Nervy na (v)lasku 18

 Prochodila jsem snad celou noční vesnici. Byla jsem vážně naštvaná. Tak on může jít se nechat zabít a já nemůžu jít ani pro blbej papír?! Ať jsme si jakkoliv blízcí, nemá právo mě omezovat! Byla jsem tak načuřená, že kdyby se mě pokoušel v přítmé uličce někdo zabít, zlomila bych mu vaz malíčkem.

„Ty sis začala s tím omezováním…“ projevila názor Ta druhá.

„Ale já, narozdíl od něj, vím, co dělám! On jde bojovat proti někomu, o kom ví, že na něj nestačí!“ „No chápeš to?!“ vykřikla jsem už nahlas.

„Tak už se sakra uklidni a začni uvažovat racionálně!“ okřikla mě, „Uvědom si, kde jsme! Tohle je svět, kde se nehledí na lidský ztráty jako u nás. Každej je tady schopnej položit život za to, v co věří. To se u nás stává jenom ve válkách, v ortodoxních náboženstvích a v zatvrzelejch sektách. Je to jejich přirozenost a ty s tím nic neuděláš. Čemu že se to vlastně chceš stavět?! Osudu, kterej ho tady jednou, ale určitě čeká?!“

„Ale nemusí umřít kvůli mě!“ chabě jsem se hájila.

„To se stane, ať budeš chtít nebo ne, to neovlivníš! Tak sis ho pustila k tělu, že už skoro nerozeznáš rozdíl mezi tím, co můžeš a nemůžeš. Já jsem ty a ty jsi já. Cítíme k němu totéž, ale kde je cit, musí být i rozum. Ta hádka byla úplně zbytečná. Jediný, čeho jsi docílila je, že teď tam půjde s ještě větším strachem a nedá si pozor na to, na co by si normálně pozor dal. Pak to tvoje chyba skutečně bude!“

Měla pravdu.  Tak moc se pokouším nic nezkazit, že vlastně kazím všechno. Bože, ale představa, že zase nebude … .

To už jsem došla až k nám do třetího patra a zůstala stát před jeho dveřmi. Musela jsem to napravit a tak jsem zaklepala. 

Nic se nestalo a tak jsem zkoušela klepat znovu.

Tak to je výborný! Jestli už odešel a naštvanej, tak si můžu jít rovnou nechat šít černou smuteční róbu. Teď už mi opravdu stačí než jen doufat.

Ponořena do těch nejčernějších myšlenek, jsem vešla do svého bytu a rozsvítila.

„Ahoj,“ řekl opatrně.

„Kakashi?“ dostala jsem ze sebe vyjeveně. To tady celou dobu seděl potmě u stolu a čekal na mě?

„Přišel jsem se omluvit,“ začal, když sklopil pohled, „možná jsem to trošku přehnal.“

Zírala jsem na něj pořád s otevřenou pusou.

„Ne! Vlastně nepřehnal, vadí mi to pořád stejně!“ mluvil jakoby se hádal sám se sebou a strhnul si masku, která mu očividně nějak vadila. „Bojím se o tebe, copak to nechápeš?! Ty nejsi odsud a číhá tu na tebe daleko větší nebezpečí než na kohokoliv z nás. Já ale odejít musím, protože to je moje práce a můj život a nikdy se to nezmění, tak se aspoň pokus to pochopit.“

„Chápu…“ řekla jsem tiše.

„Zkus to aspoň…ty to chápeš???“ zasekl se.

„Jo. Vím to všechno moc dobře, ale nemůžu se srovnat s tím, že by zase někdo přišel a řekl, že už nepřijdeš a já ucítím to nechutný prázdno uvnitř a už se mě nikdy nepustí…“ to už jsem ale bulela jako malá holka.

Na nic nečekal, rychle ke mě přišel a obejmul mě. Držela jsem se ho jako klíště, brečela a nedovedla si představit, že bych ho měla někdy pustit. On mě držel, hladil po zádech a zkoušel se mě utišit. Po chvíli jsem se uklidnila a byla schopná i mluvit.

„Teď ale zkus pochopit ty mě. Pro tu věc do Země vody musím jít, ať se děje, co se děje. A nemůžu tam jí s tebou, i kdybych stokrát chtěla, protože Tsunade mě prostě nenechá. Z Jirayi nemám strach, protože si myslím, že mne ochrání, kdyby bylo nejhůř. Zkus to brát taky tak.“

Držel mě stejně pevně jako já jeho a sváděl asi vnitřní boj sám se sebou jako já tam venku na ulici.

