl jako žvýkačka, která se Vám přilepí na botu, přesto se ale konečně dočkal vytouženého dne. Už od rána měl divný pocit. Žaludek se mu zvláštně svíral. Nesnesl snídani, stěží vypil sklenici vody. Od brzkého odpoledne postával před branou Konohy a vyhlížel skupinu, která se dnes měla vrátit z mise. Uplynulo několik hodin, sluce už skoro zapadalo, když se v dálce objevila silueta pěti osob. Pět? V Sasukem automaticky hrklo. Jak se skupina blížila, jeho pocit byl čím dál horší. Když skupina byla jen několik kroků od něj, klesl na kolena a tvář mu zahalil příval nesnesitelné bolesti. Kakashi nesl v náručí tělo Naruta. Tělo, které bylo mrtvé. Vypadalo, že všechny kosti v těle jsou zlámané, hyzdilo ho spousta podlitin a víčka halili krví zalitou modř.

„Ne! On to slíbil, slíbil mi to“ Křičel Sasuke na celou Konohu a mlátil kolem sebe.

„Slíbil mi!“ Opakoval stále dokola.

…………

„Nenávidím tě, za to, že si mě tu nechal. Za to, že si mi to slíbil a už ses nevrátil. Ne živý. Klidně sis umřel a mě si tu nechal. Samotného. Nenávidím tě a přesto si tak moc přeju, aby ses vrátil, protože tě miluju. Naruto! Já tě sakra miluju!“ Poslední slova černovlásek skoro zakřičel do tmy, která nad hřbitovem panovala. Jeho křik a vzlyky protnuly ticho. Do uhlově černých vlasů se mu snášel sníh a jednotlivé pramínky vlasů slepoval v ledové rampouchy. Slzy nechávaly zledovatělé cestičky na jeho tvářích, které mu i přes tu zimu žhnuly. V ruce tiskl bílé kamélie, které mu na hrob nosil skoro každý den. Postával tady několik hodin a plakal. Nadával mu, i když věděl, že on už se nevrátí. Slzy, které si našly cestu přes jeho tváře, skapaly do nově napadeného sněhu, který na zemi tvořil hustou přikrývku. Všude byla tma a ticho. Dalších pár minut pozoroval hrob a pak na něj položil květiny.

„Vždycky tě budu milovat“ Hlesl, naposledy se dotknul promrzlými prsty svých úst a poté náhrobku. Na okamžik zavřel oči a tak jako vždycky se v myšlenkách rozloučil s tím, kterého miloval. Musel jít a vrátit se do reality, v které věděli o jejich vztahu. Ale nikdo neznal podrobnosti, nikdo se ho po smrti Naruta na nic nevyptával, nechali ho samotného, tak jako kdysi. Ten jediný kdo mu dal lásku, přátelství a pocit, že má někoho na koho se může spolehnout, tu najednou nebyl.

„Dřív nebo později se opět setkáme. Tak moc tě miluju.“ Šeptal, když procházel po zamrzlé cestě, kterou osvětloval svit měsíce, který byl právě v úplňku. Na nebi zářilo tisíce hvězd a na zem se snášel běloskvoucí sníh. Všechno vypadalo tak klidně, svěže a čistě. Přesto duše černovlasého mladíka naříkala každou vteřinu větší a větší bolestí.