Nepotřebuješ mě

Nepotřebuješ mě

Domem Pruska se neslo ticho. Šedovlasý mladík sedící v obývacím pokoji si tiše povzdychl. Nemusel přílišný klid, ale teď byl za něj rád. Všude kolem se válčilo a on se nechtěl zapojit do dění. Věděl však, že jakmile dá jedné straně svůj souhlas, ta druhá ho bude nenávidět. Ano, miloval boje, jenže všechny šarvátky si za poslední dva roky vybraly i nevinné oběti, mezi jeho vlastními lidmi. Nevěděl, zda by měl nenávidět někoho z ostatních. Vinil je sice ze všech těch zvěrstev v jeho řadách, ale tvrdošíjně se bránil tomu, aby byl i on zatažen do tak krvavé války. Nechtěl být zodpovědný za smrt dalších lidí, nejen svých.

Z myšlenek byl vyrušen rázným zabušením na vchodové dveře. Na okamžik ustalo, ale rychle pokračovalo, spolu se známým hlasem, který způsobil, že se kysele zašklebil.

Tys mi moc nescházel, bratříčku, napadlo ho a vstal, aby nezvaného hosta vykázal pryč dřív, než mu stačí vyrazit dveře. Zprudka otevřel a opětoval pohled modrých očí.

„Nepozveš mě dál?“ zeptal se blonďák místo pozdravu, chvilku po tom, co se vzpamatoval z překvapení, že už nemusí bušit do dveří. Ta jediná otázka způsobila, že v šedovlasém začala vřít krev. Ovládl se a snažil se o co nejméně konfrontační odpověď.

„Omluvit by ses nechtěl, Ludwigu? Málem jsi mi zničil dveře!“

Přesně tohle si přál říct, jenže v hloubi duše chtěl vědět, jaký měl jeho mladší bratr důvod, když se za ním stavil, přestože se už od začátku války moc nemuseli. Váhal s tím, zda ho má vpustit dovnitř, ale nebylo to na něm poznat. Nakonec ze dveří uhnul, Ludwig kolem něj prošel, aniž by cokoli řekl. Po zavření dveří mu pokynul, aby se posadil, a jen z prosté zdvořilosti postavil na čaj. Také si sednul a hleděl na Ludwiga, jak se rozhlíží. Jistě… naposledy tu byl asi před pěti lety, kdy přijel vyrovnat se svým bratrem účty za to, že mu pomohl za První světové války. Gilbert se musel nepatrně pousmát. Tehdy to pro Ludwiga moc dobře nedopadlo. Vyrazil ho ven hned mezi dveřmi, a když ho Ludwig žádal, aby byl rozumný a vyslechl ho, vytáhl na něj pušku s varováním, že vystřelí, jestli okamžitě nezmizí pryč. Pamatoval si dobře na Ludwigův překvapený výraz, ale jeho mladší bratr se u něj skutečně pět let neukázal. Až teď.

 „Máš to tu dobře zařízené,“ řekl Ludwig po chvilce a přitom hleděl do rudých očí svého bratra Pruska.

„Díky,“ odvětil Gilbert tiše a přitom upil ze svého šálku čaj. „To buď rád, že ti nechci ukázat svůj deník,“ dodal nakonec. V duchu se bavil tím, jak zděšený obličej Německo udělal, ale navenek se snažil nedat na sobě nic znát.

„To myslíš vážně, Gilberte?! Píšeš si deník, když všichni kolem válčí?!“ Ludwigovi poskočil hlas vztekem, ale ignoroval to. Gilbert však ne.

„Nevyskakuj si na mě, Ludwigu!“ zahřměl varovně. Nebude na něj křičet v JEHO vlastním domě. Na to přece nemá právo!

Ludwig si rychle uvědomil svou chybu. Zrovna rozhovoru s Gilbertem se hodně obával. Byl příliš nevyzpytatelný, a on nikdy nevěděl, co může od svého bratra čekat.

Gilbert si založil ruce na hrudi a pozoroval Ludwiga přivřenýma očima, ve kterých se mu zlověstně blýskalo. Nenechá si poroučet. Měl svou hlavu, jenže jak znal svého sourozence, věděl, že se nevzdá tak snadno.