Lehce jsem ho odtáhla a podívala se mu do čí.

„Jsem si jistá, že se mi nic nestane. A slibuju, že poustevníkovo ruce si budu držet dál od těla i kdyby měl přijít o to nejcennější, co má,“ řekla jsem už s ubrečeným úsměvem. 

„Šáhne na tebe a zabiju ho!“ zamračil se jinak tak rozvážný Kakashi, ale vzala jsem to jako souhlas.

„Nestraš a koukej se mi taky vrátit v jednom kuse nebo si tam někam dolů pro tebe dojdu a nakopu ti zadek!“

„…!“

„Co se tak tváříš?“ zkoumala jsem jeho divný pohled.

„Představil jsem si tě s růžkama, červeným koženým oblečku a s bičíkem..“ zatvářil se zvrhle a pozvednul  pravé obočí. Očividně tady mají podobnou představu pekla!

„Heeeej! Já to myslela…“ ale už jsem to zase nedořekla, ale bylo to jedno, pusu jsem teď měla zaměstnanou daleko příjemnější činností než je mluvení.

Stále líbající, mne přesunul ke stolu a posadil mě na něj. Nechtěně zavadil o hranu zavázanou pravou rukou a bolestivě syknul.

„Bolí to moc?“ zeptala jsem se lítostivě a pohladila jsem obvaz.

„Teď už ne,“ usmál se.

Od obvazu jsem zvedla ruku až k jeho tváři a prstem jsem mu pomalu sjela od čela přes hranu nosu až ke rtům, kde můj ukazováček dostal jemný polibek.

„Vrať se mi, slyšíš?“ řekla jsem potichu a zase se mi zaleskly oči.

„Neboj, Meri. Zvládnu to. Stejně mi k tobě ten bičík moc nejde,“  usmál se.

„Haha! Děsně vtipný!“ zaironizovala jsem, ale culila jsem se taky.

Naše rty se opět spojily tentokrát na nekonečně dlouhý čas, kdy mě obral opět o pár mých svršků. Nenechala jsem se zahanbit a propadli jsme tomu, čemu se říká lidská i zvířecí přirozenost.

Stejně jsem to vždycky chtěla vyzkoušet na stole.

Za delší čas už jsme jenom spokojeně oddychovali ve zvláštní poloze polostojmo a pololežmo na stole.

Začala jsem se smát.

„Čemu se směješ?“ zeptal se nedůvěřivě Kakashi.

„Ale jen mě tak napadlo….že jsme nezamkli a jak by asi vypadal Gaiův pohled, kdyby nás tady takhle viděl.“

Vyprsknul smíchy a začal se naoko rozčilovat.

„To jsem teda skutečně rád, že krátce po sexu se mnou začneš myslet na toho zelenýho nafoukance!“

„Ale, ale! Vždyť je to tvůj kamarád. Přítel v saké i v boji!“ rýpla jsem si.

„Koukám, že ti otrnulo ty uplakánku!“ vrátil mi to, „Neříkej mi na to nic, nehodlám se teď hádat a už vůbec ne kvůli panu nikdy-s-nikym-neprohraju!“

„Nikdo se tu nehádá, jenom mě to napadlo, já za to nemůžu,“ křenila jsem se, jak ho zmínka o Gaiovi vytáčí.

Ještě chvíli jsme do sebe ryli a pak nastal čas, kdy jsme se oblékli a on řekl, že musí jít.

Stáli jsme mezi dveřmi naproti sobě opření o sebe čely a loučili se.

„Natrhni jim prdel. Ať Akatsuki ví, s kým si nemají začínat!“ řekla jsem s drsným a pomstychtivým úsměvem.

„Vychutnám si to za tebe!“ slíbil, naposledy mne políbil, nandal si masku a odešel.

„Věřím mu!“ zašeptala jsem.

„Pleteš se….věříme mu obě!“ řekla Ta druhá.

„Tak to se určitě vrátí zdravej, protože takhle jsme se nikdy neshodly!“ odpověděla jsem s mírným úšklebkem.

Začalo svítat a já si vzpomněla, že bych měla za chvíli vstávat, protože začíná trénink.

No, to ze mě bude mít Neji dneska radost!

Tak jsem šla ještě alespoň na chvíli upadnout do bezvědomí.

„Kakashi, zvládneš to!“ byla moje poslední myšlenka před usnutím.