„Proč jsi přijel, Ludwigu? Řekni mi pravý důvod!“ Gilbert nepatrně zvýšil hlas. Chtěl vědět, proč bratr přijel, potřeboval to slyšet přímo od něj. Německo však mlčel a Prusko si po nějaké době povšiml, jak se mu pohled neustále stáčí k rádiu. Gilbert ho proto zapnul, ale zprávy, které slyšel, ho rozzuřily k nepříčetnosti. Prudce vstal, až převrhl židli, na které seděl, a vytáhl Ludwiga za límec u jeho modré košile na nohy. Rádio na stole opakovalo stále tu samou zprávu. „Německé jednotky překročily hranice a směřují do Berlína. Obyvatelé nesmí pro své vlastní bezpečí opouštět domy. Je to naléhavý rozkaz.“

„Nejraději bych tě zabil, Ludwigu,“ procedil tiše Gilbert. „Přivítal jsem tě, a nečekal jsem ani omluvu a ty jsi mi místo vděku do zad zabod kudlu! Zasloužil jsem si to? Vtáhl jsi mne, i přes neutralitu celého mého národa, do nesmyslné války!,“ Gilbert šeptal, ale i tak se mu třásl hlas.

„Chtěl jsem jen, abys jezdil k Roderichovi pro zásoby!“ Ludwig se pokusil chabě ospravedlnit, ale nepokusil se uvolnit ze sevření, ve kterém se ocitl.

 „Mohl jsi mě požádat slušně a ne hned zaútočit a okamžitě zabrat Berlín. Kdyby ses omluvil a pak zeptal, možná bych uznal, že za námahu mi to, abych jezdil k Roderichovi pro vaše zásoby, stojí. Jenže teď se mnou nepočítej. Přinutil jsi mě vstoupit proti mé vůli do dva roky trvajícího sporu jako svou loutku, kterou budeš využívat pro své plány, a přitom ti tvůj nadřízený neřekne ani půl hrubého slova!“

Gilbert měl obličej přímo u Ludwigova. Ten se nadechl, aby zkusil promluvit, jenže pěst, která ho praštila do obličeje, znemožnila jeho úmysl, přičemž se ozvalo křupnutí, jak Gilbert přerazil Ludwigovi nos. Prusko ho pustil a přitom ho nepřestával pozorovat.

„Zmiz z mého domu, stáhni své vojáky a já nevyvodím takové důsledky, abych tě odsud nenechal odejít po nohou! Poslechni mě, Ludwigu, a já se nebudu míchat do téhle války. Pouze nechám své lidi, aby byli připravení a na hranicích zabránili komukoliv, aby vstoupil do země. Jestli mě ale neposlechneš, udělám ti ze života peklo, zmobilizuju obyvatele a vojáky, způsobím revoluci a donutím tě rychle zmizet pryč. A to by byl přeražený nos tvou nejmenší starostí!“

Gilbert během řeči přešel ke své pušce, která zůstala opřená v rohu místnosti, a teď s ní mířil na Ludwiga.

„Zmiz a poslechni mě, ty hlavo horká,“ řekl a puškou naznačil Německu směr ke dveřím.

„Gilberte, alespoň mě vyslechni!“ Ludwig se pokusil o obhajobu, ale jeho starší bratr mu nedal šanci.

„Ven!“ vyštěkl na něj prudce a Německo se po něm naposledy podíval, než s hlasitým prásknutím dveří odešel. Gilbert však slyšel jeho poslední slova a vůbec ho nepotěšila.

„Jsi pořád neústupný. Rád bych vojáky odvolal, ale nejde to. Budu tě držet v šachu, Gilberte, dokud to jen půjde, i když jako strategické území je nám Prusko k ničemu. Rozhodně jsem to nechtěl, ale už to nejde změnit… a vlastně… já tě ani nepotřebuju.“

Poslední věta zanechala šedovlasého mladíka, který stále držel pušku v rukou, ve velmi patrném zklamání, které si ale snažil nepřipouštět.

 „Jestli jsem pro tebe nepotřebný, tak proč jsi vůbec obsadil zemi a mě chceš mít v šachu?“ zeptal se Gilbert nahlas do ticha místnosti. Odpovědi se nedočkal a zašklebil se. Bolestně, i když se v tom šklebu zračilo i zhnusení a vztek. Byl naštvaný sám na sebe, protože tomu nedokázal zabránit, ale pak jeho hněv nahradila chladná logika. Nehodlal nechat Němce, aby si dělali, co se jim zachce. Museli vědět, že Prusko se snadno nepodrobí.

Potěžkal v rukou svou nepostradatelnou pušku. On nebude poslouchat. I Ludwig si musí konečně uvědomit, jak neústupný Prusko je.

Uchechtl se. Věděl, že Německo všechno zaonačil takhle, aby to vypadalo jako obsazení, ale on ho znal dobře. Udělal to, aby Prusko nepadl do rukou Spojencům, a on ho měl přitom pod kontrolou, i když si tak zadělal u svého staršího bratra na pořádné potíže.